„Je mi z toho blbě. Nikam nejdu,“ píše mi kolegyně z práce. „ Asi se vystěhuju,“ slyším pána v autobuse. „Proboha co budeme dělat?“ říká paní do telefonu na ulici, když vystupuji. Je neděle odpoledne ve Vídni. Volební místnosti se právě zavřely a internetové stránky a sociální média zaplavila zpráva, že první kolo má jasného vítěze: Norberta Hofera, kandidáta Rakouské Strany svobodných (FPÖ).

↗

Vítězný Norbert Hofer (vpravo) přijímá gratulaci od svého stranického vůdce Heinze-Christiana Stracheho. Foto FB N. Hofera

Na první pohled mírumilovný pán, jak o něm rádi mluví jeho spolustraníci, je ve svých pětačtyřiceti letech nejmladším kandidátem prezidentského klání, přesto zároveň již zkušeným politikem. Otevřeně se hlásí k buršáckému spolku, který propaguje myšlenku velkoněmectví, a tím de facto popírá existenci Rakouska — 8. květen pro něj není důvodem slavit.

Komu by tohle přišlo pouze jako nevinné hraní si se symboly, ten se může podívat na Hoferovy snahy revidovat zákon zakazující založit v Rakousku stranu podporující v nějaké formě nacistické myšlení.

Kritika cizinců, Evropské unie, jakož i všeho, co by mohlo zavánět liberálním přístupem k životu, jsou samozřejmě obligátními ingrediencemi Hoferova profilu. Tento mírumilovný a klidný řečník je jedním z hlavních ideologů Strany svobodných a kmenovým reprezentantem jeho radikálního křídla.

Překvapení ale není to pravé slovo, které vystihuje atmosféru mezi těmi, kteří jej nevolili, a kteří stále představují více než šedesát procent voličů. Tohoto modrého tažení (barva FPÖ) se obával kdekdo: umělci, akademici, podnikatelé, studenti i mladé páry s dětmi.

Průzkumům navzdory se v těchto kruzích zcela vážně mluvilo o možnosti, že se Hoferovi podaří post prezidenta získat, a tím i umožnit předčasné volby, ve kterých — jak jinak — získá právě Strana svobodných po křesle prezidentském i post premiéra. A začne obávaná modrá éra, která bude mimo jiné potlačovat či rušit různé výdobytky liberální demokracie.

Povolební atmosféra je tak spíš úžasem nad tím, že se tahle pro mnohé šílená představa o krok přiblížila realitě. Není to jen úžas akademický. Odpůrce „modrých“ najdete hojně především ve městech mezi lidmi od středoškolského vzdělání výše.

Tihle lidé vesměs konstatují, že svým spoluobčanům a spoluobčankám nerozumí. Mají dojem, že přes všechny různé chybějící reformy se Rakousku nevede tak zle, aby se muselo uchýlit k radikální politice pravicových extremistů. A je samozřejmě jasné, že právě Rakousko, kde se mimochodem teprve až v osmdesátých letech začalo na politické scéně otevřeně mluvit o spolupachatelství země na nacistickém režimu, je obzvláště citlivé na revizionisty, kteří tuto hrůzu byť třeba jen lehce zpochybňují.