Máme moc změnit tento svět
Jaroslav BicanAktivita části občanského sektoru se od protestů a demonstrací přesunula k vyjednávání a lobbyingu. Ve skutečnosti je však potřeba oboje. Hlavním problémem českého prostředí je ale nedostatek víry, že můžeme něco změnit.
Ivan Štampach minulý týden ve svém sloupku napsal: „Občanské iniciativy, které se aktivně postavily proti pravicovým reformám, jak se zdá, uvadly. Spokojily se s chabým volebním vítězstvím nadějných politických sil, už nic nepřipomínají, nic nepožadují, před ničím nevarují.“
Ivan Štampach tento vývoj popisuje jako něco negativního, můžeme se ale setkat i s názorem, že se jedná o něco přirozeného, možná dokonce žádoucího. Po období protestního hnutí nastává čas schůzek, vyjednávání, lobbování a práce na konkrétních politikách, zákonech a opatřeních. Příkladem může být příprava zákona o sociálním bydlení. Když se na to podíváme takto, musíme tezi Ivana Štampacha upřesnit. Občanský sektor není unavený ani v útlumu, pouze se soustředí na jiný druh aktivity.
Otázka je, zda protestní hnutí a lobbying mohou fungovat takto odděleně — napřed se několik let protestuje a pak když nastoupí vláda alespoň trochu přístupná společnému jednání a změnám, protesty odezní a na řadu přichází lobbování.
Organizace, která se mu věnuje, se ve snaze být pro svého partnera v jednání přijatelnější stává čím dál více konzervativní, ustupuje z nátlakových akcí, neprovokuje a připouští i jistý kompromis. Nonkonformní aktivisté se s trochou nadsázky proměňují v uhlazené lobbyisty. Ti zároveň mohou mít pocit, že aktivisté, kteří se stále zabývají protesty, jim jejich úsilí kazí. To, co pracně vyjednali, se díky neuváženým akcím může ocitnout v troskách.
Poté co se k moci poměrně lehko dostal oligarcha Babiš, to spíš vypadá, že tu moc má naopak „druhá strana“. Lidé volí (a vůbec politicky smýšlejí) proti svým zájmům a není nikdo, kdo by věděl, jak to změnit.
Ne, dnes takovou moc nemáme. Snad za dekádu nebo dvě. Snad...
Domnívám se, že to není tím, že by lidé už neměli co říct k určitým problémům, případně vznášet námitky k tomu či onomu. Je to tím, že před časem mnozí na chvíli uvěřili, že by to mohlo být k něčemu. Že by jejich účast měla nějaký význam. Ale rychle je to přešlo. Schází jim vytrvalost.
Oni prostě (až na pár výjimek) nevěří, že mají moc změnit tento svět.
Tomáš Tožička ve svém skvělém článku Volnem ke svobodě píše:
„Volný čas je výsadou bohatství. Proto i ty, které systém k zahálce donutí nezaměstnaností, je třeba dostatečně šikanovat, aby neměli pocit, že se vlastně svým flákáním podobají politikům či zbohatlíkům.“
Zkraťme čas trávený v práci a dostaví se i větší účast na veřejných záležitostech.
Vždyť kolik je nezaměstnaných, co v žádné iniciativě nejsou,i když mají času habaděj.
Ale možná některým lidem opravdu chybí i ta motivace. Zkrátka něco, co je do iniciativ přitáhne.
Jenže opět, lidé se nehrnou. Nějak prostě nedokážou zastávat svoje zájmy.
Jestli se mají nejdříve změnit lidi a pak se změní i systém,
nebo zda se má nejdřív změnit systém a pak se změní i lidi...
Disciplinovanost doposud prosazovaná nátlakem „muset vykonat“, byla nahrazena disciplinovaností vycházející z pozitivní nabídky „smět vykonat“.
A to přináší podstatnou změnu způsobu výkonnostní motivace,
která je založena na vypjaté, agresivní vůli "svobodného" individua po úspěšném výkonu.
Není to nebezpečný konkurent či represivní dozorce, ale vlastní nervová konstituce, když selže tváří v tvář neschopnosti "využít nabízené možnosti".
Jedinec tak považuje za nepřítele vlastní mentální založení
a je tak v situaci, kdy hledá východisko pouze v sobě samém............pakliže vůbec ještě má zájem něco hledat.
Když bychom si vzali jako příklad ten náš sametový listopad, tak je jasné, že v lidech byla přítomna nespokojenost s vládnoucím režimem. To byl nutný předpoklad, který přivedl milión lidí na Letnou. V první fázi ale patrně převažovaly myšlenky jakéhosi demokratického socialismu, slibovalo se, že sociální jistoty zůstanou, jen se zvětší svoboda a bude se rozhodovat demokraticky. Poté se ale do popředí dostal Václav Klaus a začal systém otáčet (podle mě navzdory tehdejšímu smýšlení většiny) směrem k egoistickému kapitalismu. Smýšlení lidí pak tento obrat následovalo a egoistický světonázor nám tu převládá dodnes.
Očekával bych, že nějaká příští společenská změna bude probíhat obdobně.
Já už přemýšlím delší dobu o tom, že lepší systém se nedá jen tak vycinkat klíči na náměstí.
jako levicový liberál budu mít vždycky slabost pro anarchisty, piráty ... a tedy i "travní kořeny" ... vše přirozené, jak krystal rostoucí, horizontální vztahy a procesy
... a naopak s minimální potřebou vertikálních a autoritářských vztahů a procesů ...
Je to tak, paní Evo ...
Ostatní subjekty silou formující Velký Projektant ...
... to se v mé osobní ideologii nenachází jako něco následováníhodné ...