Palestina získala v OSN status nečlenského pozorovatelského státu. Okolnosti hlasování byly zajímavé samy o sobě, zvláště z pohledu České republiky. O zvláštních spojenectvích, která nám hlasování přineslo, tu byla řeč jinde. Na mysli přitom tane otázka, zda tichomořské ostrovní státy jako Mikronésie či Palau získaly za své hlasování od Spojených států nějaké přísliby ve věci boje proti globálnímu oteplování, které je pro ně existenčním ohrožením.

Nebo jiná, neméně spekulativní, totiž zda Česká republika, posouvající se pomyslně od evropských břehů vstříc Novému světu, dokáže své nynější nadstandardní vztahy s Izraelem i se Spojenými státy využít k tomu, aby skutečně něco udělala pro nezávislý palestinský stát. Jeho potřebnost a správnost totiž sama ústy ministra Schwarzenberga deklaruje.

Zákon odvety

Co ale rozhodnutí valného shromáždění znamená pro ty, jichž se týká nejvíce, pro Palestince a Izraelce? Pravděpodobně může změnit méně, než si připouštějí i ti největší optimisté. Ukázala to bezprostřední odvetná reakce izraelské vlády, která (vedle zadržení cel za zboží pro palestinskou autonomii) ohlásila vybudování dalších tří tisíc bytů pro židovské osadníky na Západním břehu a ve Východním Jeruzalémě. V tomto případě jde o zcela klíčové rozhodnutí, protože výstavbou by bylo de facto přeťato spojení mezi jižní, menší částí palestinského Západního břehu, a větší částí severní s nedalekým centrem Ramalláhem.

Je nepravděpodobné, že izraelská vláda od tohoto záměru ustoupí. V Izraeli je před volbami, průzkumy napovídají, že strany nynější Netanjahuovy pravicové koalice ještě posílí, a ve veřejnosti je velká poptávka po rázném, silovém řešení. Navíc jde o dlouhodobou politiku: v aglomeracích na okupovaném Západním břehu a ve Východním Jeruzalémě žije přes půl milionu židovských osadníků a je zcela nereálné, že by se kdy v budoucnosti izraelská vláda odhodlala k tomu je vystěhovat. Každá vláda jakéhokoli politického zabarvení se totiž bude obávat na jedné straně reakce často militantních osadníků, na druhé straně většinového mínění v samotném Izraeli. Mezinárodní tlak, navíc vycházející dosud ze strany slabé a nejednotné Evropy, na tom zřejmě mnoho nezmění.

Dva státy, jeden stát, žádný stát

V úvahách o dalším vývoji je proto třeba pomalu brát na vědomí zásadní skutečnost. Řešení v podobě dvou států, stále oficiálně považované — i ve Spojených státech či v České republice — za kýžený cíl, je prakticky neuskutečnitelné. Palestinský stát v podobě nejméně dvou, pravděpodobněji však tří či více od sebe oddělených částek území, který reálně kontroluje jen menší část z 22 procent mandátní Palestiny okupovaných po roce 1967, tedy necelých deset procent celé rozlohy Izraele/Palestiny, je pouhou chimérou. Bude se pravděpodobně stále více přesouvat do virtuální polohy, živý ponejvíce v oficiálních projevech diplomatů.

Jaké jiné alternativy se ale nabízejí? Jen málo pravděpodobná je myšlenka jednoho státu Palestina/Izrael. Kritici izraelské vlády, židovští antisionisté (podle svých kritiků ovšem „Židé nenávidící sebe sama“), sní o jednom demokratickém státě dvou národů. Představují ovšem zřetelnou menšinu a zřejmě se jim nepodaří získat pro představu, jež by se naproti tomu zamlouvala stále větší části Palestinců, podporu mezi židovskými Izraelci.

