Úspěch Hofera v Rakousku zapříčinil trumpovský efekt, shodují se pozorovatelé
Petr JedličkaNečekaně velké vítězství nominanta haiderovské pravice v prvním kole rakouských prezidentských voleb podnítilo debatu o příčinách. Velká část z nich přitom připomíná faktory, které stojí za vzestupem hulvátského magnáta v USA.
Ne konkrétní politický postoj nebo slíbený čin, ale kombinace obecných líbivě-rázných prohlášení a společensko-politických faktorů stála za nečekaným 35procentním vítězstvím nominanta (post)haiderovské Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Norberta Hofera v prvním kole prezidentských voleb. Shoduje se na tom většina z pozorovatelů, kteří analyzovali výsledek ve dnech, jež uplynuly od volební neděle 24. dubna.
Mnohé z Hoferova úspěchu přitom připomíná nástup amerického Donalda Trumpa. Jak dle rakouských, tak zahraničních analytiků sehrálo klíčovou roli obecné, ale zároveň srozumitelné vyjadřování kandidáta plné kritických poznámek k politickému vývoji i celkovým poměrům v zemi. Své učinily rovněž Hoferova pohledná tvář, jeho vitalita, charisma, telegenické vystupování a životní příběh.
V průzkumech těsně po volbách se jako nejčastější zdůvodnění pro volbu Hofera objevovaly sympatický dojem z kandidáta a důvěra v něj, rozhořčenost nad poměry v zemi a přesvědčení, že si politikové tradičních stran neumí poradit s aktuálními výzvami, ba ani je pojmenovat. Kvůli názorům na azylovou politiku a žádoucí přístup k uprchlické krizi hlasovalo pro Hofera jen 14 procent jeho voličů.
„Přistěhovalectví bylo samozřejmě důležitým tématem, ale především šlo o volbu proti stávající situaci, proti systému,“ uvedl rakouský politický analytik Thomas Hofer v pondělí pro AFP a pokračoval:
„Během osmi posledních let, co vládne velká koalice (sociálních demokratů a lidovců), je rakouská politika zablokovaná. Jedna strana se vymezuje vůči druhé, brzdí reformy, o něž se patrneři nebo opozice snaží. Nelze se divit rozhořčení a nespokojenosti s takovýmto systémem a ani tomu, že důvěra v demokracii upadla.“
Sliby a taktika
Znalci z agentur upozorňují, že Norbert Hofer patří k takzvaným „přátelským“ (někde též „milejším“) tvářím FPÖ a co do kultury projevu se od hulvátského Donalda Trumpa velmi liší. V podtextu ale využívá podobné přesvědčovací taktiky. Podobně jako Američané, kteří žili po dlouhá léta v dokazování, že jejich země je díky otevřenosti přistěhovalcům, prostoru pro podnikavost či vítězství ve studené válce nejlepší na světě, zvykli si Rakušané, že je nejlepší řešit věci v klidu, pomalu a konzervativně s tím, že to jejich národ umí nejlépe a že na tom většina nakonec vydělá.
V posledních letech to ovšem už nefunguje tak jako dříve a strany tradiční velké koalice mají problém přesvědčit voliče o pevnosti obou pilířů své dosavadní podpory: že dokážou zajistit, aby se poměry sice pozvolna, ale stále o trochu zlepšovaly, a že dokážou udržet smír mezi sociálními vrstvami i mezi různými názorovými proudy ve společnosti.
A tak podobně jako značná část Američanů fandí Trumpovi, který slibuje učinit Ameriku zase nejlepší — a který nabízí na rozdíl od jiných řešení tak radikální, že vskutku navozují dojem opravdového obřího skoku nahoru zpět k někdejší velikosti země —, podpořilo v neděli 35,1 procenta rakouských voličů haiderovce Hofera, jehož strana slibuje raznatními kroky docílit zásadního posunu od nejistoty k nové stabilitě a k opětovné prosperitě, konstatují pozorovatelé.
