Málokdo si je schopen představit, jak skutečně žijí bezdomovci ve městech či na venkově. Jejich život nás zajímá prakticky jen ve chvíli, kdy se s nimi setkáme. Setkání jsou to často iniciovaná z jejich strany, tedy nechtěná a v řadě případů a z mnohých důvodů nepříjemná. Malé povědomí o způsobech jejich života je přímo ideální pro neustálou reprodukci různých mýtů a stereotypů. Na rozdíl od tohoto malého povědomí naopak často umíme vyjmenovat širokou škálu důvodů, proč lidé nakonec na ulici skončí. A velmi rádi hodnotíme, jaké důvody jsou ty přijatelné, tj. politováníhodné, a jaké ne, tj. kdy si za to — jak se říká — můžou sami a taky ať si sami pomohou.

Co motivuje umělce zabývat se jejich životem a postavením? Samotná zvědavost nestačí. Domnívám se, že motivace vychází z provokativnosti holého faktu, že bezdomovci jsou součástí naší společnosti a vytvářejí na každého jejího jednotlivce tlak (morální, solidární). Dokument Láska v hrobě nutně pracuje s touto provokativností, protože si bez ní bezdomovectví nelze představit. Je postaven na obrazech, které ukazují na hranice našich představ o lidskosti či o společnosti, v níž žijeme. Je výsledný obraz dílem nezaujatého pozorovatele událostí? Jakým způsobem do něj autor zasahuje?

Pohled bez přívlastků?

Formát dokumentu bývá nesmlouvavý a divák má dotyk s „reálnem“ rád. Ať už jsou to intimní polohy každodenního života v nesamozřejmých reáliích či dopad hlavních hrdinů až na dno. Tento dokument zachycuje příběh skupiny bezdomovců, kteří žili na strašnickém evangelickém hřbitově v Praze. V rozmezí let 2007 až 2011 však nabírají události dramatický spád. Z téměř harmonické idyly v zeleni a hřbitovním klidu mezi hrobkami a urnami se životy „staré party“ pomalu rozchází. Může za to plánovaná rekonstrukce hřbitova, díky které většina bezdomovců musí tento přístav klidu opustit.

Nyní i mezi poslední (milostnou) dvojici osudově vstupuje alkohol a nejistota. Ty nakonec spolu s definitivní ztrátou přístřeší na hřbitově vedou až k rozpadu soužití a v konečném důsledku i smrti hlavní hrdinky. Žádná fabulace, každodenní praxe. Příběh, kterému lze věřit. Jenže, divák nesmí ani u dokumentu zapomenout, že se dívá na příběh, který byl natočen z úhlu pohledu jeho tvůrce, že se v každém záběru odráží jeho intence a osobnost, a nejde tak jen o pouhé zachycení reality klíčovou dírkou. Proč vlastně tedy musel tento dokument vzniknout?

Každý obraz dokumentu s sebou nese soubor možností, závazků a povinností, pod jehož tlakem autor tvoří. Nebylo by tedy jednodušší před problémem zavřít oči a raději se o něj nezajímat? Jednodušší by to jistě bylo. Buďme tedy rádi za každého, kdo se bezdomovci zabývá? Naopak, chtějme, aby se tvůrce dokumentu nevyvazoval z odpovědnosti za to, jaký obraz vytváří a jak — přímo i nepřímo — vstupuje do života protagonistů svého díla. Láska v hrobě se snaží zachytit život skupiny bezdomovců v čase.

Nejde o dokument o strukturálních podmínkách bezdomovectví, který by obviňoval systém, ve kterém všichni žijeme a mlčky ho tak každý den stvrzujeme. Naopak, dokument neřeší tyto problémy a přináší pouze jednotlivé časově navazující obrazy konkrétních každodenních situací. Jako nezaujaté pohlednice, které si kamarádi posílají z dovolené, jako kavárenské schůzky známých, ve kterých si vzájemně postěžujeme a pak si jdeme nazpět „domů“ po svém.

