Asi to taky znáte: Čtete nějaký text a říkáte si, dobrý, ano, s tím můžu souhlasit, to je ono a pak najednou něco zaskřípe. Nějaká za vlasy přitažená, patetická nebo ukňouraná pasáž. A vy najednou trochu ztratíte chuť číst dál.

Některá témata tento neduh přitahují více než jiná. Zejména ta sociální. O těch se jen těžko píše lehkým perem a s ironickou nadsázkou. Skoro by se dalo říct, že patos, ukňouranost a těžkopádnost patří levici, kdežto pravicoví komentátoři si mohou dovolit ten luxus nebrat svět tolik vážně, píší svižně a s humorem. Protože vážně rozebíraná témata strašně unavují, fakta o situaci ve světě jsou úmorná a fotografie dětí, které pracují někde v továrně, to už je přímo citové vydírání.

Co má ale člověk dělat, když ho něco závažného trápí, chce o tom napsat a přitom nechce vydírat a obtěžovat? Mě třeba takhle trápí bezdomovectví. Dokonce se mi o tom v noci někdy zdá. A když je večer zima, tak nemůžu usnout a myslím na ty lidi venku... Ale dost.

Je třeba najít nějaký způsob, jak o tom psát. Pěkně se k tomu postavil třeba Jiří Peňás. Bylo to sice také trochu dojímavé, ale to si pravicový komentátor občas může dovolit, u něj to přeci jen působí jinak a radost z toho, že se takového tématu ujal právě on, byla tak obrovská, že vlastně ani nevadilo, že to trochu vypadá, jakoby se právě probral z nějakého dlouhého snu a nahlédl do reality.

Přemýšlela jsem koncem minulého roku co dělat, aby bezdomovců nepřibývalo a aby se ti, kteří už na ulici jsou, měli možnost zpátky začlenit nebo alespoň využívat přetížených služeb. Zjišťovala jsem tedy před vánoci, jestli existuje nějaká strategie. A s překvapením jsem zjistila, že existuje.