Norbert Hofer sám přitom s jednou výjimkou nic tak radikálního neslíbil — prezident v Rakousku ostatně stojí spíše nad každodenní politikou, podobně jako český. Hoferovi stačilo pouze opakovat, že bude klást zájmy Rakouska a Rakušanů nad zájmy jiných (FPÖ prosazuje vystoupení z EU), že Rakousko je země rakouských Němců, která je — jako Evropa — založena na křesťanských hodnotách (FPÖ je pro vyloučení cizinců z rakouského systému sociální pomoci), že vnímá hnutí jako Pegida coby obrannou reakci (FPÖ prosazuje zákaz muslimských šátků) a že chápe, proč se „za současných podmínek“ čím dál více Rakušanů ozbrojuje.
Onou radikální výjimkou mezi Hoferovými sliby je závazek přimět po nástupu do funkce současnou vládu, aby ve vztahu k uprchlíkům a dalším migrantům prováděla blíže neurčenou „rozumnou politiku“, a pokud neuspěje, podnítit předčasné volby.
Znalci se v současnosti přou, do jaké míry může rakouský prezident popsaně zasahovat do fungování vlády a parlamentu. Sám Hofer k tomu v jedné z televizních debat řekl: „Budete překvapeni, co se dá (v prezidentské funkci) dokázat.“
Svobodná strana Rakouska vede aktuálně volební průzkumy s více než 30procentní oblibou.
Další faktory
Rakouští političtí komentátoři připomínají ještě další faktory Hoferova úspěchu: špatně vybrané nominanty velkých stran, stáří ostatních kandidátů, z nichž nejmladšímu bylo o dvacet let více než Hoferovi, rozštěpení protihaiderovského hlasu mezi dva nejúspěšnější Hoferovi konkurenty, nebo gentlemanskou dohodu, kterou se zavázali hlavní kandidáti v televizních debatách k nevyužívání nepodložených tvrzení a upřednostňování diskuze o budoucnosti země, jíž Hofer porušoval, a působil tak jako nekritičtější hlas.
Zajímavá čísla nabízejí také demografické údaje a další data z exit pollů: Hofera volili především dělníci (72 procent) a řadový zaměstnanci (47 procent). U živnostníků a pracovníků ve třetím sektoru měl pouze 24procentnní podporu, u důchodců pak třetinovou. Z Rakušanů s maturitou ho volilo pouze 13 procent osob, z lidí s univerzitním vzděláním 15 procent.
Mužů-voličů obecně hlasovalo pro Hofera 45 procent, žen-voliček 27 procent. Výrazně lepších výsledků dosáhl Hofer v Burgenlandu, Štýrsku a Korutanech. Nejméně se mu dařilo ve Vídni a dalších velkých městech.
Velkou podporu nalezl nominant FPÖ mezi nerozhodnutými a ideopoliticky nevyprofilovanými voliči. Tuto skutečnost znalci vyvozují z faktu, že ve všech předvolebních průzkumech zaostával Hofer za konečným výsledkem o deset a více procent hlasů, přičemž v Rakousku není zvykem, že by lidé podporu FPÖ zatajovali, spíše naopak — většinou dostává nakonec méně hlasů, než se předpokládalo.
Faktorem navíc nebyla ani nízká účast, neboť tato se oproti posledním volbám zvýšila z 54 na 68 procent. 29 procent Hoferových voličů jinak uvedlo, že je s poměry v zemi nespokojeno. 60 procent přiznalo, že je přímo rozhořčeno.
Profil protikandidáta
V Rakousku se dnes konečně vede i debata, jak Norberta Hofera nejlépe ve druhém kole porazit. O prezidentský úřad se střetne 22. května se svým nejúspěšnějším protivníkem z kola prvního, jímž je jeho ideo-politická protiva: dvaasedmdesátiletý profesor ekonomie, veřejný intelektuál, kdysi sociální demokrat, ale pak po jedenáct let předseda Zelených, zastánce evropské integrace a potomek přistěhovalců Alexander Van der Bellen.
Z hlediska nespokojenosti s rakouskou politikou je pozoruhodné, že také Van der Bellen se vymezoval vůči směřování země, ovšem z opačných pozic. A podobně jako Hofer slíbil i Van der Bellen být aktivnější prezident, než byl dosluhující Heinz Fischer.
Alexander Van der Bellen není dle znalců žádný radikál. Ohrazoval se dokonce i proti blokádám českých hranic protijadernými aktivisty, což je u rakouských Zelených téměř tabu. Před letošními prezidentskými volbami však slíbil, že jako případný prezident nejmenuje kancléřem předsedu FPÖ, i pokud tato vyhraje volby. A to je dle všeobecné shody hodně radikální pozice.
