Pamatujeme si vlastně ještě naděje, které se před několika lety vkládaly v nástup internetových médií? Mladí Arabové a Arabky nezapomněli při svrhávání utlačovatelských režimů také twítovat a revoluce arabského jara tak někteří fanoušci „nových médií” přisoudili právě krátkým zprávám o stočtyřiceti znacích.

Na TEDtalcích a BarCampech se nadšeně řečnilo o nové době „občanské žurnalistiky”, kdy lidé už nebudou jen pasivně požírat informace servírované korporátními novináři. Internet sliboval decentralizaci a demokratizaci celého informačního průmyslu. A pak, jak už to na světě bývá, se něco pokazilo.

Málokde se to ukazuje tak názorně, jako na jistém serveru s matoucím jménem, který chtěl kdysi (ještě v tisku) založit svůj obchodní model na klamném zdání, že je oficiální tiskovinou českého zákonodárství. Jmenovat jej nebudu, protože to, jak známo, zabíjí kočičky.

Onen titul spojuje ve svém psaní to nejhorší z médií starých i nových. Nechal se brzy koupit dravým kapitalistou s politickými ambicemi, který zbohatnul na obchodu s lidským neštěstím a asi proto mu do portfolia chyběly ještě nejhorší představitelné noviny; či pokus o ně.

V tomhle internet nezměnil nic — takhle se věci měly již na okrajích prvorepublikové politiky, kde úplatkář, politický dobrodruh a nesnesitelný šovinista Stříbrný provozoval bulvární Polední list, jeden ze základů své zběsilé moci, předznamenávající celou myšlenkovou bídu protofašistické druhé republiky.

Dějiny opsaly kolo a do toho přišel internet, který dal politickým dobrodruhům a upadlým novinářům nebývalou svobodu, ovšem svobodu ve smyslu zvůle. Politický dobrodruh — lhostejno či Putin nebo český oligarcha — si může za své peníze na internetu zaplatit enormní množství produkovaných dat. Kvalitu představuje „klikatelnost” titulků (většina lidí ostatně přečte jen ty) a odměnou mu je moc nad myšlením lidí. V bezhlavé vánici informací uspěje.

Ti, kteří by chtěli dělat poctivou a precizní žurnalistiku, si představují, že čtenáře osloví kvalitním, vyhraněným obsahem. Naivkové! Klikatelnost titulku se stala modlou, nejvyšším a posledním smyslem novinářské práce.

Ne, že by měla tradiční média v tomto ohledu čistou fasádu. Vždyť to byli právě stavovští novináři seriózních deníků, kdo jako první upřednostnil nadbíhání předsudkům svých čtenářů před cílem kvalifikovaně informovat.

Připomeňme si tendenční psaní o změnách klimatu na iDnes či Novinkách. Bombastické, polopravdivé titulky měly čtenářům potvrdit, že je to celé podvod či přinejmenším alespoň nedořešený spor a můžeme proto klidně dál těžit a prohánět své SUV zácpami. Latentní rasismus tam, kde bylo nutno zmínit etnicitu pachatele zločinu, nejednalo-li se o Čecha, tu byl i před internetem.

Psaní na vyšinutých serverech je pak již jen konečným důsledkem kultury, v níž má svoboda slova váhu peněženky. Ta, dotažena do důsledků, nemá vztah k realitě takzvaně „frivolní”. Nemá ho vůbec, protože jej k ničemu nepotřebuje. Mediální konstrukce reality na internetu dostoupila vrcholu a obloukem se vrátila k technikám tak čistokrevně goebbelsovským, že je jejich ohavnost obtížné byť jen pojmenovat.

Titulek může znít například „Peklo pro lidi v sousedství Kliniky. Migranti, přepadení, znásilnění a krádeže”. Tak si ho přečtou nejspíš desetitisíce lidí a mnozí z nich si spojí na dlouhou dobu a možná navždy pražské sociální centrum s přepadáním, kradením a znásilňováním.

Tak kolik jich asi bylo, těch znásilnění? Kde se vzal, titulek? Panoviny našly na proslule liberálním Žižkově, kde v posledních volbách zvítězila kandidátka vedená Stranou zelených, toho jednoho člověka, který byl ochotný napovídat jim právě to, co chtěly slyšet.

Až z četby rozhovoru pochopíme, že všichni migranti a neomarxisté, všechna znásilnění, krádeže a přepadení, jsou čirá fikce, noční můry — nebo snad vlhké sny — toho jednoho, který se hodil k rozhovoru. Odtud, z této jedné absurdní fantazie, vyplývají faktická a reálná znásilnění implikovaná v senzačním titulku.

Na tom ale vůbec nezáleží. Tituleček jedna báseň, povedl se. Klikatelnost nade všechno. Ze stovek takových, v jednotlivosti zdánlivě nicotných přešlapů, sestává celek masivní propagandy, která lidem bez osobní zkušenosti s komplexními problémy moderní společnosti vštěpuje do mozků dokonale pokřivený obraz reality. Tak se dělá propaganda a tisíckrát nic již, již hrozí umořit slona.

↗

Vskutku nikdo a nic. A tak lžou, ani neděle nesvětí. Koláž DR

Mohli bychom pokračovat a pečlivě rozebrat každý jeden argumentační faul, pohoršovat se nad návodnými otázkami, diskutovat, zda by měl rozhovor s někým názorového profilu pana S. J. vyjít ještě někde jinde, než na „White media”. Nemá to ale žádný smysl.

Články v pokleslých novinách pocházejí z jiného světa, než je ten skutečný, ze světa duchů. Problém je, že ten skutečný svět budeme muset s čtenáři zpráv ze světa duchů sdílet. A čtenáři takových zpráv se budou chovat, jako by svět duchů skutečně obývali. Spánek rozumu plodí monstra.

Pojďme proto raději otevřít debatu o tom, jak z toho ven. Digitalizace měla uskutečnit sen o demokratickém sdílení informací mezi rovnými uživateli. V podmínkách kolabujícího pozdního kapitalismu namísto toho otevřela masivní prostor pro zlou, štvavou a utilitární propagandu poháněnou ambicemi politických šarlatánů z řad sílící oligarchie.

Nikdo jim už nediktuje, o čem smí — či nesmí — lhát. V tom spočívá problém. A ostatně soudím, že Parlamentní listy musí být zničeny.