Ivan Štampach minulý týden ve svém sloupku napsal: „Občanské iniciativy, které se aktivně postavily proti pravicovým reformám, jak se zdá, uvadly. Spokojily se s chabým volebním vítězstvím nadějných politických sil, už nic nepřipomínají, nic nepožadují, před ničím nevarují.“

Ivan Štampach tento vývoj popisuje jako něco negativního, můžeme se ale setkat i s názorem, že se jedná o něco přirozeného, možná dokonce žádoucího. Po období protestního hnutí nastává čas schůzek, vyjednávání, lobbování a práce na konkrétních politikách, zákonech a opatřeních. Příkladem může být příprava zákona o sociálním bydlení. Když se na to podíváme takto, musíme tezi Ivana Štampacha upřesnit. Občanský sektor není unavený ani v útlumu, pouze se soustředí na jiný druh aktivity.

Otázka je, zda protestní hnutí a lobbying mohou fungovat takto odděleně — napřed se několik let protestuje a pak když nastoupí vláda alespoň trochu přístupná společnému jednání a změnám, protesty odezní a na řadu přichází lobbování.

Organizace, která se mu věnuje, se ve snaze být pro svého partnera v jednání přijatelnější stává čím dál více konzervativní, ustupuje z nátlakových akcí, neprovokuje a připouští i jistý kompromis. Nonkonformní aktivisté se s trochou nadsázky proměňují v uhlazené lobbyisty. Ti zároveň mohou mít pocit, že aktivisté, kteří se stále zabývají protesty, jim jejich úsilí kazí. To, co pracně vyjednali, se díky neuváženým akcím může ocitnout v troskách.

↗

Po období protestního hnutí nastává čas schůzek, vyjednávání, lobbování a práce na konkrétních politikách, zákonech a opatřeních.

Těmto a podobným otázkám se věnovala další diskuse z řady „O čem se zatím v oblasti bezdomovectví nemluví”, kterou pořádá organizace Jako doma, Platforma pro sociální bydlení a Friedrich Ebert-Stiftung. Debatovalo se o protestních hnutích, která vznikají v opozici k systému a oficiálním institucím, o organizacích zaměřených na lobbying a jednání s politiky a úředníky, o jejich vzájemné spolupráci a také o snaze do těchto aktivit zapojovat přímo ty občany, kterých se dané otázky bezprostředně týkají.

V českém prostředí bohužel nejsou příliš rozvinutá tzv. grassroots hnutí. Tato hnutí jsou organizovaná zdola, nejedná se jen součet nevládních organizací, grassroots hnutí jsou založená na neinstitucionalizovaném jednání, snaží se fungovat bez šéfů a hierarchií. Namísto expertů v nich působí laici, kteří se věnují problémům, jež se jich přímo dotýkají. Grassroots hnutí tak mohou nastolovat různá témata a přinášet jiné úhly pohledu.

Jedním z významných přínosů těchto hnutí je, že lidem, kteří v nich působí, přináší pocit vlastní důstojnosti, učí se v nich být nezávislými, sebevědomými občany. Grassroots hnutí vnáší do společnosti dynamiku, mohou působit jako příklad pro ostatní a na rozdíl od politických stran nejsou svázané systémem.

Patří sem boje o veřejná prostranství či ulice, stávky nájemníků, squotting nebo komunitní zahrady. Zajímavým příkladem jsou podle Arnošta Nováka brněnští Nesehnutí, kteří se snaží být grassroots hnutím a zároveň mají placené zaměstnance. Řada lidí od nich ale odešla, protože jim nevyhovovalo prostředí bez nadřízených.

Důležitým rysem grassroots hnutí je právě to, že nejsou hierarchizovaná. Na každém záleží, co považuje za problém a jakým způsobem se do jeho řešení chce zapojit. V České republice, kde kultura neformálního organizování dost schází, ale hiearchizace nastupuje hned na začátku. Když nám něco vadí, vždycky hledáme, kdo to za nás udělá, kdo by se angažoval místo nás.

Během debaty zaznělo, že lidé se u nás do protestních či občanských aktivit zapojit dovedou, ale potřebují, aby se jim řeklo, co přesně mají dělat. Chybí jim představivost a často také odvaha. Jsou bezradní. Nevěří, že jejich nicotná akce by mohla něco změnit. Je v nich přítomná hluboká skepse, nevěří v sebe sama a v to, že máme moc něco změnit.

Můžeme se ale posunout dále, dokud nenastane změna právě v tomto ohledu? Jak se může zvýšit kvalita života v České republice bez toho, že občané nejprve začnou věřit sami v sebe? Když si to vztáhneme ke konkrétní problematice, Jan Snopek z Platformy pro sociální bydlení je například přesvědčený o tom, že i když se sociální bydlení během tohoto volebního období podaří prosadit, tak stejně dříve či později bude tendence omezovat k němu přístup.

Podle Arnošta Nováka dokonce existuje riziko, že ve snaze prosadit sociální bydlení se nebude věnovat dostatečná péče tomu, že spousta lidí, která dnes stále ještě bydlí v podnájmu, se nachází v prekérní situaci a v případě zhoršení ekonomických podmínek, zde může rapidně narůst počet občanů, kteří nebudou mít kde bydlet.

Proto se nestačí spoléhat na řešení shora ani na aktivity podobných organizací, jako je Platforma pro sociální bydlení. Pokud nebudou podpořeny širším hnutím, jejich dopad bude vždy omezený a dočasný. Víra v sebe sama a v to, že naše aktivita má moc něco změnit, se rodí pomalu, ale spoléhat se na to, že když nám něco vadí, tak si stačí počkat na někoho, kdo to vyřeší za nás, nefunguje.

V případě lidí bez domova a obyvatel ubytoven pak nenastane kvalitativní posun k lepšímu, dokud se nepodaří, ať už do protestů či jednání s politiky a úředníky vtáhnout právě je, ty, kterých se současná situace nejvíce dotýká. V první fázi se to asi neobejde bez pomoci zvenčí.

Pokud se tedy vrátíme ke sloupku Ivana Štampacha. Má naprostou pravdu, když píše: „Jsme to jen my, kdo pro to může něco udělat.“ Prostor pro rozvoj grassroots hnutí, která by působila vedle organizací věnujících se lobbingu, zde určitě je. Stačí pro to jen něco udělat.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.