Před časem jsem četla výrok někoho hodně zkušeného, kdo dokázal zobecnit lidské jednání z hlediska jeho následků. Tvrdil, že ať se rozhodneme určitou věc vykonat, nebo naopak nevykonat, nikdy nemáme jednat polovičatě. Polovičatost je horší, než dovést rozhodnutí do konce, i kdyby to bylo chybné rozhodnutí. Jak šel život, mnohokrát jsem se o této pravdě přesvědčila.

Dva nebo tři dny po vyhlášení amnestie odstupujícím prezidentem, jež se týkala z 23. 000 vězňů z českých věznic přibližně 6.000 osob,o něco později uváděl tisk více,obnáší to nad jednu čtvrtinu vězněných, jsem stála dopoledne v brněnské nádražní hale. Za mými zády se ozývalo nepříliš hlučné chrápání drobného člověka spícího na kamenné lavici. Spal polosedě v jakémsi kozelci, spal v průvanu ve velké zimě, ale zřejmě velmi tvrdě.

Bezdomovec? Měla jsem na svůj vlak ještě chvilku času, a tak jsem si spáče zblízka dobře prohlédla. Byl to mladý, útlý muž, tak kolem 25 let, v košili a lehké bundičce, na jedné noze poněkud vyhrnutá nohavice ukazovala holou nohu pod kalhotami. Polobotky ještě mokré ,dost zablácené svědčily o dlouhém chození po rozblácených cestách. Snad v noci v parku? V noci by jej v nádražní hale bez platné jízdenky nenechali jen tak sedět.a na jízdenku někam možná ani nemá.