Prezidentova amnestie a dění kolem ní nejenže vypovídají cosi závažného o stavu naší společnosti, ale staví před nás i otázku principů spravedlnosti a milosti. Od samého začátku téhle kauzy mě provází hluboký pocit nejednoznačnosti, současně se ve mně probouzejí úvahy inspirované mojí vírou, která téma milosti a spravedlnosti radikálně tematizuje a staví do středu lidského příběhu. Omlouvám se čtenáři, že tento text vlastně nebude o Klausově novém politickém aktu, byť se jeho nit vine podle osnovy této události.

Rozhodnutí amnestovat i aktéry nejrůznějších ekonomicko-kriminálních kauz, které se pochopitelně vlečou mnoho let, právem vyvolalo vlnu všeobecného rozhořčení. V zemi, kde lidé kvůli pokutám za osmnáctikorunový lístek upadají do dluhové pasti a kde je drtivá většina kauz, v nichž víří miliardy, zametána pod koberec, může být takový akt vnímán jako čirý výsměch spravedlnosti. Poslední temný vzkaz hradního pána adresovaný občanům této země.

Nespravedlnost přirozeně probouzí resentiment odplaty a vztek. Zde se skrývá klíč k oné prudké reakci většiny veřejnosti. V této zemi vládne taková míra nespravedlnosti, že stačí pár vroucích kapek dalších křivd a může se rozhořet nevídaný požár. Máme v sobě dlouhodobě nastřádaný hněv. Je třeba si ovšem uvědomit, že místní nespravedlnosti, produkované naší mafiánsko-politickou oligarchií, jsou jen projevem skutečnosti, že žijeme v nespravedlivém systému. Jsme zapleteni do gigantického planetárního kola bezmoci, žijeme ve světě, kde mrtvý zisk určuje osudy živých bezezbytku. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, žijeme v nespravedlivém světě. Utopie šťastného svazku mezi kapitalismem a demokracií se rozplynula. Zbývají jen pseudonábožné křeče fanatiků trhu, sebeklam bezzubého reformismu a cynismus profitujících. A demokracie se otřásá v základech.

Spravedlnost není malá věc. Biblická tradice, která spoluurčila její pojetí v naší civilizaci, ji staví vysoko. Přímo do nebeských výšin. Je Božím jménem a jeho svrchovanou vůlí. Je nadřazena jakékoliv zbožnosti. Některé pikantní pasáže hebrejské Bible prozrazují, jak je Bohu nevolno z modliteb, obřadů a ceremonií, pokud je nezakládá spravedlnost a milosrdenství; jak z duše nenávidí modlitby těch, kteří utiskují své dělníky a jednají bez soucitu se slabými. (Překlady mnohdy vášnivé reakce Stvořitele na nespravedlnost tlumí, jakoby útlocitné čtenáře připravovaly na současnou mesalianci církví a mocných.)

Nespravedlnost, kterou Bible tak příkře odmítá, má sociální ráz. Bůh zavrhuje utiskování chudých, slabších a jinak vyloučených. Modlitba ani pravý půst nespočívají v okázalé zbožnosti, ale jsou formulovány jako výzvy k téměř revolučnímu jednání: „Zdalipak půst, který si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmenému volnost, každé jho rozbít? Copak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho…“

Vidíme, že z tohoto postního testu jako společnost propadáme. Pokud toto člověk plní, ubírá se před ním spravedlnost a za ním Boží sláva. Pokud ne, uzavřel smlouvu s podsvětím — se smrtí. Pokud je společnost dlouhodobě v zajetí nespravedlnosti, propadá podle Bible soudu, což znamená, že ji nekontrolovaně zaplavují síly podsvětí a začíná její zánik. To je základní trajektorie biblických proroctví.

V Bibli však existuje i princip milosti — nezaslouženého odpuštění. Někteří lidé, kterých si hluboce vážím, se domnívají, že Klausova amnestie, přes její problematické aspekty, manifestuje tento princip, bez kterého rovněž neexistuje zdravá společnost. Spravedlnost má zavázané oči a nevidí konkrétní osudy, na které dopadá. Někteří proto právem upozorňují na to, že Klausův čin také uleví mnoha lidem, jejichž provinění není nijak závažné a může jim pomoct k novému životu. Teologicky řečeno: upřednostňují milost. Oprávněně se pak obávají, aby rozhořčení z nespravedlnosti úplně nepotlačilo nezbytný princip milosti.

