Vyklizení Autonomního sociálního centra Klinika na pražském Žižkově policejními těžkooděnci, ke kterému došlo v úterý devátého prosince, je svědectvím a varováním o tom, jak v současnosti funguje státní aparát.

Desetidenní příběh fungování centra přináší také ale jiné svědectví. Svědectvím o tom, že sociální vztahy založené na solidaritě, spolupráci, vzájemné pomoci, samosprávě a nezištnosti nejsou prázdnými deklaracemi na papíře, ale realitou, která se nachází v každodenních vztazích. Desetidenní příběh Kliniky ukázal, jak velký potenciál se v lidech nachází.

Rekonstrukce squattingem

V sobotu devětadvacátého listopadu dvacet squaterů v oranžových pracovních vestách, vyzbrojených smetáky, lopatami, rukavicemi a odpadkovými pytli vstoupilo do budovy bývalé polikliniky na pražském Žižkově. Budova, která je ve vlastnictví státu, je pět let prázdná a v posledních letech se stala místem pro lidi bez domova a drogově závislé. Nebylo to ale místo, které by lidé bez domova obydleli a stalo se jim přístřeším a dočasným domovem.

Stalo se tranzitním místem pro jednorázové přespání či místem pro rychlou aplikaci drog. Proto byla bývalá poliklinika plná odpadků (v některých místnostech až nad kolena), bordelu, lidských výkalů a použitých injekčních stříkaček. Bylo to místo nepřívětivé, občas i volně přístupné a obyvateli Žižkova vnímané jako rizikové. Stát zastoupený Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (UZSVM) se o dům příliš nestaral a ten pomalu chátral.

↗

Krátké fungování Autonomního centrum Klinika pro mnoho lidí představuje záblesk toho, jak by to tak mohlo fungovat, když člověk není jen homo economicus. Foto FB Autonomního sociálního centra Klinika

Během sobotního odpoledne squateři většinu odpadků z domu vyklidili, vynesli před dům a naplnili jimi celý velkoobjemový kontejner. Místnosti zametli, některé vytřeli a vydezinfikovali savem. Nanosili vodu, přinesli generátor a rozvedli provizorní osvětlení. První dvě místnosti připravili k přespávání.

Během jednoho odpoledne se celý objekt bývalé polikliniky proměnil k nepoznání: ze špinavého a nebezpečného brlohu v ožívající dům. Pozitivní proměna překvapila i první hlídky městské a republikové policie do takové míry, že „zapomněli“ squatery vyklidit a po seznámení se s projektem squaterů na autonomní sociální centrum, který podali vlastníkovi, odjeli.

Autonomní sociální centrum

Projekt sociálního centra zahrnuje kavárnu, lidovou vegetariánskou jídelnu, knihovnu, komunitní zahradu, komunální dílnu, rodičovský klub, Lidovou žižkovskou univerzitu či třeba tělocvičnu. Celé to má být autonomní, tedy nezávislé na státních dotacích, grantech případně na sponzoringu bohatých miliardářů. Financování by se mělo pokrýt ze samotných aktivit centra, z benefičních akcí či třeba crowfoundingu (sbírek na konkrétní akce). 

Autonomní centrum je ale něco víc než jen centrum neziskových a nevládních organizací. Jeho hlavní ideou je, že se má provozovat na základě dobrovolnosti, samosprávy, solidarity a vzájemné pomoci. 

Nepočítá se zde s placenými profesionály, kteří by poskytovali služby či program klientům a spotřebitelům. Autonomní centrum má být místem, kde se tyto hranice stírají, kde se nabourává logika spektáklu. Místem, které lidem umožňuje pojímat se a k ostatním se vztahovat podle jiné logiky, než je ta tržní.

Aktivity v takových centrech umožňují, aby lidé přestali být „podnikateli se svými životy“, kteří neustále přepočítávají a kalkulují, nakolik se jim to vyplatí, zatímco v druhých vidí své konkurenty či prostředek svého podnikání. Naopak umožňují rozvíjet jiné sociální vztahy, hodnoty a subjektivity založené na sdílení, dohodě, spolupráci a vzájemné pomoci. 