Van der Bellen hájí svůj slib argumentem, že rakouský prezident není jen garantem dodržování procedur daných ústavou, ale i hodnot v ní obsažených. Politika heiderovců je přitom dle něj s nimi v rozporu. Dále Van der Bellen uvádí, že jako prezident má mandát z přímých voleb, zatímco kancléř volen není. A zde je dle znalců otázkou, zda ho budou ochotni s takovýmto postojem podpořit strany nehaiderovské pravice.
Alexander Van der Bellen získal v prvním kole 21,3 procenta hlasů, a bez podpory ostatních tedy nemá šanci Norberta Hofera porazit. Třetí nejúspěšnější kandidátka — exsoudkyně Irmgard Grissová — přitom už uvedla, že svým voličům nikoho do druhého kola doporučovat nebude.
Sázkaři spoléhají aktuálně více na Hofera. Večer 27. dubna se kurz na vítězství Norberta Hofera pohyboval okolo 1:1,5. Van der Bellenův kurz byl 1:2,5.
Pozorovatelé mají na každý pád jasno v tom, že s novým prezidentem se rakouská politika změní. Poprvé od 70. let jím nebude nominant sociální demokracie ani lidovců. Hlavní otázkou pro Rakušany k 22. květnu přitom nebude, jestli si přejí takovou změnu či jakou preferují politickou kulturu, ale jakým směrem chtějí, aby jejich země vyvíjela.
Další informace:
Die Presse Rekorde, Motive, Trends: Interaktive Grafiken zur Hofburg-Wahl
Die Presse Hofer hat in allen Bevölkerungsgruppen die Nase vorne
Die Presse Griss will keine Wahlempfehlung abgeben
Die Presse Glawischnig gegen Anti-Hofer-Demonstrationen
Der Standard Hofer und das "Wundern": Österreich wird wie Ungarn
WienerZeitung.at Die Krise der bestehenden Ordnung
The Guardian Austrian far-right party's triumph in presidential poll could spell turmoil
The Local — Austria Far-right triumph leaves government reeling
The Local — Austria Who is Norbert Hofer, and why does he matter?
Rakouská strana svobody získala jednu čtvrtinu hlasů dělníků.
Národní fronta je nejoblíbenější strana mezi dělníky
Betz to vysvětloval společenskými změnami a změnami v chování zavedených politických stran. Modré límečky nemají mnoho možností vzestupu, což je nechává izolované, znejistěné, pesimistické stran své budoucnosti a znechucené vládnoucí politickou třídou... masová migrace a vrůstající etnická diversita nadále prohlubují pocit nejistoty a víru, že kdysi zajištěný život je nyní ohrožen. K těmto změnám dochází zároveň se vzestupem nové politicky a společensky dominantní střední třídy, vysokoškolsky vzdělané a finančně zabezpečené.
V Británii mělo roku 1995 negativní vztah k přistěhovalectví 45.6% dělníků, roku 2011 to bylo 60,6%
(62,% věřilo, že přistěhovalectví má negativní ekonomický dopad a 55.9% věřilo, že přistěhovalectví má negativní kulturní dopad).
Nová Labour se snažila o zlepšení školství a zdravotnictví, žádné vysoké daně pro bohaté. Dostupné bydlení, vyšší mzdy, jisté zaměstnání v plánu nebylo. Staří voliči Labour byli špičkami a stranickými aktivisty viděni jako ignoranti, jejich zájmy se nebrali vážně.
Mnozí voliči Labour reagovali tím, že přestali volit obzvláště proto, že dospěli k závěru, že socialisté nadřazují zájmy menšin na jejich zájmy.
Zatímco oni sami požadovali, aby vláda pomáhala přednostně chudým pracujícím a nikoli bohatým, přistěhovalcům a menšinám, měli tito voliči za to, že vláda prioritně pomáhá právě těmto skupinám. Konservativní strana mohla tyto voliče získat, ale po roce 2005 se o ně neucházela, posunula se ke středu.
42% voličů UKIPu tvoří dělníci nebo nezaměstnaní
30% jsou příslušníci střední třídy
konservativní strana má mezi voliči 28% dělníků, liberálové 27%
55% voličů UKIPu zanechalo školu v 16ti letech a nebo dříve
57% voličů UKIPu jsou muži
57% voličů UKIPu je má 54 let a více let, 0.4% jejich voličů je z řad etnických menšin
Naproti tomu podpora BNP je nejvyšší mezi muži středního věku.