Z izraelské krajní pravice a podobně zaměřených kruhů naproti tomu zaznívá pod heslem „Palestina je Jordánsko“ popírání samotné existence Palestiny a Palestinců jako samostatné národní jednotky. Představa, že Izrael přímo připojí osadnické aglomerace na Západním břehu ke svému území, a zbytek země s palestinskou většinou připadne Jordánsku, poslednímu z relativně proizraelsky zaměřených arabských sousedů Izraele, je však málo pravděpodobná.

Nepřítel vnitřní i vnější

Jako nejreálnější „řešení“, alespoň pro dohlédnutelnou budoucnost, se tak jeví pokračování stávajícího uspořádání. Z pohledu Izraelců, kteří ve velké většině nijak nestojí o kontakt se svými palestinskými sousedy a historickými příbuznými, je status quo zřejmě tou nejlepší možností. Masivní „ochranná zed“ a neméně pevná mentální bariéra mezi oběma etniky fungují spolehlivě, a pokud právě nedopadají rakety z izolované Gazy, není z izraelského pohledu potřeba cokoli měnit.

Pro židovské Izraelce je spíš aktuálním problémem, co s „vnitřním nepřítelem“ — Palestinci žijícími na území Izraele, nazývanými většinou poněkud nepřesně „izraelští Arabové“. Je jich přes dvacet procent z celku obyvatelstva Izraele, přes jeden a půl milionu, a jejich počet stále stoupá. Postupný plán etnického „dočišťování“ samotného Izraele, realizovaný především v Galileji, stejně jako mezi palestinskými beduíny v Negevu, a již mnoho let probíhající plánovitá demolice palestinských domů na území Izraele směřují k tomu, aby tato počtem významná menšina byla soustředěna na velmi malém území, ve stísněných podmínkách, reálně v situaci několika roztroušených ghett. I tito, slovy izraelského historika Ilana Pappého, „zapomenutí Palestinci“ tu ale jsou a je pravděpodobné, že o sobě budou dávat vědět stále víc.

Na cestě do ne-země

Jaké zprávy tedy budeme z horkého kousku země mezi Středozemním a Mrtvým mořem slýchat v budoucích měsících a letech? „Nečlenský stát“ Palestina bude fungovat víceméně stejně jako dosavadní palestinská autonomie. Na Západním břehu bude Abbásův Fatah obtížně manévrovat mezi nepřátelstvím izraelské vlády a nespokojeností samotných Palestinců; z Gazy se bude Hamás snažit za pomoci vlivných a bohatých islámských spojenců získat rozhodující převahu nad svým vnitřním protivníkem a definitivně se stát rozhodující palestinskou silou, s výhledem na posun dosud relativně sekulární palestinské většiny k ortodoxnějšímu islámu. To bude dále komplikovat situaci palestinských křesťanů, kteří jsou již nyní v nezáviděníhodné pozici menšiny uprostřed menšiny.

Izraelská vláda po každém přitvrzení vždy částečně ustoupí, aby pak zase o to rázněji postoupila vpřed. Namísto jednání už se bude periodicky vyjadřovat jen „vyjádření ochoty k případnému budoucímu jednání“, a i to bude za diplomatickými stoly a pultíky obratně vykládáno jako úspěch a nadějné znamení, že bilaterální jednání a dvojstátní řešení jsou přece jen, navzdory všemu, na dobré cestě. Izraelští aktivisté a přátelé Palestiny a Palestinců budou bojovat na dvou frontách, kromě pomoci svým palestinským přátelům je zřejmě čeká zápas o udržení demokratického charakteru Izraele.

V samotné zemi na břehu Jordánu budou palestinští venkované bránit každý metr půdy, za pomoci izraelských a mezinárodních aktivistů popáté znovu stavět zbořené domy, stále znovu ztrácet a oživovat naději, a čelit hluboké frustraci při čekání na checkpointech nebo při pohledu na seřazené šiky nově vystavěných obytných bloků na protějším kopci. A někteří z turistů z České republiky, jednoho z nejbližších spojenců Izraele, si možná při své návštěvě této atraktivní země najdou čas i na návštěvu velice blízké, třebaže poněkud skryté ne-země za velkou zdí.