Máme moc změnit tento svět

Jaroslav Bican

Aktivita části občanského sektoru se od protestů a demonstrací přesunula k vyjednávání a lobbyingu. Ve skutečnosti je však potřeba oboje. Hlavním problémem českého prostředí je ale nedostatek víry, že můžeme něco změnit.

Ivan Štampach minulý týden ve svém sloupku napsal: „Občanské iniciativy, které se aktivně postavily proti pravicovým reformám, jak se zdá, uvadly. Spokojily se s chabým volebním vítězstvím nadějných politických sil, už nic nepřipomínají, nic nepožadují, před ničím nevarují.

Ivan Štampach tento vývoj popisuje jako něco negativního, můžeme se ale setkat i s názorem, že se jedná o něco přirozeného, možná dokonce žádoucího. Po období protestního hnutí nastává čas schůzek, vyjednávání, lobbování a práce na konkrétních politikách, zákonech a opatřeních. Příkladem může být příprava zákona o sociálním bydlení. Když se na to podíváme takto, musíme tezi Ivana Štampacha upřesnit. Občanský sektor není unavený ani v útlumu, pouze se soustředí na jiný druh aktivity.

Otázka je, zda protestní hnutí a lobbying mohou fungovat takto odděleně — napřed se několik let protestuje a pak když nastoupí vláda alespoň trochu přístupná společnému jednání a změnám, protesty odezní a na řadu přichází lobbování.

Organizace, která se mu věnuje, se ve snaze být pro svého partnera v jednání přijatelnější stává čím dál více konzervativní, ustupuje z nátlakových akcí, neprovokuje a připouští i jistý kompromis. Nonkonformní aktivisté se s trochou nadsázky proměňují v uhlazené lobbyisty. Ti zároveň mohou mít pocit, že aktivisté, kteří se stále zabývají protesty, jim jejich úsilí kazí. To, co pracně vyjednali, se díky neuváženým akcím může ocitnout v troskách.

Po období protestního hnutí nastává čas schůzek, vyjednávání, lobbování a práce na konkrétních politikách, zákonech a opatřeních.

Těmto a podobným otázkám se věnovala další diskuse z řady „O čem se zatím v oblasti bezdomovectví nemluví”, kterou pořádá organizace Jako doma, Platforma pro sociální bydlení a Friedrich Ebert-Stiftung. Debatovalo se o protestních hnutích, která vznikají v opozici k systému a oficiálním institucím, o organizacích zaměřených na lobbying a jednání s politiky a úředníky, o jejich vzájemné spolupráci a také o snaze do těchto aktivit zapojovat přímo ty občany, kterých se dané otázky bezprostředně týkají.

V českém prostředí bohužel nejsou příliš rozvinutá tzv. grassroots hnutí. Tato hnutí jsou organizovaná zdola, nejedná se jen součet nevládních organizací, grassroots hnutí jsou založená na neinstitucionalizovaném jednání, snaží se fungovat bez šéfů a hierarchií. Namísto expertů v nich působí laici, kteří se věnují problémům, jež se jich přímo dotýkají. Grassroots hnutí tak mohou nastolovat různá témata a přinášet jiné úhly pohledu.

Jedním z významných přínosů těchto hnutí je, že lidem, kteří v nich působí, přináší pocit vlastní důstojnosti, učí se v nich být nezávislými, sebevědomými občany. Grassroots hnutí vnáší do společnosti dynamiku, mohou působit jako příklad pro ostatní a na rozdíl od politických stran nejsou svázané systémem.

Patří sem boje o veřejná prostranství či ulice, stávky nájemníků, squotting nebo komunitní zahrady. Zajímavým příkladem jsou podle Arnošta Nováka brněnští Nesehnutí, kteří se snaží být grassroots hnutím a zároveň mají placené zaměstnance. Řada lidí od nich ale odešla, protože jim nevyhovovalo prostředí bez nadřízených.

Důležitým rysem grassroots hnutí je právě to, že nejsou hierarchizovaná. Na každém záleží, co považuje za problém a jakým způsobem se do jeho řešení chce zapojit. V České republice, kde kultura neformálního organizování dost schází, ale hiearchizace nastupuje hned na začátku. Když nám něco vadí, vždycky hledáme, kdo to za nás udělá, kdo by se angažoval místo nás.

Během debaty zaznělo, že lidé se u nás do protestních či občanských aktivit zapojit dovedou, ale potřebují, aby se jim řeklo, co přesně mají dělat. Chybí jim představivost a často také odvaha. Jsou bezradní. Nevěří, že jejich nicotná akce by mohla něco změnit. Je v nich přítomná hluboká skepse, nevěří v sebe sama a v to, že máme moc něco změnit.

Můžeme se ale posunout dále, dokud nenastane změna právě v tomto ohledu? Jak se může zvýšit kvalita života v České republice bez toho, že občané nejprve začnou věřit sami v sebe? Když si to vztáhneme ke konkrétní problematice, Jan Snopek z Platformy pro sociální bydlení je například přesvědčený o tom, že i když se sociální bydlení během tohoto volebního období podaří prosadit, tak stejně dříve či později bude tendence omezovat k němu přístup.

