Obrovské rozšíření střelných zbraní ve Spojených státech, kterými ročně přijde o život v podobě vražd, sebevražd a nedbalostních trestných činů přes třicet tisíc lidí, má řadu důvodů. Jedním z nich je dnes archaický druhý dodatek k ústavě z roku 1791, který zaručuje Američanům právo vlastnit zbraně.

Dodatek vycházel v době teprve se formující americké státnosti z nutnosti umožnit jednotlivcům obranu v oblastech, kam ruka státu takříkajíc nedosáhla, a zejména umožnit vyzbrojování skupin domobrany, které suplovaly ochranu ze strany státu.

Pozdější rozhodnutí Nejvyššího soudu absolutnost práva vlastnit a nosit zbraně poněkud rozmělnila. Důležité bylo zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1939, že federální vláda a jednotlivé státy mají právo omezit držení zbraní, pokud takové držení zbraní „není v rozumném vztahu k udržování a efektivnosti dobře regulovaných milic domobrany“.

Výsledkem tohoto „rozmělňování“ druhého dodatku je, že v současnosti má ve svých ústavách zakotveno právo vlastnit a nosit zbraň způsobem podobným jako je tomu v druhém dodatku federální ústavy „jen“ čtyřiačtyřicet států americké unie, zatímco ve státech Kalifornie, Iowa, Maryland, Minnesota, New Jersey a New York tomu tak není.

Rukojmí zbraní

Jelikož ovšem byl druhý dodatek považován za součást ústavních záruk občanských práv, existuje i ve zmíněných šesti státech judikatura, která možnost zakázat držení a nošení zbraní ztěžuje.

Situace je o to nepřehlednější, že v řadě států nemusí být člověk kupující střelnou zbraň rezidentem, takže je poměrně snadné i pro obyvatele výše zmíněných států si opatřit zbraň v některém z těch, kde existuje jen chabá, popřípadě žádná regulace. Některé státy požadují pro držení zbraní licenci, další požadují, aby byla zbraň alespoň registrována u policie.

Existují také restrikce na určité typy zbraní, zejména takzvané útočně poloautomatické zbraně, popřípadě na určité typy zásobníků střeliva. Navzdory těmto nejrůznějším restrikcím ale v USA mají lidé v držení skoro tolik střelných zbraní, jako je celkový počet obyvatel USA.

Každý nový masakr spáchaný v USA s pomocí střelných zbraní vyvolává sice automaticky debatu o potřebě prodej a držení zbraní více regulovat, ale podobné návrhy mají jen velmi malou šanci na úspěch. A to dokonce i přesto, že větší regulace a omezení držení zbraní má dlouhodobě podporu většiny Američanů.

Národní asociace držitelů zbraní (NRA) je dnes nejen nejdéle fungující, ale fakticky i nejmocnější skupinou na poli občanských práv ve Spojených státech. Ačkoliv jejím původním účelem bylo zajišťovat lepší výcvik domobrany i individuálních držitelů zbraní a chránit jejich práva, je to dnes v podstatě především lobbistická skupina úzce spolupracující s výrobci zbraní, s níž si nedovolí jít do otevřeného konfliktu nejenom většina republikánských politiků, kteří NRA ostatně tradičně podporují, ale ani mnoho prominentních demokratů.

Poslední významnější úspěch na poli regulace zbraní tak byl zákon prosazený administrativou Billa Clintona v roce 1994, který zakázal prodej některých poloautomatických útočných zbraní a větších zásobníků. Jenže platnost zákona vypršela v roce 2004 a vláda George W. Bushe ji neprodloužila. V roce 2007 byl pak schválen zákon zpřísňující podmínky pro držení zbraní, včetně výpisů z trestních rejstříků a údajů o zdravotním stavu, jenže mnohé státy unie tyto regulace nadále obcházejí.

