Šokující teroristický útok na vánoční trh na berlínském Breitscheidplatz vyvolal nejen vlnu soustrastných zpráv z celého světa rodinám zabitých lidí, ke které se s lítostí připojujeme, ale také další vzedmutí nenávisti vůči uprchlíkům. A tomu musíme bránit.

Především to vypadá, že byl zřejmě neprávem podezírán pákistánský žadatel o azyl. Nyní je hlavním podezřelým Tunisan s tak zvaným povolením Duldung, což je v podstatě odklad deportace pro neúspěšného žadatele o azyl, nikoli uprchlíka — tedy pronásledované osoby, která je chráněna mezinárodním právem, na prvním místě Ženevskou úmluvou.

Ať tak či onak, podstata bezpečnostního rizika nemá s uprchlíky nic společného. Spočívá někde jinde a v něčem jiném. Za drtivou většinou teroristických útoků s islamistickým podtextem stojí tak zvaný Islámský stát, což je eufemismus, protože to není ani stát — nikdo ho neuznává, a není ani islámský. Jedná se o organizovaný zločin s propracovanou propagandou a hlavně s mnoha tisíci Evropany, Europol uvádí číslo 4,044 zahraničních bojovníků, kteří bojují v jeho řadách a kteří se mohou legálně pohybovat tam a zpět.

Musíme zabránit tomu, aby se zradikalizovaní bojovníci IS volně pohybovali po svém návratu do Německa, Belgie či Švédska. Jen Německo zaznamenalo již 274 takových navrátilců.

Úspěch boje s těmito zločinci a naši bezpečnost zajistí nejen fyzické zničení zla v podobě IS, ale hlavně pochopení a zmapování jeho postupů při získávání bojovníků a potenciálních teroristů, zmapování a zabránění technik práce islamistických verbířů se sociálními sítěmi, sítěmi neoficiálních modliteben, dosahem do západoevropských věznic, kde z malého zlodějíčka po relativně krátkém pobytu ve věznici odchází na svobodu zfanatizovaný radikál.

Musíme pochopit, jakým způsobem verbíři IS zvládnou i za několik málo týdnů zradikalizovat mladého muže tak, že zaútočí na cestující ve vlaku nebo návštěvníky restaurace, a být schopni tomu zabránit. Z jakého podhoubí a okraje společnosti tito fanatici vycházejí, proč tolik lidí z menšin žije či živoří na kraji společnosti, jakou roli sehrává v jejich případě škola, rodina, komunita? Jak fungují mechanismy radikalizace mladých mužů, ať již migrantů nebo občanů EU?

Je-li nelegální migrace, třeba i v menšině nebo v nepatrném procentu, cestou, kterou se radikálové do Evropy dostávají, musíme zajistit, aby nejen neexistovaly nelegální, drahé a nebezpečné způsoby příjezdu migrantů, ale hlavně aby existovaly legální cesty přístupu pronásledovaných nebo válečných uprchlíků do Evropy. Musíme provádět pečlivou bezpečnostní kontrolu již na vnějších hranicích EU a nikoli až v Německu, rok po příchodu migranta do Spolkové republiky, a nemůžeme v tom nechat Řecko, Itálii nebo Německo bez pomoci.

↗

Podstata bezpečnostního rizika nemá s uprchlíky nic společného. Foto ibtimes.co.uk

Bezprecedentní, téměř volný, loňský příchod více než miliónů migrantů do Evropy by nebyl možný, kdyby státy EU táhly za jeden provaz a uznaly, že samo Řecko, a možná ani samo Německo nemůže za jeden rok pořádně zkontrolovat a posoudit 850.000 žádostí o azyl a následně integrovat třeba 600.000 lidí, kterým by z důvodu války v Sýrii nebo násilí v Iráku či Afghánistánu po právu azyl nebo časově omezená doplňková ochrana náležely.

Pečlivé bezpečnostní kontroly na vnějších hranicích, úzká spolupráce členských států EU, Europolu, Evropské pohraniční stráže, ale i zpravodajců FBI nebo MI5 musí být samozřejmostí. A ne že Řekové pustí z věznice a následně „zapomenou“ vyhlásit pátrání po psychopatovi odsouzeném na deset let za pokus o vraždu na ostrově Korfu a on pak svůj zvrhlý čin dokoná na studentce v německém Freiburgu.

Společnými silami musíme jako EU dosáhnout toho, že relativně bezpečné země, kterými jsou Pákistán, Alžírsko, Maroko nebo Tunis, budou rychle a bez řečí přijímat alespoň svoje vlastní občany. A místo toho, aby rozkrádaly rozvojové peníze a profitovaly z byznysu obchodníků s lidmi, by měly tyto země co nejdříve vybudovat s naší podporou funkční azylové systémy, které budou schopny a ochotny přijmout a integrovat pronásledované osoby, a nikoli je donekonečna posílat dále do Německa.

To je ostatně i náš úkol, podat pomocnou ruku nejen kolegům v Makedonii, Řecku nebo Německu, ale také uprchlíkům samým tím, že budeme mít funkční azylový systém, který bude schopen a ochoten podělit se o nově příchozí, jimž jde v zemi původu o život. Nedůstojné a nepřátelské chování našich, maďarských nebo slovenských úřadů k pronásledovaným osobám jen ztěžuje situaci v Německu nebo ve Švédsku a utvrzuje naše partnery v tom, že společné problémy nechceme řešit, ale pouze z nich těžit a co nejvíce ve svůj prospěch využívat finanční solidaritu jiných členských států EU.

A budeme se asi muset smířit také s tím, že globalizovaný svobodný svět nebude nikdy tak bezpečné místo k životu, jakým kdysi bylo zadrátované a nesvobodné Československo. Nelze si myslet, že do konfliktních oblastí budeme vesele dodávat zbraně a problémy tam se nás nikdy nedotknout.

Nelze čekat, že budeme sklízet jen pozitivní výdobytky globalizovaného světa, cestovat, studovat a pracovat, kde se nám zlíbí, a současně totéž odepřeme dalším šesti miliardám lidí na světě. Prostě konflikty, změna klimatu nebo bída Afriky se nás bytostně dotýkají a dotýkat budou, pokud tedy nechceme znovu ty dráty se střelbou na hranicích, a komunistické nebo jiné kriminály jako odpověď na svobodu slova.