Multikulturalismus je Hitlerův nacismus naruby. Vzpoura proti kulturnímu marxismu: Protisystémové strany v Evropě připomínají naše porevoluční Občanské fórum.

Gay pornoherec Jakub Janda začíná radit i paní Angele. Babiš: Za útok může Merkelová! Pro uprchlíky není v Evropě místo. Merkelová je pro Němce jistota, touží po mateřském přístupu. Skončete už s tím zatraceným pokrytectvím, burcuje německý poslanec. Merkelová má na rukou krev. Příště se to stane v Praze. Vláda ohrožuje české občany tím, že nezavřela hranice. Sluníčkáři, vy tu krev na chodnících neutíráte — naštvaný český veterán volá po tom, co se teď musí udělat v Evropě.

Co se s těmi Němci stalo? Jdou jako ovce na porážku a ještě se u toho přihlouple usmívají. Německé úřady udělaly chybu, když neprováděly osobní kontroly v době tzv. migrační krize, říká Daniel Kaiser.

V Berlíně zabili multikulti, kvóty i rozum. I kdyby kamion řídil papež. Atentátník jezdil chvíli dokola, polského řidiče střelil do hlavy. Sobotka: Nasadíme masivně policii všude tam, kde o Vánocích budou větší akce. Nemá odpověď? Reakce kancléřky jsou neomluvitelné a slabošské. Mlžení a lhaní o teroristech se nevyplácí.

Předcházející čtyři odstavce jsou pásmem sestaveným z titulků publikovaných v českých médiích v den útoku na berlínské vánoční trhy a během dvou dnů následujících. Oba v prvním odstavci vyšly ještě ráno před útokem: ten stavějící multikulturalismus na roveň nacismu uváděl rozhovor se senátorem Velebou, ten přirovnávající Občanské fórum k UKIP, Front National či rakouským Svobodným je výrokem Václava Klause. Pokud se ptáte, kdy přesně se zbláznil, odpověď zní: někdy v 80. anebo už v 70. letech — a vždycky jsme vám to říkali.

Mezi vydavateli titulků jsou zastoupeny zejména Parlamentní listy (kompletní druhý odstavec), ale přispěly také Novinky, Blesk, Echo, Český rozhlas a Euro. Zdejší na kost vyhublá média už totiž přestávají vydávat texty, soustřeďují se hlavně na křiklavé titulky, jejichž jedinou ambicí je uspokojovat tu samou emoci, kterou současně vyvolávají: nenávist. Nemoc šílených médií je nakažlivá a šíří se tu jako epidemie. Přenáší se výhradně sdílením ve virtuálních sociálních sítích.

Začíst se do produkce českých médií na téma Angela Merkelová po berlínském útoku na vánoční trhy je zážitkem pro otrlé. Základní dojem z  četby je ten, že snad každá z našich spoluobčanek, dokonce i Lenka Zlámalová nebo Jana Volfová, by její práci zastaly lépe. Kdyby si tak jenom byla ochotná nechat poradit... Jeden se musí ptát, proč se vlastně ve svém teutonském zápecnictví nenaučí česky, aby se mohla nechat trochu poučit o tom, jak se myslí u nás ve světě...

Češi ve své většině prostě nechápou, neumí si ničím nijak vysvětlit, jak si Němci mohli zvolit kancléřkou takovou nemrcoušku, která by u nás těžko mohla dělat starostku ve Lhotce. Co je ale vůbec nejnepochopitelnější, Němci si ji zvolili už třikrát; a příští rok si ji dost možná zvolí počtvrté. Svou pozici předsedkyně CDU letos obhájila s více než devadesáti procenty, a podporu si u německé veřejnosti soustavně udržuje nadpoloviční.

Co si tedy máme my moudří Češi s tak povážlivou manifestací německé zaslepenosti počít? Pokus o vysvětlení titulkem „Merkelová je pro Němce jistota, touží po mateřském přístupu,“ je blízko, pokud jde o své bližní, my Češi už nějaký čas vesměs nedáme dopustit na přístup macešský. Přesto by jej asi jeho autor nechtěl překládat do němčiny v kterékoli německé hospodě po desáté — míníme tím po desáté ráno; raději snad ani v hipísáckém Kreuzbergu ne. Milé Echo, Novinky, Parlamentní listí, co myslíte, nemohl by Němce zachránit český protektorát?

