V tomto článku bych chtěl pojednat o výsledcích jistého historického výzkumu, jehož předmětem bylo folklorní podání o zbojnících a loupežnících.

Na první pohled se zdá toto téma dosti speciální a odtažité od aktuálních společenských problémů, ve skutečnosti se zde ukazují mj. dosti překvapivé souvislosti s mentalitou dnešních středoevropských národů. Vzhledem k tomu, že na výzkumu jsem sám pracoval, věřím, že se mi podaří vyhnout se úskalí příliš zjednodušujícího obrazu vědy v médiích. Zajímavost tématu nechť posoudí čtenář sám.

Zjednodušeně lze říci, že výzkum srovnával, čím se liší postavy loupežníků a zbojníků v tradici německé, české a slovenské. Toto rozdělení není docela přesné, neboť spíše než o slovenském podání je vhodné mluvit o podání karpatském, které představuje jeden specifický typ a do nějž patří i východní Morava, východní Slezsko, jižní Polsko a část Ukrajiny.

České podání se naopak v tomto srovnání zužuje o východní Moravu a rovněž o bývalé Sudety. Podotýkám ještě, že většinu podání tvořily pověsti a písně o dobrých loupežnících — tedy těch, kteří podle lidových představ bohatým brali a chudým dávali, pomáhali slabším apod. Lze proto předpokládat, že do těchto postav si promítali lidoví vypravěči právě takové vlastnosti, jaké sami považovali za chvályhodné či obdivuhodné.

Podívejme se nyní, co ze zmíněného srovnání vyplynulo. Ukazuje se například, že čím se nacházíme východněji, tím hraje v písních i pověstech větší roli fyzická síla. O karpatských zbojnících se věřilo, že měli sílu nadpřirozenou („za dvě stě mužů“), díky níž přemáhali všechny nepřátele.

V západnějších pověstech se síla v jednání loupežnických postav téměř neuplatňuje a tito hrdinové jsou odkázáni především na svůj důvtip. Mimochodem i uvnitř karpatské oblasti lze pozorovat, že ve východněji lokalizovaných pověstech nacházíme větší toleranci k užívání násilí.

↗

Český loupežník nemá spojení s nadpřirozenými silami, kostel nechá na pokoji, násilí většinou neužívá vůbec a vystačí si pouze se svou mazaností. Foto repro Lotrando a Zubejda

Zatímco slezský Ondráš či slovenský Jánošík se chovají k nepřátelům spíše velkomyslně, ukrajinský Dovbuš je mučí a zabíjí, aniž by to nějak uškodilo jeho obrazu kladného hrdiny. (Je však třeba zmínit, že jde i o posun vývojový, v rámci jednoho regionu můžeme sledovat zřetelný úbytek násilných prvků mezi staršími a mladšími pověstmi.)

Další zajímavé rozdíly nacházíme v uplatnění nadpřirozených prvků. Německý loupežník obdařený nadpřirozenými schopnostmi je dostává vždy od ďábla, naproti tomu karpatský zbojník nejčastěji od ženských bytostí — čarodějnic či víl. Ve východokarpatské tradici o Dovbušovi, kde ženy vystupují především jako prvek nebezpečný a zrádný, získává hrdina moc od Boha.

Zatímco karpatský zbojník trestá pány za jejich špatné jednání, u německých loupežníků takový motiv nenacházíme vůbec. Naopak se zde setkáváme s tím, jak německý loupežník tvrdě trestá jiné zloděje a své nehodné loupežnické druhy. Například Grasel podle pověsti zastřelí svého kumpána za to, že oloupil chudého tovaryše.

Něco takového je v kontextu karpatského folkloru nemyslitelné, mezi zbojníky totiž vládne idylické přátelství na život a na smrt. Vůbec motiv přátelství hraje zejména v jánošíkovské tradici podstatnou roli. Představa, že by zbojnický vůdce jednal vůči svým druhům jako vojenský velitel či diktátor se sem vůbec nehodí.

Z ostatních rozdílů zmiňme ještě okolnost, že německý loupežník pak zásadně neloupí v kostele, zatímco pro karpatského zbojníka to nepředstavuje závažný morální problém.

Lze najít nějaký jednotící prvek mezi uvedenými rozdíly? Bezpochyby ano. Společným rysem uvedených rozdílů je zjevně odlišná míra disciplinace, můžeme říci též respektu vůči řádu, vůči státním či církevním institucím a jejich požadavkům.