Podle Arnošta Nováka dokonce existuje riziko, že ve snaze prosadit sociální bydlení se nebude věnovat dostatečná péče tomu, že spousta lidí, která dnes stále ještě bydlí v podnájmu, se nachází v prekérní situaci a v případě zhoršení ekonomických podmínek, zde může rapidně narůst počet občanů, kteří nebudou mít kde bydlet.

Proto se nestačí spoléhat na řešení shora ani na aktivity podobných organizací, jako je Platforma pro sociální bydlení. Pokud nebudou podpořeny širším hnutím, jejich dopad bude vždy omezený a dočasný. Víra v sebe sama a v to, že naše aktivita má moc něco změnit, se rodí pomalu, ale spoléhat se na to, že když nám něco vadí, tak si stačí počkat na někoho, kdo to vyřeší za nás, nefunguje.

V případě lidí bez domova a obyvatel ubytoven pak nenastane kvalitativní posun k lepšímu, dokud se nepodaří, ať už do protestů či jednání s politiky a úředníky vtáhnout právě je, ty, kterých se současná situace nejvíce dotýká. V první fázi se to asi neobejde bez pomoci zvenčí.

Pokud se tedy vrátíme ke sloupku Ivana Štampacha. Má naprostou pravdu, když píše: „Jsme to jen my, kdo pro to může něco udělat.“ Prostor pro rozvoj grassroots hnutí, která by působila vedle organizací věnujících se lobbingu, zde určitě je. Stačí pro to jen něco udělat.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

    Diskuse
    May 20, 2014 v 14.00
    špetka skepse
    Opravdu máme moc změnit svět?

    Poté co se k moci poměrně lehko dostal oligarcha Babiš, to spíš vypadá, že tu moc má naopak „druhá strana“. Lidé volí (a vůbec politicky smýšlejí) proti svým zájmům a není nikdo, kdo by věděl, jak to změnit.

    Ne, dnes takovou moc nemáme. Snad za dekádu nebo dvě. Snad...
    May 20, 2014 v 17.34
    Já si myslím, že v občanských iniciativách ubylo dost lidí. Nebo tam jsou zkrátka přihlášení, ale jsou úplně nečinní. S tím se dá těžko něco dělat.
    Domnívám se, že to není tím, že by lidé už neměli co říct k určitým problémům, případně vznášet námitky k tomu či onomu. Je to tím, že před časem mnozí na chvíli uvěřili, že by to mohlo být k něčemu. Že by jejich účast měla nějaký význam. Ale rychle je to přešlo. Schází jim vytrvalost.
    Oni prostě (až na pár výjimek) nevěří, že mají moc změnit tento svět.
    May 20, 2014 v 18.14
    Ještě bych dodala, že čím více to někteří lidé potřebují, aby se svět změnil, protože jejich postavení v něm je mizerné, tím méně jsou schopni něco pro to udělat a do těch iniciativ se zapojit.
    May 20, 2014 v 18.41
    volný čas
    Dodal bych, že u části těch v mizerném postavení může být příčinou nezapojení se třeba nedostatek volného času.

    Tomáš Tožička ve svém skvělém článku Volnem ke svobodě píše:
    „Volný čas je výsadou bohatství. Proto i ty, které systém k zahálce donutí nezaměstnaností, je třeba dostatečně šikanovat, aby neměli pocit, že se vlastně svým flákáním podobají politikům či zbohatlíkům.“

