Podívejme se na Kliniku z pohledu tržního a politického. Budova Kliniky se nachází na velmi lukrativním pozemku ve městě Praze, které zažívá raketový růst cen všeho, co má něco společného s nemovitostmi. Raketový růst cen má na obyvatelstvo z pohledu bohatých umravňující, z pohledu chudých zotročující dopad.

V praxi to vypadá tak, že kdo si chce koupit byt o pětasedmdesáti metrech čtverečních, může se připravit na třicet let splátek ve výši měsíčního platu pokladní v supermarketu. A to i při dnešní nízké ceně úroků hypoték, která se může měnit jen k horšímu.

Trh s nájemními byty je pokřivený. Výstavba sociálních bytů neexistuje, služebních je minimum. Pro učitele a učitelky, tramvajáky a tramvajačky, zdravotní sestry a bratry a další a další lidi, kteří udržují velké město v chodu a kvalita jejich služby má dopad na kvalitu života ve městě, bydlení není dostupné. A tak v nemocnici běžně narazíte na zdravotní sestru, která skoro v noci dojíždí z Berouna nebo ještě dál.

Město Praha disponuje padesátimiliardovým rozpočtem a od konce října loňského roku má vládu asi tak na čtvrt plynu. Řada důležitých rozhodnutí nepadne, panuje udržovací chod.

Město v uplynulých letech prodalo všechen svůj majetek, až na křoví, které se musí prořezávat, a trávníky, které se musí sekat. Se žalostně zbytkovým majetkem město zachází povětšinou nehospodárně. Při takzvané privatizaci se velkých majetků podle četných mediálních zpráv domohli ti, kdo masivně upláceli politickou reprezentaci, měli k dispozici celou armádu právnických šmejdů a v některých případech také vliv na šmejdoidní soudce.

Požadavek, aby ve městě byla trpěna oživující občanská iniciativa, je v daném kontextu holým nesmyslem. I střední a vyšší střední vrstva v Praze je tu přeci od toho, aby byla zticha a splácela hypotéky. Zamřelé elity si pěstují pocit výlučnosti odvozený ze zásluh, o kterých často vědí jen ony samy. Mladí vyžírkové se rychle rozkoukali a vyžírkují.

Klinika může současnému systému ve městě sloužit zejména proto, že je třeba hledat a nacházet extrémisty: někde jinde, než jsou extrémisté v drahých autech, kteří žijí tu z hazardu, tu z přeprodeje výhodně nakoupených pozemků, tu třeba z báječných projektů typu open card. Přitom právě tito lidé nejvíce ničí křehký sociální smír a uvolňují společenský prostor pro extrémisty, kteří v sousedním Slovensku právě slavili volební úspěch.

V této tržně společenské situaci v našem hlavním městě je jakékoli sociální centrum zásadně nevítáno. Představme si nejneškodnější situaci, jaká může nastat. Třeba když sociální centrum XY osloví skupinu důchodkyň a spolu s nimi nabídne kurz štrikování. Přijdou mladé maminky i s dětmi a jeden feminista. Při štrikování se dají do řeči, povyprávějí si. Vcelku logicky v takovém okamžiku klidu a dialogu vymyslí pár návrhů, jak by se daly zlepšit věci obecné.

Vznikne málem revoluční skupina, o kterou se v počínající atmosféře honu na čarodějnice začne zajímat policie. A sáhnou si na svou bezmoc. Do současného stavu věcí se dobře hodíte, snad jen když nakupujete v supermarketu. „Všechno v pořádku?“ zeptá se kasírka dnes po sedmisté. „V pořádku“, odpovíte, protože ji nechcete trápit.

Jakékoli skutečné sociální centrum v Praze obnažuje nedávnou minulost, která byla sice nevydařeným, ale přeci jen pokusem o život ve svobodě. Dále obnažuje bezkoncepční vedení města, neudržitelnou situaci provizoria a stále unikající šance a výzvy. Jakékoli skutečné sociální centrum v Praze rozvazuje lidem ruce, vyndává z úst roubík.

Když se na něco zmůžou současné občanky a současní občané Prahy, jsou to povětšinou stížnosti a protesty. Klinika nabídla pozitivní a viditelnou práci, proto musí být zničena. To je přeci jasné, ne?

Politický aspekt věci není o mnoho lepší. Do vedení radnice po volbách zasedla velmi nesourodá skupina. Z většiny nechtěla primárně krást, což je pokrok.

Lidé za ANO přišli do politiky formou castingu, který se hodí spíše do filmu. Jako politickou zkušenost si přinesli právě jen zážitek z castingu. S výjimkou skupiny, kterou Piráti nazývají Kleslovci, podle někdejší sociálně demokratické političky, paní Kleslové.

Primátorce Krnáčové se povedlo téměř nemožné. Kleslovce zatlačila do pozadí. Primátorka se vyjevila jako nevhodná pro roli loutky. Katalyzátorem politického děje byl nepochybně náměstek Matěj Stropnický.

Zdá se, že tento politický, ne firemní, výkon všechny zúčastněné tak vyčerpal, že už chtějí mít klid. Politická konstelace v Praze nahrává malosti a přežívání. Není v ní pravděpodobně místo ani pro Kliniku ani pro nového předsedu Zelených. A to bez ohledu na to, že Matěj Stropnický nahlas prosazoval projekty, které si teď připisují jiní, tu po půl roce, tu po roce.

Klinika se může stát leda trpěnou anomálií. Je k tomu třeba občansky zatlačit. Pokud Klinika proklouzne do života, může to být jeden z příběhů oživení občanské společnosti.

Zelení Jana Beránka a Jakuba Patočky odvozovali svůj politický étos od demonstrací před Temelínem. Byl to velký příběh, který zardousila technicistně pragmatická éra zelených Martina Bursíka. Klinika nemá rozměr velkého příběhu jako boj proti jaderné energii, ale je to vlaštovka v předjaří.

Všichni, kdo mají vztah k živé společnosti a štve je současná česká malátnost, by měli Kliniku podpořit. Její existence je zrcadlem poměrů a velmi pravděpodobně nepředstavuje nebezpečí extremismu, i když by ho tam mnozí rádi viděli.

Jaroslav Šabata, statečný muž, od kterého vede přímá linie k zeleným Jana Beránka a Jakuba Patočky, stejně jako k progresivní části sociální demokracie a obnovujících se Zelených, vždy podporoval oživující prvky ve společnosti, a to navzdory objektivním okamžitým beznadějím. V případě Kliniky by, myslím, neváhal ani chvilku. A o projevech vedoucích k beznaději Šabata mluvil věcně jako o počasí a beznaděj se na něj nelepila.

Názorové rozdíly by v tomto případě šly stranou, jde o víc. Klinika momentálně reprezentuje tramvajáky, zdravotní sestry, lidi v drobných živnostech a všechny neprivilegované lidi nejen v Praze víc, než se na první pohled zdá. Stalo se z ní politikum. Politikum, které v současném tržním a politickém zmatku může posloužit jako pevný bod a symbolický počátek změny.