Pouhý den po navýšení statusu Palestiny na pozorovatelský stát v OSN vyhlásil izraelský premiér Netanjahu rozšíření osad v oblasti E1, tedy v posledním nezastavěném místě v prstenci izraelských osad kolem Východního Jeruzaléma. Výstavba těchto osad je nelegální podle Čtvrté ženevské konvence: „Okupující mocnost nesmí deportovat nebo přemístit své civilní obyvatelstvo na území, které okupuje.“ Izrael očividně tuto konvenci ignoruje a mezinárodní společenství pasivně přihlíží.

V časných ranních hodinách v pátek 11. ledna začaly desítky Palestinců a několik mezinárodních aktivistů přímo v oblasti E1 budovat novou vesnici, kterou nazvali Bab al Shams, tedy Sluneční brána, podle románu libanonského spisovatele Eliase Khouryho. Do dvou hodin vyrostlo na dvacet velkých stanů, každý z nich mohl pobrat až 25 lidí. Aktivisté přinesli matrace, deky, polštáře, jídlo a další vybavení a prohlásili nové místo za vesnici se zvoleným starostou a radou. Prohlásili, že to není tábor, ale nově vzniklá vesnice, která zde zůstane. Dopoledne přijely desítky dalších Palestinců a začali v nové vesnici bydlet s rozhodnutím zůstat natrvalo.

V průběhu dvou dnů vesnici navštívilo mnoho podporovatelů, novinářů a několik politiků. (Několika státním zástupcům byl přístup izraelskými vojáky odepřen, jako například známé zákonodárkyni Hannan Ashrawi). Přišli i palestinští majitelé pozemků, kteří projevili se zřízením vesnice souhlas.

V pátek odpoledne přijela policie a předala oznámení od Nejvyššího soudu s tím, že stany musí být po šesti dnech odstraněny. V sobotu dopoledne přijela policie se zprávou, že území bylo vyhlášeno uzavřenou vojenskou zónou (obvyklá taktika k vyhnání obyvatelstva). V sobotu večer dostali aktivisté od organizátorů zprávu, že se mají připravit na násilnou evakuaci, nejspíše v ranních hodinách.

Izraelské jednotky přijely v neděli kolem druhé hodiny ráno. Policie o počtu zhruba 500 lidí začala odvlékat na 150 aktivistů o hodinu později. V pět hodin ráno je propustila na známém přechodu Kalandya, který se nachází mezi okupovaným Východním Jeruzalémem a Ramalláhem.

Toto je výpověď Češky, která se akce zúčastnila na protest proti pokračující kolonizaci okupované Palestiny:

„V sobotu večer nám všem bylo oznámeno, že armáda či policie přijde nejspíš další ráno, mezi čtvrtou a pátou hodinou. Už předchozí noc byly drženy celonoční hlídky. Ze soboty na neděli spalo jen málo lidí. Já jsem spát šla, protože jsem chtěla být aspoň trochu před zásahem vyspaná. Ulehla jsem až ve dvanáct, ještě jsme se zapovídali s novináři z Haaretzu a americkým novinářem Maxem Blumenthalem, kteří přišli vesnici navštívit ještě v noci. Ve dvě hodiny ráno nás ostatní vzbudili, že jsou v okolí vojáci. Rychle jsem sbalila spacák, vzala svůj malý batoh a šla ven ze stanu. Lidi byli ve skupinkách, zkoumali, kde jsou vojáci. Na silnici pod kopcem bylo vidět řadu seřazených připravených autobusů. Zorganizovali jsme se do stanu, začala mačkanice, tak jsem ze stanu odešla. Jedna řada lidí si už sedla na zem a zaklínila se rukama a nohama, připraveni na kladení co nejdelšího nenásilného odporu. Další řada lidí si posedala na studenou zem.

V dálce byla vidět tenká zelená světélka, fosforující malé tyčky umístěné na policejních uniformách. Byla jich spousta, jako mravenců. Jinak nebylo vidět nic, jen pohybující se světýlka. Přišli z několika stran, obklopili nás z dálky a postupně se přibližovali. Byly vidět tváře. Novinář odvysílal zprávu do televize, zabíral sedící nenásilné aktivisty, seřazené policisty, pak odešel. Čas na zásah. Policisté vytahovali jednoho aktivistu za druhým, aktivisté kladli pasivní odpor — být co nejtěžší, aby bylo co nejobtížnější nás dostat rychle pryč. Někteří zranění křičeli. Pak přišla řada i na mě, vyvlekli mě a začali kloubit ruku, dala jsem hlasitě najevo bolest, chvíli mě nechali. Odvlékli opodál. Přikázali sednout na zem, nehýbat se, nemluvit. Postupně nás odvedli na jiné místo, opět sednout na ledovou zem, sedět, nehýbat se, nemluvit.

Dvakrát prohlídka batohu, jednou jsem ukazovala obsah sama, podruhé jsem naštvala policistu tím, že jsem mluvila česky a dostatečně nereagovala na jeho chabé pokusy o ruštinu. Vyházel věci z baťohu do hlíny, pak ale vše vrátil. Po hodině jsme byli odvedeni do autobusu. Jela jsem s „VIP“ společností, s Mustafou Barghoutim, kandidátem na prezidenta v roce 2005 — policisté jej oslovovali „doktore“, tiskovou mluvčí akce Abir Kopty a spoustou skvělých nebojácných mladých i starších Palestinců, kteří po cestě zpívali různé písničky. Mezitím policisté zaznamenali jména a čísla osobních dokumentů. Jeli jsme přes Jeruzalém — pro většinu z mladých Palestinců první příležitost podívat se do pro ně nedostupného města — až na palestinské území — tedy do oblasti A, která je pod plnou palestinskou civilní i vojenskou správou. Šest zraněných. Konec akce.“

Hannan Ashrawi, palestinská zákonodárkyně, označila tuto iniciativu za „velice kreativní a legitimní nenásilný nástroj, jak chránit naši zemi od izraelských koloniálních plánů“ a dodala: „Máme právo žít kdekoli ve svém státě a vyzýváme mezinárodní komunitu k podpoře takových iniciativ a k ochraně těch, kdo jsou ohroženi izraelskými okupačními jednotkami kvůli uplatňování svého práva na poklidný odpor proti nelegální izraelské okupaci.“

Na Západním břehu Jordánu mezitím pokračuje výstavba nelegálních izraelských osad, ve kterých k dnešnímu dni žije až půl milionu dle mezinárodního práva nelegálních osadníků.