Mosty mají spojovat. Most smíření jsme kdysi s přírodovědcem a aktivistou Greenpeace Janem Piňosem stavěli úplně nesmyslně — z hlediska funkce — v Brdech na kopci nad Trokavcem v rámci „boje“ proti zamýšlenému radaru. Byl ze soušovité tyčoviny, nevedl odnikud nikam, jen se na chvíli vzepjal na Okrouhlíku, čímž tento buližníkový vrchol ještě asi o dva metry zvýšil na 709 metrů nad mořem.

Ten most představoval zároveň vrchol možné symboliky mostu a jeho praktické nesmyslnosti. Z obou stran doprostřed se zužoval, takže ti, co by po něm měli z obou pomyslných břehů odporu přecházet, museli se na něm míjet těsně, hledět si do tváře, mluvit spolu anebo aspoň říci: pardon, já bych prošel, kdybyste dovolil… Most ohleduplnosti a navázání kontaktu.

Však také vydržel při této symbolické funkci jen asi tři dny, pak vojáci grínpísáky z jejich přátelského obléhání Okrouhlíku nemilosrdně vyhnali — bylo to ve vojenském prostoru - a most během několika minut rozřezali motorovými pilami.

Škoda, teď je ten brdský prostor přístupný, a most mohl onu radarovou aféru — kdo si na ni vzpomene? — neškodně připomínat a správně ekologicky trouchnivět. Rád na to vzpomínám, zvláště na to, jak se tam holky a kluci ve stanech mírumilovně milovali, jak si tam tak lemrovitě pospávali, nikdo nechtěl nic moc dělat, jen já, fotr pupkatý, s dvěma, třemi sympatickými mladými fanatiky smiřování jsme bušili sekerami, pot z nás lil. Piňos o motorové pile nechtěl ani slyšet, a to bylo nějakého ručního řezání!

Přestože máte dojem, že svět na vás zuby cení, a jeho záchrana je na vás, nesmí se to brát tak vážně, protože co když je to jenom hra. Jako z dnešního pohledu byl ten radar. Snad zůstala aspoň ona radarová písnička, kterou nazpívali Vyčítal, jenž vždy (ale až po převratu!) trval na tom, že Plzeň osvobodil Patton, a ministryně Parkanová. Kdo si na ni vzpomene?