Když si radní neví rady
Ondřej VaculíkOndřej Vaculík popisuje zkušenost z rady malého městečka. K posouzení dostali případ Romky, matky samoživitelky, která nebyla schopna platit dluhy. Bylo rozhodnuto, že jí nebude prodloužena nájemní smlouva. Dluh nakonec zaplatil autor textu.
Jako rada našeho městečka jsme dostali k projednání také podání našeho odboru sociálních věcí a zdravotnictví, které obsahovalo dva možné návrhy usnesení: Buď budeme nesouhlasit s „prodloužením nájemní smlouvy na jednu místnost v holobytech žadatelkám dle přílohy zápisu“ a uložíme naší bytové správě „neprodleně zahájit úkony k vystěhování a vymáhání dluhů“, nebo budeme souhlasit „s prodloužením nájemní smlouvy na jednu místnost…“.
V předkládací zprávě, vypracované sociálním odborem, jsme se u jedné z klientek dozvěděli, že již jednou rada odsouhlasila prodloužení nájemní smlouvy na jednu místnost za splnění „sepsání uznání dluhu a dohody o dohody o splátkách a uhrazení dluhu vč. úhrady běžných plateb spojených s bydlením do 31. 8. 2016“.
Zatímco uznání dluhu klientka splnila a také podepsala dohodu o splátkách, „dluh na nájemném do 31. 8. 2016 nesplnila a běžný nájem nehradí v plné výši“. Přesto „dne 5. 10. 2016 podala žádost o prodloužení nájemní smlouvy“. Do konce srpna dluh na nájemném činil 13.922 korun, „v říjnu uhradila z příspěvku na živobytí 4.000,- Kč a z doplatku na bydlení 1.543,- Kč“. Pokud rada rozhodne nájemní smlouvu klientce neobnovit, bude jí nabídnut azylový dům.
O klientce jsme se dále dozvěděli, že je na mateřské dovolené a pečuje o tři nezaopatřené děti, s nimiž obývá právě tu jednu místnost v holobytech. „Finančně je závislá na dávkách sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi. Pobírá rodičovský příspěvek, přídavky na děti, příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Na příspěvek na bydlení neměla nárok, neboť uhradila nájem pouze za jeden měsíc a v současné době nemá platnou nájemní smlouvu“.
Z dalších informací o klientce vyplynulo, že její manžel je nyní ve výkonu trestu, tedy zavřený. Protože na maloměstě se lidé znají, radní doplnili, že klientka dluhy dělala už v předchozím bydlišti v jiné obci, kde se jí rádi zbavili.
Svoboda z oddlužení
Rád podotýkám, že od převratu v roce 1989 je současná sedmičlenná rada pro samosprávu našeho městečka asi nejerudovanější, pět členů je vysokoškolsky vzdělaných v oborech právním, ekonomickém, pedagogickém, psychologickém, já jako středoškolák v oboru stavebním mám spíše na starosti „filosofii kanálových vpustí“ a další nevyhnutelné propadliny v chodnících.
Názory radních jsou rozhodně hodny respektu: Neplatičům nelze pořád ustupovat s tím, že k vystěhování vlastně nikdy nedojde. Když jednou konečně neustoupíme, bude to výchovné i pro ostatní neplatiče, a zaplatí. „Správný hospodář“, který nakládá s finančními prostředky daňových poplatníků, by neměl připustit, aby se dluhy hromadily a nijak neumořovaly.
Neměli bychom zbytečně podporovat, když nemusíme, lidi, kteří nám pořád působí potíže: ve škole musíme řešit stálé kázeňské přestupky jejich dětí včetně toho, že nechodí do školy… Mají špatný vliv na ostatní. Pracovních příležitostí i pro nekvalifikované je u nás víc než dost, jsou ženy, které ve svízelných rodinných podmínkách chodí pracovat jenom o víkendech, a dobře se uživí.
Jenže ona je cikánka, chtělo se mi říci, protože o tom nepadlo ani slovo — a správně ani padnout nemělo. Takže jsem pouze řekl, že azylový dům má sloužit pro krizové situace — domácí násilí, muž „zmizí“ a matka s dětmi se ocitne na mizině… pouhé neplacení nájemného krizí není, a pokud snad ano, neměli bychom takové „krize“ svým rozhodnutím množit…
Žádný zásadní protiargument, který by před radou obstál, či se k němu dokonce mohla přiklonit, jsem neměl. Že v holobytech prostě bydlí potížisté, protože kdyby jimi nebyli, nebydleli by tam, a přesto jsou to naši bližní? Holobyty jsou takovou naší obecní pastouškou. Mají naše uvážlivá rozhodování ovlivňovat také případné sympatie či nesympatie a různé osobní zkušenosti?
