Sorela a Karela v Praze
Ondřej VaculíkArchitektura prvních čtyřiceti let poloviny dvacátého století představuje v Praze zvláštní drama doby. Stavby posledních třiceti let jsou oproti tomu opakováním stále téhož.
„Praha je Praha, to máte marné, Praha je vzor elegance…“ zpívávala v rozhlase Ljuba Hermannová, když jsem byl malý. Eleganci jsem Praze nepřisuzoval, nevěda, co to je. Nicméně zdálo se mně to stejně nesmyslné, jako že Praze „je vždycky do tance“. Aniž bych věděl, věděl jsem, že píseň vlastně není o současné Praze. (Pak jsem si velice mylně myslel, že slova písně napsal pro Hermannovou její tatínek Ignát.)
Tou dobou na Praze nic tančícího nebylo, přestože naše Expo 58 se nám právě úspěšně vrátilo domů a Suchý se Šlitrem zakládali Semafor.
V té době ovšem všichni už měli doroztrhán předválečný šatník, takže lidé byli buď hnědí, nebo šedí, v lepším případě černí, toliko milicionáři byli modří. Z mého dětského pohledu se v Praze nic nestavělo, ani nebouralo, od nás z Holešovic — Buben bylo na nově budovaná sídliště daleko. Stalinův pomník se ještě bělel novotou a nic nenasvědčovalo tomu, co se s ním už za tři roky bude dít.
Jelikož ani za války se v Praze nic podstatného nepostavilo — snad kromě budovy nynějšího technického muzea od architekta Milana Babušky —, zůstala Praha v předválečné podobě, takže poslední její vývojovou etapou byl v architektuře pozdní funkcionalismus, v němž se už objevovaly romantizující či změkčující prvky. Na pozdější tzv. bruselský styl jako by v Praze nebylo sil.
Architektura prvních čtyřiceti let poloviny dvacátého století představuje v Praze zvláštní drama doby: proměny sociální, ekonomické, estetické, snad i filosofické…, které se od té doby — navzdory radikálním politickým zvratům — už nikdy neopakovaly. V posledních padesáti letech se v architektuře Prahy nic zásadního, převratného nestalo, přesto stavební zásahy do prostředí Prahy jsou značné.
To je právě ta holá (komerční) účelovost, kdy se vytvoří určitý užitný vnitřní prostor, a ten se pak - aby to vyšlo co nejlevněji a aby se nemuselo příliš "mrhat" vlastní kreativitou - obežene čtyřmi rovnými, zcela stereotypně formovanými plochami.
Anebo, jak to svého času vyjádřil domácí pán, pan Brouček, v Čechovově "Výletu pana Broučka na měsíc", jak se podle jeho názoru má stavět solidní dům: Prostě se vyženou čtyři rovné stěny, na to třírohá střecha, a hotovo!
Na druhé straně je ovšem nutno připomenout, že tato sterilní, ryze účelová architektura je čas od času "vyvažována" extravagantními výtvory, které jsou z estetického hlediska ještě daleko větším kýčem.
Že v centru Prahy nemáme tolik výrazných budov z druhé poloviny 20.století, je spíš dobře. Město nebylo za války bombardováno (kromě Radlic a Emauz), a tak se zachovalo v podobě historického centra usazeného v kotlině - v rozsahu v Evropě dost výjimečném. Nic proti Tančícímu domu nebo Technické knihovně - ale kvůli nim se sem turisté nepohrnou. (Už jenom v tomhle smyslu je historické centrum Prahy výraznou hodnotou a památková péče má výrazný ekonomický přínos.)
Chápu, že hlavním smyslem článku je především poukázat na kvalitu dnešní architektonické produkce. Otázka je rozpracována v některých teoretických pracích - např. britského architekta L. Kriera. V knize "Architektura - volba nebo osud" upozorňuje na rozpor mezi něčím, co nazývá falešnou pluralitou a pravou pluralitou. Jádrem je otázka "jak si vychutnat atmosféru staré architektury, když je stará zástavba zaplevelena novými stavbami?" Mezi dnešními architekty je ten názor menšinový - jejich odpovědí je, že ani předchozí generace si tu otázku nestavěly stylem "jak zachovat gotiku a nezaplevelit ji barokem?" Potíž je, že tak postupně ubývá něčeho, co je tu jedinečné, a nahrazuje se to něčím, co se produkuje kdekoli na světě. (Navíc zde se to produkuje v nevalné kvalitě. Což si ale zdejší architekti neradi přiznávají.)
Druhou stránkou je, jestli soudobou architekturu zatracovat ve srovnání např. s výstavbou druhé poloviny 19. století? I to přece byla masová produkce, stavěná především na kšeft. Pavlače s malými krcálky za honosnou rádobyrenesanční fasádou a s jedním záchodem na patro - paláce pro chudinu. Nebo velké byty pro maloměstskou honoraci, zásadně s malým pokojíkem vedle kuchyně (pro služku).
A konečně - i v dobách dávných platilo, že staví ten, kdo na to má.
Když si barokní šlechtic stavěl zámek, ptal se vesničanů, zda jim jeho moderní výstavba neporuší kolorit jejich tradiční zástavby z roubenek? Taková otázka mu vůbec nepřišla na mysl. (A těm vesničanům taky ne - ostatně byli zvyklí, že do toho nemají co mluvit. Zámek se následně stal vesničanům předobrazem správné architektury... a vzniklo zednické baroko.) Dnes se ty obce barokními zámky prsí.
A zkuste si představit, že dnes např. banka staví skleněnou kastli uprostřed historického města. Stejná arogance financí. Ale představa, že se tou skleněnou kastlí bude v budoucnu město chlubit, je na první pohled absurdní. Jak píšete - zrada architektů na uživatelích takto formovaného veřejného prostoru.
" Ale představa, že se tou skleněnou kastlí bude v budoucnu město chlubit, je na první pohled absurdní."
Život je absurdní, co třeba Eiffelova věž?
Naproti tomu - pár pilot v pravidelném rastru, šest pater železobetonového skeletu, opláštění trojsklem, zasazeným do hliníkových profilů... technická rutina, typová řešení výrobce fasádního pláště. Nic, na co by se člověk musel podívat podruhé.