Mosty mají spojovat. Most smíření jsme kdysi s přírodovědcem a aktivistou Greenpeace Janem Piňosem stavěli úplně nesmyslně — z hlediska funkce — v Brdech na kopci nad Trokavcem v rámci „boje“ proti zamýšlenému radaru. Byl ze soušovité tyčoviny, nevedl odnikud nikam, jen se na chvíli vzepjal na Okrouhlíku, čímž tento buližníkový vrchol ještě asi o dva metry zvýšil na 709 metrů nad mořem.

Ten most představoval zároveň vrchol možné symboliky mostu a jeho praktické nesmyslnosti. Z obou stran doprostřed se zužoval, takže ti, co by po něm měli z obou pomyslných břehů odporu přecházet, museli se na něm míjet těsně, hledět si do tváře, mluvit spolu anebo aspoň říci: pardon, já bych prošel, kdybyste dovolil… Most ohleduplnosti a navázání kontaktu.

Však také vydržel při této symbolické funkci jen asi tři dny, pak vojáci grínpísáky z jejich přátelského obléhání Okrouhlíku nemilosrdně vyhnali — bylo to ve vojenském prostoru - a most během několika minut rozřezali motorovými pilami.

Škoda, teď je ten brdský prostor přístupný, a most mohl onu radarovou aféru — kdo si na ni vzpomene? — neškodně připomínat a správně ekologicky trouchnivět. Rád na to vzpomínám, zvláště na to, jak se tam holky a kluci ve stanech mírumilovně milovali, jak si tam tak lemrovitě pospávali, nikdo nechtěl nic moc dělat, jen já, fotr pupkatý, s dvěma, třemi sympatickými mladými fanatiky smiřování jsme bušili sekerami, pot z nás lil. Piňos o motorové pile nechtěl ani slyšet, a to bylo nějakého ručního řezání!

Přestože máte dojem, že svět na vás zuby cení, a jeho záchrana je na vás, nesmí se to brát tak vážně, protože co když je to jenom hra. Jako z dnešního pohledu byl ten radar. Snad zůstala aspoň ona radarová písnička, kterou nazpívali Vyčítal, jenž vždy (ale až po převratu!) trval na tom, že Plzeň osvobodil Patton, a ministryně Parkanová. Kdo si na ni vzpomene?

Most, který naopak svou funkci statečně plní (až do posledního dechu), a přitom vyvolává ve společnosti svár, je v Praze onen libeňský. Už jsem o něm vícekrát psal, jeho problém je obecně znám, fakta netřeba připomínat. Snad jen to, že se takříkajíc na jedné straně bojuje o jeho záchranu, o jeho rekonstrukci, a na druhé straně o jeho totální přestavbu, o zbourání. O záchranu se snaží holešovická strana (břeh), o zbourání a stavbu nového libeňská strana (břeh).

Je to také na jedné straně most vášní a emocí, na druhé straně most zapomnění, protože na jeho údržbu a opravy se totálně vykašlalo. Zatímco Karlův most se za mého života opravoval aspoň třikrát (dvakrát velkolepě), libeňský je od dob mého dětství netknutý, ba možná od jeho vzniku v roce 1928.

Nyní se po něm tramvaje plouží sníženou rychlostí a most se chvěje asi více strachy z toho, co s ním bude, než kvůli všem jeho statickým závadám. Známý architekt Josef Pleskot, který má v Holešovicích, v bývalé továrně jeho prastrýce Adolfa R. Pleskota (vyráběl vodoměry), svůj ateliér, říká v rozhovoru v měsíčníku Městské části Prahy 7 HOBULET: „Nevím, v jak hodně špatném stavu most je. Každopádně mám ale dost zkušeností a vím, že každá stavba se dá zachránit, když se chce. Proto jsem rozhodně pro záchranu. A jsem také proti jeho rozšiřování.“

Tím naráží na nesmyslný politický postoj, který vyjadřuje v HOBULETu v rubrice Hyde Park zejména ODS: „Pro rozhodnutí, zda most rekonstruovat, nebo nahradit novou konstrukcí, je klíčové pečlivě posoudit, kolik by každá z variant stála a jakou životnost by přinesla. Stavbu nového mostu si dokážeme představit, pokud by byla cenově výhodnější, zaručila by delší životnost a přinesla by nespornou architektonickou hodnotu, podobně jako nový Trojský most. Hodnotu lze nahradit novou hodnotou.“ (MUDr. Tomáš Kaštovský, zastupitel MČ Praha 7 a předseda ODS Prahy 7.)

Tento takzvaný pragmatický postoj je příznačný pro výrazný proud politického rozhodování: o tom, co chceme, mají rozhodnout peníze. Ty určí i naši ideu, protože my sami žádnou nemáme. Nebo se bojíme říct, oč nám jde? Skrývá se v tom i jakýsi populismus, alibismus. Cožpak jsme mohli most zachránit, když se ukázalo, že je to moc drahé?

Takovou moc nad námi peníze nesmějí mít. A výrok o „hodnotě nahrazené hodnotou“: je v něm něco konzervativního, jak by člověk předpokládal u ODS? Ty „hodnoty“ vůbec nemusí být souměřitelné — například historická s hodnotami současnými. Hodnota originálního stylu, slohu s jinou estetickou hodnotou…

Ve skutečnosti jde o marnotratný způsob jakéhosi projektování. A pak uvidíme, co z toho vyleze. Je to i cynické vůči projektantům, když své tvůrčí síly vymrhávají na něčem, čemu jsme sami ani nechtěli věnovat pozornost při zásadním rozhodnutí, zda bourat, nebo rekonstruovat. Zvláště když víme, že ani ty peníze, které mají o díle „rozhodnout“, nejsou směrodatné. Jakýkoli rozpočet, ať pro tu, či onu alternativu, je pomyslný, iluzorní. Nepochybně bude překročen. A to, i když stanovíme možné rozpětí a jeho horní hranici hodně, hodně nadsadíme. Bude překročena. Dozajista, určitě. Ty peníze ve skutečnosti nám neurčí nic, je to stejné jako si hodit korunou.

Proč z provozního důvodu není třeba budovat nový, širší most, bylo zdůvodněno už mnohokrát. Už tento původní má dva chodníky s celkovou šíří více než sedm metrů! Ani tramvaje nepotřebují širší koleje, jak známo.

Ve skutečnosti problém Libeňského mostu, po vyhodnocení všech důležitých kritérií — a po vyloučení těch nesmyslných - má jen jedno správné řešení: rekonstruovat do původního stavu. Tak říkajíc „ať to stojí, co to stojí“, protože jeho hodnota za to stojí. Ty peníze se zaplatí jenom jednou, kdežto on tu bude napořád. A také je to způsob, jak odčinit trestuhodné zanedbání údržby a oprav mostu.

Ach jo. V neděli 3. 3. 2016 jsem zcela náhodou při dopolední vycházce přes sousední Hlávkův most (od stejného architekta Janáka) objevil jeho počínající havárii, rovněž zaviněnou zanedbáváním údržby. Na několika místech vlivem zatékání vody do konstrukce mostovky odpadávají části betonu (jak korodující ocel zvětšuje svůj objem) a odhaluje se porušená výztuž.

Já to tady v tomhle našem Referendu tak bezprostředně a včas „řikám“, v tom je výhoda našeho periodika, my to tu tak děláme, ale ostatní si patrně budou muset počkat deset, patnáct let, kdy se začne řešit jeho havarijní stav.

Kam se převede šílená doprava magistrály? A půjde se na to stejně stupidně?