Konstrukce literární postavy mě zajímala už za komunistů, kdy pro mne psaní bylo útěkem od materialismu okolo k idealismu uvnitř. Na vrátnici v podniku Prefa Holešovice tenkrát seděl pan Milan Smolík, vyhozený redaktor časopisu Plamen. Osmašedesátník. Vrátnice byla klidná, mohl redigovat texty Bohumila Hrabala. Ke svatbě v dubnu 1989 nám pan Smolík věnoval samizdat. Opis dosud čerstvé Hrabalovy povídky. Měli jsme z toho daru větší radost než z cihly zlata. Už protože bychom naprosto netušili, co si s cihlou zlata počít. Dnes bychom i cihlu pojednali, asi raději, než četli povídku. Jsme ale starší, a je jiný režim. Když jsem panu Smolíkovi přinesl své texty, dal mi dvě poučky, které jsem od té doby převyprávěl všem, kdo byli ochotni poslouchat.

„Píšeš ve stylu — na keři seděl jakýsi pták-. Jenže psaní je — na olši seděl čížek-. Když Hemingway začne povídku, zní to — Na břehu stály oba čluny. První Indián řekl-. Víš, kde jsi, a s kým.“

Pan Smolík vyprávěl, že do redakce Plamene chodilo hodně textů. I ty, které neotiskli, ale byly dobré, podrobili lektorskému posouzení, a lidé dostali návod, jak psát dál. A povzbudivý dopis.

Postava Josefa vznikla zásluhou mého postavení mimo službu z organizačních důvodů na Ministerstvu kultury. V mých starších textech Josef nebyl. Hodně motivů se ale u něj cítilo dobře. Během šesti měsíců jsem Josefa přepisoval tak, aby se líbil dávno odešlému panu Smolíkovi. Josef vytlačil ženskou postavu, pro kterou jsem si v předešlých verzích textu z ústeckého univerzitního prostředí půjčil mohutný předkus a místní intelektuální existenci. Ženská postava nedržela dost pohromadě, Josef je na tom lépe. Jestli dost dobře, se uvidí. Na prvotině v nemladém a nestředním věku je zajímavé, s jak velkým batohem jde člověk s kůží na trh. Josef v různých lidech žil.

Komunismus chtěl stvořit nového člověka. Nepovedlo se. Šedesátá léta, která na vrátnici v mém mládí reprezentoval pan Smolík, přinesla omluvu za teror let padesátých a péči o lidi takové, jací jsou. Povedlo se. Normalizace vsadila na paneláky. Člověk měl být paneláku co nejpodobnější. Nepovedlo se. Typické postkomunistické produkty jsou pak Kaczynski a Orbán. U nás to nevypadá jako v Polsku nebo Maďarsku zásluhou průmyslové tradice, která je věcná, zaměřená na výkon a spotřebu. Průmyslová tradice je u nás výsledkem někdejší plodné soutěže dvou jazykových skupin. Možná. Dá se o tom tak mluvit. Pod rumištěm diskontinuit hledám kontinuity, to jedna z funkcí mých literárních snah.

Horst a Josef

Synovec paní Libušky se narodil jako Horst v Ústí nad Labem počátkem října roku 1938. Ústí tehdy čerstvě leželo ve velkoněmecké říši. Horst nebyl o tolik mladší než paní Libuška, která se narodila jako páté a poslední dítě. Do české první třídy v září roku 1945 šel už jako Josef. Nerozuměl ani slovo. Nevěděl, co znamená „hitlerčík“. Německou první třídu už měl za sebou. Českého učitele ale nezajímalo, že umí psát i počítat. Vadilo mu, že umí mluvit německy.

Děti se prý jazykům učí rychle. Horst-Josef nebyl motivován, aby mluvil s těmi, kdo ho mlátili. Mlčel. Pak se jazyk učí pomalu. Ve třetí třídě měl nejlepší diktáty ze třídy, ale mluvit déle než v co nejkratší odpovědi ho nikdo neslyšel. Na mámu doma mluvil německy. Odpovídala mu česky.

Horstův táta šel ze zajetí v Řecku rovnou do východního Německa. U německé branné moci wehrmacht byl veden jako nespolehlivý, protože odmítl povýšení. Před válkou byl otec Horsta-Josefa sociální demokrat. Stejně jako starosta Ústí nad Labem. Věděl, že jeho česká žena má sourozence v odboji. Věděl, že by mu po válce nějak zařídili návrat. Nechtěl zpátky do Československa a byl si jistý, že jeho česká žena se synem za ním přijde do Německa, do lepšího, východního Německa. Ale její strach byl silnější, zůstala. Sourozenci s průkazy hrdinů ji ochránili od nejhoršího.

Než Horst-Josef nastoupil do první třídy, přišla komise složená z příslušníků různých politických stran. Tři chlapi. Sedli si, prohlíželi nábytek. Jeden otevřel prosklenou skříň a bral do ruky porcelán. Horst-Josef byl venku, zatímco se komise dívala na jeho mámu jako na německou děvku. Bylo jim jedno, že se vdávala ve dvaatřicátém roce. Jak si Češka mohla vzít Němce?

Pro tátu v Německu Horst nezačal být Josef. Naposledy se viděli, když mu Horst někdy nedlouho po válce na smluveném místě předával přes hraniční potok cigarety. Rodiče zůstali každý na své straně potoka a brečeli. Horst přebrodil zpátky k mámě. Byl čím dál víc Josef. Změnu jména i o něco vlídnější zacházení ve škole mu zařídil strýc, válečný hrdina. Strýc od dětství nadával na Němce, ale po válce přestal. Věděl, že na Skřivánčím vrchu je český koncentrák. Nic s tím nemohl udělat. Ve snech ho pronásledovaly postavy v bílých mundúrech s našitými čísly v černé barvě. Bílý podklad, černý nápis. Tak se psalo za nacistů. Tak vypadal i mundúr patnáctileté holky ze sousedství, kterou Češi do koncentráku na Skřivánčí vrch poslali se zdůvodněním, že by se o ni doma neměl kdo starat, když její matka už v koncentráku je.

Máma Horsta-Josefa vybírala schránku třesoucíma se rukama a každou chvíli se dívala z okna, jestli někdo nejde. Josef jí nechtěl přitěžovat. Ze školy nosil slušné známky, hodně času trávil na půdě, kde stály kufry a proutěné koše s věcmi příbuzných a známých, co šli do odsunu. Jako malý si na půdě hrál na písku, co tam byl připravený kvůli náletům. Zápalné bomby byly malé, shazovaly je v hejnech, když se na oheň hodil písek včas, dům se nerozhořel. Josef si písek vždycky počůral, než si začal stavět hrad. V osmnácti letech vstoupil do komunistické strany a konečně přestal být hitlerčík. S mámou dávno mluvil česky.

V občance měla Josefova máma napsáno „Rozloučeni“. Horstův táta se prý v Německu oženil a měl další děti. Své ženě psal, podobenky s věnováním synovi posílal deset let. Víc po něm nikdo chtít nemohl. Josef na půdě neotevřel jediný kufr. Celý život měl rád přítmí, asi zvyk z půdy.