Poválečný Josef a Horst v jedné osobě

Jan Šícha

Druhý díl letního seriálu z připravované knihy Jana Šíchy Kousavý pes přivádí do poválečných desetiletí Ústí nad Labem očima kluka a muže ze smíšené česko-německé rodiny.

Felix Bibus, pískaři na Labi, 1934. Foto archiv autora

Konstrukce literární postavy mě zajímala už za komunistů, kdy pro mne psaní bylo útěkem od materialismu okolo k idealismu uvnitř. Na vrátnici v podniku Prefa Holešovice tenkrát seděl pan Milan Smolík, vyhozený redaktor časopisu Plamen. Osmašedesátník. Vrátnice byla klidná, mohl redigovat texty Bohumila Hrabala. Ke svatbě v dubnu 1989 nám pan Smolík věnoval samizdat. Opis dosud čerstvé Hrabalovy povídky. Měli jsme z toho daru větší radost než z cihly zlata. Už protože bychom naprosto netušili, co si s cihlou zlata počít. Dnes bychom i cihlu pojednali, asi raději, než četli povídku. Jsme ale starší, a je jiný režim. Když jsem panu Smolíkovi přinesl své texty, dal mi dvě poučky, které jsem od té doby převyprávěl všem, kdo byli ochotni poslouchat.

„Píšeš ve stylu — na keři seděl jakýsi pták-. Jenže psaní je — na olši seděl čížek-. Když Hemingway začne povídku, zní to — Na břehu stály oba čluny. První Indián řekl-. Víš, kde jsi, a s kým.“

Pan Smolík vyprávěl, že do redakce Plamene chodilo hodně textů. I ty, které neotiskli, ale byly dobré, podrobili lektorskému posouzení, a lidé dostali návod, jak psát dál. A povzbudivý dopis.

Postava Josefa vznikla zásluhou mého postavení mimo službu z organizačních důvodů na Ministerstvu kultury. V mých starších textech Josef nebyl. Hodně motivů se ale u něj cítilo dobře. Během šesti měsíců jsem Josefa přepisoval tak, aby se líbil dávno odešlému panu Smolíkovi. Josef vytlačil ženskou postavu, pro kterou jsem si v předešlých verzích textu z ústeckého univerzitního prostředí půjčil mohutný předkus a místní intelektuální existenci. Ženská postava nedržela dost pohromadě, Josef je na tom lépe. Jestli dost dobře, se uvidí. Na prvotině v nemladém a nestředním věku je zajímavé, s jak velkým batohem jde člověk s kůží na trh. Josef v různých lidech žil.

Komunismus chtěl stvořit nového člověka. Nepovedlo se. Šedesátá léta, která na vrátnici v mém mládí reprezentoval pan Smolík, přinesla omluvu za teror let padesátých a péči o lidi takové, jací jsou. Povedlo se. Normalizace vsadila na paneláky. Člověk měl být paneláku co nejpodobnější. Nepovedlo se. Typické postkomunistické produkty jsou pak Kaczynski a Orbán. U nás to nevypadá jako v Polsku nebo Maďarsku zásluhou průmyslové tradice, která je věcná, zaměřená na výkon a spotřebu. Průmyslová tradice je u nás výsledkem někdejší plodné soutěže dvou jazykových skupin. Možná. Dá se o tom tak mluvit. Pod rumištěm diskontinuit hledám kontinuity, to jedna z funkcí mých literárních snah.

Horst a Josef

Synovec paní Libušky se narodil jako Horst v Ústí nad Labem počátkem října roku 1938. Ústí tehdy čerstvě leželo ve velkoněmecké říši. Horst nebyl o tolik mladší než paní Libuška, která se narodila jako páté a poslední dítě. Do české první třídy v září roku 1945 šel už jako Josef. Nerozuměl ani slovo. Nevěděl, co znamená „hitlerčík“. Německou první třídu už měl za sebou. Českého učitele ale nezajímalo, že umí psát i počítat. Vadilo mu, že umí mluvit německy.