Nedá se nic dělat, musíme s tou demokracií skoncovat, jinak se extremismu neubráníme.
A díky kterým je v současné době možno charakterizovat i pocity naší střední a nižší třídy: "Mnozí voliči Labour reagovali tím, že přestali volit obzvláště proto, že dospěli k závěru, že socialisté nadřazují zájmy menšin na jejich zájmy.
Zatímco oni sami požadovali, aby vláda pomáhala přednostně chudým pracujícím a nikoli bohatým, přistěhovalcům a menšinám, měli tito voliči za to, že vláda prioritně pomáhá právě těmto skupinám."
Naštěstí je zde Trump a tak se dá složitými konstrukcemi tahle pravda obejít.
Není šance zastavit fašisty, dokud se nevytvoří nějaký reálný program k řešení toho primárního problému - daß die wirtschaftliche Lage äußerst schwierig ist und insbesondere die Arbeitslossigkeit hoch...
Dnes je tomu jinak. Nastal odliv lidí z průmyslu směrem do služeb a do řad nezaměstnaných. Dělnictvo už volby nerozhoduje.
Role odborů a jejich politická váha se značně zmenšila. Na druhé straně se objevily Rady muslimů a jiné organizace se kterými se vlády baví.
Autor tvrdí, že střední třídy ve snaze udržet si svojí životní úroveň zaprodaly dělnictvo. Platy se udržely na původní výši, mzdy ne.
Rozděluje společnost na třídu investorů, zaměstnanců, dělníků a lidí na podpoře
Podle něho roku 1966 rodina mohla z jedné mzdy zaplatit jídlo, auto, dům a nějaký ten luxus. Dnes by nejspíše skončila na ulici. Toto nesmírné zchudnutí pracujících je něco o čem se nemluví.
I
Je nebezpečné arogantně zanedbávat zájmy voličů. Lidé totiž pak začnou podporovat silně neatraktivní outsidery
V brilantním varování evropským politikům ukazuje britský konzervativní komentátor Simon Jenkins nepřímo i to, jak pražský politický a mediální establishment stvořil Miloše Zemana.
Lidé z jiných zemí se diví, co se to zatraceně děje s Amerikou. Avšak odpověď je jednoduchá a hojivá. Když se začne demokracie proměňovat v oligarchii tak, jak se to děje s federální Amerikou, dav připraví odvetu.....
To není žádný problém, řekne demokracie a obrátí se k nejbližší protilátce, která je k dispozici. Začne hlasovat pro outsidera. Pokud se spikne establishment ve snaze zabránit jeho vzestupu, demokracie ho začne podporovat o to silněji. ... Přestaňte se chovat demokraticky a obdržíte něco tak strašlivého, tak ničivého, že budete zápolit s noční můrou....
Po celé Evropě nyní hrozí, že zpoza rozkládajícího se politického establishmentu budou vylézat noví Trumpové. Někteří jsou vysoce neaktraktivní. Jiní jsou nebezpeční. Ale ono nestačí jen nad nimi vyjadřovat politování. Pokud Trump něco dokazuje, je to skutečnost, že nemůžete vyjadřovat nad všemi lidmi pořád politování. Neexistuje náhražka za naslouchání, za argumentaci, přesvědčování - protože dříve nebo později se lidé dostaví k volebním urnám. - See more at: http://www.blisty.cz/wholeissue.rb#sthash.U2MDFKMD.dpuf
celé zde
http://www.theguardian.com/commentisfree/2016/may/04/donald-trump-triumph-lesson-europes-politicians
Komentář pod článkem, který získal nejvíce bodů praví: Lidé už mají plné zuby elit.
Ukazuje vývoj příjmů v letech 1988 až 2008. Zatímco si střední třídy Indie a Číny polepšily o 70 až 80% a o něco méně si pomohlo horních 1%, světové vyšší střední třídy tj. lidé mezi v rozmezí 70 až 90% se zlepšení postavení nedočkali.
