O jednom „loserovském“ páru

Dagmar Daňková

Jiří Peňás rozhodně neudělal ve způsobu, jakým psal o dokumentu Davida Vondráčka Rozhořčené 2012 a především o jedné z jeho protagonistek Aleně Jiřičné, čest kulturní tradici Lidových novin.

Dokumentární snímek Davida Vondráčka Rozhořčené 2012 vyvolal rozsáhlou polemiku. Nezaujal mne tolik aspekt genderový, neboť se pohybuji v natolik pestrém sociálním prostředí, že se zhruba stejně často setkávám s ženami, které vychovávají více dětí, jako s těmi, které mateřství z různých důvodů odkládají, či zcela odmítají. Saša Uhlová, Tereza Stöckelová i Ilona Švihlíková jsou vysokoškolsky vzdělané, průbojné a sebevědomé, poskytují rozhovory, přednášejí a publikují, takže pokud se jich ve filmu nebo následných komentářích v tisku a na sociálních sítích něco dotklo, mají dostatek možností se samy účinně bránit.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Mne osobně ale nejvíce zaujala ta čtvrtá mladá žena. Alena Jiřičná, sympatizantka Occupy Praha. Dívka, která na Jesenicku zažije dramatický nárůst nezaměstnanosti po krachu místní papírny, a s přítelem Miroslavem Tichým se vydá za prací do metropole, kde si společně budují bydlení, zaměstnání i nová přátelství. Z Occupy se Alena časem stahuje, přátele tam chodí jen navštěvovat, protože o novou práci nechce v žádném případě přijít. Nabídli jí sedmdesát korun na hodinu, výhledově (považte!) možná až devadesát, což její přítel s obdivem komentuje, že to je víc, než bere on. Popisují, že jeho příjem pokryje náklady spojené s bydlením, její pak obživu. Rádi by bydleli ve svém, měli dítě... jejich sny jsou dojemně obyčejné a krásné.

Podobně se vyjadřují i další lidé zhruba v jejich věku, které režisér Vondráček oslovuje na demonstracích. Žijí v Praze, kde na rozdíl od jiných míst ČR pořád ještě pracovní příležitosti jsou, ale často zřejmě tak mizerně placené, že mnozí kombinují dva úvazky, pracují na směny, doma se s partnerem téměř nepotkají, a přesto s financemi stěží vyjdou. Většinu jejich příjmů spolkne vysoký nájem, dostupné sociální bydlení není k mání, o vlastním bytě mohou jen snít. To jsou momenty, kdy na diváka dýchne autenticita těch výpovědí, téměř jako v Závodu ke dnu Víta Janečka.

Alena Jiřičná hovoří o začarovaném kruhu, o tom, že lidé nemají možnost žít tady v této „komunitě lidí“, cítí, že společnost není k ní a jejím blízkým vůbec přátelská, neposkytuje jim ani minimální ochranu v oblasti práce či bydlení, v podstatě je odmítá, odsouvá na okraj, nepočítá s nimi. Popisuje přesně to, co na jiném místě dokumentu říká docentka ekonomie Ilona Švihlíková, tedy že stát přestává vůči občanům plnit své základní funkce.

Alena s Mirkem mají však přes všechnu tu bídu kolem pořád radostná srdce, nezahořknou, za svým osobním štěstím si vytrvale jdou, a co je pro mne obzvlášť cenné — svou případnou frustraci neobracejí proti těm, kteří jsou na tom stejně špatně nebo dokonce hůře než oni. Nezačnou si vylívat vztek na obvyklých obětních beráncích (Romech, imigrantech, bezdomovcích), právě naopak — jsou s nimi plně solidární. Přiznám se, že jsem tímto po všech stránkách sympatickým párem byla nadšena, a ačkoli nemám ráda velká slova a z Bible cituji jen výjimečně, blesklo mi hlavou, že právě takoví lidé jsou solí této země, vždyť navzdory nepřízni osudu neztrácejí víru, naději a lásku.

