V poslední době začíná být stále více přijímaný názor, že to, jak svět kolem nás popisujeme a jak jeho jednotlivé části pojmenováváme, má mnohem větší vliv na samu realitu a její utváření, než jsme si dříve byli ochotni připustit. Zkrátka pojem či jméno není něčím, s čím můžeme libovolně nakládat a co nemá žádný vliv na to, co se jím označuje.

Našli by se dnes už vědci, kteří by se odvážili tvrdit, že tento princip funguje i ve světě neživotných částic, pokud nějaký kus hmoty označíme určitým pojmem, bude se chovat jinak, než kdybychom pro něj zvolili termín jiný. Proč? Ta částice jednoduše není tak mrtvá, neměnná a imunní vůči našemu myšlení, jak se zdá.

Mnohem očividnější a lépe zmapované je, jak tento princip funguje na úrovni lidských bytostí. Když se určitému člověku začne nějak říkat, okolí k němu začne podle toho přistupovat a on sám se tak postupně začne chovat. Velký vliv mají v tomto ohledu různé školní přezdívky.

Nejvíce zrádné jsou takové, které v sobě mají obsažený popis nějakého jevu, který je částečně pravdivý: ať už je dotyčný tlustý, málo se myje, je nepořádný či nespolehlivý, to, že se daný stav fixuje v pojmenování dotyčného, může vést k tomu, že se zakonzervuje i v realitě.

Dotyčný se, ač třeba nerad, ztotožní s tím, že je zkrátka takový. Všichni mu tak říkají, dávají mu najevo ve svém jednání, že k němu daná charakteristika patří, takže i kdyby měl v sobě touhu třeba zhubnout či prodělat jinou změnu, jeho okolí v něm podporuje apatii a rezignaci.

Někdy se může stát, že přezdívka je zvolena víceméně náhodně. Nějaký rys se objevuje u mnoha lidí a u dotyčného jen okrajově, ale zrovna u něho se na něj nějak zvlášť silně upozorní, spojí se s nějakou výraznou kauzou, kterou si všichni zapamatují, takže i když někdo není úplně takový, jak sugeruje jeho přezdívka, začne to v sobě objevovat, čím dál více se tak cítí, postupně se tak stále více i chová a jeho okolí ho tak nakonec dotlačí někam, kde původně nebyl.

Například ve filmu „Bang, Bang, seš mrtvej!“ je dobře zobrazeno, jak přezdívka Popelnice v kombinaci se šikanou, hlavního hrdinu dovede k tomu, že si sám sebe přestane vážit, začne se vidět tak, jak ho vidí druzí, z nápaditého, energického a spokojeného chlapce se stane člověk, který nenávidí celý svět a málem postřílí své spolužáky.

Něco podobného i když v menší míře zachytila na stránkách Deníku Referendum před několika měsíci Alena Zemančíková, když vzpomínala na osmdesátá léta, kdy byla se svým pozdějším mužem na zámku Kaceřov, kde dělal kastelána. Zasedla si tehdy na něho jedna historička památkové péče, posílala na něho stížnosti, až se jí podařilo nejenom kolem něho vytvořit jistou atmosféru, ale změnit i jeho chování.

Alena Zemančíková to popisuje takto: „Vzpomínám si, jak jsem, ještě na tom Kaceřově, pozorovala svého muže kastelána, jak provází po objektu stopadesátou kontrolu a zlobilo mě, že opravdu vypadá jako vyvrhel kombinovaný s idiotem. Věci mu padaly, nemohl najít slova ani dokumenty, viděla jsem, jak má kulatá záda a strnulý výraz i krok. Od té doby vím, že když se s někým jedná jako s vyvrhelem a nemá zastání nikde jinde než jen u sobě rovných, nakonec se stáhne do defenzívy a začne se podobat tomu obrazu, do jakého je manipulován.“

Když se řekne bezdomovkyně

Ze stejných důvodů je třeba být velmi opatrní na to, jak jsou označovány různé skupiny obyvatel. Proto, když se organizace Jako doma, Platforma pro sociální bydlení a Friedrich Ebert-Stiftung rozhodly uspořádat diskusní řadu s názvem „O čem se zatím v oblasti bezdomovectví nemluví”, první diskusi věnovaly definici a terminologii. Řeč byla především o pojmu bezdomovec a bezdomovkyně.

↗

Se slovem bezdomovec/bezdomovkyně se pojí silné negatiní asociace. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Rad Hetmánková ve svém úvodním příspěvku zdůraznila, že podle výzkumu, který dělala mezi ženami bez domova, 90 % z nich pojem bezdomovkyně odmítalo. Nebyly schopné se s ním ztotožnit, protože s ním mají spojené například ponížení, špínu, hlad, alkohol, drogy, hnus, peklo nebo označení socka, houmles či bezďák.

Jedná se o slova tak negativně zatížená, že se dotazované ženy bez domova nejsou schopné s pojmem bezdomovkyně identifikovat. Naopak mnohem lépe vnímaly sousloví žena bez domova, i z něho je sice zjevné, že dotyčná zažívá krizi a zoufalství, ale je v něm cítit určitá naděje, když žena bez domova dostane pomoc, dokáže situaci zvládnout.

V diskusi zazněla i obava, že vzhledem k tomu, že se pojem bezdomovec/bezdomovkyně váže k určité situaci, se kterou často bývají výše uvedené negativní jevy spojeny a veřejnost tak tuto skupinu obyvatel vnímá velmi kriticky, i nové pojmy jako například žena bez domova mohou časem získat negativní konotaci.

Klíčové podle mne je, jak se dotyční sami chtějí označovat a zda daný pojem není už ze své podstaty problematický. Například pojem pedofil v sobě původně negativní obsah nenesl, jedná se o lékařský pojem, který vyjadřuje erotickou náklonnost k dětem, to, že dnes je toto slovo veřejností vnímáno jako synonymum pro ty, kdo děti sexuálně zneužívají, je nesprávné použití tohoto pojmu.

Slovo bezdomovec je jakási zkratka, ze které se podle mnohých vytrácí, že se jedná o rovnocennou lidskou bytost, naopak v něm převažuje to, že dotyčný něco nemá, že je v něčem nedostatečný. Sousloví člověk, muž, žena bez domova působí neutrálněji. To neznamená, že ho veřejnost také časem nezačne spojovat se špínou či alkoholem, ale snažit se zabránit tomu, aby sloužilo jako cejch, bude asi jednodušší než u pojmu bezdomovec či bezdomovkyně.

Odborníci, sociální pracovníci a pracovnice, média a v posledku veřejnost by měli akceptovat, jak se skupina lidí bez domova chce sama označovat. A to zvlášť pokud je pojem bezdomovec/bezdomovkyně veřejností a nakonec i samotnými lidmi bez domova vnímán jako konečná, jako stav, ze kterého už není návratu. Takový pojem vede k rezignaci a apatii a je rozhodně škodlivý.

Samozřejmě nikdy nestačí jen změnit názvosloví. Musí se změnit i způsob, jakým se o těchto lidech přemýšlí, jak se k nim vztahujeme a jak k nim přistupujeme. Pokud nějaká lidská bytost nemá střechu nad hlavou, nic to nevypovídá o její hodnotě, spíše o potřebě společně s ní její nelehkou situaci řešit. Prvním krokem ke změně uvažování, je ale změna pojmů.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.