Neříkejme, že se nic neděje. Dvacet klidných let vystřídalo divočejší dění: finanční krize a vše, co bylo jejím důsledkem (a taky příčinou), Krym, Ukrajina, „arabské jaro“, ISIS, uprchlická vlna, Brexit, Trump. Nějak to nekončí a možná se to zrychluje.

Máme obavy. Kus z nich je dán kontrastem ke klidným dvěma dekádám, ale to nyní dejme stranou — dějiny neskončily a zase se daly do pohybu. Máme se bát? A když ano, čeho?

Pojďme si nejdříve říci, čeho se bát nemáme. Může to být trochu provokativní, ale co je důležitější než tyto věci otevřeně diskutovat?

Nebojím se Ruska

Tuším reakce. Názorové spektrum je tak vyhrocené a nesmiřitelné, že když někdo řekne, že se Ruska nebojí, získá okamžitě nálepku kremlobota a Putinova agenta.

Vůbec ne. Považuji ruský Putinův režim za gangsterský a zločinný, za režim, který se snaží dostupnými prostředky obnovit jakousi moc a slávu „sovětské“ říše, za jednoznačně autoritativní režim likvidující poslední zbytky demokracie a svobody, za režim, který má až příliš mnoho znaků fašistického zřízení.

Jenomže. Rusko je slabá země, která se snaží vypadat jako silná. Dělání silných ramen a zastrašování je skutečná ruská „doktrína“, praktikovaná po věky. Henry Kissinger píše, že když skončila studená válka a padly informační bariéry, v USA zjistili skutečný stav ruské bojeschopnosti a naznali s velkým překvapením, že vojenské schopnosti protivníka po celou studenou válku mnohonásobně, řádově přeceňovali, protože věřili tomu, co Rusové o své vojenské síle tvrdili.

Rusko vede válku v Sýrii — vlastně nevede, jen plošně hází bomby na bezbranného protivníka. Za několik týdnů této „války“ přišlo o dvacet procent leteckých kapacit svého letadlového loďstva (jediná letadlová loď Admirál Kuzněcov), a tato loď bude muset nyní odjet na dva roky oprav do doků, kde si bude léčit šrámy ze syrské války. Ukrajinská válka, konflikt, ve kterém Rusko nezískalo vůbec nic, stojí zemi dle moskevského ekonoma Iljarionova na přímých (vojenských) i nepřímých nákladech sto miliard dolarů ročně — víc, než kolik velké státy dávají na celé své obranné rozpočty. Vedení moderní války je drahé. Sýrie, kde operuje malý kontingent obsluhující několika desítek letadel, stojí zemi pět milionů dolarů denně.

↗

Vedení moderní války je drahé. Sýrie stojí Rusko pět milionů dolarů denně. Foto Mil.ru

Rusko má eminentní zájem na jedné zemi, a tou je Ukrajina. Bez Ukrajiny se Rusko může jen stěží nazývat evropskou zemí (a dobře to ví). Ale i Ukrajina se vymanila z ruského vlivu, pod nímž byla dvacet let, a zcela se odmítá pod něj vrátit. Rusko „vyhrálo“ ekonomicky zcela bezvýznamný, malinký Krym a prohrálo velkou Ukrajinu, jakkoli o ni nesmírně stojí. Vojenské studie — neposoudím ovšem jejich relevanci — tvrdí, že Ukrajina v uplynulých dvou letech masivně investovala do své obranyschopnosti a nyní by byla schopná se invazi svého souseda ubránit. Od Ruska si dokonce drží distanc — opatrný a zdvořilý, protože nechtějí dráždit — i postsovětští diktátoři v Bělorusku nebo Kazachstánu. Kývli Putinovi na euroasijskou unii, jejímž obsahem je jen její název.

Svět je úplně jiný, než byl za Stalina: Západ má proti možné silové agresi k dispozici jeden zcela mírumilovný, ale vlastně velmi ničivý prostředek — odstřihnutí Ruska od mezinárodního systému bezhotovostních plateb, od SWIFTu. Udává se, že v době takzvaných minských rozhovorů toto padalo jako zásadní hrozba, silnější než běžné ekonomické sankce — a než hrozba vojenskou silou — která měla za následek zastavení ruských výbojů na Donbasu a dohodnutí alespoň klidu zbraní.

Rusko se zcela evidentně snaží ovlivnit vývoj v Evropě i jinde ve světě metodami, které jsou označovány jako „hybridní válka“, tedy zejména rafinovanou, vrstevnatou propagandou a kybernetickými prostředky. Pojem „válka“ považuji za neodpovídající, je to slovníkový termín vyhrazený pro násilný teritoriální útok a nic jiného („War is a state of armed conflict…“). Postup Ruska je agresivní a ohavný, ale válka to není. Pojmy jsou důležité — pokud bychom to nazývali válkou (tedy „jsme ve válce“), pak z toho vyplývá, že je možné začít bombardovat, protože to se se válce smí a dělá.