Děti se prý jazykům učí rychle. Horst-Josef nebyl motivován, aby mluvil s těmi, kdo ho mlátili. Mlčel. Pak se jazyk učí pomalu. Ve třetí třídě měl nejlepší diktáty ze třídy, ale mluvit déle než v co nejkratší odpovědi ho nikdo neslyšel. Na mámu doma mluvil německy. Odpovídala mu česky.

Horstův táta šel ze zajetí v Řecku rovnou do východního Německa. U německé branné moci wehrmacht byl veden jako nespolehlivý, protože odmítl povýšení. Před válkou byl otec Horsta-Josefa sociální demokrat. Stejně jako starosta Ústí nad Labem. Věděl, že jeho česká žena má sourozence v odboji. Věděl, že by mu po válce nějak zařídili návrat. Nechtěl zpátky do Československa a byl si jistý, že jeho česká žena se synem za ním přijde do Německa, do lepšího, východního Německa. Ale její strach byl silnější, zůstala. Sourozenci s průkazy hrdinů ji ochránili od nejhoršího.

Než Horst-Josef nastoupil do první třídy, přišla komise složená z příslušníků různých politických stran. Tři chlapi. Sedli si, prohlíželi nábytek. Jeden otevřel prosklenou skříň a bral do ruky porcelán. Horst-Josef byl venku, zatímco se komise dívala na jeho mámu jako na německou děvku. Bylo jim jedno, že se vdávala ve dvaatřicátém roce. Jak si Češka mohla vzít Němce?

Pro tátu v Německu Horst nezačal být Josef. Naposledy se viděli, když mu Horst někdy nedlouho po válce na smluveném místě předával přes hraniční potok cigarety. Rodiče zůstali každý na své straně potoka a brečeli. Horst přebrodil zpátky k mámě. Byl čím dál víc Josef. Změnu jména i o něco vlídnější zacházení ve škole mu zařídil strýc, válečný hrdina. Strýc od dětství nadával na Němce, ale po válce přestal. Věděl, že na Skřivánčím vrchu je český koncentrák. Nic s tím nemohl udělat. Ve snech ho pronásledovaly postavy v bílých mundúrech s našitými čísly v černé barvě. Bílý podklad, černý nápis. Tak se psalo za nacistů. Tak vypadal i mundúr patnáctileté holky ze sousedství, kterou Češi do koncentráku na Skřivánčí vrch poslali se zdůvodněním, že by se o ni doma neměl kdo starat, když její matka už v koncentráku je.

Máma Horsta-Josefa vybírala schránku třesoucíma se rukama a každou chvíli se dívala z okna, jestli někdo nejde. Josef jí nechtěl přitěžovat. Ze školy nosil slušné známky, hodně času trávil na půdě, kde stály kufry a proutěné koše s věcmi příbuzných a známých, co šli do odsunu. Jako malý si na půdě hrál na písku, co tam byl připravený kvůli náletům. Zápalné bomby byly malé, shazovaly je v hejnech, když se na oheň hodil písek včas, dům se nerozhořel. Josef si písek vždycky počůral, než si začal stavět hrad. V osmnácti letech vstoupil do komunistické strany a konečně přestal být hitlerčík. S mámou dávno mluvil česky.

V občance měla Josefova máma napsáno „Rozloučeni“. Horstův táta se prý v Německu oženil a měl další děti. Své ženě psal, podobenky s věnováním synovi posílal deset let. Víc po něm nikdo chtít nemohl. Josef na půdě neotevřel jediný kufr. Celý život měl rád přítmí, asi zvyk z půdy.

Josef by šel na vysokou školu, kdyby se nerozhodl zůstat ve fabrice, kam chodil po škole na odpolední směny. Zjistil, že někam dál, výš nebo jen jinam už jít nechce. Ve fabrice se vyráběly kovové sudy na chemikálie. Některé stroje pocházely ještě z dob Rakouska-Uherska. I v Ústí to byla fabrika, do které nikdo nechtěl. Každý, kdo přišel na směnu a měl píchačku, se nahlásil u mistra a ten mu dal práci. Nikdy nepřišlo tolik brigádníků, aby mistr někoho poslal domů. Za sobotní směny se vyplácelo na ruku. Když někdo měl sílu zůstat na ranní i odpolední, byl vítán. Všem bylo úplně fuk, jestli nějaký zákoník dvojité směny zakazuje.

