Máme se bát?
Jiří HlavenkaO tom, zda se bát Ruska, Číny, nového amerického prezidenta, nebo se zaměřit na skutečné hrozby pro naši společnost, píše Jiří Hlavenka ve svém komentáři.
Neříkejme, že se nic neděje. Dvacet klidných let vystřídalo divočejší dění: finanční krize a vše, co bylo jejím důsledkem (a taky příčinou), Krym, Ukrajina, „arabské jaro“, ISIS, uprchlická vlna, Brexit, Trump. Nějak to nekončí a možná se to zrychluje.
Máme obavy. Kus z nich je dán kontrastem ke klidným dvěma dekádám, ale to nyní dejme stranou — dějiny neskončily a zase se daly do pohybu. Máme se bát? A když ano, čeho?
Pojďme si nejdříve říci, čeho se bát nemáme. Může to být trochu provokativní, ale co je důležitější než tyto věci otevřeně diskutovat?
Nebojím se Ruska
Tuším reakce. Názorové spektrum je tak vyhrocené a nesmiřitelné, že když někdo řekne, že se Ruska nebojí, získá okamžitě nálepku kremlobota a Putinova agenta.
Vůbec ne. Považuji ruský Putinův režim za gangsterský a zločinný, za režim, který se snaží dostupnými prostředky obnovit jakousi moc a slávu „sovětské“ říše, za jednoznačně autoritativní režim likvidující poslední zbytky demokracie a svobody, za režim, který má až příliš mnoho znaků fašistického zřízení.
Jenomže. Rusko je slabá země, která se snaží vypadat jako silná. Dělání silných ramen a zastrašování je skutečná ruská „doktrína“, praktikovaná po věky. Henry Kissinger píše, že když skončila studená válka a padly informační bariéry, v USA zjistili skutečný stav ruské bojeschopnosti a naznali s velkým překvapením, že vojenské schopnosti protivníka po celou studenou válku mnohonásobně, řádově přeceňovali, protože věřili tomu, co Rusové o své vojenské síle tvrdili.
Rusko vede válku v Sýrii — vlastně nevede, jen plošně hází bomby na bezbranného protivníka. Za několik týdnů této „války“ přišlo o dvacet procent leteckých kapacit svého letadlového loďstva (jediná letadlová loď Admirál Kuzněcov), a tato loď bude muset nyní odjet na dva roky oprav do doků, kde si bude léčit šrámy ze syrské války. Ukrajinská válka, konflikt, ve kterém Rusko nezískalo vůbec nic, stojí zemi dle moskevského ekonoma Iljarionova na přímých (vojenských) i nepřímých nákladech sto miliard dolarů ročně — víc, než kolik velké státy dávají na celé své obranné rozpočty. Vedení moderní války je drahé. Sýrie, kde operuje malý kontingent obsluhující několika desítek letadel, stojí zemi pět milionů dolarů denně.
Rusko má eminentní zájem na jedné zemi, a tou je Ukrajina. Bez Ukrajiny se Rusko může jen stěží nazývat evropskou zemí (a dobře to ví). Ale i Ukrajina se vymanila z ruského vlivu, pod nímž byla dvacet let, a zcela se odmítá pod něj vrátit. Rusko „vyhrálo“ ekonomicky zcela bezvýznamný, malinký Krym a prohrálo velkou Ukrajinu, jakkoli o ni nesmírně stojí. Vojenské studie — neposoudím ovšem jejich relevanci — tvrdí, že Ukrajina v uplynulých dvou letech masivně investovala do své obranyschopnosti a nyní by byla schopná se invazi svého souseda ubránit. Od Ruska si dokonce drží distanc — opatrný a zdvořilý, protože nechtějí dráždit — i postsovětští diktátoři v Bělorusku nebo Kazachstánu. Kývli Putinovi na euroasijskou unii, jejímž obsahem je jen její název.
– Na udržení populace se kdysi udával index natality kolem 2,08 – protože zas tak mnoho lidí násilně a na nemoci neumírá
– Evropa jako "starý" kontinent jde pouze dějinně jaksi napřed, ukazuje na problém lidstva obecně, kterým je n a š e s p o l e č n á neschopnost proměnit se na autenticky lidské a sociální společenství, v němž se mladí lidé budou těšit na 2 nebo 3 děti, místo toho, aby se báli, zda budou mít kde bydlet a zejména žena, když ji partner opustí, zda vůbec bude mít na zaplacení předražených nájmů...
Ti "schopnější" se zařídili a všichni "chtějí žít" tady a teď.
Odmítáme připustit, že jsme svědky čím dál tím hlubší spirituální krize, protože ani dobré jídlo a sex pochopitelně nestačí na naplnění smyslu života.
Také jsme jaksi "zapomněli" na ty "pomalejší" (ne, vykašlali jsme se na ně, prostě vědomě jsme nastavili kritéria společnosti pouze pro ty "úspěšné"), takže asi polovina mladých (pokud jim rodiče nemohou finančně pomoci) je nakonec ráda, když má jedno dítě...