↗

Bílá růže? Jak to, že si s sebou nevzala tank, anebo aspoň cisternu? Repro DR

Co to vlastně může být, co Němcům tak zatemňuje mozky? Jejich blahobyt? Jejich lidskost, tak soustředěně pěstovaná po jednom z jejích největších úpadků v moderních evropských dějinách za Hitlera? Jejich média, tak úzkostlivě pečující o to, aby politická veřejnost utvářela své úsudky výhradně na faktech? Jejich politika, pečující o co nejširší konsensus, o zakládání a zvelebování institucí, o veřejnou angažovanost, o svobodu, o demokracii, o specifický typ německého poválečného sociálního kapitalismu, nyní usilující také o vzorovou ekologickou transformaci a s úspěchem integrující statisíce běženců?

Ach ti nepoučitelní Němci... Kdyby jen zdivočelou privatizací rozvrátili své hospodářství, kdyby deregulací všeho umožnili vznik domácí oligarchie a moudře vložili svá média do jejích rukou, kdyby rozbitím sociálního smíru, devastací občanské společnosti, zavedením institucionalizované korupce a systematickým vyváděním státního jmění do rukou zahraničních korporací rozvrátili svůj stát, mohli na tom být 27 let po válce, už v roce 1972 aspoň tak dobře jako dnes my; a taky si dnes třeba mohli lhát do kapsy, že špatně maskovaná nenávist vůči uprchlíkům je vlastně péčí o ryzí evropské hodnoty.

Dva z mála Čechů, kteří význačně přispěli k formulaci evropských hodnot a důležité části svých životů strávili jako uprchlíci, by si dnes nad námi mohli ukroutit hlavy. Komenský by se divil, nejspíš nějak podobně jako Erazim Kohák, Masaryk by žasl, a dost možná by i zaváhal, zda se měl tenkrát s Schauerem přít...

Nestydatí Němci! Už způsob, jakým svou koncepci energetické transformace opřeli o ekologická a sociální fakta, namísto toho, aby využili příležitost nalhat si, jak je jádro a uhlí skvělé, už sama skutečnost, jak přitom ledabyle promarnili možnost dostat se ve jménu této kypré lži do područí Číňanů či Rusů, nás měla varovat... I svůj kus Šumavy zachránili přenecháním kůrovcům, namísto toho, aby si ho také tak pěkně jako my zachránili vyrubáním všeho naholo.

Co když ale přece jen...

Je tu ale ještě druhá možnost. Co když — připusťme to jen pracovně a na chvíli — Lenka Zlámalová rozumí mezinárodní politice méně nežli Angela Merkelová, co když Andrej Babiš a Daniel Kaiser mají menší rozhled než Joachim Gauck či Frank-Walter Steinmaier. Je jasné, že klasický pražský novinář či politik, jejichž obzor sahá od Horních Počernic až po Ruzyň, a jsouce vybaveni touto světáckou suverenitou ochotně rozdávají rady světovým státníkům, o něčem takovém nebude vůbec chtít slyšet, ale zkusme si to na chvíli aspoň představit...

Pak se tu najednou vyjeví jako náš základní problém mediální konstrukce české reality štvavými médii typu Parlamentních listů, které si svým frivolním vztahem k pravdě v ničem nezadají s Goebbelsovou propagandou. Není náhoda, že první text reportážního charakteru napsaný pro české média z Berlína vyšel pod titulkem Klid po bouři. Berlíňané mají po úderu teroru daleko k panice — vyšel na Seznamu. Ale v českých médiích se tón věcného realismu nemohl prosadit. Jeho prostor jsme už vyklidili.

Naše média řídí jiné, z velké části cizí, zájmy. Bez ohledu na fakta šíří iracionální strach a paniku, které současně svým obsahem uspokojují. A pracují pro zdejší politiky a zahraniční velmocenské zájmy, kterým takovéto utváření veřejné komunikace v českých zemích slouží. Virtuální sociální sítě, přesněji řečeno Facebook se svými algoritmy, nastavenými na udržování izolovaných sociálních bublin v rauši spravedlivého hněvu, v tom hraje roli zvláště užitečného, řekněme, pomocníka.