Výroba kovových sudů vyhovovala Josefově touze po jistotě. Nařežou se plechy. Na stroji s brusnými kotouči se jim srazí hrany. Na dalším stroji se plech stočí, jako když zarolujete papír. Pak se podélně svaří, takže vypadá, jako když někdo usekl kus roury. Roura putuje do stroje, který v plechu vymáčkne výztuže, což vypadá, jako kdyby se po celém obvodu sudu z vnitřní strany otiskly dva tlusté párky. Kolem dalšího stroje se daly dělat ladné až taneční pohyby. Dekl horní, dekl spodní se připlácly na magnety. Mezi dekly se vkutálela roura s výztužemi. Stroj natlačil dekly z obou stran k vyztužené rouře. Chvíli se to celé točilo. Když se kolotoč zastavil, dekly byly připevněné k rouře. Dál už se kutálel krásný stříbrný sud. Putoval k dalšímu člověku, který do horního deklu zašrouboval jeden malý a jeden velký kovový špunt a sud vyzdvihl na lanovku. Lanovka nejprve projela lakovnou. Sudy pak pomalu osychaly, zatímco lanovka spíše v rytmu krůčků než krokem objížděla celý velký tovární dvůr. Na konci trasy dva chlapi rovnali uschlé sudy rovnou do vagonů nebo je skládali na zastřešeném peronu s dřevěnou podlahou.

Celý proces výroby kovových obalů, jak se to oficiálně jmenovalo v pracovní smlouvě, byl přehledný. Každý úkon měl svůj čas, když se sled úkonů někde zbrzdil, ostatní počkali. Na začátku byly role plechu, na konci vagony plné sudů. Mělo to začátek, prostředek a konec. To Josefovi vyhovovalo.

Sprchy v šatně měly velký průměr a pod slušným tlakem z nich tekla voda, co se dala nastavit na horkou starodávnými kohoutky. Po šichtě z toho byl slastný pocit masáže. Ve sprše s poctivými kachlíky, kterou tu postavili někdy před první válkou, ve velké místnosti plné páry, se Josef cítil jako v nebi.

Kdo chodil na brigádu často, směl si zamknout skříňku. Když Josef do fabriky nastoupil, pracovali v ní i staří chlapi, kteří spolu v šatně mluvili německy. Když se ho jeden česky zeptal, jak se jmenuje, odpověděl mu: „Ich bin Horst.“ Přisedl si a zjistil, že němčinu nezapomněl a že ho těší stejně jako ta sprcha.

A tak v jedné z nejhorších fabrik v jednom z nejvíce znečištěných měst na světě Josef našel svoje místo. Kromě lakovny, jíž se kvůli smradu vyhýbal, prošel všemi stanovišti výroby kovových obalů. Když musel na dva roky na vojnu, těšil se hlavně zpátky do fabriky, do haly se známými pištivými, skřípavými, lomoznými zvuky a pod sprchu. Těšil se na podlahu se zašlapanou vazelínou. A až zase se starými chlapy bude chvíli Horst.

Oblékal se nenápadně, ale pečlivě vybíral materiál. Kalhoty si nechal šít. Nezajímaly ho ženy ani muži. Potřebu společenského života si naplnil ve fabrice stejně jako jeho máma v kanceláři. Doma měl každý svůj pokoj. Měl peníze. Uměl sehnat maso na nedělní oběd. Vypadal dobře, manipulace se sudy je dobrý tělocvik. Zásluhou chlapů z fabriky objevil Krušné hory. Na komunistických schůzích mlčel. Pozdrav „Čest práci“ od něj zněl věrohodně. Dělník, komunista, mlčí, pracuje. To se cenilo. Zásluhou fabriky na vojnu dorazil jako sebevědomý Josef i Horst.

