Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová spolu s ministryní průmyslu a obchodu Martou Novákovou, obě nestraničky za ANO, společně veřejně vyhlásily velkou státní podporu třem krajům, kde je situace nejproblematičtější v oblasti ekologické i sociální. Jde o kraje Karlovarský, Ústecký a Moravskoslezský.

Je dobře, že vláda nahlédla potřebu zvýšené pomoci a podpory pro tyto regiony. Je ale zvláštní, že se veřejně vyhlašuje až teď, ačkoliv situace trvá prakticky od konce 2. světové války a její řešení máme svobodně v rukou od listopadu 1989.

Když to čtu, musím myslet na kraj Karlovarský, kde to nejlépe znám. Léta jsem tam žila, dodnes tam mám přátele a rodinné příslušníky a měla jsem možnost sledovat vývoj po roce 1989. Příběh, který se mi odvíjí jako film před očima, začíná hned v listopadu roku 1989, kdy se debat s veřejností účastnili naši noví politici, tehdy ještě zastupující Občanské fórum.

Jedním z nich byl i Václav Klaus. Z publika dostal dotaz, zda si je vláda vědoma zvláštní situace pohraničního kraje. Václav Klaus odpověděl, že pohraniční kraj v nijak zvláštní situaci není, že je na tom stejně jako kterýkoli jiný region a vláda že rozhodně s žádnými zvláštními programy pro pohraničí nepočítá. Asi taky řekl, že to vyřeší trh, říkal to všude. Jistě byl přesvědčen, že dějiny začínají jeho vstupem do politiky.

První projevy toho, jak situaci regionu vyřešil trh, už dnes působí jako nějaká komunální satira, ale ještě jsou u hraničních přechodů k vidění: mám na mysli trpaslíky, vietnamské tržnice a erotické salony, v horším případě postávající prostitutky. To bylo hned. Následovalo velice rychlé, vskutku dynamické zavírání továren, které dávaly kraji nějakou — jak to říct — profesní tvář. Byly to na Ašsku a v Nejdku textilky, v Karlových Varech porcelánky (slavné), v Chebu třeba známá továrna na bicykly EsKa.

Mizely také potravinářské provozy, velké masokombináty a mlékárny v Mariánských Lázních a Karlových Varech. Rozpadly se státní statky, sloučené dosud do jednoho podniku se státními lesy. Jeden z podniků, který vznikl po privatizaci Státních statků Cheb, začal své podnikání tím, že na svých pozemcích postavil benzínové pumpy.

Po tradičních provozech zůstaly obrovské tovární budovy, architektonicky velice zajímavé a důležité pro ráz regionu. Taková přádelna v Hazlově mezi Chebem a Aší je nádherná cihlová budova charakteristického slohu. Nebudu s tím více obtěžovat, ale zde neodolám, abych nezkopírovala její charakteristiku z internetových stránek nadšených ctitelů průmyslové architektury:

V západočeském Hazlově byla první textilní továrna otevřena již v roce 1822. Byla poháněna vodním kolem a zanedlouho ji následovalo několik dalších (Bareuther a Weigandt).

Po roce 1901 zde postupně vznikla krásná fabrika, která zde stojí dodnes. Pobočku zřídil Hermann Otto Göldner, potomek Carla Benjamina Göldnera (1778—1837), jež měl již tehdy řadu poboček i na německém území. Jedná se zde o patrně nejnáročnější stavbu typické saské průmyslové architektury tohoto období na našem území. Zajímavé je, že až na jednu přístavbu, novou kotelnu a několik dalších drobností, se přádelna stavebně dochovala v téměř původním stavu — můžeme ji tak dodnes obdivovat a na cihlové fasády se žlutými zděnými doplňky a ornamenty je skutečně radost pohledět. Fabriku doplňoval velmi pěkně vyvedený komín, který je dnes po zásahu blesku ve velmi špatném stavu a do budoucna ve svém původním stavu zřejmě zachován nezůstane. V těsném sousedství nechybí dělnické domky, které též dodržují jednotné členění a detaily fasád.

V průběhu druhé světové války byly budovy pronajímány firmě Junkers a záhy po ní byla fabrika znárodněna a začleněna do národního podniku Tosta Aš. Po roce 1990 zde pokračovala ve výrobě především viskózových přízí akciová společnost Viba, která však v roce 2008 skončila v konkursu a roku 2009 výrobu v Hazlově definitivně zastavila. Přesto se vyplatí do Hazlova zajet a továrnu si obejít, zůstává velmi pěknou připomínkou doby, kdy se továrny ještě nestavěly z odporných krabic, ale měly své vlastní architektonické kvality...