Německý dobrý loupežník se z tohoto úhlu pohledu jeví jako nejvíce disciplinovaný. Násilí vůči svým obětem prakticky neužívá, použije ho však bez váhání vůči provinivším se druhům. Vypadá to, jako by uvnitř loupežnické bandy vládly vztahy vojenské nadřízenosti a podřízenosti. Do tohoto obrazu zapadá i spojení některých německých loupežníků s ďáblem. Symbolizuje to jistou ambivalenci, neboť loupežník s ušlechtilými úmysly (chce pomáhat chudým) se svým nezákonným jednáním spojuje se zlem a musí za to zaplatit.

Dobrý loupežník uzavírající smlouvu s ďáblem je svým způsobem postavou faustovskou. Násilí vůči obětem se v německém podání dopouštějí výhradně zlí loupežníci, přičemž jejich násilné jednání je interpretováno jako nesmyslné. Jednají násilně nikoliv kvůli tomu, že by tím sledovali nějaký cíl, ale protože jsou to defektní osobnosti — jakési lidské zrůdy.

Napůl disciplinovaný český loupežník

Karpatský zbojník, jak bylo řečeno, bez obav trestá pány a může bez morální újmy loupit i v kostele, chce-li posléze lup rozdat chudým. Náčelník zbojnické družiny si počíná vůči svým kolegům kamarádsky jako první mezi rovnými. Ke své zbojnické činnosti může mít dokonce požehnání od Boha. Vyskytují se i pověsti, v nichž se zbojník setkává s panovníkem a jednají spolu přátelsky jako rovný s rovným.

Pokud se v karpatském podání dopouští i zlí zbojníci násilí, není to zpravidla interpretováno jako zvrhlost, ale spojuje se s tím jistý účel: vynutit si kořist, pomstít se apod. Z uvedeného obrazu karpatského zbojníka jednoznačně vyplývá menší úcta vůči státním i církevním autoritám a větší tolerance k násilnému a nezákonnému jednání. Lze zde ale vyčíst i jakousi implicitní představu morálního kodexu, který existuje nezávisle na státní moci a kterým je možno nezávisle poměřovat jednání zbojníků i vrchnosti.

Český loupežník se nachází někde mezi oběma těmito póly jako napůl disciplinovaný. Nemá spojení s nadpřirozenými silami, kostel nechá na pokoji, násilí většinou neužívá vůbec a vystačí si pouze se svou mazaností. Na rozdíl od slovenských a východomoravských zbojníků působí český loupežník více jako solitér a individualista. Loupežnická banda se ve vyprávění objevuje nanejvýš jako kulisa, nevystupují z ní žádné konkrétní osoby, k nimž by měl loupežnický hrdina zvláštní kamarádský či jiný vztah.

Chci zdůraznit, že řeč zde pochopitelně vůbec není o skutečných loupežnících, ale o tom, jaké představy si do těchto postav promítli v minulosti vesničané. Co pro mě bylo překvapivé a čeho si čtenář již jistě povšiml, je to, do jaké míry vlastnosti hrdinů lidových pověstí odpovídají stereotypům, které o sobě mají středoevropské národy: Němci jsou disciplinovaní, pořádkumilovní a poslušnost vyžadují od sebe i od ostatních; Češi se snaží věci tzv. ošulit; můžeme to nazývat vychytralost nebo méně hezky zato jadrněji „vychcanost“.

Uvedený výzkum sledoval docela jiné a serióznější cíle, než hledání jakési pofidérní národní povahy. Souvislost s národními stereotypy je jen vedlejším a nechtěným produktem. Je to však o to zajímavější, že v uvedených pověstech nebyly zakódovány stereotypy, které si o národech vytváří jejich sousedé, ale vlastní představy vypravěčů o tom, jaké vlastnosti jsou chvályhodné či žádoucí k dosažení úspěchu.

Josef Škvorecký kdysi prohlásil, že národní povaha je nesmysl: nic takového neexistuje, povahu mají pouze lidé. Někdo je dokonce nakloněn věřit tomu, že každý národní stereotyp je projevem šovinismu či nacionalismu. Jenže výzkum o loupežnických pověstech tuto představu jakoby vyvrací.

Osobně jsem přesvědčen, že samotná existence stereotypních představ není se šovinismem a nacionalismem nijak zákonitě spojena. Stereotypy mohou být jak negativní tak pozitivní. Dokonce bych tvrdil, že každý negativní stereotyp se při jiném úhlu pohledu změní na pozitivní a naopak.