Pracovník bolševické propagandy, zvaný politruk, si Josefa zavolal na konci druhého měsíce jeho vojenské služby. Josef byl povolán na Slovensko, k ženistům. Cenila se tam zručnost dělníků z kovoprůmyslu. Bylo zvykem ženisty povolávat na pomoc při povodních nebo po vichřicích. Přesunout, odklidit, narovnat. Ženisté odklízeli také trosky rozstřílených vesnic v hraničním pásmu. Ty se dosídlenci neosazovaly. Stejně by tam, na konci světa, nevydrželi. V době, kdy Josef narukoval, už trosky byly odklizené. Odvážely se tenkrát i hromady hnoje, jež zbyly po stádech, která odvezli na jatka. Hnůj byl strategickou surovinou, na rozdíl od vesnic.

Politruk věděl, že v takzvaném přijímači starší vojáci šikanují ty mladší. Sám byl kdysi — jako každý správný chlap a voják — na jedné a pak na druhé straně šikany. Předpokládal, že Josef, který vyrůstal bez táty, bude vyděšený a připravený ke spolupráci. Nepromyslel si více způsobů útoku, spolehl se na jeden jediný.

Nejdříve Josefa nechal půl hodiny čekat na chodbě. Pak ho zavolal, seděl za stolem, nechal ho stát. Prohlížel si ho. Když uběhly asi dvě minuty, dal mu rozkaz, aby se posadil.

Zeptal se, jestli si Josef myslí, že někdy může mít plnou důvěru lidu. Josef se na něj díval a čekal na dokončení otázky. To nepřicházelo. Čas už neplynul ve prospěch velitele, ticho, jež mělo působit jako významné, začínalo být trapné. Josef si prohlížel politika, jako kdyby chtěl zjistit, zda soudruh zapomněl mluvit. Namísto aby se zaplétal do zdůvodňování, proč si myslí, že důvěru lidu si zaslouží nebo rovnou má. Politruk musel přerušit ticho, což se mu zatím nikdy nestalo.

„Na něco jsem se ptal, Horste!“

Josef dál mlčel. Ze školy, hlavně z nižších ročníků, byl zvyklý na horší věci. Politruk si odpověděl sám. Řekl, že si myslí, že plnou důvěru lidu si lidé jako Josef musí zasluhovat zvýšeným úsilím. Jako komunista komunistovi mu nabízí úzkou spolupráci při hledání nepřátel lidu v jeho vojenském útvaru. Jako syn nacisty by Josef takovou nabídku měl ocenit a uvítat.

Josef odvětil, že se chce plně věnovat vojenské službě, ke které patří technické dovednosti a boj. Na chvíli se odmlčel a pokračoval:

„Moje teta a můj strýc, kteří jsou váleční hrdinové, mají radost, že jsem si dobrovolně zvolil členství v komunistické straně a poctivé dělnické povolání. Váleční hrdinové ode mne očekávají, že se stejně odpovědně jako ke své práci postavím k vojenské službě. Jsem rozhodnutý je nezklamat. To mi zabere veškerý čas. Chci umět porazit nepřítele venku, ne ho hledat uvnitř. Dovolte mi odejít, soudruhu.“

Vykal, přestože komunisté si tykají. Politruk viděl, že bude muset zkusit dalšího. Někdo z odvedenců to vždycky podepíše a pak práská. Škoda, mohl to mít za sebou. Tipoval si, že tenhle hitlerčík změkne. Dal Josefa umístit na automobilový dispečink. Nechtěl riskovat hněv a intervence válečných hrdinů, které na něj Josef mohl poštvat.

Josef byl na konci své vojenské služby oceněn jako nejlepší střelec pluku. Výtečný ve střelbě jednotlivými ranami na terč i ve střelbě dávkou ze samopalu na pohyblivý cíl.

Po návratu z vojny Josef zas jezdil na běžkách z Telnice na Komáří vížku a zpátky, tramvají pak nazpět do Ústí. Nořit se zpátky do města bylo jako klesat do povrchového dolu. Město skučelo pod ranami těch, kdo se ho zmocnili, zuřivě do něj tloukli a vyráželi z něj duši.

