Jsme takoví, jaké máme loupežníky
Adam VotrubaSrovnání postav loupežníků v tradicích různých kultur může mít nemalou vypovídací hodnotu. Co z takového porovnání plyne o stereotypech o národních vlastnostech nebo o kulturních zvyklostech?
V tomto článku bych chtěl pojednat o výsledcích jistého historického výzkumu, jehož předmětem bylo folklorní podání o zbojnících a loupežnících.
Na první pohled se zdá toto téma dosti speciální a odtažité od aktuálních společenských problémů, ve skutečnosti se zde ukazují mj. dosti překvapivé souvislosti s mentalitou dnešních středoevropských národů. Vzhledem k tomu, že na výzkumu jsem sám pracoval, věřím, že se mi podaří vyhnout se úskalí příliš zjednodušujícího obrazu vědy v médiích. Zajímavost tématu nechť posoudí čtenář sám.
Zjednodušeně lze říci, že výzkum srovnával, čím se liší postavy loupežníků a zbojníků v tradici německé, české a slovenské. Toto rozdělení není docela přesné, neboť spíše než o slovenském podání je vhodné mluvit o podání karpatském, které představuje jeden specifický typ a do nějž patří i východní Morava, východní Slezsko, jižní Polsko a část Ukrajiny.
České podání se naopak v tomto srovnání zužuje o východní Moravu a rovněž o bývalé Sudety. Podotýkám ještě, že většinu podání tvořily pověsti a písně o dobrých loupežnících — tedy těch, kteří podle lidových představ bohatým brali a chudým dávali, pomáhali slabším apod. Lze proto předpokládat, že do těchto postav si promítali lidoví vypravěči právě takové vlastnosti, jaké sami považovali za chvályhodné či obdivuhodné.
Podívejme se nyní, co ze zmíněného srovnání vyplynulo. Ukazuje se například, že čím se nacházíme východněji, tím hraje v písních i pověstech větší roli fyzická síla. O karpatských zbojnících se věřilo, že měli sílu nadpřirozenou („za dvě stě mužů“), díky níž přemáhali všechny nepřátele.
V západnějších pověstech se síla v jednání loupežnických postav téměř neuplatňuje a tito hrdinové jsou odkázáni především na svůj důvtip. Mimochodem i uvnitř karpatské oblasti lze pozorovat, že ve východněji lokalizovaných pověstech nacházíme větší toleranci k užívání násilí.
Zatímco slezský Ondráš či slovenský Jánošík se chovají k nepřátelům spíše velkomyslně, ukrajinský Dovbuš je mučí a zabíjí, aniž by to nějak uškodilo jeho obrazu kladného hrdiny. (Je však třeba zmínit, že jde i o posun vývojový, v rámci jednoho regionu můžeme sledovat zřetelný úbytek násilných prvků mezi staršími a mladšími pověstmi.)
Další zajímavé rozdíly nacházíme v uplatnění nadpřirozených prvků. Německý loupežník obdařený nadpřirozenými schopnostmi je dostává vždy od ďábla, naproti tomu karpatský zbojník nejčastěji od ženských bytostí — čarodějnic či víl. Ve východokarpatské tradici o Dovbušovi, kde ženy vystupují především jako prvek nebezpečný a zrádný, získává hrdina moc od Boha.
Zatímco karpatský zbojník trestá pány za jejich špatné jednání, u německých loupežníků takový motiv nenacházíme vůbec. Naopak se zde setkáváme s tím, jak německý loupežník tvrdě trestá jiné zloděje a své nehodné loupežnické druhy. Například Grasel podle pověsti zastřelí svého kumpána za to, že oloupil chudého tovaryše.
Něco takového je v kontextu karpatského folkloru nemyslitelné, mezi zbojníky totiž vládne idylické přátelství na život a na smrt. Vůbec motiv přátelství hraje zejména v jánošíkovské tradici podstatnou roli. Představa, že by zbojnický vůdce jednal vůči svým druhům jako vojenský velitel či diktátor se sem vůbec nehodí.
Ale dejme tomu, že mé myšlení je hluboce poznamenáno léty strávenými pod vládou ideologie minulého režimu a že zas takový rozdíl v obou povoláních není.
V obou případech se jedná o jakési povstalce proti vrchnosti nebo danému řádu.
Když autor píše o vlastnostech, konkrétně např. o větší toleranci k násilí a nevraživosti vůči ženám u východních zbojníků, napadá mě příklad, který by to potvrzoval: Stěpan Razin – tedy ne historická postava (tu si netroufám soudit), ale legendární postava z písně o Volze. Ten samý, který po společné noci utopil kněžnu v řece, jen proto, aby neztratil autoritu u kozáků.
Mně osobně byl ze známých zbojníků sympatický akorát Jánošík, jinak se mi líbili spíš lidoví povstalci, jako Jan Sladký-Kozina, který vlastně ani neloupil a nezbojničil, jenom stál důsledně za svým, a proto byl „nevinně hutracenej“.
Německo-rakousko-čeští loupežnícj jsou přece jen víc zločinci než rebelové, jak o tom svědčí výraz "grázl" od Grasela. Jako příklad českého loupežníka je obrázkem uveden Lotrando, to je ovšem postava z artificielní pohádky (původně Čapkovy), ne legendy jako Jánošík či Nikola Šuhaj.
Žádného českého zbojníka si nevybavuji, Kozina je povstalec. Ostatně i v českém filmu je podobně problém vytvořit postavu vrahouna, který je zároveň také sympaťák, jako je to v americké a francouzské filmové tradici.
Lotrando je uměle vytvořená postava, ale možná se za českého loupežníka docela hodí (tedy ten mladý). Je to loupežníček zkrocený a převychovaný, který je na jedné straně rád, že je převychovaný, protože se pravé loupežničiny hrozí, a na druhé straně je z toho frustrovaný, protože by se rád vyrovnal slavným předkům a ví, že se mu to už nikdy nepodaří.
Vilém samozřejmě nereprezentuje národní povahu, ale možná reprezentuje Máchovu povahu. Nevím. Všichni Češi nemohou být stejní. Obecné znaky národní povahy (i když existují) se netýkají všech. A patrně budou mizet, jakmile spolu budou příslušníci různých národů intenzivněji komunikovat. Zato individuální rozdíly by asi mizet neměly.