Již od středečního poledne se na titulkách serverů i novin objevují zprávy z aktuálních střetů mezi izraelskou armádou a palestinskými ozbrojenci z pásma Gazy. Na první pohled nejde o nic nového: konflikt provází obvyklá debata, kdo začal, kdo je v právu, koho je třeba odsoudit a koho podpořit. Obvyklý je i poměr ztrát a zabitých civilistů, 1:6 v neprospěch Palestinců. A obvykle nesmyslně se jeví, alespoň ze středu Evropy, i ostřelování izraelských sídlišť raketami a nálety na obytné čtvrti v Gaze, reps. jejich bombardování z lodí či děl.

Obvyklá jsou dále vyjádření, jež přicházejí z obou stran. Izraelští politikové, generálové a jejich sympatizanti argumentují právem na sebeobranu, resp. odvetný úder za vyslané rakety, potřebou zneškodnit „teroristické“ předáky a likvidací zbrojních skladů či odpalovacích ramp. Představitelé Palestinců zase zdůrazňují provokace ze strany izraelských vojáků, právo na odboj a strasti, které jim izolace Gazy a politika židovského státu celkově působí.

A jako obvykle do třetice: ani tentokrát není jasné, jak může střet skončit, neboť — jak říkávají američtí prezidenti — všechny možnosti zůstávají na stole. Izrael v pátek mobilizoval prvních 16 tisíc záložníků a přesunul k pásmu tanky. Jeho armádní velení však ještě v pátek v podvečer uvádělo, že rozhodnutí o přímém útoku nepadlo. Hamás dal najevo, že se míní i nadále „bránit“.

V dnešní „obvyklé“ situaci působí přirozeně i několik nových faktorů. Změnila se například vláda Egypta, kterou teď vedou členové Muslimského bratrstva, tedy organizace, jejíž odnoží je i sám Hamás. Hamásu se také dostalo lepší vyzbroje z údajných íránských dodávek a vyrabovaných skladů v Libyi. A v izraelské politice došlo k závažnému posunu, když se před blížícími se volbami (22. ledna) spojila tradiční a radikální pravice. Dopad, resp. účinek všech těchto faktorů je ale sporný.

Egyptský prezident Mursí již prohlásil, že „Gazu nenechá samotnou“; moc nad armádou však Bratrstvo dosud nemá a podle posledních pátečních zpráv Egypt dojednává příměří. To dělal v podobných situacích vždy i v minulosti.

Lepší vyzbrojení Hamásu se zdá být faktem — dvě rakety již zasáhly Tel Aviv vzdálený 75 kilometrů, což se ozbrojencům z Gazy povedlo naposledy v roce 1991. Jenže ani tyto střely, ani žádné jiné zbraně Palestinců z Gazy zatím nezpůsobily nějaké neobvyklé škody. Izraelská armáda zlikvidovala v pásmu přes 600 „cílů“ s klasickou brutální důsledností, aniž by utrpěla zaznamenáníhodné ztráty. Zabito bylo nejméně 20 Palestinců. Z Gazy dopadlo na Izrael do pátečního večera 550 raket, z čehož smrtící byla jen jedna, pro tři osoby.

Spojení Likudu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a strany Jisra'el Bejtejnu, jíž vede ministr zahraničí Avigdor Lieberman, má rovněž zřejmý efekt — spojená pravice si počíná razantněji a v průzkumech sílí. Co ale může kabinet s vedením tvrdé ruky udělat jinak než obvykle? Zahnat milion a půl Palestinců do moře? Absurdní. Zlikvidovat celé vedení Hamásu? Nastoupí někdo horší. Zastrašit zastánce raketových útoků demonstrací silové převahy? Už několikrát se ukázalo, že toto nefunguje.

Zprávy o úmrtích palestinských kojenců, těhotných žen a dalších civilistů působí děsivě. Údaj, že pětina dětí v jižním Izraeli trpí posttraumatickým stresem a třetina všech obyvatel psychickými poruchami, vyvolává soucit. To vše už tu ale bylo. To vše už tu pěknou řádku let je. A přesto žádná ze stran, ba ani velmoci svoji politiku nemění. Ano, je možné, že právě tentokrát dojde k nějakému zvratu. Možná, že někdo překvapí. Zatím se ovšem zdá — navzdory veškerým kampaním a výzvám —, že všechno bude dál pokračovat při starém; že všechno opět skončí jako obvykle.