Uplynul rok. Rok, kdy prezident republiky při každé vhodné příležitosti opakuje, že osmdesát procent veřejnosti je proti uprchlíkům, neboť jsou to samí potenciální teroristé. Rok, kdy premiér a vláda nemají plán, co a s kolika uprchlíky udělat, přijdou-li konečně. Rok, kdy ministr vnitra vždy prošetří postup policie vůči protiimigračním demonstrantům, ale jen aby ji nakonec mohl pochválit za bezchybný zásah nebo skvělou nečinnost. Rok, kdy se demokratická politická reprezentace v čele s premiérem a místopředsedy vlády bojí čelit hnědnoucím náladám části veřejnosti.

Rok, kdy si část této reprezentace dokonce dopřává soupeření o hlasy těchto nálad a se strachem obyvatel počítá, hladí ho, říká mu „velkej“ a sebe staví jako záruku bezpečí. Rok bez plánu, rok nečinnosti, rok bezradnosti. Rok zároveň zlehčování, rok hovění, rok pobízení. Rok vítání nenávisti.

Celý ten rok souběžně sílily neofašistické protiimigrační iniciativy, než získali jejich jednotlivci sebevědomí přejít od slov k činům.