I jiné továrny byly podobně pěkné, třeba zrovna ta chebská EsKa, ale jakýmsi zvláštním způsobem, který je doménou trhu, se s nimi nic nestalo. Nejspíš vlivem konečně zaručeného respektu k vlastnickým právům, která umožňují i nenapadnutelné chátrání soukromého majetku (o němž jsme věřili, že bude v soukromých rukou lépe spravován, než by byl státem nebo obcemi).

Města — i malá — byla obestavěna krabicemi samoobsluh jako Penny, Tesco, Lidl nebo Norma, ale žádná z nich není umístěna uvnitř té krásné průmyslové architektury (jako například snad každé Tesco v Anglii, zemi svého původu). A tak se dnes z prostředků programu Re-Start budou ty průmyslové budovy, kterým říkáme brownfield, bourat, jsou na to vyčleněné prostředky.

Jak to vyřešil trh

Trh vyřešil situaci v západočeském pohraničí v devadesátých letech tím způsobem, že kraj zpustl ještě mnohem víc než v době železné opony. Velice rychle ukázal, že zboží, které se v něm do té doby vyrábělo, nemá vlastně žádnou hodnotu (Václav Klaus moudře kázal v chebském divadle, jak sebedokonalejší člun na poušti má hodnotu nulovou). Ale to zboží bylo užitečné — v regionu několikerých lázní porcelán nebo prošívané přikrývky.

A hadry? Visící hadříky na vietnamských tržištích, hned vedle zavřených továren, kde se přesně takové hadříky, trička a legíny a jednoduché kacabajky prodávaly, dokazovaly, že problém není v nepotřebnosti hadříků. Jistě, dnes už to víme, problém je v levné pracovní síle asijských zemí. Tehdy ovšem nikdo netrval na ochraně naší národní kultury a zájmů, továrny šly na porážku jako ovce.

V kraji strašily nejen opuštěné továrny, ale také objekty kasáren, kterými byl mimořádně hustě obsazený, a také opuštěné zemědělské provozy. Mlékárna Mariánské Lázně skončila v likvidaci roku 2001, v Karlových Varech byla zbourána roku 2007 a dnes tam už stojí Lidl a byty (aspoň to). Každý celkem viděl, že trhu bylo vydatně pomoženo silou obchodních a výrobních řetězců.

Kravíny se vyprázdnily, silážní věže prázdné rezaví: tehdy, přiznám se, jsme byli rádi, že už se dobytek nechová v těch velkokapacitních chlévech, které hyzdí krajinu. Ještě jsme nevěděli, že třeba romské rodiny z po válce dosídlených vesnic, které bohabojně a mírumilovně pracovaly v kravíně a na traktorech, se ocitnou mezi nezaměstnanými a začne to být problém.

Divné dopuštění se jmenovalo „optimalizace školství“ — v jejím jménu se sestěhovávaly učňovśké a střední školy z menších měst, spíše městeček, do center, z Lubů houslařská škola do Chebu, z Abertam lesnická škola do Nejdku. V Aši pochopitelně skončila textilní průmyslovka, keramická slavná škola v Karlových Varech sice neskončila, ale učí se v ní už něco jiného.

Jednou z posledních akcí ve prospěch vylidnění odlehlého regionu byl pokus zrušit v Aši gymnázium, zřejmě aby se odtud opravdu odstěhovali všichni intelektuálně zaměření obyvatelé a zůstali jen dělníci na práci pro německé firmy a podnikatelé v různých druzích obchodu. Gymnázium v Aši naštěstí pro odpor obyvatel zrušeno nebylo, ale zásluha krajského radního pro školství, pocházejícího z regionu, to nebyla.

Karlovarský kraj je nejen nejmenší kraj v republice, s nejmenším počtem obyvatel, je to také kraj, ve kterém není žádné opravdu velké město. To je úplně jiná situace proti kraji Moravskoslezskému s jeho souměstími, i proti Ústeckému. V Karlovarském kraji se nemůže hledět na efektivitu v přepočtu na obyvatele, protože obyvatel má prostě málo: tuhle argumentaci mám promyšlenou už z časů, kdy jsme bojovali za existenci chebského divadla. Na druhé straně ale fakt, že člověk prožil mládí v tomto romantickém, co do podnebí poměrně chladném, přírodními podmínkami krásném kraji, který může vychovat trochu jiné osobnosti než třeba blahobytné Polabí, je zajímavou výzvou.

