Jak obtížné bylo psát tento "příliš osobní text", stejně tak těžké je onen v něm vylíčený počin komentovat či hodnotit v rovině osobní.

A tak bychom si z nouze snad mohli pomoci slovy jedné dávné písně J. Hutky:

"Dobrý člověk ještě žije

na Moravě víno pije..." ;-)

----------------------------------------------------------

A co se té závěrečné otázky týče, jak by "to mělo být správně" - tak nějak mi tady chybí, zda se vůbec někdo pokusil s tou ženou závažně pohovořit. Nejenom ve smyslu upomínek jejích dluhů - ale o jejím životě, o jejích problémech, a o tom jak je možno svůj život, i s jeho materiální stránkou, dostat zase pod kontrolu. Takováto péče o tento druh lidí nezvládající svůj praktický život je běžná na Západě; nevím, jestli něco takového existuje i v zemích Koruny české.

A za druhé: z čistě praktického hlediska, když někdo dostává sociální dávky (v kterých je dozajista započtena i částka na bydlení), a on/ona tyto dávky použije na účely jiné - nebylo by mnohem smysluplnější to nájemné automaticky z oné dávky strhávat, nežli to nechat dojít tak daleko, že dotyční ztratí střechu nad hlavou?

Obávám se, že našemu stupni civilizace by odpovídalo vyhodit matku s dětmi na ulici, že stupeň morálního rozvoje v naší civilizaci výrazně zaostává za stupněm vývoje technického, ba dokonce že ve smyslu mravním kráčíme od toho velkého vítězství Západu ve studené válce neochvějně dolů. Od té doby, co už nestojí proti sobě říše demokracie s říší sociální spravedlnosti a nevytahují se jedna na druhou, která z nich je lepší, nemají vládnoucí síly důvod ani tu demokracii, která tak slavně zvítězila, natož pak sociální spravedlnost, která už nemá žádný zářný vzor na druhé straně Železné opony, a ještě ji lze tak snadno ztotožnit s poraženým nepřítelem, s tím špatným.

Ondřej Vaculík o své vlastní újmě a na vlastní náklady pozvedá náš stupeň civilizace výš.

Poslední dobou, jak se tak rozhlížím kolem sebe a občas obracím pohled do české historie, mívám dojem, že ta naše česká země (jakož i Morava) je jako hnojiště, na kterém z haldy sraček tu a tam vyrůstají květy. Nebo melouny, pro nás materialisty. Vždycky se u nás našli dobří lidé a v každé době jsme měli někoho velkého, jenomže dobro je u nás vždycky v menšině a velikánům ze všeho nejraději hážeme klacky pod nohy. Vždycky se najde někdo, kdo vystoupí z řady a podá pomocnou ruku, ať velikánovi v nesnázích nebo chudákovi v nouzi, ale zdaleka ne vždy ta pomoc stačí.

Zeptal bych se Ondřeje Vaculíka, proč zůstává v ODS, když „je tak outlocitnej‟, ale sám nevím, kam bych mu doporučil, aby šel, když sociálně demokratický starosta „tak outlocitnej‟ není. Nakonec snad abych Ondřeji Vaculíkovi ve vztahu k ODS dal raděj za vzor Michaela Moora, jak na konci filmu „O kapitalismu s láskou‟ říká o USA: „Nelíbí se mi tady, ale odcházet nehodlám.‟

Z hlediska vyššího principu mravního by samozřejmě starosta, zvlášť když si říká sociální demokrat, měl přijmout pocit Ondřeje Vaculíka, že „v holobytech prostě bydlí potížisté, protože kdyby jimi nebyli, nebydleli by tam,‟ a „že bychom, pokud můžeme, neměli lidem přitěžovat a ještě jim ztěžovat již tak svízelnou existenci, když jim pomoci neumíme,‟ jako základní východisko a možnost vystěhovat matku s dětmi na ulici — nebo do azylového domu, který, jak správně říká Ondřej Vaculík, „má sloužit pro krizové situace‟ a ne jako bydliště pro chudou rodinu, a navíc má, předpokládám, větší náklady na provoz než holobyt — by měl zamítnout a priori, jako naprosto nepřijatelnou. Možná na ty náklady azylového domu měl Ondřej Vaculík slovutné erudované pány radní ze svého hlediska „filosofie kanálových vpustí‟ upozornit, na ty by snad na našem stupni civilizace slyšet mohli.

I kdyby ona matka tří dětí byla vážně svévolná potížistka, která nechce ani pracovat ani platit náklady na živobytí své rodiny, mohli bychom na současném stupni technického rozvoje naší civilizace uhradit náklady na nějaké to základní živobytí pro ně, kde jinde než v holobytě, kam níže bychom je ještě mohli lidsky přijatelně nechat klesnout, uhradit za ni. Dokonce i dát nad rámec onoho základního živobytí prostředky na rozvoj a vzdělání jejích dětí, aby z nich vyrostlo něco lepšího než potížisté, si naše civilizace na současném stupni technického rozvoje může dovolit, jen kdyby v morálním rozvoji postoupila dost vysoko na to, abychom tu obrovskou hromadu výsledků práce nás všech nerozdělovali tak barbarsky nerovnoměrně, „úspěšným‟ všechno, ostatním nic. Navíc tak, jak Ondřej Vaculík případ téhle neplatičky popisuje, to vypadá, že ona ve skutečnosti aspoň trochu dobré vůle má, jen žije v nouzi kdy jí nezbvývají vlastně žádné možnosti. Erudovaná rada se z hlediska vyššího principu mravního měla usnést přesně na tom, co nakonec udělal sám za sebe, s pomocí kamaráda, její radní pro „filosofii kanálových vpustí‟.