Rusko vede tuto agresivní činnost pravděpodobně s nebývalou intenzitou a šíří. Je možné, že Rusku se možná podaří rozkymácet demokratická uspořádání v řadě evropských zemí, ale nevěřím, že a) demokracii v Evropě skutečně vážně naruší, či dokonce zlikviduje, b) se zmůže na něco víc.

Mohu se mýlit — Putin se může skutečně zbláznit nebo mu bude hrozit domácí krize, například převrat, svržení, a bude to řešit vojenskou agresí, nebyl by první ani poslední. Nebo jej také mohou armádní jestřábi jako Šojgu skutečně svrhnout a ve své tupé chtivosti si „zaválčit“, s výsledně zničujícimi následky pro ně samotné. A ve skutečném ohrožení (z válečného konfliktu) jsou sousední země, které nepatří mezi členy jiných vojenských aliancí, kromě Ukrajiny možná ještě více země na jihu „pod“ Ruskem.

Rusko je Potěmkinova vesnice, ta největší Potěmkinova vesnice na světě. Vymírající stát s menším počtem obyvatel než Pákistán s ekonomikou o čtvrtinu menší než italská. Dělá to, co dělalo vždycky: i za bolševického režimu vyhrožovalo celému světu, aniž bylo schopno své výhrůžky naplnit, podporovalo antisystémové strany, financovalo propagandistická média i místní bojůvky všude možně, aniž to mělo na tvář světa vliv. Neříkám, že Rusko není žádná hrozba, ale je ve všech důležitých ohledech, dokonce i vojenském, slabé. Rusko je „angína“: protivná nemoc, proti které se ale umíme bránit. Pokud projevíme vůli.

Nebojím se Trumpa

Nevěřím, že Trump vydrží v křesle prezidenta dlouho. Dokonce troufale odhadnu, že do roka a do dne jej impeachnou nebo se jej zbaví nějak jinak. Amerika je postavená na byznysu, který pomáhá politice, a politika pomáhá zase jemu. Trump je neřízená střela a hrozba tomuto uspořádání. Chvilku si s The Donaldem užijeme a pak se vše vrátí do starých kolejí. Staré koleje ovšem taky nejsou zrovna to pravé ořechové a tiše doufám, že „lekce Trump“ může pomoci k obrodě správy věcí veřejných v USA.

Nebojím se Číny

Čína je pragmaticky, nikoli ideologicky uvažující velmoc. Všimněte si, že Číňané (na rozdíl od Rusů a dalších) nevyvážejí žádnou ideologii, ale pojišťují si svoje obchodní zájmy, jako je zajištění surovin či energetických zdrojů (viz Afrika, Nová hedvábná stezka a podobně). Obchodní soupeření je běžné a standardní — všichni spolu obchodně soupeří; dobře, v případě Číny tkví specifikum v tom, že soupeřem není firma, ale stát. Není ale tak těžké naučit se bránit.

Čína možná představuje v jednom směru hrozbu pro svět — pokud by došlo k vnitřnímu ekonomickému kolapsu (a indicií přehřáté, neudržitelně vnitřně přeúvěrované ekonomiky postavené na imperativu neustálého rychlého růstu je stále více), zřejmě by to odskákala světová ekonomika následnou krizí ne nepodobnou té z roku 2008.

Nebojím se migračních vln ani fundamentalistického islámu

Evropa má jeden nehezký rys — řeší problémy dlouho, neefektně a možná taky trochu neefektivně, takže se tomu, kdo v životě neřídil nic jiného než osobní automobil, se to jeví jako naprostá neschopnost. Své problémy ale Evropa nakonec vyřeší.

Obří loňská migrační vlna — nicméně, proporčně: šlo o dvě promile evropské populace — Evropu opravdu zaskočila a ukázala, že starý kontinent skutečně není dobře připraven na náhlé změny a náhlé výzvy. (Opět si neodpustím mentorskou poznámku: selhání se klade za vinu Evropské unii a naprosto se zapomíná, že EU je ekonomické, nikoli vojenské či bezpečnostní společenství — na tyto úkoly nemá EU ani peníze, ani pravomoci, protože ani jedno jí na to členské státy neposkytnou. Jako hromosvod stížností ale EU poslouží vždycky dobře).

Letos ale migrační tok klesl zhruba na čtvrtinu loňského, tedy zhruba na hodnoty, na kterých byl desítky let, rok co rok, aniž se nad tím někdo pozastavoval. Jeví se též (nechci ještě předkládat definitivní názor, myslím, že to hodně ukáže příští rok), že pohraniční stráž na vnějších hranicích EU začíná být účinná a že se sice pomalu, ale jistě daří repatriovat imigranty bez nároku na obdržení azylu. (Kdo kritizuje pomalost vracení, nechť si uvědomí, že k tomu je vždy potřeba ochota dvou stran — evropské země i země původu a že přelidněné státy Afriky či jihovýchodní Asie kladou repatriačním úmluvám tuhý odpor). Právě tak se jeví, že si evropské státy uvědomily hrozbu šíření fundamentalistického islámu a začínají mu aktivně čelit. Se zpožděním, ale přece.