A tak radní na základě všech relevantních argumentů rozhodli smlouvu neprodloužit, pouze já byl proti — ovšem téměř bez argumentů. Toliko na základě své nesdělitelné „filosofie kanálových vpustí“, že bychom, pokud můžeme, neměli lidem přitěžovat a ještě jim ztěžovat již tak svízelnou existenci, když jim pomoci neumíme.
A kvůli tak v podstatě nevýznamnému dluhu, když jiní podnikatelé dluží desetitisíce za pronájem komerčních prostor a přitom bohorovně brázdí naše městečko v nadbytečně velkém automobilu? Ale jaký dluh je ještě nevýznamný, a jaký už významný? A máme vůbec býti takovými pány nad lidskými osudy? Jenže to jsem se neměl stát zastupitelem, když takovou odpovědnost nechci nést, nikdo mě nenutil… Asi ji máme nebo musíme nést, vždyť většina radních je vzdělanějších než já a požívají vesměs větší obecné úcty než já.
Náš dobrý starosta, sociální demokrat, se mě účastně zeptal, jestli jejich hlasováním nejsem nějak osobně dotčen. Řekl jsem, že ne. Je to věc mého osobního pohledu na svět, věřím v neustálou možnost polepšení, a o tu jsem v tomhle případě přišel.
Ale asi se mě to nějak dotklo, protože jsem nemohl spát. Mezi druhou a třetí ranní jsem uvažoval, jestli bych se funkce radního neměl vzdát, když „holt jsem tak outlocitnej“. Cha, jenže jsem uvolněný místostarosta, což mě živí! Takže když mě to živí, musím v té věci dále konat. Jako malého mě dojímal osud Malého Bobše, ale tohle je ještě horší. A představil jsem si, jak klientku soudně vystěhovávají, tři malé děti…, J. V. Pleva úplnej hadr.
S případem jsem se svěřil spřízněnému člověku. Řekl jsem také, že je to možná pošetilé, ba nestatečné, a rozhodně nesystémové, ale že mám chuť ten dluh „mé“ klientce sám zaplatit. Protože jestliže dlužené nájemné zaplatí, ten jediný důvod pro soudní vystěhování pomine. Spřízněný člověk okamžitě vytáhl z šuplíku pět tisíc, že přispěje, a tím to rozhodl. Vybral jsem z bankomatu devět tisíc, sociální pracovnice neprodleně zprostředkovala v její kanceláři schůzku s klientkou.
Stála před námi útlá Romka habitu patnáctileté dívky. Napadlo mě, nebyla-li obětí nějakého násilí, protože ve tváři měla trochu jako jizvy, šrámy. Tak zvláštní bledost hodně snědého obličeje jsem ještě neviděl. Roztřeseně slíbila, že mi to bude splácet.
Mně se však ulevilo rozhodně více než jí. A to i kdyby „z nějakých vážných důvodů“ nakonec nesplatila ani korunu. Pocítil jsem zvláštní, velice silnou svobodu.
Tento příliš osobní text píšu nerad. Doufám ale v zasvěcenější část čtenářů a možnou odpověď na otázku: Jak by to mělo být správně, aby řešení odpovídalo našemu stupni civilizace?
A tak bychom si z nouze snad mohli pomoci slovy jedné dávné písně J. Hutky:
"Dobrý člověk ještě žije
na Moravě víno pije..." ;-)
----------------------------------------------------------
A co se té závěrečné otázky týče, jak by "to mělo být správně" - tak nějak mi tady chybí, zda se vůbec někdo pokusil s tou ženou závažně pohovořit. Nejenom ve smyslu upomínek jejích dluhů - ale o jejím životě, o jejích problémech, a o tom jak je možno svůj život, i s jeho materiální stránkou, dostat zase pod kontrolu. Takováto péče o tento druh lidí nezvládající svůj praktický život je běžná na Západě; nevím, jestli něco takového existuje i v zemích Koruny české.
A za druhé: z čistě praktického hlediska, když někdo dostává sociální dávky (v kterých je dozajista započtena i částka na bydlení), a on/ona tyto dávky použije na účely jiné - nebylo by mnohem smysluplnější to nájemné automaticky z oné dávky strhávat, nežli to nechat dojít tak daleko, že dotyční ztratí střechu nad hlavou?
Ondřej Vaculík o své vlastní újmě a na vlastní náklady pozvedá náš stupeň civilizace výš.
