Expředseda rakouských zelených, profesor ekonomie a veřejný intelektuál Alexander Van der Bellen dokázal vyhrát i opakované prezidentské volby. Opět tak porazil protikandidáta Norbeta Hofera z haiderovské, respektive posthaiderovské strany FPÖ. O tom, proč neuspěli kandidáti z velkých stran a jaký bude Van der Bellen prezident, jsme se bavili už v minulém rozhovoru na konci května — krátce poté, co byly zveřejněny výsledky prvních voleb, jež ústavní soud později zneplatnil. Tentokrát ovšem vyhrál Van der Bellen jednoznačně, nikoliv pouze o 31 tisíc hlasů jako na jaře. Co se od té doby v Rakousku změnilo? Co bylo typické pro tuto druhou předvolební kampaň, jež trvala od začátku léta do konce listopadu?

Letošní kampaň celkově byla především velmi dlouhá. Trvala vlastně rok, protože první přihlášená uchazečka o prezidentský post Irmgard Grissová, jež skončila v prvním kole třetí, ohlásila kandidaturu už loni na podzim. Bylo to vyčerpávající pro všechny zúčastněné, včetně voličů a voliček. Ale zároveň ozdravné. Například ve Vídni bylo v posledních týdnech možno vidět, jak se o volbách všichni baví, jak se mobilizují.

Lidé v Rakousku byli zvyklí na to, že se kandidáti před volbami trochu pošťuchují, ale pak stejně vládne velká koalice, která si rozdělí veškerou moc. Ale to se tentokrát nedělo. Proti sobě stály opravdu protiklady. Neznám snad rozdílnější politiky s rozdílnější vizí než právě Norberta Hofera a Alexandra Van der Bellena. A podle toho vypadala i kampaň.

Bojovalo se do posledního dne a relativně tvrdě. FPÖ se třeba podařilo udělat z Van der Bellena bravurní kampaní na přechodnou dobu levicového extrémistu, který chce přizvat davy uprchlíků. Van der Bellenovy plakáty s mottem Náš prezident středu a jeho kampaň mimo běžné publikum na to však dokázaly zareagovat a do jisté míry předpovědět výsledek.

Stále se řešila tolik migrační a uprchlická krize jako na jaře?

Ne, toto téma ustoupilo postupně do pozadí. Během léta a září se mezi analytiky a v médiích mluvilo zejména o vlastním opakování voleb. Srovnávala se současnost s praxí poválečných voleb v Rakousku. Rozebíralo se zpochybňování výsledku jako nový nástroj populistických hnutí.

Na podzim ovšem, když se přesunul termín odložených voleb ještě z října na prosinec kvůli takzvané lepidlové aféře, téma opakování voleb úplně zapadlo. Jakoby najednou Rakušané přijali svůj osud a rozhodli se, že už to prostě odvolí. Dokonce i funkcionáři FPÖ otevřeně říkali, že tenhle výsledek už prostě bude konečný.

V této podzimní poslední fázi byly pak hlavními tématy Brexit a Trump.

Je zajímavé, že podle mnoha analytiků mělo hlasování o Brexitu a Trumpovo vítězství prospět právě takovým politikům, jako je Hofer. V Rakousku však vyhrál Van der Bellen. Čím myslíte, že to je?

Brexit zafungoval v Rakousku do jisté míry jako spouštěč obav, co by se stalo, kdyby země vystoupila z EU. Vlastně se obrátilo původní nastavení kandidátů, ve kterém představoval Norbert Hofer zachování starých pořádků a Alexander Van der Bellen změnu. Hrozba rakouského Öxitu zapříčinila, že najednou byl Van der Bellen tím, kdo ujišťoval, že Rakousko zůstane prosperující zemí uprostřed Evropy, že se žádné tsunami à la Brexit konat nebude.

A „efekt Trump“?

Norbet Hofer dostal pochopitelně otázku, zda se cítí být rakouským Trumpem, respektive v čem se Donaldu Trumpovi podobá. Odpověděl, že „má jiný účes“, čímž chtěl v podstatě poukázat na to, že jeho fenomén je podobný. Jenže na to, aby byl rakouským Trumpem, mu chyběla neetablovanost. Hofer není v politice žádným nováčkem. Zastává dokonce vysokou ústavní funkci. Proto si myslím, že jeho protielitářská rétorika, kterou i během podzimu vedl, na oslovení většiny nestačila.