Karlovarský kraj má ovšem i svůj Sokolov a jeho hnědouhelný revír, který zlikvidoval řadu obcí, zamořil okolí spadem z elektráren, změnil krajinu i města a jejich obyvatele. Problematika Sokolovska se podobá problematice Mostecka a Chomutovska, jen s tím rozdílem, že Sokolov je z těch měst nejmenší a nejzapadlejší. Vlivem povrchových dolů a jejich požírání krajiny se lidé z podhorských obcí sestěhovali do sídlišť v okresním městě Sokolově: a co teď s tím?

Německo jako zdroj

Otevřená hranice a možnost vydělat si v Německu kraj, v němž je z každé lokality do Německa blízko, ochránila od sociálního pádu a extrémní hmotné chudoby. Tato mince má ovšem i rub: k soudržnosti obyvatel regionu to nepřispívá a k touze po vzdělání také ne. Pokud si každý, kdo vychodil pouhou základku, může vydělat v německé továrně u pásu tolik, ba víc než jiný, který musí u své práce přemýšlet a kreativně operovat, je opravdu náročné snažit se o zvýšení vzdělanostní úrovně regionu.

Karlovarský kraj má také troje nádherné lázně. Po letech, kdy se rovněž moc nevědělo, co s nimi, když socialistické poukazy skončily a změnil se názor na lázeňství a účinnost jeho léčby, se zdá, že západočeské lázně našly způsob, jak prosperovat. (A nejen s pomocí kasin a heren, i když také). Blízkost továren v Německu a s tím spojená možnost vydělat si způsobem méně náročným na kvalifikaci ovšem také komplikuje situaci. Je nouze o kvalitní personál v pohostinství i ve zdravotnictví.

Vědecký výzkum by regionu prospěl, jak balneologický, tak sociologický, ale není v něm žádná vysoká škola, která by byla zaměřená jinak než ekonomicky, podnikatelsky nebo bezpečnostně. Jjsou dvě, v Chebu bakalářské studium Ekonomické fakulty Západočeské univerzity a v Karlových Varech soukromá vysoká škola finanční a podnikatelská. Vzhledem k přírodnímu geologickému bohatství je až s podivem, že v kraji není žádná možnost přírodovědeckých studií. Vždyť Karlovarský kraj je jako učebnice geologie!

Bylo by dobře, kdyby obyvatelé Karlovarského regionu co nejvíc a nejlépe ovládali němčinu, jazyk svého souseda a zaměstnavatele. Ale obávám se, že ho nemá kdo učit v potřebné míře, že němčiny znalí eventuální učitelé a lektoři si raději vydělávají přímo v Německu.

Třicet let po převratu vláda veřejně přiznává, že některé regiony opravdu potřebují pomoc. Hrozí totiž, že tak, jak se staly ve 30. letech Sudety, postižené bídou a nezaměstnaností, živnou půdou pro henleinovské hnutí, i dnes by se mohlo stát něco podobného. Jen už to není situace Češi kontra Němci. Po autoritativním vedení, které zjedná pořádek, je ale poptávka značná a zřetelná je tendence přičítat problémy, které, byť nepojmenované, obyvatelé cítí, Evropské unii.

Chtěla bych zdůraznit, že tím, že tohle píšu, nechci nijak dělat chytrou. Že jsem počátky některých těch problémů po roce 1989 neviděla. Ale musím taky říci, že některé ano a že je mohli vidět političtí představitelé státu a kraje, kteří k tomu měli mnohem víc informací a dat. A celý komplex problémů byl zřejmý už dobře před deseti lety.

Autoritativní protievropské vedení duši kraje neprobere, nepozvedne jeho vzdělanostní ani kulturní úroveň, nepozdvihne jeho obyvatelům sebevědomí, které podpírá vztah k místu, kde žijí.

Podpory je velice zapotřebí. Kdo se v těch regionech jen trochu vyzná, ví to už dávno. Jen je potřeba mít na zřeteli, že se vždycky snáze investuje do mrtvé hmoty než do živého organismu. Proto mě velice zaráží, že vláda vychází s podporou na veřejnost až nyní. Co dělala sociální demokracie, a koneckonců i komunistická strana, které měly své hejtmany a senátory a starosty a poslance a v nedávné době i své ministry? Jak je možné, že si nechaly vzít tohle téma? A kdo si myslí, že je v těch krajích bude volit?