Dostane-li se ti do rukou střelná zbraň jako pistole nebo puška, ať jsi Jarda nebo Pavel, vždy ji uchopíš v podstatě správně, zkusíš s ní zamířit na nějaký cíl — a živému dáš přednost. Ruční střelné zbraně jsou determinovány až uhrančivě — kdo by si nezkusil vystřelit. Snad ani dítě by nenapadlo rýt hlavní pistole na pískovišti, ani žena by neuchopila pistoli za hlaveň a nepokoušela se pažbou zatloukat do zdi skobičky.

Uhrančivost smrtí se k ručním střelným zbraním přímo váže, protože jsou určeny k zabíjení. Střílet po někom, a přitom nezabít bývá jen málokdy úmyslem střelce. Většinou jde o špatné míření, které se mu může, zejména ve westernech, stát osudným.

Proto na vojně vojáci manipulují se střelnými zbraněmi pouze na rozkaz velitele v přesně vymezených úkonech, jichž je od přípravy až ke střelbě několik. Jen tak na někoho mířit, tedy brát si ho na mušku i nenabitou zbraní, je zakázáno. Přesto jsem byl na vojně svědkem tragické události, kdy při ostrých cvičných střelbách voják na palebné čáře obrátil samopal proti sobě a zabil nejen sebe, ale také vojáka stojícího za ním na přípravné čáře.

Faktem je, že touha jen tak na někoho zamířit revolverem či si ho zkusmo přiložit ke spánku jako by vycházela z pudového nutkání. Puška bývala na vojně vojákovou nejvěrnější milenkou.

Ministerstvo vnitra chce ústavním zákonem povýšit právo použít legálně držené zbraně k zajištění bezpečnosti České republiky. Jak uvedl ministr vnitra Chovanec, smyslem takového opatření je umožnit lidem bránit se proti teroristům například při útocích, jako byly ty spáchané loni nákladními automobily v Nice a v Berlíně: „Je zcela nepochybné, že pravděpodobnost úspěšného útoku se v případě aktivní a včasné obrany, byť vedené nikoli ze strany profesionálních bezpečnostních složek státu, relativně významně snižuje.“

Terorista Vožňak

My jsme měli na vojně například také vojína Vožňaka, jenž při cvičení zcela vážně ryl polní lopatkou do promrzlé země palebné postavení ležícího střelce a těšil se, až konečně začneme pálit po Němčourech a Cikánech, jimiž se cítil ohrožen. Střelbychtivých mladých mužů bylo na vojně zhruba tolik co pacifistů. Naštěstí se nedočkali příslušného povelu ani střeliva.

Nyní se jim má podle ministerstva vnitra dostat až výsadního postavení: jakákoli možnost legální obrany, která snižuje možnost dosažení cílů útočníka, je žádoucí z hlediska ochrany základních práv a svobod.

Vožňak byl přesvědčen, že v sevření Němčoury a Cikány tkví jeho nesvoboda a je mu upíráno právo na svrchovanost. Ministerský výrok ponechává vyhodnocení „dosažení cílů útočníka“ a zákroku proti němu na nás, tedy na držitelích střelných zbraní v rámci jakési vlastenecké povinnosti a s představou včasné protiteroristické prevence. Je tedy přímo na Vožňakovi, s jakým ostrovtipem bude v naší společnosti rozpoznávat teroristy a jak včas proti nim zasáhne.

Jinak to totiž ani není možné. Představme si, že terorista do nás najíždí kamionem a my začínáme v kabeli překotně hrabat revolver, jako já hrabu mobil tak dlouho, až chudák vždycky dozvoní. Leda že bychom nosili své revolvery proklatě nízko a denně se cvičili v prostřelování dolaru hozeného do vzduchu.

Kde bere ministerstvo obrany jistotu, že svým návrhem ústavního zákona vlastně „nevyzbrojuje“ také naše teroristy typu Vožňaka? Jak se proti Vožňakům budeme bránit my, co nemáme zbraně a ani je nechceme? Cožpak je Vožňak schopen rozpoznat skutečné ohrožení od svého pocitu ohrožení? Nešíří tím ministerstvo obrany davovou psychózu ohrožení, která pak umožní posuzovat Vožňakovo teroristické násilí jako nezbytnou obranu?

Jakým právem ministerstvo obrany předává část spravedlnosti, týkající se života a smrti, do soukromých rukou majitelů střelných zbraní? Cožpak ministerstvo obrany nezná povahu našich Vožňaků, kteří si začnou hrát vlasteneckou hru „sejmi svého teroristu“ a počítat zářezy v pažbě za pochvalného mručení našich policistů? Těch, kteří neměli vůli zasáhnout vůči teroru proti romským dětem na letním hudebním táboře, vedeném Ivou Kellarovou.

Olof, palme!

Pane Chovanče, vy přece musíte vědět stejně jako my, k čemu to povede. A o to vám jde? To jste sociální demokrat? Ocenil jsem, že vaši straničtí kolegové Dienstbier a Bublan jsou proti.

Čím více lidí se bude soukromě ozbrojovat, tím více se jejich držení zbraní týká nás, neozbrojených. Nebudeme se cítit bezpečněji vůči externím teroristům, ale naopak — Vožňaci se zbraní budou všude mezi námi stálou hrozbou latentního terorismu.

Psychiatři upozorňují, že duševních poruch přibývá, vláda hodlá zřizovat psychiatrické ambulance a záchytná pracoviště i na venkově. Není možné, aby se pod záminkou „ochrany základních práv a svobod s pistolí v ruce“ střelné zbraně nedostávaly do nepovolaných rukou. Žádné psychotesty tomu nezabrání.

A potom: návrh zákona „povyšujícího právo použít legálně držené zbraně k zajištění bezpečnosti“ je chybný také tím, že je podstatou mužský. Jistě, i žena může mít proti Vožňakovi v kabelce revolver. My muži však víme, že kdyby nás žena, mající v kabelce pistoli, pozvala na kávičku, raději bychom si nechali zajít chuť. S tím ale tak moc nepočítáme. Nebudou se však ženy cítit a chovat podobně — vlastně ohroženy naším „vlastenectvím“, k němuž nás Chovanec vyzývá? Odváží se žena k někomu z nás na sklenku vína vědouc, jací pošuci také můžeme být, když takové blbé zákony vymýšlíme?

Chovancův návrh pokládám za hysterický výron populismu, jímž si má ČSSD získat přízeň voličů, hlavně Vožňaků. V mém případě to však má účinek opačný.

Pane ministře, vy patrně nevíte, že atentát na někdejšího ministerského předsedu Švédska, vašeho kolegu sociálního demokrata Joachima Olofa Palmeho, omylem v roce 1986 spáchala naše rozvědka. Ta zrovna rozpracovávala cosi ve Švédsku, když velitel rozvědky zahlédl a rozpoznal na ulici pana ministerského předsedu. A celý rozradostněný břitce upozornil své kolegy: Olof Palme!