„Praha je Praha, to máte marné, Praha je vzor elegance…“ zpívávala v rozhlase Ljuba Hermannová, když jsem byl malý. Eleganci jsem Praze nepřisuzoval, nevěda, co to je. Nicméně zdálo se mně to stejně nesmyslné, jako že Praze „je vždycky do tance“. Aniž bych věděl, věděl jsem, že píseň vlastně není o současné Praze. (Pak jsem si velice mylně myslel, že slova písně napsal pro Hermannovou její tatínek Ignát.)

Tou dobou na Praze nic tančícího nebylo, přestože naše Expo 58 se nám právě úspěšně vrátilo domů a Suchý se Šlitrem zakládali Semafor.

V té době ovšem všichni už měli doroztrhán předválečný šatník, takže lidé byli buď hnědí, nebo šedí, v lepším případě černí, toliko milicionáři byli modří. Z mého dětského pohledu se v Praze nic nestavělo, ani nebouralo, od nás z Holešovic — Buben bylo na nově budovaná sídliště daleko. Stalinův pomník se ještě bělel novotou a nic nenasvědčovalo tomu, co se s ním už za tři roky bude dít.

↗

Kromě Tančícího domu, Státní technické knihovny a několika dalších budov jsme už třicet let svědky stále téhož, což jsou povětšině variace sklem opláštěné krychlovitosti, hranolovitosti a kvádrovitosti tarasící se na všechny strany. Foto Karelj, Wikimedia Commons

Jelikož ani za války se v Praze nic podstatného nepostavilo — snad kromě budovy nynějšího technického muzea od architekta Milana Babušky —, zůstala Praha v předválečné podobě, takže poslední její vývojovou etapou byl v architektuře pozdní funkcionalismus, v němž se už objevovaly romantizující či změkčující prvky. Na pozdější tzv. bruselský styl jako by v Praze nebylo sil.

Architektura prvních čtyřiceti let poloviny dvacátého století představuje v Praze zvláštní drama doby: proměny sociální, ekonomické, estetické, snad i filosofické…, které se od té doby — navzdory radikálním politickým zvratům — už nikdy neopakovaly. V posledních padesáti letech se v architektuře Prahy nic zásadního, převratného nestalo, přesto stavební zásahy do prostředí Prahy jsou značné.

Pomineme-li odbočku k „sorele“ padesátých a první poloviny šedesátých let, jejíž nejvýraznější stavbou je hotel Internacionál, pak v Praze až na výjimky nevzniklo nic hodnotnějšího — tedy zajímavějšího, než bylo to, co se zbouralo, například nádraží Těšnov.

Kromě Tančícího domu, Státní technické knihovny v Dejvicích a dalších několika staveb jsme už třicet let svědky stále téhož, což jsou povětšině variace sklem opláštěné krychlovitosti, hranolovitosti a kvádrovitosti tarasící se na všechny strany a zaléhající veřejný prostor. Vzniká pochyba, zda je to ještě architektura, když ty stavby přestávají mít (a ctít) parametry architektury: tj. proporce obejmu a povrchu vzhledem k funkci, prostředí a vzhledu.

Povětšině jde o jakési technické stavby, jejichž řešení se podřizuje parametru jedinému, a to je co největší podlahová plocha, užitný prostor. Úkolem architekta není více, než ten prostor co nejjednodušeji „opláštit“. Je služebníkem vnitřního prostoru na úkor vnějšího. Vnímám to jako zradu architektů na nás, co jsme vnějšími uživateli jejich staveb a zpravidla nemáme možnost se jim vyhnout a nevidět je, nijak je nelze vypnout, pouze snad v nedaleké budoucnosti zbourat.

Vnitřní uživatelé těchto staveb, kvůli nimž obludnost vzniká, mají možnost — nechtějí-li — dovnitř nikdy nevstoupit, kdežto my zvnějšku jsme jejími povinnými účastníky. My ji musíme snášet, aniž bychom z ní měli jakýkoli užitek. Je to hrozně nespravedlivé a nevyřešilo by to ani odškodné, které by nám „vnějším“ platili ti „uvnitř“ jako desátek z nadměrně a stupidně obestavěného prostoru.

Nezbývá mi než zopakovat Bělohradského kapitalistický axiom o tom, že „zisky se privatizují, kdežto ztráty se přenášejí do veřejného prostoru“. Je to zvláštní, jak tenhle výrok vždycky sedí.

Dramatický vývoj architektury prvních desetiletí dvacátého století lze výstižně naznačit na postavách dvou tvůrců: Jan Koula a Pavel Janák.

Stavba může skýtat estetický požitek

Oba postavili v Praze mosty přes Vltavu. Koula secesní Čechův most pod Letnou, v letech 1905-1908, jako zdobnou železnou konstrukci na kamenných pilířích, který podle historika architektury Zdeňka Lukeše patří k nejkrásnějším v Praze; Janák jen o tři roky později železobetonový Hlávkův most už jako stavbu architektonické moderny. Ačkoli obě stavby vznikly téměř ve stejné době, každý z mostů představuje ale dobu úplně jinou, a oba jsou krásné.

Pavel Janák navíc postavil zhruba o dvacet let později ještě jeden most — libeňský — již v konstruktivistickém, ba mnohými znaky kubistickém stylu. A ještě jedna podoba Janáka, o další tři roky později: funkcionalisticky střízlivý Hotel Juliš na Václavském náměstí, jenž, ačkoli je vyšší, osmipatrový, nepotlačuje a neutlačuje zdobně neobarokního souseda zprava a pouze dvoupatrového, staršího empírového bratra zleva. Jednoduché pásy oken ve světlé, opaxitové fasádě — vytříbený styl.

Od Pavla Janáka a jeho žáků je také urbanistický koncept kolonie vil v Praze Na Babě. Na jejich projektech se podílelo více architektů. Funkcionalismus různě zapasovává do sebe kubusy a hledá rovnováhu mezi co nejúčelnějším využitím prostoru a geometrickou estetikou vnějšku, a to je velice těžké.

Když si našinec, co studoval večerní stavařství, rozkreslí dispozici vnitřních prostorů podle nějakého zadání a chce to udělat trochu důvtipně, vyjde mu zvnějšku ten dům značně ohavný. A když si ho naopak rozkreslí zvnějšku, tedy všechna průčelí a fasádu, vyjdou mu uvnitř místnosti naprosto nesmyslně, na záchod velké okno a do obýváku žádné. To si někdy zkuste, je to docela pěkná hra, a ne každý z nás je Adolf Loos, který byl v tomto vskutku zdatný!

Jde o rovnost estetické kvality domu uvnitř i vně, majitel stavbu užívá zevnitř a my všichni jako bydlíme vně, neboť náš je líc jejich rubu. Stavba z estetického hlediska skýtá všem rovnocenný požitek, srovnatelně obohacuje vnitřní i vnější prostor. Proto také architekti dbali na průhledné ploty, když už musí být, a uvědomovali si, že vnější prostor je stavbou ovlivněn podstatně více než vnitřní, protože je zpravidla několikanásobně větší a nezávislý na vlastnických vztazích pozemků a parcel.

Funkcionalismus v podání dobrých architektů má avantgardní filosofii a velikou sociální ohleduplnost vzhledem k veřejnému prostoru. A to je to, na co současná pražská architektura povětšině vůbec nedbá, takže podle mého ani nejde o architekturu, nýbrž o obal komerčních prostorů a jeho ochranu před klimatickými vlivy a vetřelci.

Jak se tenhle pokleslý směr ve stavebnictví bude jmenovat, ještě nevíme, možná „karela“.