Zároveň je ale zapotřebí říci, že Rakousko celkově je hodně jiné než Spojené státy. Například pověstný rozdíl mezi venkovem a městem tu funguje jinak, a to i proto, že rakouský venkov má úplně jinou strukturu. Není tak odtržený od urbánního prostředí. Má svoji prosperující stránku... koneckonců první analýzy volby pro Hofera ukazují, že ji nelze vysvětlit fenoménem Rust Belt, tedy ekonomickou situací. Šlo spíše o kulturní záležitost.

↗

Poražený kandidát posthaiderovců Norbert Hofer. Foto NA, WmC

Nehrál významnou roli i fakt, že Van der Bellen byl také svérázný kandidát, a možná i více „neetablovaný“ než Norbert Hofer?

Zřejmě ano, i když Van der Bellen je jinak Tumpovi ještě méně podobný než Hofer. Alexander Van der Bellen není korporátní chlapík s bílým límečkem, není to elitářský syn, kterého by establishment vynesl do Hofburgu. Měl sice podporu umělců a některých politiků, ale ta podpora nebyla jednoznačná a nebyla automatická.

Van der Bellen umí být nepopulární. Což je ostatně vidět i v jeho názorech na migraci: trvá na principu humanismu a solidarity a nechce se nechat zlomit veřejným míněním. Ve svých názorech byl vždy konsekventní a nijak ho netrápilo, že s nimi někdo nesouhlasí či že jsou přímo menšinové.

Když pomineme televizní debaty, reklamu a přesvědčování voličů na mítincích, jak vlastně letošní prezidentská kampaň v Rakousku vypadala očitě? Jak se kandidáti chovali? Na co zaměřovali svoji aktivitu především?

Norbert Hofer byl velice aktivní ve svých zahraničních cestách. Bylo to ostatně logické — snažil se ujistit Rakušany, že má v zahraničí oporu, a že tudíž jeho volba nebude takzvanou ostudou Rakouska, jak zaznívalo z úst jeho kritiků. Myslím, že u části voličstva se mu to podařilo. Našlo se přitom hodně takových, kteří jeho připojování k Visegrádské čtyřce vnímali jako státotvorné a rozumné gesto.

Van der Bellen pracoval hodně na síti svých podporovatelů. Nešlo jen o prominenty rakouské kulturní scény, jak se zhusta psalo. Šlo i o to, že se snažil jakoby vystoupit z profilu městského akademika. Zdůrazňoval třeba své tyrolské dědictví či dával rozhovory do ženského časopisu Wienerin. Chtěl opravdu zasáhnout široké masy. A soudě podle výsledku se mu to do jisté míry podařilo.

Oproti květnu získal Van der Bellen celou Vídeň, vyhrál v Salzburgu, dokonce i v rodišti Hofera Pinkafeldu dokázal posílit o dvě procenta.

↗

Van der Bellen nastupuje do funkce po Heinzi Fischerovi, který stál v čele Rakouska od roku 2004. Foto Arne Müseler, WmC

Rakouský prezident má tradičně spíše ceremoniální postavení, vybírá ovšem premiéra a v důležitých otázkách vstupuje do veřejné debaty. V jakém ohledu lze podle vás očekávat, že bude Van der Bellen jiný než poslední rakouský prezident Heinz Fischer, mimochodem velmi oblíbený?

Pro oba dva je typický přednostní důraz na evropský liberalismus, a to ve srovnání s ústředními tématy prostředí, z něhož vzešli — u Van der Bellena tedy zeleného, u Fischera sociálnědemokratického. Co ale bude zřejmě nové, je Van der Bellenův důraz na vidění světa v souvislostech.

O Van der Bellenovi se říká, že je především akademik, a nutno dodat, že my akademikové bychom si leckdy přáli umět udeřit hřebík na hlavičku tak, jako to umí on. Pokud si tuhle schopnost udrží, podaří se Van der Bellenovi být skutečně prezidentem všech, což sám ostatně opakovaně od zvolení slibuje.