V tomto rozpoložení jsem sáhla po sobotních Lidových novinách a nalistovala komentář „Všechny ty báječné ženy nalevo“. Jiří Peňás se s tím nepáře: „Podobné je to se zázemím Aleny Jiřičné, jež je ovšem skutečnou proletářkou dneška, holkou, která se složitě protlouká v Praze, kam odešla, protože fabrika na Jesenicku, v níž pracovala, jednoho dne zkrachovala. V Praze se přidá se svým podobně loserovským přítelem k hnutí Occupy Prague, jež ovšem spíše než nějakou společenskou silou se jeví poněkud vágusovským letním tábořením na vyprahlém trávníku na pražském Klárově.“ Tolik Lidové noviny, únor 2013. Jsem možná naivní, ale pořád ještě čekám od listu, v němž působil Karel Čapek, jehož srdce bylo na straně chudých, spíše zamyšlení nad tím, jak ponížení a bezmocní se dnes někteří lidé cítí. V očích Jiřího Peňáse jsou to ovšem loseři a vágusové, za více slov mu nestojí. Možná i proto, že už mu trochu dochází prostor, příliš se totiž rozmáchl v předchozím odstavci při popisu pokoje Ilony Švihlíkové.

Přátelům, kteří by mne snad chtěli chlácholit, že slovo „loserovský“ přece není zase tak hrozné, předem říkám, že anglicky umím. V češtině to slovo negativní konotaci má, není to prostý „smolař“, v podtextu zní trochu „lůza“ i „socka“. A všem amatérským psychoanalytikům se zase bez vytáček přiznávám, ano, „beru si to osobně“, protože sama mám v dnešní době strach z onemocnění a nezaměstnanosti, i když je pravda, že v takové situaci by mne asi to, jestli mne naši „báječní muži napravo“ také označí za losera, už tolik netrápilo.

Odpustím panu Peňásovi závěrečnou zmínku o Mao Ce-tungovi, byť je nesmyslná, protože žádná z protagonistek se k jeho odkazu nehlásí. Chápu, že pro pointu jeho textu se hodil předseda Mao lépe než Rozhořčete se! Stéphana Hessela. Vůbec od pana redaktora nežádám, aby měl lidi z protivládních demonstrací rád, dokonce je nemusí ani chápat (já jsem ostatně jeho okouzlení Karlem Schwarzenbergem rovněž nechápala), ale když se o mých přátelích bude vyjadřovat s takovým despektem, jako předvedl nyní, rozhořčím se i já, dosud pravidelná čtenářka sobotních Lidovek.

