Jedním z mála podařených kroků administrativy G. W. Bushe Jr. byla redukce bezdomovectví. Nepodařilo by se to, kdyby nevyužili osvědčených komunitaristických principů. Základ úspěchu spočíval v tom, že podpořili občanské organizace, aby řešily bezdomovectví na základě vlastních expertíz a ve spolupráci s místní samosprávou.

Ale již desítky let předtím probíhaly zásadní bitvy o práva bezdomovců u amerických soudů, kam je jako žalobce přivedli renomovaní právníci.

Ovšem justice a právní systém vůbec je v naší zemi ve velmi špatném stavu. Soudci si stěžují na děravou legislativu a zákonodárci a vláda kritizují pomalost a laxnost soudů. Obecně v podvědomí lidu pak je zakotveno, že právo a spravedlnost jsou dvě naprosto rozdílné věci. Soudci a právníci sami sebe chápou a jsou také chápáni jako úředníci, kteří jen najdou v nějaké knížce tu správnou větu a bez ohledu na to, jestli si myslí, že to je či není spravedlivé, podle této věty vyřeší případ. Když jim někdo vytkne nespravedlnost, odkáží na zákon, který je k tomu nutí. To je koneckonců tradiční kontinentální chápání práva, jež geniálně popsal ve svém Procesu Franz Kafka: „Zákon je zákon, s tím se nedá nic dělat.“

Zcela jiné chápání práva je v angloamerickém světě. Justice tu má velmi významnou úlohu. Je reálným třetím pilířem demokracie a soudcům přísluší vykládat zákony, které navrhli a schválili zákonodárci. Jejich výsadní postavení a svěřená odpovědnost jim brání, aby vytvářeli zákony nové. Nicméně v dobách, kdy zákonodárce není schopen reagovat na potřeby společnosti z různých politických důvodů, mohou se tyto problémy řešit u soudu pomocí stávající legislativy a vytvářením závazných precedentů.

Pokusím se to dokumentovat na situaci v USA, kde se na konci sedmdesátých let objevila skupina právníků, kteří se snažili pomoci bezdomovcům na poli práva. Federální i státní zákonodárci se tehdy ožehavé otázce vyhýbali. Nechtěli pobouřit ani jednu skupinu voličů — zájem o problematiku bezdomovců šel napříč společností — a tak raději tento problém vůbec neotevírali. Když se problémem nezabývala ani moc výkonná ani moc zákonodárná, využili aktivisté možnosti třetího pilíře.

Prvním z těchto právníků byl Robert Hayes. Narodil se na Long Islandu, vystudoval college v Georgetownu a strávil rok jako reportér novin Katolické diecéze na Long Islandu. Vystudoval práva na New York University a stal se zaměstnancem jedné z nejprestižnějších newyorkských právních firem Sullivan & Cromwell. Otřásla jím realita života bezdomovců, se kterou se setkal, a rozzlobily ho otřesné zážitky bezdomovců. Jako právník se pokusil o nápravu s využitím svých schopností a možností.

Na začátku měl v ruce jen článek z ústavy státu New York z roku 1938: „Pomoc, péče a podpora potřebnému jsou ve veřejném zájmu a budou zajištěny státem... jak to legislatura může čas od času určit.“ Naději na úspěch dávala slova předsedy sociální komise, který tento článek v roce 1938 představoval: „Toto jsou slova, která prosazují určitou politiku vlády, konkrétní sociální závazek, který žádný soud nesmí chybně vykládat. Tímto článkem komise doufá dosáhnout dvou záměrů. První: zbavit se pochybností o ústavní zodpovědnosti státu k těm, kteří musí očekávat od společnosti zajištění základních životních potřeb...“ To byly základní kameny, na nichž postavil obžalobu v případě Callahan vs. Carey. Byl to jeden z prvních případů, kdy bezdomovec stál u soudu jako žalobce a nikoli jako obžalovaný. V roce 1979 Hayes kauzu vyhrál a Nejvyšší soud státu uznal právo na přístřeší pro každého bezdomovce (Callahan vs. Carey et al; No. 42582/79, Supreme Court of the State of New York; str. 3).

Po tomto vítězství následovala řada podobných rozsudků v dalších státech Unie. Network newyorkských skupin ochránců bezdomovců — Coalition for the Homeless stanul před soudem ještě ve více než třech desítkách případů, aby si vynutil právo podle Hayesova precedentu. Naproti tomu stát New York se v pěti kauzách snažil o změnu tohoto výkladu.

Úspěšná byla také skupina, kterou kolem sebe shromáždil Gary Blasi, advokát z Los Angeles. V případě Eisenheim v. Board of Supervisors (1984) úspěšně zpochybnila nutnost identifikace bezdomovců při pobírání Emergency Housing Benefits. Protože sehnat identifikační průkaz je pro bezdomovce takřka nemožné, soud uznal, že bezdomovcům musí být vyplacen příspěvek na bydlení, aniž by museli předložit jakýkoliv identifikační průkaz (Eisenheim vs. Board of Supervisors of Los Angeles County; No. 535833; Cal. Super. Ct. 1984). Do dvou týdnů po tomto rozhodnutí se naplnila většina dlouhodobě prázdných laciných hotelů v Los Angeles.

Advokát Steve Banks vyhrál soudní spor, který nařídil zvýšit příspěvek na přístřeší. Tento případ pak úspěšně obhájil před Newyorským apelačním soudem, který uznal, že soud měl právo určit minimální výši shelter grant — pro čtyřčlennou rodinu 312$.

V mnoha dalších případech soudy radikálně zasáhly do oblasti sociálního práva. Nepolitická justice totiž cítila vakuum, které panovalo v této problematice, a řešila to, co politikům mohlo působit problémy s voliči. Nejméně přející je k řešení sociálních otázek federální ústava USA. Nejvyšší soud USA nikdy neuznal právo na přístřeší a v případě Lindsey v. Normet (1972) prohlásil: „Ústava neposkytuje justiční lék na každou sociální a ekonomickou chorobu. Nejsme schopni vnímat v takovém dokumentu žádnou ústavní garanci přístupu k obydlí určité kvality“ (Lindsey vs. Normet, 405 U.S. 56). To je ovšem pochopitelné a dané samotnou podstatou federální ústavy, která nemůže, také díky desátému dodatku, zasahovat příliš do zákonodárství jednotlivých států.

Nicméně se v těchto případech jasně ukázalo, že justice nemusí hrát jen roli slepé vykonavatelky usnesení legislativců, ale dokáže také řešit celospolečenské problémy. To je něco, co si u nás jen těžko dovedeme představit. Naše justice má k tomu, aby hrála roli nezávislého třetího pilíře ještě hodně daleko. Naštěstí jsme ovšem členy Evropské unie, kde je otázka skutečně nezávislého třetího pilíře na pořadu dne.

Zatím nám však vyhovuje naše pozitivní právo, kde svědomí a spravedlnost je něčím nežádoucím a cizorodým.