Bezdomovci jako my

Martina Poliaková

Dokument Davida Vondráčka Láska v hrobě byl oceněn při udílení Českých lvů. Přesto si můžeme položit otázku nad autorským postojem vůči jeho protagonistům — neznamená vzdávání se spoluodpovědnosti za protagonisty i společnost?

Málokdo si je schopen představit, jak skutečně žijí bezdomovci ve městech či na venkově. Jejich život nás zajímá prakticky jen ve chvíli, kdy se s nimi setkáme. Setkání jsou to často iniciovaná z jejich strany, tedy nechtěná a v řadě případů a z mnohých důvodů nepříjemná. Malé povědomí o způsobech jejich života je přímo ideální pro neustálou reprodukci různých mýtů a stereotypů. Na rozdíl od tohoto malého povědomí naopak často umíme vyjmenovat širokou škálu důvodů, proč lidé nakonec na ulici skončí. A velmi rádi hodnotíme, jaké důvody jsou ty přijatelné, tj. politováníhodné, a jaké ne, tj. kdy si za to — jak se říká — můžou sami a taky ať si sami pomohou.

Co motivuje umělce zabývat se jejich životem a postavením? Samotná zvědavost nestačí. Domnívám se, že motivace vychází z provokativnosti holého faktu, že bezdomovci jsou součástí naší společnosti a vytvářejí na každého jejího jednotlivce tlak (morální, solidární). Dokument Láska v hrobě nutně pracuje s touto provokativností, protože si bez ní bezdomovectví nelze představit. Je postaven na obrazech, které ukazují na hranice našich představ o lidskosti či o společnosti, v níž žijeme. Je výsledný obraz dílem nezaujatého pozorovatele událostí? Jakým způsobem do něj autor zasahuje?

Pohled bez přívlastků?

Formát dokumentu bývá nesmlouvavý a divák má dotyk s „reálnem“ rád. Ať už jsou to intimní polohy každodenního života v nesamozřejmých reáliích či dopad hlavních hrdinů až na dno. Tento dokument zachycuje příběh skupiny bezdomovců, kteří žili na strašnickém evangelickém hřbitově v Praze. V rozmezí let 2007 až 2011 však nabírají události dramatický spád. Z téměř harmonické idyly v zeleni a hřbitovním klidu mezi hrobkami a urnami se životy „staré party“ pomalu rozchází. Může za to plánovaná rekonstrukce hřbitova, díky které většina bezdomovců musí tento přístav klidu opustit.

Nyní i mezi poslední (milostnou) dvojici osudově vstupuje alkohol a nejistota. Ty nakonec spolu s definitivní ztrátou přístřeší na hřbitově vedou až k rozpadu soužití a v konečném důsledku i smrti hlavní hrdinky. Žádná fabulace, každodenní praxe. Příběh, kterému lze věřit. Jenže, divák nesmí ani u dokumentu zapomenout, že se dívá na příběh, který byl natočen z úhlu pohledu jeho tvůrce, že se v každém záběru odráží jeho intence a osobnost, a nejde tak jen o pouhé zachycení reality klíčovou dírkou. Proč vlastně tedy musel tento dokument vzniknout?

Každý obraz dokumentu s sebou nese soubor možností, závazků a povinností, pod jehož tlakem autor tvoří. Nebylo by tedy jednodušší před problémem zavřít oči a raději se o něj nezajímat? Jednodušší by to jistě bylo. Buďme tedy rádi za každého, kdo se bezdomovci zabývá? Naopak, chtějme, aby se tvůrce dokumentu nevyvazoval z odpovědnosti za to, jaký obraz vytváří a jak — přímo i nepřímo — vstupuje do života protagonistů svého díla. Láska v hrobě se snaží zachytit život skupiny bezdomovců v čase.

×
Diskuse
January 13, 2014 v 20.17
To je ale síla!
Podobné pocity jsem měla při sledování Hyde parku Počasí z ulice. Herec Oldřich Kaiser měl stejnou tendenci adorovat svobodu bezdomovců a ignorovat základní lidskou povinnost pomoci bližnímu jako autorka připisuje režizérovy Lásky v hrobě. Zkuste na to kouknout, mohu se mýlit, ale ...
http://www.ceskatelevize.cz/specialy/hydepark/6.12.2013/

Před vánoci jsem spěchala kolem bezdomovce sedícího na chodníku, mokrého od mrholící zachmuřené oblohy. Stmívalo se, kolem svištěla auta a on ke mně vztahoval ruku a cosi říkal.
Že jsem se aspoň nezastavila? Na to mohu kdy těžko zapomenout.
Žít v zemi tak bohaté, jako je naše a míjet lidské trosky bez pomoci - čeho se to na stáří dopouštím?