Klobouk dolů, Petr Bláha svoji roli televizní rosničky zvládnul skvěle. Lidsky a autenticky promlouval k televiznímu obecenstvu do tepla jejich domovů i přesto, že mu moderátorka skákala do řeči a místo prostoru k sebevyjádření počasí, tak jak jej v danou chvíli pociťoval, dostal do ruky papír k přečtení.

Petr se spolu se třemi dalšími herci bezdomoveckého divadelního spolku DivaDno zapojil do kampaně České televize upozorňující na problematiku bezdomovectví. Myšlenka s dobrým úmyslem však paradoxně ukázala, jak omezené jsou naše představy o lidech bez domova.

Čtyři tváře, čtyři rozdílné osudy, shodné pohlaví a téměř shodný věk. Dva Janové, Emil a Petr tak vykreslují typický obraz bezdomovce, tak jak jej známe. Shodně, ani žádná další ze zahraničních verzí této kampaně, které již proběhly v mnoha zemích napříč Evropou na jiné osoby, než na muže bez domova neupozornila.

Vždy a striktně pánové, často s plnovousem, někdy v dlouhém kabátě, ale zcela vždy ve středním věku v rámci „Dní Naděje“, reprezentovali rumunské, německé, holandské, ruské, švýcarské a bohužel i ty české moderátory počasí bez domova. Jaká škoda.

V bezdomoveckém divadelním spolku DivaDno totiž působí i ženy, stejně tak jako mladí lidé. Bezdomovectví se jich totiž také bolestně týká, a o to bolestněji, že propad na samé dno v jejich příbězích často provází útěk před násilím. Jaký „Den naděje“ však existuje pro tyto osoby bez domova, když je nevidíme?

Víme, že „skryté bezdomovectví“ je doménou žen. Výzkum provedený organizací Jako doma v rámci projektu Zpátky ze dna: Zaostřeno na ženy identifikoval nespočet „dobrých důvodů“, proč se ženy bez domova skrývají. Útěk před kritičtějším pohledem společnosti, nebezpečí násilí na ulici, dominance mužů ve službách lidem bez domova a péče o dítě jsou důvody proč balancovat na hraně déle.

Tato logická neviditelnost má však jeden drastický důsledek: Tam, kde nejsou viditelné, jen stěží mohou hledat pomoc. Ženy bez domova tak zůstávají až na samém chvostu problematiky bezdomovectví a jeho řešení.

Je smutné, že tuto dynamiku v rámci své kampaně Česká televize potvrdila drastickým stereotypem. Objektivy zachytily počasí a ulice, které patří mužům. Nic komplexnějšího, jakoby neexistovalo.

Ženy bez domova, které po rozpadu vztahu skončily na ulici jako přímý důsledek feminizace chudoby, děti bez domova na cestě z ústavů, mladí lidé, kteří nemohou najít práci a nemají na nájem, staří lidé, kteří mají nízké důchody a nemohou tudíž zaplatit nájem, Romové, kterým nikdo nepronajme byt, a všichni ti ostatní napříč těmito skupinami, kteří dennodenně usínají v nuzných podmínkách ubytoven, nocleháren a azyláků jakoby neexistovali.

Sexistický, věkově diskriminační a hloupě zjednodušený pohled České televize tak v jednom pořadu zcela nezakrytě zvládnul upřít existenci ženám bez domova, stejně tak jako dalším marginalizovaným skupinám osob bez domova.