Asi to taky znáte: Čtete nějaký text a říkáte si, dobrý, ano, s tím můžu souhlasit, to je ono a pak najednou něco zaskřípe. Nějaká za vlasy přitažená, patetická nebo ukňouraná pasáž. A vy najednou trochu ztratíte chuť číst dál.

Některá témata tento neduh přitahují více než jiná. Zejména ta sociální. O těch se jen těžko píše lehkým perem a s ironickou nadsázkou. Skoro by se dalo říct, že patos, ukňouranost a těžkopádnost patří levici, kdežto pravicoví komentátoři si mohou dovolit ten luxus nebrat svět tolik vážně, píší svižně a s humorem. Protože vážně rozebíraná témata strašně unavují, fakta o situaci ve světě jsou úmorná a fotografie dětí, které pracují někde v továrně, to už je přímo citové vydírání.

Co má ale člověk dělat, když ho něco závažného trápí, chce o tom napsat a přitom nechce vydírat a obtěžovat? Mě třeba takhle trápí bezdomovectví. Dokonce se mi o tom v noci někdy zdá. A když je večer zima, tak nemůžu usnout a myslím na ty lidi venku... Ale dost.

Je třeba najít nějaký způsob, jak o tom psát. Pěkně se k tomu postavil třeba Jiří Peňás. Bylo to sice také trochu dojímavé, ale to si pravicový komentátor občas může dovolit, u něj to přeci jen působí jinak a radost z toho, že se takového tématu ujal právě on, byla tak obrovská, že vlastně ani nevadilo, že to trochu vypadá, jakoby se právě probral z nějakého dlouhého snu a nahlédl do reality.

Přemýšlela jsem koncem minulého roku co dělat, aby bezdomovců nepřibývalo a aby se ti, kteří už na ulici jsou, měli možnost zpátky začlenit nebo alespoň využívat přetížených služeb. Zjišťovala jsem tedy před vánoci, jestli existuje nějaká strategie. A s překvapením jsem zjistila, že existuje.

Po mnoha letech, kdy bylo město Praha známé tím, že žádný koordinovaný přístup k bezdomovectví nemá, pod politickou záštitou radního pro sociální věci Petr Dolínka vznikla koncepce odborníků. Hledala jsem, kde se o té koncepci něco dočtu a zjistila jsem, že v Haló novinách o ní psala Marta Semelová. Nic jiného jsem nenašla.

Oslovila jsem tedy přímo Petra Dolínka a on mi Koncepci pro postupné řešení problematiky bezdomovectví v Praze v letech 2012 — 2020 poslal. Zdůrazňoval, že to nepsal on, ale odborníci, kteří to udělali zcela zdarma, vysvětloval, jak bylo obtížné se vyrovnat s připomínkami legislativní rady a dodal, že pokud by to přijala Rada hlavního města, koncepce se může začít realizovat.

Materiál to je skutečně pozoruhodný. Na jeho vzniku se podíleli mimo jiné Ilja Hradecký a Libor Prudký.

Mezi hlavní cíle koncepce patří (cituji):

• Promyšlená preventivní činnost za účelem snížení počtu bezdomovců a jejich konfliktnosti (od terénních programů zaměřených na ohrožené osoby, přes speciální odborné poradenství — především dluhové, služby a projekty zvyšující kvalifikaci a pracovní návyky u osob, které jsou ohroženy, až po zlepšování obrazu bezdomovců ve veřejnosti).
• Vytvářet předpoklady pro to, aby nenarůstal počet bezdomovců z obyvatel Prahy akutně ohrožených bezdomovectvím především ve vztahu k jejich bytové situaci.
• Doplňovat a rozvíjet služby pro bezdomovce (matky a rodiny s dětmi, zimní ubytování, zdravotní péče), které jsou dnes hluboko pod potřebou.
• Dostatečné vybavení službami a kapacitami pro práci v terénu pro přímou pomoc i prevenci vůči nárůstu bezdomovců.
• Rozvíjet služby pro možnost návratu bezdomovců do obvyklého způsobu života.
• Především krátkodobé aktivity zaměřit k snížení počtu bezdomovců přebývajících na ulici v místech soustředění obyvatel města („viditelných“) o polovinu současného stavu během následujících pěti let.

Koncepce je členěna do etapy 2012 až 2014 (období akutních opatření s výsledky, které budou zaznamenatelné ještě v tomto volebním období a zároveň založí dobré podmínky pro koncepční dlouhodobě působící řešení) a do etapy od roku 2014 do roku 2020, která by měla být věnována přípravě systému prevence bezdomovectví.

Nadšení, že konečně se někdo snaží něco udělat proto, aby nepřibývalo bezdomovců a aby pomoc těm stávajícím byla účinná, bylo trochu zchlazeno jednak tím, že jsem o materiálu nikde kromě výše uvedeného článku nic nenašla, a jednak tím, že téměř každý, koho jsem v těch dnech potkala a o svém objevu mu vyprávěla, se ptal: „Petr Dolínek? Ten patří k těm kmotrům?“

Jen moje maminka se zájmem vyslechla moje lamentace a diskutovala se mnou věcně. Kmotry nezmínila. A tak jsem se po chvíli sama nejistě zeptala: „A myslíš, že patří k těm kmotrům?“ Vysvětlila mi, že „kmotři“ nejsou žádná jasně definovaná kategorie, že lidé přeci sami sebe takto nevnímají a že podstatnější je někdy sledovat, co kdo dělá. Zastyděla jsem se.

A protože mi přišlo zhola nemožné, aby tento materiál přišel vniveč, zavolala jsem nástupci Petra Dolínka Ivanu Kabickému. Bylo to v době, kdy byl v úřadě teprve čtrnáct dní, takže nebylo možné jej příliš tlačit ke zdi. Ale koncepci prý zná, probíral ji s odborníky a chce s ní pracovat. Některé konkrétní kroky, jako je posílení terénní práce a otevření azylového domu pro ženy se prý dokonce chystá realizovat v nejbližší době.

Získala jsem ovšem dojem, že právě prevence bezdomovectví, které podle materiálu v nejbližší době bude významně narůstat, je novým vedením ohrožena, neboť může být odložena. Je třeba vyvíjet na něj mediální tlak, říkala jsem si. Pokud však koncepce vznikla téměř bez povšimnutí, je takový tlak spíše mým zbožným přáním.

Bylo by hezké, kdyby se novináři všech politických proudů na tuto koncepci začali ptát. V naději, že si to ti novináři přečtou, dávám svému sloupku politicky bulvární titulek, snad to Petr Dolínek, kterému textem vlastně vzdávám hold, pochopí. Každému, kdo by si chtěl koncepci přečíst, ji ráda pošlu. Třeba se to rozjede.

Jenže pořád mám nějaké pochybnosti, že se bezdomovectví a přístup města k němu stane hitem mainstremových médií, že se novináři rozhodnou podniknout frontální útok, aby se řešila situace lidí bez domova a těch, kteří jsou bezdomovectvím ohrožení. Když bude nejhůř, zavolám Kabickému zase sama.