    Diskuse
    February 27, 2013 v 10.14
    Stéphane Hessel
    S velkou bolestí v srdci dodávám, že Stéphane Hessel právě dnes zemřel. A to jsme se ještě ani nestačili skutečně rozhořčit.
    February 27, 2013 v 12.7
    Úctyhodná osobnost
    Takhle na dálku asi můžeme krom vzpomínky a připomínky leda číst: http://imcmedia.cz/?p=1963. Není to kompletní a možná ani dokonalý překlad, ale to hlavní tam je. A rok starý rozhovor je zde: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-na-ct24/169214-uz-nezijeme-v-demokracii-rika-stephan-hessel/
    February 27, 2013 v 14.5
    Peňás a Lidové Noviny
    Jiří Peňás by asi už nepsal do Lidových Novin, kdyby nepsal tím způsobem, jak píše. To, že Lidové Noviny už jsou pouze hlásnou troubou současné pravice s občasným zajímavým či kritickým článkem od Bělohradského či Barši, což ale nevyváží jejich pravidelný odběr a už vůbec ne četba zpravodajství a komentářů, jsem přišel už před lety a před 5 či 6 lety jsem se odhodlal k tomu radikálnímu kroku, že jsem je odhlásil - a není to úplně snadné - včetně toho, že jsem z nich nedostal jeden zaplacený měsíc, i když jsem byl jejich pravidelným čtenářem od nultého čísla v roce 1987.
    ŠŠ
    February 27, 2013 v 17.10
    Stéphane Hessel
    - připojuji se ke vzpomínce, děkuji za odkaz na rozhovor v ČT a přeji nám v české kotlině, abychom se uměli rozhořčit.
    JP
    February 27, 2013 v 22.56
    Díky
    Moc pěkný článek, díky!
    FO
    February 27, 2013 v 23.47
    Také díky
    Přiznám se, že teprve tento článek mě přivedl k náhledu, jak byl Peňásův komentář nepovedený. Jinak nesouhlasím s tím, co napsala paní Hubíková, na mě působily autenticky všechny čtyři ženy, i když je každá úplně jiná. V tom zase musím pochválit režiséra.
    MN
    February 28, 2013 v 9.42
    Pan Peňás nebyl ve svém komentáři úplně mimo
    neboť onen dokumentární film ve mě vyvolal dojem, že protagonistky jsou jakási "lůza", nějak na okraji "naší společnosti" a udělaly by lépe, kdyby se více staraly o rodiny a děti, a nepletly se do politiky. Protože tu máme dělat "my" a za to dostáváme 6 miliard ročně od koncesionářů...
    February 28, 2013 v 11.59
    Normalizace?
    Přemýšlím, jestli je to ten správný termín, pro to, co nám nyní předvádějí veřejnoprávní média.
    Vycházím z toho, že poblouzněnost z pravicové politiky u přemýšlivého člověka musela nutně za uplynulá léta vyprchat. Systém po krátkém vzdemnutí v devadesátých letech, způsobeném rozdáváním a rozkrádáním plné státní kasy, je téměř neustále v krizi. Výhled na zlepšení žádný, naopak. Ovšem zároveň je také v nedohlednu nutné radikálnější řešení, protože levicová opozice je bezzubá.
    Takže řešení pro redaktora veřejno-právního média je asi stejné, jako řešení u redaktorů v době normalizace. Plnit zadání věrchušky /nyní neoliberální/, přitom si myslet své, ale hlavně držet hubu, protože nikdy neví, jestli někde poblíž není nějaký "Mádl", nebo jemu podobný zarputilý budovatel kapitalismu. Děti chtějí mít vystudované, hypotéky splacené, auta nová, tak proč by si měli komplikovat život?
    V té souvislosti mě napadá, že ona, mnonásobně kritizovaná Normalizace, je fakticky pevně zabudovaná ve všech kapitalistických režimech. Držet hubu a šlapat v řadě se tu vyplácí, stejně jako u nás po 68. roce.
    JH
    February 28, 2013 v 14.56
    Držet hubu a šlapat v řadě
    se vyplácelo snad vždycky. Když budete místo toho pindat a chodit křížem, zaručeně spoustu lidí namíchnete.
    ŠŠ
    February 28, 2013 v 16.9
    Normalizace
    je jistě fakticky pevně zabudovaná ve všech kapitalistických režimech a všude se jistě vyplácí nepindat a nechodit křížem.

    Jaktože se ale v některém tom režimu objeví takový Stéphane Hessel, který ve svých třiadevadesáti letech s podporou party podobně křížem chodících intelektuálů dokáže publikovat svou výzvu Indignez-vous ! a vyburcovat v mezinárodním měřítku k ochraně práv a svobod člověka?

    Jinde se naproti tomu jiskřičky nesouhlasu s oklešťováním těchto práv rychle začurávají do popela, aby od nich náhodou nic nechytlo. Asi není v české kotlině náležité klima, aby v ní někdo podobný Stéphanu Hesselovi vyzrál. A kdyby se i vynořil, o koho by se tak asi mohl opřít?
    + Další komentáře