Možná v tom teď trochu máme zmatek: Na jedné straně se vládním rozhodnutím zastavilo nebo má definitivně zastavit obří korečkové rypadlo, které na Mostecku skrývá hlušinu a odkrývá uhelnou sloj, protože dál již těžba hnědého uhlí nebude pokračovat. (No sláva!) Na druhé straně však ministr životního prostředí Richard Brabec odmítl tzv. antifosilní zákon, který by nás nutil lépe hospodařit s uhlím a omezovat jeho využívání jako paliva v tepelných elektrárnách.

Ministr Brabec zákon odmítá kvůli tomu, že by to v budoucnu omezovalo naši energetickou konkurenceschopnost, a nemáme právo svým neuváženým rozhodnutím ohrozit hospodářskou stabilitu budoucích generací.

S podobným argumentem Brabec před časem na dvacet let odložil vládní rozhodnutí o nepřekročitelnosti stanovených limitů těžby, které by v dotčených oblastech Krušných hor naopak dalo lidem naději a lepší vyhlídky do budoucnosti.

Přesto se zdá, že vládě jako celku se daří prolamovat Brabcův poněkud limitovaný (neříkám omezený) způsob myšlení, protože proti jeho slovům nám tu snad opravdu bude zmrtvěle stát — a doufejme, že také rychle rezavět — ocelová bagrovitá obluda, která když pozbude schopnosti pohybu, limitům těžby už neublíží, a Brabcovy výroky se budou nad krajinou pozvolna rozplývat jako dým, jako smog. S obludou, podobně jako se to stalo Golemovi, už nikdo nehne.

Měl by k tomu vést i akční plán vlády, zaměřený na ochranu krajiny a vodního hospodářství v ní, a protože lidé, kteří v krajině žijí, jsou její součástí, měli by tu ochranu pocítit také. Součástí je vládou schválený plán, který má pomoci Moravskoslezskému, Ústeckému a Karlovarskému kraji zlepšit hospodářskou i sociální situaci.

↗

K tomu premiér Sobotka řekl, že plán „povede k naplňování jedné z vládních priorit, mezi něž patří snižování sociálních a ekonomických nerovností v zemi. Jsem toho názoru, že ekonomický růst by měli pociťovat všichni obyvatelé České republiky“ a dodal, že „nesnáze v regionech jsou do značné míry dány historií těžby a těžkého průmyslu“.

Energetické zlato rovná se bída

Je to asi poprvé, kdy vysoký vládní představitel (možná mimoděk) dává zapravdu ekologům, sociologům, pokrokovým národohospodářům, ale zejména všem přemýšlivým lidem, kteří věděli, že hrabivá těžba hnědého uhlí, toho našeho „energetického zlata“, nevede v krajině, kde se uhlí dobývá, k prosperitě, ale k bídě. Což dokládá také hospodářská statistika průměrných mezd, které jsou právě v Karlovarském kraji úplně nejnižší (spolu se Zlínským krajem).

Domnívám se, že ono až urputné trvání na těžbě v zájmu zaměstnanosti a hospodářské stability regionu bylo součástí oné „Velké severozápadní rozkrádačky za bílého dne“, kdy si částečně rozkradené a částečně zneužité miliardy (téměř čtrnáct miliard) v nesmyslných projektech, dotovaných z Regionálního programu Severozápad, měli horníci náhradou sami vyrubat a pozdvihnout něco, co propadalo státem a krajem řízené zkáze.

Nástin situace mohli televizní diváci vidět v seriálu Pustina či ve filmu Díra u Hanušovic, kdy v deprivovaných poměrech žijí deprimovaní lidé, které ale musíme obdivovat. Živořící obce, které nemají na nic peníze, a živořící lidé, kteří rovněž nemají peníze a povětšině ani práci.

Léta strávená v komunální politice mě přivedla k poznatku, že v obci má vládnout socialismus. K tomu jsem dospěl jako zatvrzelý pravičák. Ukazuje se, že takové hospodaření je nejvýkonnější i nejlevnější. Mít vlastní „technické služby“ a schopnosti co nejvíce si toho dělat sami se svými lidmi a k jejich prospěchu, bez zbytečného vytváření zisku. Vzniká tím pospolitost, práce na společném díle utužuje zdravé sociální vazby a také se ukáže, že každý něco umí. Obec skutečně vzniká z toho, co do ní její obyvatelé vloží. Ještě by si měla natisknout vlastní peníze.

Za milion lze udělat strašně moc práce! Přičemž stejný milion je pro agenta, který vám má pomoci k dotaci, docela skrovnou provizí či úplatkem. Malé obce, zejména v chudém pohraničí, hospodařily s několika desetitisíci, za něž se často nedalo udržet ani veřejné osvětlení, natož škola. Dotace je zcela míjely, protože žádosti o ně začaly představovat nepřekonatelnou administrativní zapeklitost. Normální člověk ani nepochopil, co se to po něm vlastně chce.

Dotace těm, kteří neumějí žádat

Podle mého by bylo spravedlivější, aby dotaci dostal ten, kdo není schopen ani vypracovat žádost o ni. Naopak kdo to tak znamenitě umí, dotaci nepotřebuje, má schopnosti pomoci si sám a zřídit v obci sběrný dvůr pro něj bude brnkačka i bez dotace.

Vláda také přijala opatření, aby sociálně slabí lidé, dojíždějící za prací, dostali příspěvek na dopravu. Budiž. Užitečnější by však bylo, aby vláda podpořila (daňovými úlevami?) rozvoj nějaké výroby tam, kde lidé přímo jsou, ale práce pro ně nikoli.

Příčí se mi výraz „levná pracovní síla“, protože pracovní síla má být normální, přiměřená hospodářským poměrům, tedy nikoli levná. Pro náš případ ale budiž. Nevyplatilo by se za „levnou pracovní silou“ vykročit tam, kde je, a nenutit ji, aby draze dojížděla za naším blahobytem, který se jí, má-li zůstat levnou, nemá týkat?

V Horní Blatné v Krušných horách existovala stará firma Blex. Vyráběla plechové nádobí — trychtýře, cedníky, formy na dorty, struhadla, stálo to pár korun. S jejím majitelem, starým neodsunutým Němcem, jsem před několika lety natáčel. Pobočku měli ještě v Bečově nad Teplou. Obávám se, že s výrobou skončili obrazně řečeno pár dnů před tím, než se plechové nádobí dostalo znovu do módy.

A tak je to skoro se vším. Vždycky se něco musí vinou našeho až okázalého nezájmu dostat na úplné dno, abychom to, až prozřeme, začali těžce křísit. Tak jako vláda se nyní hodlá při revitalizaci vyrabovaných krajů „inspirovat zejména německým Porúřím“.

Nejúčinnější pomocí sudetským obcím by bylo posílit jejich rozpočty, aby mohly začít něco užitečného budovat, o čem samy nejlépe vědí. Dát jim ty peníze rovnou na akce a podle počtu obyvatel a úplně vynechat kraj, protože tam si je radní zase odkloní na svou stranu. Kraj není spravedlivých rozhodnutí schopen a „snižování sociálních a ekonomických nerovností v zemi“ je mu celkem ukradeno.