I v chudých letech zbývaly Josefovi peníze. Pracující, svobodný, bezdětný, žijící s matkou. Sledoval vývěsku s inzeráty v ulici vedoucí od nádraží. Kupoval staré věci ještě po Němcích. Přibývalo příležitostí, kdy bylo výhodou, že umí německy. Podniková družba s východními Němci, partnerství sportovních klubů. Prostor pro Horsta se rozšiřoval.

Češi se nahoře v Krušných horách skoro nevyskytovali. Ani v létě, natož v zimě. Šlachovití, nakrátko ostříhaní chlapi na jasanových běžkách se s Josefem rádi zastavovali na kus německé řeči. Patřil k nejmladším ve stopě. Nejdřív se jen domlouvalo, kdo to až kam v příštích dnech prošlápne. Pak se hovor stočil na jiné sporty. Někdy i na život.

Josef uměl naslouchat, když jiní vyprávěli. Zajímal se o staré věci, které někdo chtěl vyhodit. Vnímal to jako dvě části, co k sobě patří. Věci a vyprávění.

Staří Němci mu nosili věci, které by jinak přišly nazmar. Neměly žádnou cenu, měly hodnotu. Josef v takových věcech viděl čas, který někdo strávil tím, že je udělal, poctivý materiál, který vydržel. Věci na sebe berou tvar, k němuž je třeba složitě dojít. U sudu je to jednoduché. Ale tvar letošní brože musí vyhovovat tomu, co se zrovna nosí v Paříži, a ještě na něm musí být vidět, že pochází z Jablonce. Josef se naučil mluvit s věcmi.

Josefovu mámu nechal Pánbůh na světě do pětadevadesáti, možná ji potřeboval do výkazu strachu na zemi. Bez toho jejího ho kus ubyl. Narodila se v Rakousku-Uhersku a zemřela v Evropské unii, aniž by se hnula z Ústí nad Labem. Po Rakousku žila v Československu, v Říši, v Československé socialistické republice, v České a Slovenské federativní republice, v České republice — a ta vstoupila do Evropské unie. Chtěla vidět moře, a neviděla ho, chtěla vidět kostru velryby v Národním muzeu, a neviděla ji. Výlet do Vídně, který skončil děsem v Prátru, ji strašil do konce života. Když se počátkem šedesátých let jejich byt začal plnit věcmi, kterým se říkalo „věci po Němcích“, zdálo se jí o zástupcích politických stran Národní fronty, kteří jednou v noci vyrazí dveře, vtrhnou do bytu a všechno vyházejí oknem, včetně postelí, na nichž se synem budou předstírat spánek, aby Národní frontě nemuseli nic vysvětlovat. „Věci po Němcích“ ale časem začaly vyzařovat bezpečí. Na poctivé věci je větší spolehnutí než na lidi. Město hrublo, po částech se propadalo do nicoty. Na místě někdejších vinic rostly paneláky. Josefova máma se těšila z práce domů a ptala se, co Horst zase přinesl. Občas spolu promluvili německy, ale jen potichu.

Atmosféra v zemi se měnila přibližně po desetiletích. V šedesátých letech se začali objevovat první sudetští Němci ze západního Německa. Dokonce si vyzvedli pár kufrů z půdy. Josef pro Horsta koupil garáž a tu naplnil věcmi po Němcích. Když si Němci odváželi věci po Němcích, nechávali Horstovi peníze. Tajná policie o Horstovi věděla, ale nechávala ho být. Získat ho se už nepokusili. Nehrozilo u něj nebezpečí, že by prozradil nějaké státní tajemství. Věděl jen, jak se vyrábějí sudy. Neobávali se, že by na někoho měl špatný vliv. Skoro s nikým se nestýkal. Tajná policie si nechtěla začít něco s málomluvným a nesrozumitelným mužem, členem strany, s příbuzným válečných hrdinů.