Poslední dobou, jak se tak rozhlížím kolem sebe a občas obracím pohled do české historie, mívám dojem, že ta naše česká země (jakož i Morava) je jako hnojiště, na kterém z haldy sraček tu a tam vyrůstají květy. Nebo melouny, pro nás materialisty. Vždycky se u nás našli dobří lidé a v každé době jsme měli někoho velkého, jenomže dobro je u nás vždycky v menšině a velikánům ze všeho nejraději hážeme klacky pod nohy. Vždycky se najde někdo, kdo vystoupí z řady a podá pomocnou ruku, ať velikánovi v nesnázích nebo chudákovi v nouzi, ale zdaleka ne vždy ta pomoc stačí.
Zeptal bych se Ondřeje Vaculíka, proč zůstává v ODS, když „je tak outlocitnej‟, ale sám nevím, kam bych mu doporučil, aby šel, když sociálně demokratický starosta „tak outlocitnej‟ není. Nakonec snad abych Ondřeji Vaculíkovi ve vztahu k ODS dal raděj za vzor Michaela Moora, jak na konci filmu „O kapitalismu s láskou‟ říká o USA: „Nelíbí se mi tady, ale odcházet nehodlám.‟
Z hlediska vyššího principu mravního by samozřejmě starosta, zvlášť když si říká sociální demokrat, měl přijmout pocit Ondřeje Vaculíka, že „v holobytech prostě bydlí potížisté, protože kdyby jimi nebyli, nebydleli by tam,‟ a „že bychom, pokud můžeme, neměli lidem přitěžovat a ještě jim ztěžovat již tak svízelnou existenci, když jim pomoci neumíme,‟ jako základní východisko a možnost vystěhovat matku s dětmi na ulici — nebo do azylového domu, který, jak správně říká Ondřej Vaculík, „má sloužit pro krizové situace‟ a ne jako bydliště pro chudou rodinu, a navíc má, předpokládám, větší náklady na provoz než holobyt — by měl zamítnout a priori, jako naprosto nepřijatelnou. Možná na ty náklady azylového domu měl Ondřej Vaculík slovutné erudované pány radní ze svého hlediska „filosofie kanálových vpustí‟ upozornit, na ty by snad na našem stupni civilizace slyšet mohli.
I kdyby ona matka tří dětí byla vážně svévolná potížistka, která nechce ani pracovat ani platit náklady na živobytí své rodiny, mohli bychom na současném stupni technického rozvoje naší civilizace uhradit náklady na nějaké to základní živobytí pro ně, kde jinde než v holobytě, kam níže bychom je ještě mohli lidsky přijatelně nechat klesnout, uhradit za ni. Dokonce i dát nad rámec onoho základního živobytí prostředky na rozvoj a vzdělání jejích dětí, aby z nich vyrostlo něco lepšího než potížisté, si naše civilizace na současném stupni technického rozvoje může dovolit, jen kdyby v morálním rozvoji postoupila dost vysoko na to, abychom tu obrovskou hromadu výsledků práce nás všech nerozdělovali tak barbarsky nerovnoměrně, „úspěšným‟ všechno, ostatním nic. Navíc tak, jak Ondřej Vaculík případ téhle neplatičky popisuje, to vypadá, že ona ve skutečnosti aspoň trochu dobré vůle má, jen žije v nouzi kdy jí nezbvývají vlastně žádné možnosti. Erudovaná rada se z hlediska vyššího principu mravního měla usnést přesně na tom, co nakonec udělal sám za sebe, s pomocí kamaráda, její radní pro „filosofii kanálových vpustí‟.
V ideálním světě by samozřejmě problém nikdy nezašel tak daleko.
Sociálně demokratická ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová Tominová by dávno prosadila, navzdory odporu Andreje Babiše, zvýšení životního minima, aby sociální dávky od životního minima odvozené nenutily matku tří dětí volit mezi zaplacením nájemného v holobytě a nakrmením dětí, jejich ošacením, nebo třeba zakoupením pomůcek do školy. Premiér Sobotka, kdyby se rozhodl ministryni Marksovou odvolat, by ji pak nahradil někým, kdo prosadí zvýšení životního minima, a ne někým, kdo se od ní odliší spíše tím, že odmítne debatovat na chodníku s aktivisty a bezdomovci.
Posílat doplatek na bydlení rovnou do obecní pokladny jistě lze, ho lze posílat na účty provozovatelů ubytoven. Možná to nelze s ostatními sociálními dávkami, které jsou ostatně určeny na jiné účely naž placení nájemného, jenom to po jejich posčítání a všech přepočtech přes násobky životního minima pro vyměření doplatku na bydlení vychází tak, že by z nich měla rodina část na nájem dát. Pravděpodobně by to bylo pro obec snazší, kdyby ODS a TOP 09 neprosadily převod vyplácení sociálních dávek z obecních úřadů na Úřady práce — nebo kdyby ČSSD prosadila ve své koalici s KDU-ČSL a ANO návrat ke stavu před řáděním vlády škrtů.