Nedobrovolně bezdomovcem

Dilema mezi dobrovolným a nedobrovolným bezdomovectvím však ve skutečnosti představuje provokativní jádro tohoto dokumentu, ač to tak autor zřejmě nezamýšlel. Dokument totiž řeší svobodu jednotlivce v její hraniční situaci. Pokud by se dokumentarista Vondráček rozhodl natočit dokument, který by mohl zaznamenat bezdomovectví v jeho hlubších souvislostech, musel by se postavit na stranu kritiky současného systému. Jeho dokument je však jiný.

Zatímco dokument o nedobrovolném bezdomovectví by celkem šablonovitě vinil ze stavu jeho protagonistů neosobní nefunkční společenský systém v jeho komplexnosti, vybral si autor pro diváky emočně daleko přiléhavější vyprávěcí linku. Vondráček zachycuje hlavního hrdinu Jana jako bezdomovce dobrovolného. Zachycuje ho jako jednoho z nás, jako kamaráda v nesnázích. Učinil však Jan rozhodnutí, které lze či může vzít zpátky? A co víc, je život na ulici skutečností, díky kterému pozbývají on a jemu podobní sociálních vazeb? Nastoluje tak přímo otázku, zda můžeme tváří v tvář smrti zůstat lhostejní, a to nejen jako diváci, ale hlavně jako tvůrci či občané této společnosti.

Ač nás autor přesvědčuje sebevíc, dobrovolné rozhodnutí se pro život na ulici tento dokument nezachycuje. Věnuje se primárně dvojici bezdomovců, kteří nejsou sice na ulici dobrovolně, ale zaslouží si podle autora respekt, protože si svou situaci vysvětlují jako výsledek touhy po tom být svobodní. Skutečnost, že si nestěžují na systém a nic od nás nechtějí, z nich dělá hrdiny svobody naší doby. Můžeme se do nich vcítit. Snímají z nás břemeno morální odpovědnosti za společnost, ve které žijeme, či břemeno prosté lidské solidarity, neboť účastí bychom porušili jejich svobodu, největší hodnotu současnosti. Pohodlně se usaďme v kině a dívejme se na ten hluboce dojemný příběh.

Láska spojuje

Lásku v hrobě jsem měla možnost shlédnout v předpremiéře na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Po dokumentu následovala debata s režisérem Davidem Vondráčkem. Hned první z dotazů mířil na charakter vztahu tvůrce a jeho postav. David Vondráček nezakrýval, že se s hlavními hrdiny setkal náhodou díky své lásce k hřbitovům. Skupinky bezdomovců si v místě strašnického hřbitova všiml již o dva roky dříve než začalo samotné natáčení. Stali se dokonce kamarády. A v tom začalo mnohým v sále docházet, že cynismus kamery i režiséra osobně, za který se sice s povzdechem, ale za to již poněkolikáté omlouval, nebude úlitbou špatnému svědomí, ale pouze větou, která se říká.

Režisér měl možnost několikrát do příběhu obou protagonistů zasáhnout v situaci, v nichž dopláceli na své nerovné postavení ve společnosti (při komunikaci s úřady, při poskytnutí lékařské péče). Ale neudělal to. Hlavní hrdinové Jana a Honza totiž na každou ránu osudu, kterých dokument zachytil více než dost, odpovídali s pokrčením ramen, často slzou v oku, ale bojovně: jsem svobodný a co se mnou bude, to se mnou bude, nikam prosit o pomoc nepůjdu, já chci hlavně zůstat svobodný.

Tím se příběh dostává na jinou úroveň: Svoboda je přece hodnota, kterou všichni sdílíme. Je-li vnitřním pohonem bezdomovectví protagonistů dokumentu svoboda, jsou na tom podobně, jako my — snaží se se svým životem něco udělat, nějak jej naplnit, a k tomu mají své možnosti, svou svobodu, svou odpovědnost. A tato záměna útěšné svobody, pouhé svobody od represe, za pozitivní svobodu zajištěných lidí, kteří se svou existencí mohou skutečně mnoho věcí podniknout, je možná hlavním problémem filmu.

