Letošní rok byl v oblasti dokumentárního filmu snad tak výživný, jako v oblasti hudby - i doma vzniklo poměrně mnoho snímků snažících se o novátorskou formu, zajímavý režijní přístup, dávajících najevo jasný autorský postoj a komentujících společenské dění, aniž by se jednalo o prvoplánové agitky nebo jednorozměrné banální popisy.

Rozhodně stojí za to zajít si na projekci či vyhledat si v digitálním archivu České televize nebo na dokumentárních platformách typu Docalliance filmy jako Král nic nedělá Jana Gogoly, Vězení umění Radovana Síbrta, Tělo mého těla Violy Ježkové, Umanutá Miroslava Janka či Pevnost Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské.

V dokumentárním Štěstí z šesti za uplynulý rok 2012 se ale nebudeme omezovat jen na tuzemskou produkci. Nepotřebujeme ochranu před importem. Jednoduše proto, že český dokument jednoznačně platnou součástí světové kinematografie a často dokáže nápaditě zhmotňovat důležité pohledy na to, čemu říkáme skutečnost.

Ať už jde tedy o zahraniční či české dokumenty, vyzdvihnout je třeba následující šestici. V případě zahraničních skvostů je samozřejmě problém v jejich dostupnosti tuzemskému publiku. Řešením je kromě návštěvy festivalů divácký tlak na ČT coby televizi veřejné služby, aby současné zahraniční autorské dokumenty zařadila do svého portfolia.

Těžká práce, tvrdá hra (Carmen Losmannová, Německo, 90 minut)

Pro mě zatím snad nejpronikavější pohled do podmínek a okolností života dobře postavených zaměstnanců v korporacích. Je to pečlivě propracovaná sonda do nejrůznějších způsobů sociálního a psychologického inženýrství. Ať už jde o architekturu budov, řešení pracovních prostor, způsob motivování k výkonům či metody identifikace vhodných lidí pro konkrétní místa, vše směřuje k nekompromisní kolonizaci vnitřního světa zaměstnanců, jimž je kromě peněz nabídnuta vlastně jen prázdnota.

Losmannová to vše dokázala zachytit vizuálním stylem, který vychází ze způsobu estetizace bezduchých prostor obřích budov známých ze samotných korporátních filmů a videí. Nepouští se do dialogů, nevyvolává situace, ale svůj analytický esej zakládá na oficiálních sděleních a zdánlivě neškodných korporátních projevech. Výsledkem je závažný film o čím dál rozsáhlejší sféře našeho života, na níž je dobré dávat si pozor.

Dva nula (Pavel Abrhám, ČR, 108 minut)

Druhý celovečerní snímek autorské dvojice Pavla Abraháma a Tomáše Bojara není jen zábavnou komedií s reálnými lidmi hrajícími sebe sama, ale taky výrazným a povedeným formálním experimentem. Film o jednom fotbalovém zápasu se ve statických záběrech nezabývá děním na hřišti, ale soustředí se na nejrůznější typy zhruba dvacítky diváků a zaměstnanců stadionu, kterak se hra odráží v jejich reakcích a komunikaci.

Riskantnost projektu byla značná a projevila se zde síla rčení "připraveným štěstí přeje", které pro dokumentaristy kvůli nevyzpytatelnosti reality platí dvojnásob. Roční přípravy, pečlivé vyhledávání vhodných diváků a budování vztahů s nimi, a promýšlení silného formálního přístupu nakonec pomohly překonat nečekaný, neovlivnitelných a pro film zdánlivě nevhodný průběh samotného zápasu. Vznikl výrazný film schopný nahlédnout do sociálního jádra fotbalu, zároveň však bez výsměšné grimasy.