Josef zjistil, že ti, kdo chtějí něco znamenat, shánějí starý porcelán. Vlivní muži komunistické strany chtěli po Josefovi porcelánové sošky dam v pestrých šatech a mísy zdobené zlatem. Josef jim je dával. Ptali se, co za ně chce. Tak Josef získal byt nad bytem své mámy. Byt naproti prohlásil Městský podnik bytového hospodářství za zdravotně závadný a za symbolickou cenu ho Josefovi pronajal jako sklad pro volnočasové aktivity. Během dalších dvaceti let se podařilo obsadit celý dům, který postavil Horstův německý dědeček a obnovené Československo ho po válce zestátnilo na základě prezidentských dekretů.

Každá radost v Ústí nad Labem je ale radostí předčasnou. Nejdříve šly k zemi domy o dvě ulice dál, aby uvolnily místo nové budově soudu. Další domy, celé ulice, měly uvolnit místo novému krajskému ředitelství státních drah. Josefovi se podařilo čáru bourání zastavit před vlastními dveřmi. Soud postavili, krajské ředitelství státních drah už ne, přestože plány kvůli Josefovi trochu překreslili. Před asi deseti domy, které byly ušetřeny demolice, zůstala pláň. Čnělo z ní pár stromů. Dříve se krčily ve dvorcích. Řidiči automobilů, které odvážely suť, dostali nařízení se neduživým stromům vyhýbat, protože stromy jsou strategicky důležité. Více světla stromům svědčilo. Brzy se nebývale rozkošatily.

Staří Němci ve fabrice odešli do důchodu. Nahradili je většinou Romové. Pocházeli ze Slovenska, drželi se mezi sebou, v několika navzájem znepřátelených klanech, které sdílely jen svou nedůvěru ke gadžům. Když do fabriky potřetí přijela policie, a Josef si na nic nevzpomněl, vzali ho mezi sebe. Romové umí ocenit, když někdo má co prásknout, a nepráskne. Bezpečný gadžo.

Josef žil mimo čas, Romové hltali a životem přeplňovali každý okamžik.

„Joosef, pojď se divit. Jááj, jak ten to myslí? Dělá nervy? Ať nedělá nervy, nééé?“

Josef se poprvé v životě smál, až nemohl přestat. Třeba když Nanárová vyprávěla a hlavně předváděla, jak vážně se tvářil policajt, kterému četla z ruky, místo aby mu ukázala občanku.

Josef poprvé v životě vykřikoval, dokonce v místním německém nářečí. Starý Belák totiž žadonil tak dlouho, až Josef chvíli mluvil německy, co mu na jazyk přišlo, a starý Belák cigánsky, oba na přeskáčku, čím dál rychleji, víc nahlas, pro radost ze zvuků, kterým ti mladší okolo nerozuměli. Chechtali se pak s Belákem na lavičkách u sprch, až se tloukli do kolen, a Belák kontroloval, jestli se všichni smíchem už nakazili a chechtají se taky. Josefovi přibyly povinnosti. Musel na všechny romské svatby a pohřby, jinak by se urazili, protože u nich byl, a k nám nejde. Nikdo Josefovi neřekl, že buď odmítne první pozvání, nebo už nesmí odmítnout žádné.

Když padl komunismus, Romové kolem Josefa najednou chodili jako kolem horké kaše. Změnu vycítili daleko dřív, než nastala. Do cikánů se kope nejdřív, řekl v šatně starý Belák. Josef mu doporučil, ať děti pošlou do kurzu sebeobrany a založí domobranu. Starý Belák opáčil, že Josef ví houby, jak gadžové kopou. Josef starému Belákovi vysvětloval, že Češi, co tu žijí, jsou dosídlenci. Přišli pár let před Romy do města, které vzali Němcům. Město zničili a domy vybydleli. A pak Josef začal říkat romsky znějící slova, o kterých nevěděl, co znamenají, a starý Belák mu odpovídal zkomolenými slovy, co zněla německy. Smáli se, až se za břicha popadali.

Knihu Kousavý pes lze objednat na e-mailu jakubbrod@seznam.cz. Vyjde koncem září 2021, bude mít přibližně 150 stran, doplněna bude fotografiemi předmětů sudetoněmecké provenience.

Diskuse