V tomto článku bych chtěl pojednat o výsledcích jistého historického výzkumu, jehož předmětem bylo folklorní podání o zbojnících a loupežnících.

Na první pohled se zdá toto téma dosti speciální a odtažité od aktuálních společenských problémů, ve skutečnosti se zde ukazují mj. dosti překvapivé souvislosti s mentalitou dnešních středoevropských národů. Vzhledem k tomu, že na výzkumu jsem sám pracoval, věřím, že se mi podaří vyhnout se úskalí příliš zjednodušujícího obrazu vědy v médiích. Zajímavost tématu nechť posoudí čtenář sám.

Zjednodušeně lze říci, že výzkum srovnával, čím se liší postavy loupežníků a zbojníků v tradici německé, české a slovenské. Toto rozdělení není docela přesné, neboť spíše než o slovenském podání je vhodné mluvit o podání karpatském, které představuje jeden specifický typ a do nějž patří i východní Morava, východní Slezsko, jižní Polsko a část Ukrajiny.

České podání se naopak v tomto srovnání zužuje o východní Moravu a rovněž o bývalé Sudety. Podotýkám ještě, že většinu podání tvořily pověsti a písně o dobrých loupežnících — tedy těch, kteří podle lidových představ bohatým brali a chudým dávali, pomáhali slabším apod. Lze proto předpokládat, že do těchto postav si promítali lidoví vypravěči právě takové vlastnosti, jaké sami považovali za chvályhodné či obdivuhodné.

Podívejme se nyní, co ze zmíněného srovnání vyplynulo. Ukazuje se například, že čím se nacházíme východněji, tím hraje v písních i pověstech větší roli fyzická síla. O karpatských zbojnících se věřilo, že měli sílu nadpřirozenou („za dvě stě mužů“), díky níž přemáhali všechny nepřátele.

V západnějších pověstech se síla v jednání loupežnických postav téměř neuplatňuje a tito hrdinové jsou odkázáni především na svůj důvtip. Mimochodem i uvnitř karpatské oblasti lze pozorovat, že ve východněji lokalizovaných pověstech nacházíme větší toleranci k užívání násilí.

↗

Český loupežník nemá spojení s nadpřirozenými silami, kostel nechá na pokoji, násilí většinou neužívá vůbec a vystačí si pouze se svou mazaností. Foto repro Lotrando a Zubejda

Zatímco slezský Ondráš či slovenský Jánošík se chovají k nepřátelům spíše velkomyslně, ukrajinský Dovbuš je mučí a zabíjí, aniž by to nějak uškodilo jeho obrazu kladného hrdiny. (Je však třeba zmínit, že jde i o posun vývojový, v rámci jednoho regionu můžeme sledovat zřetelný úbytek násilných prvků mezi staršími a mladšími pověstmi.)

Další zajímavé rozdíly nacházíme v uplatnění nadpřirozených prvků. Německý loupežník obdařený nadpřirozenými schopnostmi je dostává vždy od ďábla, naproti tomu karpatský zbojník nejčastěji od ženských bytostí — čarodějnic či víl. Ve východokarpatské tradici o Dovbušovi, kde ženy vystupují především jako prvek nebezpečný a zrádný, získává hrdina moc od Boha.

Zatímco karpatský zbojník trestá pány za jejich špatné jednání, u německých loupežníků takový motiv nenacházíme vůbec. Naopak se zde setkáváme s tím, jak německý loupežník tvrdě trestá jiné zloděje a své nehodné loupežnické druhy. Například Grasel podle pověsti zastřelí svého kumpána za to, že oloupil chudého tovaryše.

Něco takového je v kontextu karpatského folkloru nemyslitelné, mezi zbojníky totiž vládne idylické přátelství na život a na smrt. Vůbec motiv přátelství hraje zejména v jánošíkovské tradici podstatnou roli. Představa, že by zbojnický vůdce jednal vůči svým druhům jako vojenský velitel či diktátor se sem vůbec nehodí.