Před časem jsem četla výrok někoho hodně zkušeného, kdo dokázal zobecnit lidské jednání z hlediska jeho následků. Tvrdil, že ať se rozhodneme určitou věc vykonat, nebo naopak nevykonat, nikdy nemáme jednat polovičatě. Polovičatost je horší, než dovést rozhodnutí do konce, i kdyby to bylo chybné rozhodnutí. Jak šel život, mnohokrát jsem se o této pravdě přesvědčila.

Dva nebo tři dny po vyhlášení amnestie odstupujícím prezidentem, jež se týkala z 23. 000 vězňů z českých věznic přibližně 6.000 osob,o něco později uváděl tisk více,obnáší to nad jednu čtvrtinu vězněných, jsem stála dopoledne v brněnské nádražní hale. Za mými zády se ozývalo nepříliš hlučné chrápání drobného člověka spícího na kamenné lavici. Spal polosedě v jakémsi kozelci, spal v průvanu ve velké zimě, ale zřejmě velmi tvrdě.

Bezdomovec? Měla jsem na svůj vlak ještě chvilku času, a tak jsem si spáče zblízka dobře prohlédla. Byl to mladý, útlý muž, tak kolem 25 let, v košili a lehké bundičce, na jedné noze poněkud vyhrnutá nohavice ukazovala holou nohu pod kalhotami. Polobotky ještě mokré ,dost zablácené svědčily o dlouhém chození po rozblácených cestách. Snad v noci v parku? V noci by jej v nádražní hale bez platné jízdenky nenechali jen tak sedět.a na jízdenku někam možná ani nemá.

Noční chození jej zřejmě tak unavilo, že tvrdě usnul i v tak nepříznivých podmínkách. Po tom, co jsem viděla v televizních zprávách, mně bylo jasné, že je to jeden z  lidí propuštěných náhle bez přípravy z vězení, možná dokonce že v noci, z těch, na které nikdo nečekal, kteří asi nemají kam jít. Člověk bez prostředků. Bez rodiny a dobrých přátel, bez práce, ba bez přiměřeného teplého oděvu, protože byl asi uvězněn v teplém ročním období. Pokud nebude víkend, může si jít na pracovní úřad pro 1.000 korun, které pro začátek dostává každý propuštěný vězeň. Dřív tuto částku vydával kurátor. O každého propuštěného vězně by se jeho kurátor měl starat a pomoci mu najít práci i ubytování. Nikdy se to nedalo uspokojivě plnit a což teprve teď, při nedostatku práce. Na jednoho kurátora běžně připadá několik stovek klientů i mimo amnestii. Na pracáku se propuštěný hned může přihlásit o práci, kterou ale sotva dostane. Už i proto ne, že nemá čistý trestní rejstřík a v současné době se vyžaduje, jak jsem se také dozvěděla, na jakoukoliv práci.

V Brně máme v institucích, jež poskytují noclehy bezdomovcům, přes 300 míst k přespání. Přestože to není ani desetina počtu z toho, kolik je odhadem v Brně lidí bez přístřeší, nebývají plně místa obsazena, dokud neuhodí mrazy. Proč, byl-li tenhle spící človíček propuštěn večer nebo v noci, nevyhledal některý z azylových domů?

Místo by pravděpodobně ještě našel.Magistrát zřídil v listopadu nový azylový dům a tam je přes 90 míst. Nedávno jsem jej navštívila. Měl tam být pro lidi bez domova i lékař. Při stavbě bylo pamatováno na ordinaci, ale v době mé návštěvy tam lékař nebyl a ordinační místnost byla využita jinak. Nic nenasvědčovalo tomu, že tam v dohledné době bude. Pro bezdomovce lékařská pomoc není. Klienty do tohoto nového azylového domu magistrátu pouští, na přespání až v 21 hodin. Na noc se zamyká. Ráno, snad v 7 hodin, musí klient dům opustit. Platí se 50 Kč za noc. V noci, jak mně zaměstnanci sdělili, je zamčeno a klienti se už nepouští.

Možná, že oproti režimu a službám v tomhle azylovém domě, který spravuje brněnský Magistrát, je to v azylových domech Armády spásy a Charity o něco měkčí. Někde se dá přespat i za 35 Kč, může se tam už v 19 hod, dostane se něco k snídani a je možno se i umýt. Viděla jsem na Mlýnské ulici azylové zařízení, kde mají zdarma i oděvy, které tam lidé pro bezdomovce darovali. Ale ve dne musí do mrazu a deště. Míst je tam jistě o mnoho méně, než by bylo i za běžných okolností v zimě potřeba, natož po náhlé amnestii.

I kdyby toho spáče z nádraží čekala šťastnější varianta a někde se mohl uchýlit k  rodině nebo družce, kteří ho přijmou, může následkem podchlazení vážně onemocnět. Bezdomovce nemocnice odmítají. O tom jsem se přesvědčila. Záchranky jsou povinny je do nemocnice odvézt, zůstanou-li ležet na ulici. To se stalo mému známému bezdomovci, který žil s bolavou nohou, jako kdysi propuštěný havíř z Ostravska, bez střechy nad hlavou několik let v Brně. Ve dne většinou před kostelem sv. Jakuba, v noci v parku na Moravském náměstí pod keřem. Dopravila jsem ho do Úrazovky, protože noha se mi zdála ve velmi zlém stavu. Nikdo jej neošetřil, vyhodili nás. Jednoho dne jsem jej už nenašla. Jeho kamarád mi sdělil, že padl na ulici a pak jej záchranka odvezla. Prý už umíral.

Kolik asi lidí po nepřipravené amnestii přibylo mezi podchlazené, hladové, mezi ty, kdo nezískají práci, byť ji budou poctivě hledat? Kolik se jich do vězení jako recidivisté asi brzy vrátí? Pro kolik to vězeňské prostředí bude jedinou šancí na přežívání? Nezapomenu na záběr v televizi z propouštění trestankyň z ženské věznice. Asi čtyřicetiletá žena plakala a nechtěla odejít na svobodu, byť na ní bylo vidět, že žila ve špatných podmínkách. Neměla zuby, byla vyhublá, zřejmě jí dlouhodobě chyběly i hygienické prostředky, neboť ty si kupují trestankyně za své. Nezískají-li práci, která není ve vězení zdaleka pro všechny, nemají třebas ani na mýdlo a vložky. Neměla kam jít, byla bez prostředků, rodiny a přátel.

Amnestie se vztahuje ještě i na mnoho tisíc osob s tresty odpykávanými mimo věznice.

Proč se to děje bez přípravy, aby ti z amnestovaných, kteří chtějí nadále žít jako řádní pracující občané, pro to měli reálně vytvořené podmínky? Jsme jedna z evropských zemí s nejvyšší recidivou trestných činů — snad nad 60 procent To se ale dá čekat, ne?

Ze zcela jiného hlediska odsuzuje tuto amnestii renomovaná právnička a soudkyně Eliška Wagnerová. Jde jí o hlavně o to, že budou smazány obrovské částky, které amnestovaní podvodníci nebudou muset poškozeným uhradit.. Mně jde o velikou většinu těch na dně, kteří nemají reálnou možnost se ze dna pozvednout.