A ti "úspěšní" mají jedno zase kvůli kariéře...
K tomu pěkné grafy třeba zde: https://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/zobraz_cast.pl?cast=71387
A bohužel se jen ukazuje, že sebelépe míněné texty, tedy s l o v a nemají šanci nic změnit, protože každý si jen cosi pomyslí, na pár vteřin a tím to obvykle skončí.
Viz text z roku 2003 s názvem Děti se nerodí, místo příčin řešíme následky:
http://blisty.cz/art/14196.html
Ano, texty nic nezmění, ale co je tím, co naši neblahou situaci změní? Revoluce, válka, puč? Kolik jsme jich měli v minulém století a co přinesly?
Musíme se změnit my, lidé, musíme do svých srdcí zasít lásku ke všem ostatním lidem a starostlivě o ni pečovat. Musíme přestat chtít být "úspěšní", užívat si příjemností na úkor druhých. Musíme upřednostnit dobro druhého před tím vlastním. Zkrátka usilovat o dobro pro všechny. Pak se budou věci měnit k dobrému.
To za nás texty neudělají, ale mohou nás k tomu podnítit. Převraty a násilná donucení mohou přinést jenom oběti a zárodky msty.
Ještě jednou díky, pane Rusku a pane Hlavenko.
S přáním dobra pro všechny, Jiří Vyleťal
Bát bychom se, pokud možno, neměli. Měli bychom si však dávat pozor. Také na Rusko. Neměli bychom jej vidět jako obra, ale ani bychom jej neměli jako soupeře podcenit. Však to známe ze sportu. Ač je ve fotbalu papírově Evropa daleko silnější než Rusko, nemusí pro ni být vzájemný zápas snadný. Třeba jen pro spory ohledně nominace a pro malou sehranost. Také role favorita může být svazující a diváci mohou fandit třeba Rusku...
Možnost, že D. Trump bude sesazen prostřednictvím impeachmentu, je podle mého velmi malá, dá se říct, že zanedbatelná. Naopak, pravděpodobnost, že Trump bude prezidentem po dvě funkční období, taková není.
Čína je vskutku pragmaticky uvažující mocnost. Právě proto můžeme čekat růst jejího sebevědomí také ve vojenském ohledu.
Nyní k předmětu reálných obav pana Hlavenky.
Nápad uspořádat referendum o odchodu Británie z EU byl nešťastnou reakcí na pochybnosti, které o členství v EU mezi Brity panovaly. V demokracii není snadné jich dnes nedbat.
H. Clintonová byla zvolena v procesu primárek, tedy starou procedurou, která ke generování prezidentských kandidátů slouží. Volba optimálních kandidátů nebyla není zaručená věc.
J.-C. Juncker je možná „provařený“, ale restart s mladíkem v čele by mohl pro EU skončit také (ještě) hůře.
Finanční krizi nelze podle mne považovat za příčinu nespokojenosti s politicko-ekonomickým systémem.
Mimochodem vývoj v Polsku a Maďarsku by stěží mohl probíhat tak, jak probíhá, kdyby Rusko (příp. i Čína) proklamovaly, jakým že vzorem jim politický systém pluralitní demokracie je a bude.
Na závěr poznámku, za níž tu asi chválu nesklidím. Početnost národů by neměla být již soutěžním, neřku-li bojovým polem, stačí, když bude vývoj populace bez destabilizujícího růstu, či poklesu. Počet obyvatel světa je dnes o 150% vyšší než když jsem se narodil (činí tedy 250% tehdejšího stavu). Přijde mi to docela děsné. Většina Evropy, její západ, jih i střed, je stejně jako ČR stále jednou z velkých hustě osídlených oblastí světa. Nehledě na mnohé války, včetně dvou světových, tu žije v porovnání s dobou před několika staletími vícenásobná populace. Další její přebytky skončily v Americe, Austrálii i jinde, kde v důsledku toho stoupl počet obyvatel během 200 let o dva řády (se všemi důsledky z toho plynoucími). Přesto je tam podstaně nižší hustoty než v Evropě či Asii, což myslím není tamním lidem, podobně jako třeba seveřanům na našem kontinentu nikterak na škodu. (Pochopitelně, že přání mít (v rozumném počtu) vlastní děti považuji za legitimní.)
ke kterému snad trochu patříme.
Ale já myslím, že zahraničí je opravdu za našimi hranicemi, svět je propojený, naše žabomyší spory nezrcadlí přesně jeho zásadní rozpory. Z globálního hlediska jsou například spory mezi DR a Respektem irelevantní, dnes už možná i z hlediska vnitropolitického.
To, jak popisujete ruskou armádu není úplně fér.
Letadlové loďstvo je doménou "atlanťanů" (myšleno NATO či USA), Rusové mají jednu jedinou letadlovou loď.
Ale síla ruské armády je na pevnině.
Jejich postup by byl víceméně takovýhle -- nad územím, které je třeba ovládnout, vytvoří s pomocí tří-úrovňového raketového systému bezletovou zónu, raketami zničí vybrané cíle a následuje použití pozemních bojových prostředků a nástup pěchoty..
