„Je mi z toho blbě. Nikam nejdu,“ píše mi kolegyně z práce. „ Asi se vystěhuju,“ slyším pána v autobuse. „Proboha co budeme dělat?“ říká paní do telefonu na ulici, když vystupuji. Je neděle odpoledne ve Vídni. Volební místnosti se právě zavřely a internetové stránky a sociální média zaplavila zpráva, že první kolo má jasného vítěze: Norberta Hofera, kandidáta Rakouské Strany svobodných (FPÖ).

↗

Vítězný Norbert Hofer (vpravo) přijímá gratulaci od svého stranického vůdce Heinze-Christiana Stracheho. Foto FB N. Hofera

Na první pohled mírumilovný pán, jak o něm rádi mluví jeho spolustraníci, je ve svých pětačtyřiceti letech nejmladším kandidátem prezidentského klání, přesto zároveň již zkušeným politikem. Otevřeně se hlásí k buršáckému spolku, který propaguje myšlenku velkoněmectví, a tím de facto popírá existenci Rakouska — 8. květen pro něj není důvodem slavit.

Komu by tohle přišlo pouze jako nevinné hraní si se symboly, ten se může podívat na Hoferovy snahy revidovat zákon zakazující založit v Rakousku stranu podporující v nějaké formě nacistické myšlení.

Kritika cizinců, Evropské unie, jakož i všeho, co by mohlo zavánět liberálním přístupem k životu, jsou samozřejmě obligátními ingrediencemi Hoferova profilu. Tento mírumilovný a klidný řečník je jedním z hlavních ideologů Strany svobodných a kmenovým reprezentantem jeho radikálního křídla.

Překvapení ale není to pravé slovo, které vystihuje atmosféru mezi těmi, kteří jej nevolili, a kteří stále představují více než šedesát procent voličů. Tohoto modrého tažení (barva FPÖ) se obával kdekdo: umělci, akademici, podnikatelé, studenti i mladé páry s dětmi.

Průzkumům navzdory se v těchto kruzích zcela vážně mluvilo o možnosti, že se Hoferovi podaří post prezidenta získat, a tím i umožnit předčasné volby, ve kterých — jak jinak — získá právě Strana svobodných po křesle prezidentském i post premiéra. A začne obávaná modrá éra, která bude mimo jiné potlačovat či rušit různé výdobytky liberální demokracie.

Povolební atmosféra je tak spíš úžasem nad tím, že se tahle pro mnohé šílená představa o krok přiblížila realitě. Není to jen úžas akademický. Odpůrce „modrých“ najdete hojně především ve městech mezi lidmi od středoškolského vzdělání výše.

Tihle lidé vesměs konstatují, že svým spoluobčanům a spoluobčankám nerozumí. Mají dojem, že přes všechny různé chybějící reformy se Rakousku nevede tak zle, aby se muselo uchýlit k radikální politice pravicových extremistů. A je samozřejmě jasné, že právě Rakousko, kde se mimochodem teprve až v osmdesátých letech začalo na politické scéně otevřeně mluvit o spolupachatelství země na nacistickém režimu, je obzvláště citlivé na revizionisty, kteří tuto hrůzu byť třeba jen lehce zpochybňují.

Háček je v tom, že o dědictví nacismu tu jde až v druhé řadě. Volební analýzy ukazují, že většina rakouské veřejnosti Norberta Hofera volila prostě proto, že je mladý, dynamický a „sympatický“. O jeho zahrávání si s velkoněmectvím a s dědictvím nacismu možná mnozí ani tolik nevědí a možná je to dokonce vůbec nezajímá, protože prostě „chtějí změnu“.

Konečně jen čtrnáct procent z nich volilo Norberta Hofera kvůli jeho názorům na azylovou politiku a potažmo uprchlickou krizi. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že prvnímu místu nahrála směs různých faktorů: vysoký věk ostatních kandidátů či špatné personální rozhodnutí u kandidátů vládních stran, které nominovaly staré stranické aparátčíky namísto dynamických tváří s morálním potenciálem.

A v neposlední řadě se na výsledcích podepsalo rozštěpení liberálního tábora mezi Irmgard Grissovou a Alexandera Van der Bellena.

Za měsíc může být ve druhém kole všechno jinak. Karty jsou znovu rozdány, prohlásil bezprostředně po vyhlášení výsledků jeho konečný protikandidát Hofera Alexander Van der Bellen. Van der Bellenovou nevýhodou bude vysoký věk a spojení se Zelenými, které spousta lidí mimo Vídeň vnímá jako příliš progresivní bandu měnící tvář Rakouska. Slabinou bude dost možná i jeho opatrnost.

Ale kdo ví, Rakousko je nakonec většinou konzervativní, a tak mu třeba právě ona opatrnost, rezervovanost a reflexivita nakonec bude více po chuti.