Autonomní centrum otevřelo ve středu třetího prosince sousedskou slavností. Od té doby zde probíhá každodenní program přednášek, diskusí, koncertů, výstav, promítání. Během pár dní se ukázalo, že to, co iniciátoři projektu slibovali na papíře, je realizovatelné v praxi a za velice provizorních podmínek pod hrozbou bezprostředního vyklizení. Vedle toho sociální centrum získalo podporu lidí ze sousedství, kteří do budovy bývalé polikliniky začali postupně chodit, i širší veřejnosti.

Diagnóza: státní arogance

Vlastníka budovy, kterým je stát, zastupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ten měl však na tuto občanskou iniciativu zdola, která se začala starat o prázdnou a nevyužívanou budovu bývalé polikliniky, zcela odlišný názor než sousedé, Městská část Prahy 3 a někteří radní pražského magistrátu, kteří projekt postupně podpořili.

Na lidi v domě vyrukoval v pondělí prvního prosince s policií a stanovil třídenní ultimátum na odchod a opětovné vyprázdnění domu. Vzhledem k veřejné podpoře byl sice ve čtvrtek radním magistrátu Matějem Stropnickým „přinucen“ setkat se se zástupci iniciativy Klinika, jednání však bylo spíše zopakováním ultimáta. Vyplynuly při něm však na povrch zajímavé skutečnosti.

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových oznámil, že do budovy polikliniky se bude stěhovat Generální inspekce bezpečnostních sborů, která sídlí v současnosti v komerční budově, kde platí vysoký nájem. Jak později zjistili aktivisté, toto tvrzení je pravdivé jen částečně. Generální inspekce bezpečnostních sborů, respektive jeho pražská pobočka sídlí opravdu v budově, která patří akciové společnosti SNEO. Jejím stoprocentním akcionářem je ale městská část Prahy 6.

Vyvstává tak otázka, jaké jsou vztahy mezi těmito subjekty, a zda by vztah mezi samosprávou a státní správou měl být (či reálně je) ryze komerční. Nejedná se tu spíše o přesun peněz, které pocházejí z jednoho měšce (státní rozpočet), mezi různými veřejnými institucemi, při němž si možná někdo přijde také na své? Navíc jednání o přesunu Generální inspekce bezpečnostních sborů na Žižkov nejsou uzavřená.

Proto iniciativa v pondělí uvedla, že bude usilovat o zveřejnění všech dokumentů, týkajících se dosavadního nakládání s budou bývalé polikliniky, stejně jako informací o tom, nakolik bude případné stěhování Generální inspekce bezpečnostních sborů a plánovaná rekonstrukce polikliniky za desítky milionů skutečně efektivní. Možná je jen shoda okolností, že vyklizení přišlo den poté, co iniciativa proklamovala svou snahu dosáhnout transparentnosti v jednání státních institucí.

V průběhu jednání také generální ředitel Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových František Dittrich jasně prohlásil, že se nikoho o uklizení a zajištění prázdné a nevyužívané budovy neprosil. Že si iniciativu Klinika v budově nepřeje a že než aby tam byla ona, ať je budova radši prázdná, zabedněná. Jak řekl, tak učinil. 

Budova je po včerejšku prázdná a zabedněná. Představitelé Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jednají, jako by šlo o jejich soukromé či osobní vlastnictví, nikoliv o majetek státu, který jim byl svěřen do správy. O tom svědčí i jejich neochota veřejně obhajovat své kroky a komunikovat nejen s veřejností, ale i s médii.

Když policie úkoluje stát = policejní stát

Z jednání s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových ale vyplynula i další „pozoruhodná“ skutečnost. Ukázalo se, že na to, aby nechal urychleně vyklidit aktivisty z Kliniky, tlačila policie. A protože víme, že tuto snahu nevyvíjela místní policie z Prahy 3, která celou situaci znala a postupovala vcelku korektně, je na místě se ptát, které policejní složky to tedy byly. Jedna z úřednic úřadu se navíc „prořekla“, že jim policie ukazovala policejní složky aktivistů s tím, že se jedná o recidivisty. Proto prý s námi ani „jednat nemohou, i když chtějí“.