Emoce jsou silnější než racio. Imigraci vnímáme přes dramata teroristických útoků, kterých jsou jednotky, nikoli přes životy mírumilovných lidí, kterých jsou miliony. Evropa — pokud bude chtít — se bude umět vypořádat s hrozbami, které imigrace přináší, přičemž bude schopna využít její přínosy. A když máme všichni tak rádi dramata, přidám jedno z domácí produkce. Natalita zemí EU je v přepočtu 1,4 dítěte na matku, pro prostou reprodukci je potřeba hodnota 2,2. Čtvrt miliardy evropských žen a čtvrt miliardy evropských mužů by se společně „mělo“ na prosté udržení populace postarat o zrození 550 milionů dětí, jenomže jich zplodí jen 350 milionů — v každé generaci nám tedy chybí 200 milionů (!!!) narozených Evropanů. Roční počet nových penzistů v ČR je 190 000, počet nově narozených dětí je 110 000. Nevím, jestli vám tyto údaje přijdou jako dostatečně dramatické. Mně ano.

Čeho se bojím opravdu

Největší hrozbou pro západní svět je západní svět sám. Leccos se svádí na zahraniční, hlavně ruské, ale i jiné vlivy a podvratné akce, ale zeptám se:

• dementní nápad uspořádat sebevražedné referendum o odchodu Británie z EU nakukal Davidu Cameronovi kdo? Fakt to nebyli Rusové — přišel na to sám.
• poslat Hillary Clintonovou jako hlavního kandidáta za demokraty do voleb, ve kterých lidé chtěli změnu (třebas jen výměnu obličejů), poradili Američanům nějací jejich nepřátelé? A postavit proti Trumpovi tu sbírku bizarních republikánských postaviček jakbysmet?
• protřelého, ale právě tak provařeného politika Junckera do čela EU, která rovněž potřebuje reformu, či dokonce jakýsi mladistvý, inovativní restart, zvolil kdo, poslanci ruské dumy?
• finanční krizi, která stojí u kořene současné široké nespokojenosti se „systémem“ v dlouhé řadě zemí a která je přímým důsledkem prosazování ekonomických neoliberálních tezí do politiky, způsobili nějací tajní agenti?

Politika, správa věcí veřejných, jak se dělala posledních šedesát let, v rychle se měnící době sice možná neztrácí funkčnost („systémy fungují“), ale přichází o smysluplnost. Ideje vystřídal pragmatismus, opravdovost nahradila show politického marketingu, dlouhodobé uvažování střídá pohled do kalendáře: kdy že jsou příští volby?

Politika má být — a také mnoho let byla — soubojem, trhem idejí, market of ideas. Kdy jste od nějakého světového — o domácích raději nemluvě — předního politika slyšeli nadčasové ideje, strategický výhled na desítky let? (A mimochodem, zajímá to vůbec voliče?)

Politici ztrácejí schopnost přesvědčit voliče o své užitečnosti; s nadsázkou řečeno, životy lidí v budoucnu více ovlivní Tesla Motors než předseda místní vlády. A je také někdy obtížné uvěřit, že politici pracují „ve prospěch lidu“, a ne ve prospěch svůj — nebo ve prospěch vítězů, tedy bohatých lidí a korporátní sféry. Nedůvěra a nezájem o veřejné dění stoupá s klesajícím věkem: mladí dobře cítí, že s vládci země „nesedí u jednoho stolu“. Od těch, kteří vládnou, nic nečekají, a ti jim taky nenabízejí žádnou vizi, která by stála za letmý pohled.

Abych neprotahoval lamentování. Pokud lidé nebudou přesvědčení, že vůdci společnosti vědí, kam mají loď kormidlovat, občané budou reagovat následovně. „Winners“ budou politiku (i volby) ignorovat v domnění, že na jejich štěstí stejně nemá vliv, zatímco „losers“ budou naopak aktivně volit ty, kteří slíbí nějakou radikální změnu, třebas i změnu pro změnu samotnou. Důsledek může být pochopitelně pro zachování demokracie ničivý a dost možná jej nějaká cizí mocnost chytře využije. Ale budeme si za něj moci sami.

Není hloupost se bát, protože se tím aktivují obranné reakce — přestaneme být k situaci lhostejní a začneme něco dělat. Je ale hloupé „plýtvat strachem“ na méně důležité hrozby a ignorovat ty zásadní. Můžeme věnovat spoustu sil obranou proti vnějším hrozbám (některé z nich jsem vyjmenoval), ale o svobodu a demokracii můžeme přijít lehce a elegantně — a možná tím snáze, když budeme všichni soustředěni na „smrtonosného nepřítele“, islámského nebo ruského.

Stačí se podívat do Polska, kde dochází k destrukci demokracie v přímém přenosu, stačí se podívat do Maďarska, kde se to už nejspíš podařilo a stačí si ostatně vzpomenout na znásilněné Slovensko v dobách Mečiara. Neříkejte, že nevidíte podobné hrozby i u nás. Těch se — v tom dobrém smyslu slova — „bojme“ a těm se braňme.