Nakolik dává smysl, aby si vůbec matka tří dětí na mateřské dovolené a s manželem ve vězení hledala nějakou práci pro přivýdělek, je otázka. Myslím, že z vyššího principu mravního to bude spíše nevhodné. Kdyby to nicméně vhodné bylo, jistě by s hledáním odpovídajícího zaměstnání i Cikánce pomohl Úřad práce, který by fungoval jako skutečný úřad práce, a ne jako úřad pro vyplácení sociálních dávek a přísný dozor nad jejich příjemci. V tom opět mnoho zla napáchaly reformy vlády škrtů, koalice ODS a TOP 09, ale ne všechny „zásluhy‟ patří jen Nečasovi s Kalouskem, zničení Úřadů práce je výsledkem dlouholetého úsilí prakticky od počátku budování kapitalismu, hlavní roli v tom hrálo uvolnění prostoru pro soukromé podnikání pracovních agentur.
Další otázkou samozřejmě je, jak se dostal otec tří dětí do vězení a k čemu bude své ženě a dětem dobrý, až z vězení vyjde ven. Jakož i jak dlouho vůbec venku zůstane. Možná že kdyby se stupeň morálního rozvoje naší civilizace přiblížil aspoň trochu stupni jejího rozvoje technického, ten muž by nikdy žádný zločin nespáchal. A možná i spáchal: Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad, ale ne všechen zločin zmizí, až pominou třídní rozdíly ve společnosti, vždycky se najdou nějací lidé zlí, nebo aspoň hloupí. Takové lidi je třeba zneškodnit. Chudá, technicky málo rozvinutá společnost se jich musí zbavovat, vyhnat je, nebo, není-li kam vyhnat, zabít. Bohatá společnost, technicky vyspělá, má hloupé lidi vzdělávat a zlé převychovat, a nelze-li je ani převychovat, tedy izolovat (a v bezpečné izolaci jim dopřát nějakou nejnižší lidsky přijatelnou životní úroveň, pokud si v té izolaci nevydělají na vyšší). Naneštěstí naše společnost dosud morálně nepokročila tak daleko, aby se zbavila pohledu na trest jako na nástroj odplaty. Komunisté říkávali věznicím nápravně výchovná zařízení a Václav Havel se svého času vysmíval tomu, jaká je to lež. Tu lež jsme napravili tak, že jsme věznicím začali říkat po staru věznice, místo abychom z nich udělali skutečná nápravně výchovná zařízení — bylo to zlé a hloupé, ale snazší.
Je mnoho věcí v naší společnosti, které bychom z hlediska vyššího principu mravního — který se tolik podobá „filosofii kanálových vpustí‟ — měli změnit. Mnoho z nich bychom na současném stupni technického rozvoje změnit mohly, jen kdybychom se k tomu dostatečně rozvinuli morálně. Zatím nám asi nezbývá než doufat, že až se budeme topit ve sračkách, najde se nějaký bezradný radní, který nám v rozporu s usnesením erudovaných, ba možná i navzdory výsměchu a nenávisti davu, podá sám za sebe, na vlastní náklady a vlastní riziko, pomocnou ruku.
Tento stupeň civilizace zdá se mi poněkud nešťastným.
Jenom mohu ještě jednou zopakovat, na Západě (alespoň v jeho pokročilejších regionech) se časem skutečně prosadila ochota a schopnost těm lidem, kteří nejsou schopni racionálně zvládat svůj život, namísto paušálního odsouzení podat pomocnou ruku, aktivně s nimi pracovat, krok za krokem jim vracet (či vůbec je naučit) tu schopnost racionálně utvářet a organizovat svůj život. Samozřejmě, tato sociální práce společnost něco stojí - ale ve svém důsledku se tato vynaložená námaha mnohonásobně vrátí.
Zdá se ale, že v českých poměrech je takováto vstřícnost vůči těmto sociálně méně kompetentním osobám stále ještě naprostou utopií.
Schopnost rozlišovat mezi nutnou a zbytečnou pomocí je tak odvislá nejen od jemnocitu radních, ale hlavně od schopnosti komisařů kriticky rozpoznat dilema, které se za tím skrývá.
Jak uvádíte pane Vaculíku.....Stála před námi útlá Romka habitu patnáctileté dívky......naznačuje, že současná sedmičlenná rada rozhodovala o existenci neznámého individua.
Za odpovídající současnému stadiu civilizačního pokroku bych považoval jak úsilí o ohleduplné poznání lidského příběhu potížisty, tak i úsilí o ohleduplné poznání lidského příběhu současné sedmičlenné rady.
A té extra opatrně nabídnout poznání, že ne každý z nás je svého štěstí strůjce.
A extra ne v srdci neoliberálního kapitalismu....bych dodal.