Opět je na místě se ptát, jaká policie vede na koho jaké složky a o jaké recidivě se mluví. Nejspíš o té squaterské. V srpnu 2013 squateři upozornili na prázdný dům na Pohořelci, který patří miliardáři Radovanu Vítkovi a je prázdnou schránkou pro více než sto firem. V říjnu 2013 pak přišla řada na roky prázdný dům ve Washingtonově ulici, patřící ministerstvu spravedlnosti. Po policejním vyklizení je opět již čtrnáct měsíců prázdný.

V únoru 2014 squatteři upozornili na podivné praktiky ze strany italských spekulantů vůči poslednímu nájemníkovi v Neklanově ulici. A v červnu pak propojili tohoto spekulanta se sítí dalších firem, které končí v daňových rájích a které vlastní celou řadu prázdných domů v centru Prahy.

Toto je recidiva a extremismus, o kterém mluví Policie ČR. Přestože za tyto politické aktivity nebyl navzdory snaze policie nikdo odsouzen, a to ani v přestupkovém řízení, policie vede na tyto squattery „policejní složky“ s osobními údaji, s kterými chodí po úřadech. Ukazuje je úředníkům s cílem politické aktivisty marginalizovala a kriminalizovala. Včera to byl Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, zítra to bude třeba Městská část Prahy 3, která projekt sociálního centra podporuje a chce o něm jednat.

Pak to bude třeba magistrát, zaměstnavatelé, školy... Připomíná to praktiky, které používala Státní bezpečnost v časech normalizace? Netvrdím, že to je stejné. Ale říkám, že v momentě, kdy policie úkoluje státní a veřejné instituce v tom, s kým jednat či nejednat, musíme mluvit o policejním státě. Dneska to jsou squateři, kteří upozorňují na spekulace a chtějí provozovat sociální centra, zítra to může být jiná forma občanské angažovanosti.

Potřeba naděje

Krátké fungování Autonomního centrum Klinika pro mnoho lidí představuje záblesk toho, jak by to tak mohlo fungovat. Člověk není jen homo economicus. Pro rozvoj demokracie, kterou je především potřeba chápat jako proces, kdy se lidé podílejí (anebo k tomu alespoň mají možnost) na rozhodování o věcech veřejných, jsou místa jako Autonomní sociální centrum Klinika, nezbytná.

Praha potřebuje místa a prostory, které budou otevřeny hodnotám užitným, kde bude možné rozvíjet sociální vztahy, jež přesahují úzký individuální zájem. Praha potřebuje místa a prostory, kde se lidé scházejí jakožto občané a ne jako spotřebitelé, protože taková místa a prostory jsou nezbytné pro rozvíjení participativní přímé demokracie.

Myslím si navíc, že kauza Kliniky už není pouze příběhem využití jednoho prázdného domu. Mnohem spíše se jedná o konflikt o povaze dnešní společnosti. Zda o městě, v kterém žijeme, budou rozhodovat lidé na lokální, komunální úrovni, nebo lidem stále více se odcizující státní instituce. Zda moc ve společnosti bude spíše decentralizovaná, nebo vzdálená a centralizovaná. Zda budeme podporovat občanskou iniciativu zdola, nebo byrokratickou mašinérii. A také, zda si policie povede složky na aktivní občany, kterými bude zastrašovat jejich okolí. Je to rovněž konflikt o to, zda policie bude mít pod kontrolou stát anebo bude sama vystavena veřejné kontrole.

Řada lidí díky Klinice zažila na vlastní kůži, že měnit věci je možné. Dodala jim naději. A proto, i když ji policie vyklidila, už nikdy nic nebude jako předtím. Jak prohlásili squateři z Kliniky: Vyklizení nás nezastaví.

Autor upozorňuje, že je aktivní v Autonomním sociálním centru Klinika, věnoval mu spoustu času, energie a emocí a proto tento článek není objektivní.