Podíváme-li se opět na Písmo, pak v něm je milost zvláštním způsobem privilegována, aniž by se zapomínalo na spravedlnost. Opakovaně je v něm zdůrazňováno, často pomocí symbolických cifer, že Boží milosrdenství je silnější než jeho spravedlivý hněv.

Milost je silně zastoupena v Novém zákoně. Tam je základní osou, na které se odehrává příběh Boha a člověka. To neznamená, že by Nový zákon ignoroval otázku spravedlnosti. Výmluvná je v tomto ohledu moderní ikonka kolující na sociálních sítích, která znázorňuje Krista vyhánějícího s bičem v ruce představitele nejmocnějších finančních institucí dneška. Společenské pořádky založené na dvojici pán a rab Nový zákon odmítá. A chudí jsou v Evangeliu metafyzicky privilegovaní.

Přesto u Ježíše i Pavla dominuje milost. Nový zákon zná ještě jednu nebezpečnou chorobu člověka, jeho sebeuspokojení nad vlastní spravedlností a morální bezúhonností. Nový zákon ví, že lidská bezcitnost a tvrdost se ráda halí do pláště mravní čistoty. A také ví, že lidé špatné činy mnohdy páchají ze zoufalství a nenaplnění. Proto z Ježíšovy mise nejsou vyňati ani „celníci“ (za které je možné libovolně dosadit jakékoliv pohůnky dnešního zlořádu). I k nim směřuje skandální zpráva, že nehledě na jejich dosavadní působení je jim nabídnuta radikální amnestie, radikální pozvání k novému životu. Jediné, co se od nich požaduje, je víra, že jsou Bohem bezpodmínečně přijati a milováni.

Tento obrat není morálním aktem. Bůh není morálním Bohem. Proniká svou láskou i do nejtemnějších rohů duše a světa, aniž by cokoli mohlo zvrátit tento děj. Myticky řečeno, sestupuje do pekel a vytrhává člověka z jeho vlastního (sebe)zavržení. Ti, kdo se zabydleli ve své morálce a cti, jsou podle Nového zákona ve vážném duchovním nebezpečí. (Pod tímto zorným úhlem je dobré se také podívat na některé prezidentské kampaně.)

Novozákonní optika je náročná. Aplikovat ji společensky je nesnadné. Troufale představuje koncept nápravy, která může vzejít toliko z odpuštění, z přijetí uzdravující lásky. Kdo následuje Krista, musí zápasit s nespravedlností, a současně nechat svůj postoj prozářit sluncem, které svítí na spravedlivé i nespravedlivé. Jinými slovy mám usilovat o spravedlnost, aniž bych sám sebe počítal mezi spravedlivé. Mám si být vědom, že tak jako jsem já sám byl přijat bez podmínek, tak může a má být přijat i ten poslední zločinec.

Tato perspektiva nasvěcuje Klausovu amnestii ještě z jiné strany, byť on sám mohl sledovat velmi temné záměry. Ano, jakkoli amnestie zahlazuje stopy kdejakých sviňáren, přinese také naději a úlevu mnoha stíhaným či odsouzeným lidem. Tím nepopírám, že její rozsah je problematický. Jen se bojím, abychom s vaničkou nespravedlnosti nevylili i dítě milosti. Shodou zvláštních životních okolností znám jednu ženu, které Klausův čin vrátil důstojnost a naději. Paradoxně prezidenta nikdy neměla ráda. Tato krásná, chybující bytost, jejíž provinění nespadá do kategorie omilostněných gaunerů, se může znovu napřímit. To není málo, zvlášť když její přečin byl spíš chybou než zločinem. A navíc měl kořeny v těžkém životě a traumatické zkušenosti.

Jako kristovec dávám přednost milosti, aniž bych popíral potřebu spravedlnosti. Hlasitý odpor vůči amnestii je výrazem oprávněného odporu vůči nespravedlnosti a zlu, které ovládá naši společnost. Je výrazem nedůvěry ve vládnoucí elity. Je výrazem skutečnosti, že tato země nevzkvétá, že tato společnost je, jak napsal nedávno Tomáš Samek, nemocná a zralá na změnu. Změna, kterou tolik potřebujeme, se musí zrodit z vědomí kolektivní i individuální odpovědnosti za stav světa. Pokud by ale ti, kdo jsou dnes oprávněně rozhořčeni, propadli morální pýše a resentimentu odplaty, měla by jen nepatrnou šanci na úspěch.