Aj Wej-Wej: Bez omluvy (Alison Klaymanová, USA, 91 minut)

Mladá americká režisérka natočila až překvapivě vrstevnatý portrét čínského umělce a blogera Ai Wei Weie, který je zároveň portrétem samotné současné Číny. Síla jeho portrétu pramení z blízkosti čínskému umělci - aktivistovi, do které se režisérka dokázala dostat a ve vášni, se kterou jej s kamerou dokáže provázet během jeho aktivit proti zhůvěřilým aktům regionálního či státního establishmentu.

Přestože je v jistých kruzích Ai Wei Wei světovou celebritou, ve svém portrétu vystupuje uvolněně, neformálně, a postupně se z hlediska diváka stává i díky odstup pomalu ztrácející kameře dostupným "chlápkem odvedle", jehož návštěva je oslavou nekompromisního a zároveň nikterak žlučovitého pohledu na fungování společnosti.

Dokument zároveň dokáže postupně prostupovat vrstvami čínského dohledu, cenzury a donucovacích praktik a dojít od zdánlivého poklidu dobře situovaného aktivisty k jasnému ultimátu strany - ještě jeden text či rozhovor a Ai Wei Wei jde do vězení.

Láska v hrobě (David Vondáček, ČR, 79 minut)

Láska v hrobě je rovněž dokumentem, který se vyznačuje schopností blízkosti. David Vondráček rozpoznal charisma a energičnost dvou lidí bez domova žijících danou dobu na jednom starém pražském hřbitově, a učinil je ústředními protagonisty svého filmu.

Jejich bezprostřednost nechává zapomenout na přítomnost kamery a štábu. Vondráčkovo zúčastněné pozorování přitom nevede prvoplánovou kritiku institucí za politiku nesnažící se bezdomovectví účinně řešit, ani se nezabývá otázkami viny na své situaci u obou postav.

Místo toho skrze značně syrovou kameru i zvuk vhlíží do každodenního života dvou bezdomovců, kteří jsou zároveň alkoholiky a bohémy chápajícími jako hlavní hodnotu svou svobodu. Právě díky citlivému, nemoralizujícímu a neintervenujícímu režijnímu přístupu k výrazným postavám dokument nastoluje jako základní otázku věc svobody, smyslu života a zároveň se také ptá, jakým typem svobody je život v závislosti.

Od Fica do Fica (Zuzana Piussi, Slovensko, 82 minut)

Skličující pohled slovenské režisérky na politickou situaci a situaci uvnitř protestního hnutí na Slovensku, který by ale českému publiku mohl být naprosto srozumitelný i bez nutnosti znalostí tamějších reálií. Kampaně politiků a vření okolo korupční kauzy Gorila slouží Zuzaně Piussi jako platforma k vyjevení důvodů, proč a jak možnost společenské změny bývá zpravidla popřena hned ve svém počátku.

Dokument je cenný v tom, jak dokáže prozkoumat roztříštěnost občanských protestních aktivit, nevraživosti občanských lídrů a jejich často malicherné důvody, podobu a podstatu vzájemných konfliktů mezi lidmi majících (či to alespoň deklarujících) přitom stejný cíl. Jako portrét občanské impotence by se film dal vztáhnout i na protestní dění v ČR v uplynulém roce a proto by ho české publikum mělo vidět.

Hledáme Korejce ze Severu (Jero Yun, Francie, 65 minut)

Angažovaný videofilm autora narozeného v Jižní Koreji

se načas snaží znovu zcelit zemi kdysi rozdělenou zásahem Sovětského svazu. Na první pohled nevycválené video zkrátka nabývá na napínavosti a výpovědní síle o situaci v Severní Koreji, kam se mladý filmač samozřejmě nemůže dostat.

Podstatná a hluboká výpověď vzniká skrze takřka detektivní pátrání po severokorejských uprchlících v příhraničních oblastech. Aniž by kamera kdy do Severní Koreje nahlédla či autor využil archivních materiálů či soukromých archivů, vzniká plastický obraz života v totalitním režimu - ale zachycuje stejně tak intenzivně pokrytectví Jižní Koreje a přiživování permanentně konfliktní situace.