Některé ruské zbraňové systémy jsou absolutní světová špička.
Navíc jeden ze zásadních cílů armádní reformy bylo zlepšení kvality lidských zdrojů - a to se povedlo. K nám se donesou jen takové perličky, jako cvičení s výsadkem v Arktidě, ale ruské jednotky cvičí a cvičí, od stovek menších cvičení po velká cvičení armád.
Pokud by zaútočili, Pobaltské státy by byly otázkou dnů, Ukrajina týdnů - nedělejme si velké oči.
Nicméně ještě větší strach než z přímého útoku bychom měli mít z toho, co se v Rusku děje politicky a co Rusko podniká směrem ven.
Trump je taky docela nebezpečný. Jasně se ukazuje jeden jeho povahový rys, který bude velký problém -- pokud je přistižen při nějakém svém nesmyslném stanovisku reaguje tak, že ještě ve svém nesmyslu přitvrdí.
Žádný brilantní stratég s hlubokou, i když zatím skrytou ideou a sebevědomou cestou za jejím naplněním.
Hyper-egoistický, politicky nezkušený, ale o to sebevědomější zmatkář, to spíš.
A IS?
Ti nám taky dají pěkně zabrat.....................
Ne, že by viníkem byl náš stupeň demokracie. Jedná se spíše o to, že pocit Konce dějin nás zbavil pudu sebezáchovy.
Navíc cyklické vítězství sociopatů také tentokráte nekončí Velkou, nárazovitou krizí, ale Dlouhou,pozvolnou krizí, která je sice mnohem horší, ale vzhledem ke své rozloženosti nevybuzuje patřičný protitlak.
Sociopati jsou také jiní, než jejich předchůdci. Oni se ze svých proher dokázali poučit a proto vrátili do hry Dividi et impera.
Proto máme v Evropském i jiných parlamentech cvoky, na kterých by se vyřádili medici psychiatrie. Proto se nám lidská práva doslova zaplevelila do obludných rozměrů a dnes si už ani kočka nechytne myš, aby jí nehrozilo trestní stíhání ze strany aktivistů. Blázni jsou prostě puštěni z řetězu, z politikové zkorumpovani, z "lidských práv" je byznys.
Ze strany sociopatů je tohle majstrštyk. Ti, kdo tohle chtějí dát jakž takž do kopy, se nejdříve musí utkat se zdivočelými aktivisty, se sociálními byznysmeny, kteří dnes svou formou práce nezahanbí ani mafii. Bodejť ne, jedná se v pravém slova smyslu často o Rodiny. Pokud by se ještě tohle podařilo porazit, tak už by asi nezbylo dost síly a času dát se boje se sociopaty, vlastnícími dnes snad 99% našeho prostoru.
Trump byl tedy jedním z pokusů o nutný restart společnosti v USA. Ponechme stranou, zda rozumný. Nicméně moloch zpravodajských služeb, který si tam vybudovával svůj stát ve státě, čemuž nedokázal slabý Obama naprosto čelit a čemuž by nedokázala čelit jistě ani Clintonová, ukazuje, že takovéto pokusy mají svou opodstatněnost. Amíci to aspoň zkusili.
To u nás, v Evropě, je to daleko horší. Zde nikdo žábu Angelu na prameni odstranit nehodlá. Na horních palubách se vesele tančí a podpalubí má nasazený cenzurní obojek a slepecké mediální brýle. Díry v trupu se bagatelizují, navíc aktivisté je aktívně zvětšují. Krytí jsou přitom hypertrofovanými a zmutovananými lidskými právy, které s jejich původním záměrem nemají už nic společného. Proto dnes má vrah více práv, než jeho oběť, proto se jakási potrefená Zelená poslankyně Bundestágu prakticky dovolává toho, aby život jednoho teroristy měl větší hodnotu, než 10 německých policistů.
Ani u nás to není jiné. U nás také práva příživníka, či ekonomického migranta, jsou daleko větší, než práva pracujících daňových poplatníků. Národní princip je destruován, neboť beztvárná masa není schopna odporu.
Sociopati mají tedy umetenou cestičku ke zvyšování svého bohatství, což zjevně využívají. My, kteří bychom mohli něco změnit, jsme rozmělněni a do cesty jsou nám nastavěni pobláznění aktivisté, za jejichž zády se směje mafie z obchodu s chudobou. Populační přetlak Barbarů nás vytěsňuje ze značné části Evropy. A restart v nedohlednu.
Ale i když jsou sociopati poučenější, jejich duševní omezení stejně povede ke zkáze. A protože my jim nejsme schopni nasadit ohlávku, ubrzdit je, skončíme špatně všichni. Jen oni snad trochu později než my.
Rozvinuté civilizace prozatím vždy v historii končily špatně. Byly vystřídány Barbary.
V učebnicích dějepisu je to zajímavé čtení. Přesto nemám sebemenší zájem zažívat to na vlastní kůži. Vzlášťe, když nejsem Barbarem. Ale bohužel nemám ani tisícinu optimismu autora článku.