Režisér motiv svobodného života bez jakéhokoliv podezření přijal a tento motiv se vedle romantické lásky Jany a Honzy stal hlavním tématem jeho dokumentu. A také důležitým styčným bodem mezi diváky a herci, díky kterému režisér postavil jejich příběh do úplně jiného světla. Stal se komunikačním mostem, který umožnil divákům sledovat dokument bez výčitek či zhnusení, za to s velkou dávkou soucitu. Soucitu diváků tragédie, jehož prožitek je očistí a ti pak s pocitem morálního narovnání opustí kino jako lepší lidé. Jana a Honza sice žili na ulici, probírali se odpadky, zahřívali alkoholem a jedli dávno zkažené potraviny, myli se jen velmi výjimečně a spali v hrobce s potkany a krysami, ale rozhodli se být svobodní, na nikom nezávislí a nikdy by nikoho o pomoc neprosili, ani stát, ani své kamarády filmaře.

Bezdomovci jako my 

Obraz, který nám režisér nabídl, mapoval tak spíše jeho pojetí svobody, která i lidem na okraji společnosti propůjčuje důstojnost. Potlesk plného sálu patřil autorovi, který divákům nastavil zrcadlo a očistil je v jejich vlastní neuvědomělé ideologické pozici, v jejich porozumění tomu, co je to dobrá společnost, co je to svoboda, kde nacházet smysl. Příběh Jany a Honzy totiž nezobrazoval bezdomovce, kteří by využili sociálních dávek či lékařského ošetření, nebo třeba k obživě kradli. Ne, zobrazoval příběh bezdomovců, kteří se rozhodli být svobodní: příběh hrdých bezdomovců, kteří spadli až na dno, ale našli vzájemnou lásku.

Dokumentarista tvoří

Jenže i tito lidé touží po věcech, které nelze na ulici najít. Tvůrci jim podle svých slov v této fázi vypomohli drobným obnosem. Cesta Jany do Ostravy přinesla dvojí zklamání v podobě neúspěšné žádosti o vydání dávno prošlých dokladů totožnosti a také neúspěšného setkání Jany s její dcerou. Nedostatek uznání Janu sráží na kolena a začíná zde její definitivní pád. Tvůrci mohli minimálně na úřadě Janě pomoci. Sice by to byl už jiný dokument, dokument o pomoci filmařů lidem toužícím být „opravdu“ svobodní. Nicméně tak neučinili. Cesta Honzy do jeho rodné vesnice odkrývala jeho touhu po navázání kontaktů s rodinou ještě více. Honza dokonce své nemocné mamince lhal o tom, jak v Praze žije. Chová se takto snad člověk, který je se svým životem spokojen a žije opravdu svobodně a šťastně bez pomoci jiných?

Vzniknul opravdu silný dokument, hledejme v něm ale i náš příběh. Velmi rádi soudíme jednání jiných lidí. Nerada bych zde soudila Davida Vondráčka a jeho kameramana za jejich pohled, který byli schopni dovést až na plátna kin a sbírat za něj ocenění. Snažím se ale popsat to, čeho je tento dokument také obrazem. Láska a svoboda, pád romantického bezdomoveckého mýtu. Opakování té jistoty, hrdé svobody — jedině v takovém obrazu je bezdomovectví legitimní i pro spořádané občany této společnosti. Odmítání solidarity a sociální pomoci s předpokladem, že se přeci o sebe umím postarat sám, a pokud ne, tak je to jen moje věc.

Láska v hrobě ukazuje bezdomovectví tak, aby se diváci v kině dokázali identifikovat s osudy protagonistů a nezažili pocit nemístné nadřazenosti či zmaru. Dokument, který reprodukuje ideologii úspěchu a svobodného jedince, jenž kvůli honbě za vznikem své představy ignoruje základní lidskou povinnost či příkaz pomoci bližnímu.