V tom spočívá význam smyslu slova „post-pravda“. Nejde jen o prosté nahrazení fakt lhaním. Nejedná se o fenomén nahodilý a psychologický, ale o fenomén strukturální, sociologický. Celá společnost, či přesněji její podstatná a rozšiřující se část, přestává svůj obraz světa utvářet na základě reality a faktů, ale tvoří si ho na základě dezinformací stvrzujících její předsudky, na základě lží, vyvolávajících a současně uspokojujících vášně nenávisti.

Nejedná se tu ale o nic menšího než o životní střet o demokracii. V prostředí, v němž získá propaganda převahu nad skutečností, demokracie není možná. Ferdinand Peroutka v Demokratickém manifestu napsal: „Sociální vztahy mezi lidmi jsou udržovány na základě důvěryhodných slov. Když propagandista po dlouhou dobu zacházel se slovy svým způsobem, důvěryhodnost slov mizí, řeč přestává být spolehlivým komunikačním prostředkem, společnost se rozdrobuje. Pod povrchem čeká připraven chaos.“

Česká politika se ocitla v ostudném vleku propagandy, ale sama ji svými činy nahrává. Babiš svým lživým výrokem o vině Merkelové se prostě pokoušel trefit do vášní, které od reality odpojený český mediální provoz vytváří. Sobotka se proti tomu sice sympaticky ohradil, aby to vzápětí ale „vyvážil“ tím, že spolu s kolegou Chovancem rozpoutali absurdní divadlo, které bylo k vidění na českých náměstích od Šumperka po Brno.

Jenomže pokud oba dva každodenně dostávají mediální monitor, který vypadá zhruba tak jako první čtyři zde citované odstavce, nelze se divit tomu, že sami podléhají panice, že sami berou virtuální realitu utvářenou českými médii za pohříchu faktickou realitu, v níž se formují mocenské poměry české politiky. A tak reagují dvojace, což je ale samozřejmě před tváří veřejnosti politicky slabší reakce než paniky bez skrupulí využívat, přikládáním polínek rozdmýchávat oheň štvavé propagandy a nahříváním se u vatry nenávisti čerpat svou falešnou sílu, jako to znovu a znovu dělají Babiš či Zeman.

Vedení ČSSD si problém mediální konstrukce české reality, zdá se, už aspoň uvědomuje. Reakce Sobotky i Chovance jsou ale zatím vyloženě obranářské: restrikce mířící proti Babišově vydavatelskému impériu, odbor proti šíření lživých zpráv na vnitru. Oboje je žádoucí, pro začátek by také nebylo ke škodě, kdyby všechny demokratické strany začaly bojkotovat protofašistickou stoku jménem Parlamentní listy, ale nestačí to.

Mnohem podstatnější nežli samy restrikce, jež vynalézaví Češi budou všemožně sabotovat a obcházet, je přijít s politikou, která promyšleně podpoří kvalitu, pluralitu a nezávislost mediálních obsahů. Volný trh i na tomto poli dnes zcela selhává. Ve světě se o tom přemýšlí a debatuje, i když konkrétní výsledek v podobě uskutečněné mediální reformy takového druhu zatím znám není.

Je to patrně proto, že civilizačně vyspělejší společnosti, jako třeba skandinávské, nebo německá, to zatím tak naléhavě nepotřebují, neboť jejich vnitřní síla dostačuje k tomu, aby si v jejich veřejném prostoru uchovala převahu demokratická debata založená na faktech. Zatímco civilizačně méně vyspělé společnosti, jako je třeba ta naše, se už od reality vzdálily natolik, že raději hledají způsob, jak poučit Němce či Skandinávce o naší, skoro každému zde tak zjevné, kulturní převaze nad nimi... Snad ani ve Švejkovi se česká malost nedělá tak velikou.

Samozřejmě, že Angelu Mereklovou lze za leccos oprávněně kritizovat, například za nezvládnutou politiku k Řecku. A samozřejmě, že migrační politika EU má své rezervy — jakpak by to mohlo být jinak? Ale to nijak nesouvisí s groteskním a ničím reálným neopodstatněným českým povýšenectvím vůči Němcům.

„Úsilí demokracie, aby slovům byl vrácen počestný obsah, aby pojmy byly znovu jasně definovány, je víc než politický boj. To je zápas o to, aby zůstalo zachováno jedno z velkých dědictví po minulých generacích — spojení lidí slovy, která odpovídají skutečnosti,“ píše Ferdinand Peroutka ve svém Demokratickém manifestu, na straně 96 vlevo nahoře.