Ve skutečnosti jde o to, že v jiné kultuře nezřídka bývá normou jiný druh chování, u nás se např. neznámí lidé v činžovním domě zdraví, v Polsku ne. Konfrontováni s některou odlišnou normou pak sousední národy buď považujeme v určitém ohledu za horší, než jsme my sami, nebo naopak za lepší. Jenže takovéto normy nemusí být samy o sobě ani horší ani lepší. Jde o to, že jsou v rámci kultury očekávané. Nenaplní-li se naše očekávání, potom to v nás vyvolá nelibost, nebo jsme naopak příjemně překvapeni, ale především z toho důvodu, že jsme zvyklí na něco jiného.

Například konfrontováni s německým prostředím můžeme obdivovat to, jak dobře funguje tamější byrokracie, jak se zde dodržují pravidla — v silničním provozu, městskou dopravou se nejezdí načerno apod. Ovšem každé takové pozitivum má i své stinné stránky. S větší disciplinovaností je spojena menší schopnost improvizace, nemožnost či neochota obejít nějaký předpis ve chvíli, kdy se jeho důsledné dodržení jeví jako lidsky nepřiměřené.

Stereotypy o národních vlastnostech mohou mít opodstatnění

Měl jsem na toto téma možnost hovořit s jedním Sudetským Němcem, který odešel z Československa v roce 1965. Dle vlastních slov odcházel s přesvědčením, že v Německu vše funguje lépe, německý systém si idealizoval, zatímco českou realitu vnímal výhradně negativně.

Později došel k tomu, že české zvyklosti mají taky něco do sebe, jmenovitě uváděl ležérnější přístup k práci (ranní káva po příchodu do práce), možnost na úřadě něco „okecat“ apod. Dotyčný muž se např. cítil trochu zaskočen, když mu německé úřady neuznali povolení k vystěhování se do Německa, protože kvůli obstrukcím našich úřadů opustil zemi ilegálně.

Folklorista či antropolog, který se zabývá romskou komunitou, zase narazí zpravidla hned zpočátku na jednu sympatickou vlastnost Romů. Přijdete-li neohlášeně na návštěvu, chtějíce se vyptávat na nejrůznější věci, jsou Romové zpravidla ochotni vám ihned věnovat svůj čas, pozvat vás dál a povídat si s vámi.

S běžným Čechem se vám něco podobného stane jen zcela výjimečně. Mnohem častěji narážíte na neochotu dotazovaných. Když se vám ji však podaří překonat a domluvíte si schůzku na druhý den na určitou hodinu, pak to platí tzv. „na beton“. Dohodnete-li si na druhý den schůzku s Romem, může se vám také stát, že ve smluvenou hodinu zjistíte, že dotyčný před chvíli zrovna někam odjel v neodkladné záležitosti.

Je to zkrátka vždy něco za něco. Nemůžete být spontánní a pohostinní ke každému příchozímu, pokud máte zároveň dodržovat časový program dlouhodoběji naplánovaných závazků. A je-li na vás někdo od počátku protivný a neochotný, může to znamenat, že ve chvíli, kdy vám něco slíbí, budete se na to moci zase opravdu spolehnout.

Když už jsme u té protivnosti vůči druhým, kterou Češi připisují i sami sobě, slyšel jsem názor jisté Američanky, která si pochvalovala, že se Češi tak nepřetvařují jako Američané. Připadala si svobodněji v zemi, kde se mohou lidé na sebe klidně mračit. Někteří hodnotí údajnou usměvavost Američanů velmi pozitivně, jiní ji vnímají jako přetvářku.

Bolek Polívka v jednom televizním pořadu prohlásil: „Mně vždycky přišlo, že Američani se usmívají, jako by měli pod košilí chrousta a vůbec jim to nevadilo.“ (Jestli se takto usmíval i Jesse James, to se mi bohužel zjistit nepodařilo.)

Stereotypy o národních vlastnostech mohou mít zkrátka své opodstatnění. Negativní či pozitivní hodnocení je však spíše věcí vkusu nebo úhlu pohledu, v horším případě se z nich někdo pokouší dělat ideologii. Úplně rezignovat na zobecňující představy o druhých může vést ke zbytečným kolizím ve chvíli, kdy budeme navzdory faktům trvat na tom, že všichni lidé jsou stejní. (Ostatně svět, kde by byly všechny kultury stejné, by byl velice fádní.)

Neméně zdraví nebezpečné je ovšem držet se zobecňujících tezí za každou cenu. Zejména to platí o těch, které jsme přejali pouze z doslechu. Jako jistou střední cestu lze doporučit vědecký přístup: Vytvářejte si své vlastní zobecňující stereotypy a pak je testujte tím, že se je pokusíte zkušenostmi vyvrátit.