V ideálním světě by samozřejmě problém nikdy nezašel tak daleko.

Sociálně demokratická ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová Tominová by dávno prosadila, navzdory odporu Andreje Babiše, zvýšení životního minima, aby sociální dávky od životního minima odvozené nenutily matku tří dětí volit mezi zaplacením nájemného v holobytě a nakrmením dětí, jejich ošacením, nebo třeba zakoupením pomůcek do školy. Premiér Sobotka, kdyby se rozhodl ministryni Marksovou odvolat, by ji pak nahradil někým, kdo prosadí zvýšení životního minima, a ne někým, kdo se od ní odliší spíše tím, že odmítne debatovat na chodníku s aktivisty a bezdomovci.

Posílat doplatek na bydlení rovnou do obecní pokladny jistě lze, ho lze posílat na účty provozovatelů ubytoven. Možná to nelze s ostatními sociálními dávkami, které jsou ostatně určeny na jiné účely naž placení nájemného, jenom to po jejich posčítání a všech přepočtech přes násobky životního minima pro vyměření doplatku na bydlení vychází tak, že by z nich měla rodina část na nájem dát. Pravděpodobně by to bylo pro obec snazší, kdyby ODS a TOP 09 neprosadily převod vyplácení sociálních dávek z obecních úřadů na Úřady práce — nebo kdyby ČSSD prosadila ve své koalici s KDU-ČSL a ANO návrat ke stavu před řáděním vlády škrtů.

Nakolik dává smysl, aby si vůbec matka tří dětí na mateřské dovolené a s manželem ve vězení hledala nějakou práci pro přivýdělek, je otázka. Myslím, že z vyššího principu mravního to bude spíše nevhodné. Kdyby to nicméně vhodné bylo, jistě by s hledáním odpovídajícího zaměstnání i Cikánce pomohl Úřad práce, který by fungoval jako skutečný úřad práce, a ne jako úřad pro vyplácení sociálních dávek a přísný dozor nad jejich příjemci. V tom opět mnoho zla napáchaly reformy vlády škrtů, koalice ODS a TOP 09, ale ne všechny „zásluhy‟ patří jen Nečasovi s Kalouskem, zničení Úřadů práce je výsledkem dlouholetého úsilí prakticky od počátku budování kapitalismu, hlavní roli v tom hrálo uvolnění prostoru pro soukromé podnikání pracovních agentur.

Další otázkou samozřejmě je, jak se dostal otec tří dětí do vězení a k čemu bude své ženě a dětem dobrý, až z vězení vyjde ven. Jakož i jak dlouho vůbec venku zůstane. Možná že kdyby se stupeň morálního rozvoje naší civilizace přiblížil aspoň trochu stupni jejího rozvoje technického, ten muž by nikdy žádný zločin nespáchal. A možná i spáchal: Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad, ale ne všechen zločin zmizí, až pominou třídní rozdíly ve společnosti, vždycky se najdou nějací lidé zlí, nebo aspoň hloupí. Takové lidi je třeba zneškodnit. Chudá, technicky málo rozvinutá společnost se jich musí zbavovat, vyhnat je, nebo, není-li kam vyhnat, zabít. Bohatá společnost, technicky vyspělá, má hloupé lidi vzdělávat a zlé převychovat, a nelze-li je ani převychovat, tedy izolovat (a v bezpečné izolaci jim dopřát nějakou nejnižší lidsky přijatelnou životní úroveň, pokud si v té izolaci nevydělají na vyšší). Naneštěstí naše společnost dosud morálně nepokročila tak daleko, aby se zbavila pohledu na trest jako na nástroj odplaty. Komunisté říkávali věznicím nápravně výchovná zařízení a Václav Havel se svého času vysmíval tomu, jaká je to lež. Tu lež jsme napravili tak, že jsme věznicím začali říkat po staru věznice, místo abychom z nich udělali skutečná nápravně výchovná zařízení — bylo to zlé a hloupé, ale snazší.

Je mnoho věcí v naší společnosti, které bychom z hlediska vyššího principu mravního — který se tolik podobá „filosofii kanálových vpustí‟ — měli změnit. Mnoho z nich bychom na současném stupni technického rozvoje změnit mohly, jen kdybychom se k tomu dostatečně rozvinuli morálně. Zatím nám asi nezbývá než doufat, že až se budeme topit ve sračkách, najde se nějaký bezradný radní, který nám v rozporu s usnesením erudovaných, ba možná i navzdory výsměchu a nenávisti davu, podá sám za sebe, na vlastní náklady a vlastní riziko, pomocnou ruku.

Tento stupeň civilizace zdá se mi poněkud nešťastným.

Ano, pane Macháčku, k Vašim - neradostným - vývodům je sotva co možno ještě dalšího připojit.

Jenom mohu ještě jednou zopakovat, na Západě (alespoň v jeho pokročilejších regionech) se časem skutečně prosadila ochota a schopnost těm lidem, kteří nejsou schopni racionálně zvládat svůj život, namísto paušálního odsouzení podat pomocnou ruku, aktivně s nimi pracovat, krok za krokem jim vracet (či vůbec je naučit) tu schopnost racionálně utvářet a organizovat svůj život. Samozřejmě, tato sociální práce společnost něco stojí - ale ve svém důsledku se tato vynaložená námaha mnohonásobně vrátí.

Zdá se ale, že v českých poměrech je takováto vstřícnost vůči těmto sociálně méně kompetentním osobám stále ještě naprostou utopií.