Prezident Barack Obama přišel s několika návrhy na omezení držení střelných zbraní, ale neuspěl dokonce ani s pokusy omezit výrazněji držení některých typů poloautomatických útočných zbraní, které byly využity při některých nedávných masakrech a teroristických útocích. Jeho snahy o větší regulaci, stejně jako snahy některých jeho předchůdců, narážejí na několik základních protiargumentů.

Bojovníci ve jménu zbraní

Za prvé, jakákoliv výraznější federální regulace držení zbraní by byla v rozporu s druhým dodatkem ústavy i z něho vyplývajícími zákony i judikaturou na poli občanských práv. Změnit samotnou americkou ústavu je přitom v podstatě nemožné, protože taková změna musí být schválena ústavní většinou nejen na federální rovni, ale i jednotlivými státy unie.

Za druhé se argumentuje, že držení zbraní zvyšuje bezpečnost občanů, jakkoliv nejrůznější studie nebyly toto tvrzení schopné prokázat. Na jedné straně jsou střelné zbraně každý rok použity v desetitisících případů k sebeobraně nebo odstrašení, ale zároveň jsou příčinou tisíců úmrtí, k nimž by bez nich nedošlo. Také kupříkladu v podstatě neexistují záznamy o tom, že by držitelé zbraní dokázali zabránit nějakému masakru nebo teroristickému toku.

Za třetí by prý plošná regulace mohla ve svých důsledcích ztížit nebo ohrozit činnost nejrůznějších sportovních a loveckých spolků.

V neposlední řadě se také otevřeně argumentuje tím, co je hlavní příčinou neřešitelnosti současné situace, tedy ekonomickými důvody. Výroba a prodej zbraní jsou významnými „průmysly“, a jakékoliv jejich omezení by způsobilo významné ekonomické ztráty.

Statistiky dokládají, že každý rok v průměru na následky úmyslného a neúmyslného použití střelných zbraní zemře více než deset tisíc Američanů. Američan mužského pohlaví ve věku patnácti až čtyřiadvaceti let má sedmdesátkrát vyšší šanci, že bude zabit střelnou zbraní než muž ve stejné věkové kategorii v osmi nejvíce industrializovaných zemích světa.

Okolo dvaceti tisíc lidí v USA spáchá každý rok s použitím střelné zbraně sebevraždu. To znamená, že na následky střelných zranění v důsledku sebevražd, vražd a nedbalostních činů zemře v USA každý rok v průměru více než třicet tisíc lidí.

K těmto otřesným statistikám je ještě třeba připočítat desetitisíce neúmyslných a nedbalostních poranění, k nimž patří i zranění dětí mladších patnácti let. Více než sto dětí takto přijde každý rok o život — zejména v domácnostech, kde nejsou zbraně drženy dospělými pod zámkem.

Jen pro zajímavost: na americké prezidenty bylo spácháno s použitím střelných zbraní jedenáct atentátů, z toho byly čtyři úspěšné. Každý rok dochází v USA také s použitím střelných zbraní k hromadným masakrům.

V České republice nyní někteří politici populisticky vybízejí občany, aby se ozbrojovali, a další se staví proti návrhům Evropské unie zakázat prodej a držení některých typů zbraní. Ministerstvo vnitra dokonce připravuje ústavní dodatek, který by zakotvil právo občanů používat střelné zbraně proti teroristům.

Ve světle americké zkušenosti je zřejmé, že takové snahy o jakousi „amerikanizaci“ naší společnosti ve vztahu k držení a používání zbraní jsou přinejmenším pochybné.

Existují sice i některé další západní země, kde je držení zbraní poměrně rozšířené, ale tam je obvykle vázáno na existenci povinné vojenské služby a následné působení v aktivních zálohách. Držitelé zbraní jsou tak nejen poměrně dobře vycvičení v používání zbraní, ale prošli také potřebnými psychotesty.

Pokud by Česká republika chtěla jít v současné situaci, kdy ani nemá povinnou vojenskou službu, cestou většího ozbrojování či dokonce ústavou schváleného používání střelných zbraní v jistých situacích, je to vysoce riskantní krok.