    Zkraťme čas trávený v práci a dostaví se i větší účast na veřejných záležitostech.
    May 20, 2014 v 18.55
    Zkrácení pracovní doby je velmi žádoucí. Ale není tak jisté, že by tohle samo lidi automaticky přivedlo do iniciativ. Někteří by se i po té kratší pracovní době stejně raději věnovali třeba svým zahrádkám, koníčkům nebo jiné práci.
    Vždyť kolik je nezaměstnaných, co v žádné iniciativě nejsou,i když mají času habaděj.
    May 20, 2014 v 19.10
    neiniciativní nezaměstnaní
    Musím souhlasit, paní Hájková. Ti nezaměstnaní ve mně taky hlodali, když jsem psal svůj předchozí příspěvek. Ale co když u nich má netečnost k politice jiné příčiny? Třeba mezi starostmi, jak bez práce uživit děti, není dost klidu na rozjímání o společenských tématech. Nebo za tím může být i určitý stud, vždyť vládnoucí ideologie považuje nezaměstnané za neúspěšné a tak trochu i za parazity na poctivě pracujících. Třeba s takovým stigmatem člověk nemá sebevědomí se někde společensky angažovat. Nevím, možná nějací sociologové by nám k tomu řekli víc.
    May 20, 2014 v 19.19
    No právě. Nějaké psychické problémy za tím mohou být také. Proto jsem napsala, že ti, kteří by změnu společnosti nejvíce potřebovali, bývají nějaké pořádné občanské aktivity nejméně schopni.
    Ale možná některým lidem opravdu chybí i ta motivace. Zkrátka něco, co je do iniciativ přitáhne.
    May 20, 2014 v 19.47
    i politické strany
    Jen bych ještě připomněl druhou stranu téže mince, a to angažovanost v politckých stranách. Kolem toho se taky často říká, že kdyby lidé masově vstoupili do politických stran, došlo by k jejich odklientelizování a začaly by lépe a důvěryhodněji zastávat zájmy společenské většiny, čimž by se snad i slovy nadpisu článku „změnil tento svět“.
    Jenže opět, lidé se nehrnou. Nějak prostě nedokážou zastávat svoje zájmy.
    May 20, 2014 v 19.58
    To je zase ten problém, co má čemu předcházet.
    Jestli se mají nejdříve změnit lidi a pak se změní i systém,
    nebo zda se má nejdřív změnit systém a pak se změní i lidi...
    PM
    May 21, 2014 v 0.03
    systé je dnes nastaven tak, že
    výkonnostní stimulace jedince v pracovní/výdělečné činnosti je postavena na novém, dosud nedostatečně reflektovaném modelu.
    Disciplinovanost doposud prosazovaná nátlakem „muset vykonat“, byla nahrazena disciplinovaností vycházející z pozitivní nabídky „smět vykonat“.
    A to přináší podstatnou změnu způsobu výkonnostní motivace,
    která je založena na vypjaté, agresivní vůli "svobodného" individua po úspěšném výkonu.
    Není to nebezpečný konkurent či represivní dozorce, ale vlastní nervová konstituce, když selže tváří v tvář neschopnosti "využít nabízené možnosti".
    Jedinec tak považuje za nepřítele vlastní mentální založení
    a je tak v situaci, kdy hledá východisko pouze v sobě samém............pakliže vůbec ještě má zájem něco hledat.
    May 21, 2014 v 8.24
    co dřív - změna smýšlení lidí nebo změna systému
    Vypadá to, že v historii převažují případy, kdy se nejdřív změnilo smýšlení lidí (i když asi ne úplně, spíš se odvrátilo od stávajícího režimu), a pak teprve přišla změna systému, která ale následně zase formovala smýšlení lidí.

    Když bychom si vzali jako příklad ten náš sametový listopad, tak je jasné, že v lidech byla přítomna nespokojenost s vládnoucím režimem. To byl nutný předpoklad, který přivedl milión lidí na Letnou. V první fázi ale patrně převažovaly myšlenky jakéhosi demokratického socialismu, slibovalo se, že sociální jistoty zůstanou, jen se zvětší svoboda a bude se rozhodovat demokraticky. Poté se ale do popředí dostal Václav Klaus a začal systém otáčet (podle mě navzdory tehdejšímu smýšlení většiny) směrem k egoistickému kapitalismu. Smýšlení lidí pak tento obrat následovalo a egoistický světonázor nám tu převládá dodnes.

    Očekával bych, že nějaká příští společenská změna bude probíhat obdobně.
    May 21, 2014 v 16.56
    Já myslím, že v listopadu 89 lidé nijak výrazně smýšlení nezměnili. Jen v nich cosi uzrálo, co se připravovalo už delší dobu a najednou se tady vyskytla příležitost ke změně, tak toho využili. Všichni chtěli změnu. Věděli, co nechtějí, ale nevěděli přesně, co chtějí. Nikdo neměl promyšlený žádný lepší systém, tak to prostě sklouzlo zpátky ke kapitalismu. Klaus v tom samozřejmě roli sehrál, ale je docela možné, že kdyby neexistoval, tak by se našel někdo jiný. Ten světový systém, který je založený na jiné moci než na jaké byl založen reálný socialismus, nás prostě strhl s sebou.
    Já už přemýšlím delší dobu o tom, že lepší systém se nedá jen tak vycinkat klíči na náměstí.
    May 21, 2014 v 20.21
    To je zajímavé...
    Grass roots doslovně znamená kořeny trávy.
    MT
    May 27, 2014 v 15.37

    jako levicový liberál budu mít vždycky slabost pro anarchisty, piráty ... a tedy i "travní kořeny" ... vše přirozené, jak krystal rostoucí, horizontální vztahy a procesy

    ... a naopak s minimální potřebou vertikálních a autoritářských vztahů a procesů ...

    May 28, 2014 v 5.16
    To je na vás sympatické, pane Tejkle. Na rozdíl od jiných věříte, že člověk se vyvíjí a stává se dějinným subjektem. I když to trvá strašně dlouho.
    MT
    May 28, 2014 v 8.04

    Je to tak, paní Evo ...

    Ostatní subjekty silou formující Velký Projektant ...

    ... to se v mé osobní ideologii nenachází jako něco následováníhodné ...
    + Další komentáře