Ta protiextremistická strana (která podle pocitů radikálně naladěných voličů nedemokraticky prosazuje své představy) se samozřejmě brání, zveřejňuje například "politicky nekorektní" průzkumy, ze kterých vyplývá, že voliči extremistů jsou nevzdělaní hlupáci (stejně jako například voliči ČSSD bývali podle průzkumů nevzdělanci, nespokojení se svým životem, oproti vzdělaným a spokojeným voličům pravicové ODS). Vypadá to pro voliče Norberta Hofera dost nelichotivě: volilo ho pouze 15% z lidí s univerzitním vzděláním (jak uvádíte v článku). My ovšem nevíme, kolik oprávněných voličů v Rakousku má univerzitní vzdělání. Předpokládejme, že třeba čtvrtina. V tom případě přibližně každý šestý Hoferův volič měl univerzitní vzdělání, zatímco (dle našeho předpokladu) ze všech oprávněných voličů by to byl každý čtvrtý. Rozdíl v četnosti univerzitně vzdělaných lidí mezi voliči Hofera a mezi všemi oprávněnými voliči by tedy byl jedna dvanáctina (0,083). To už vypadá poněkud jinak, než když se řekne, že pouze 15% lidí s univerzitním vzděláním volilo Hofera. Záleží tedy, jak se to napíše.
Předpokladem k tomu, aby se z nějakého pocitu stal "politicky využitelný pocit", je, že tento pocit získá na síle, až se z něj stane výbušný materiál. Toho lze docílit tak, že případná demokratická reflexe tohoto pocitu je odmítána a nazývána populismem, tedy že je tento pocit dlouho ignorován dokud dostatečně nezesílí. To je, myslím, ta druhá cesta k pohřbívání demokracie.
Řekl bych,že bychom se měli rozhodnout, co vlastně chceme. Zda "expertní prosazování toho nejlepšího", čehož si pak ale ta většina "ani nedokáže vážit", nebo demokracii, tedy prosazování vůle většiny při ochraně práv menšin. Při té druhé alternativě se můžeme zkusit spolehnout na to, že ta většina snad není tak blbá, za jakou ji mnohdy považujeme. Demokracie bez důvěry v "Dukovu lůzu" asi možná není.
A pak považuji za nutné upozorňovat na pronihlost s těmito politickými proudy spojenou (autoritářství, machismus, omezenost v myšlení, záměrné manipulace apod.), třebaže ony samy se snaží prezentovat jako čisté, obrozující a zachraňující, a poukazovat na nebezpečí, která od nich hrozí (démonizace jinakosti, ničení kulturně-progresivních trendů, volání v současné atmosféře po sebevyzbrojení, hledání slabých obětních beránků, atd).
Otázku, co vlastně chceme, nechám jiným. Sám se snažím se spíš hledat pravdu. Je na Rakušanech, Američanech, atd., koho si zvolí. Nelze si ale namlouvat, že tito lidé problémy daných zemí a společností vyřeší.
Nevím o žádném autorovi (kromě Filipa Outraty) zde na DR, který by se snažil s tímto - jak nyní říkáte - pocitem, který má reálné základy, navazovat dialog. Naopak zde tento postoj "navazování dialogu s fašizující společností" a jeho představitelé (P. Hůlová, F. Outrata) byli vždy ostře kritizováni. Já takovéto ostré vymezování se nepovažuji za správné ani za prospěšné.
Pěkně o tom píše Jaroslav Valůch v článku "Hledat rasismus a najít místo něj pravdu".
Myslím, že zrovna Telčsku, a zejména přilehlému Dačicku a Slavonicku byste zavřením hranic vzal podstatný díl obživy.
Problém je, že nikdo nenabízí zlepšení. Což by si mohli uvědomit i nelevicoví autoři typu Petra Jedličky.
Kdysi zde na DR například vyšel článek, že je "vědecky dokázáno", že mít své hranice pod kontrolou je špatná a škodlivá věc
V Praze se ví že pod prapory Vyšegrádu se vymaníme z potupné poroby Evropu
V Paříži se začíná věřit, že nachází čas další etapy demokratizace a vytvoření Evropské republiky.
V Rakousku mimo Vídně se jasně ví, že bez nacionál socialismu nic nejde.
V Maďarsku je Atila připraven porazit musulmánské hordy a nabídnout Evropě ochranu.
Atd atd .........
a zaměstnavatelé a jejich věrní zatím stále neplatí daně, protože musí zajišťovat ekonomicky nutné vysoké procento nezaměstnanosti.