Ve vládním dokumentu Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti České Republiky pro období 2012 až 2020: Zpět na vrchol se, mimo jiné, setkáváme s pozoruhodným sémiotickým jevem. V částech textu se vyskytují formulace tohoto typu: „Svět se „smršťuje“, rozvíjí se globálně velice rychle…” (str. 7); nebo že, „[ČR] se nedaří, oproti jiným zemím, dostatečně rychle adaptovat v žebříčcích konkurenceschopnosti…” (str. 8); či že „…je nutno urychlit promyšlený reformní pohyb, abychom si byť jen dokázali udržet stávající pozici” (str. 8).

Potřeba zrychlení specifických procesů, opatření, adaptací, implementací atp. se jeví jako důležitá převodová páka či nástroj jež nás má — v ideálním případě — přiblížit k požadovanému cíli; nebo, jak vyplývá z poslední citace, umožnit setrvání v současném stavu. Cíl a současný stav jsou v úzké, téměř dogmatické, neoliberální interpretaci Ministerstva průmyslu a obchodu a potažmo vlády redukovány na ekonomický růst, který ma ČR údajně zaručit to aby obstála „v zostřující se globální konkurenci a v rychle se měnícím světě” (str. 52). Proč tolik rychlosti?

Na straně jedné rychlost představuje funkční složku kapitalistické ekonomiky (jak například tvrdí David Harvey v jeho zásadní studii Limity Kapitálu z roku 1982). Nicméně, lze také hovořit o jakési kulturní politice rychlosti. Ostatně, už raný Marx poukázal nejen na důležitost rychlé cirkulace a metamorfózy různých forem hodnoty a na časovou složku při tvorbě nadhodnoty (zisku), ale též na anihilaci prostoru časem, kdy „vše co je pevné, se mění v páru.”

Relativně prostý axiom rychlost=zisk se nám nepřestává připomínat. Na konci roku 2012 jsme mohli zaznamenat, že jistá banka — její česká pobočka — zavádí možnost „bleskové” platby pomocí chytrých telefonů, kteréžto — díky své rychlosti — mají přinést komfort a praktičnost pro spotřebitele/uživatele, ale taktéž urychlit proces akumulace kapitálu. Placení za zboží a služby okamžitým a nenamáhavým způsobem je nejen variací na Harveyho a Marxův postřeh, ale též nám připomíná, že imperativ rychlosti — směny, cirkulace, spotřeby — je silně zakořeněný, nejen strukturální ale i kulturní předpoklad reprodukce kapitalismu.

Jinými slovy, zrychlení není jen dramatickým prvkem a modalitou ekonomického stroje, „chtění rychlosti” či „akcelerování vpřed” může představovat důležitý kulturní „nadstavbový” rozměr. Součaně se ovšem nabízí další podstatná a příbuzná dimenze toho fenoménu, která v jistém ohledu ztělesňuje vztah mezi rychlostí jako funkčním předpokladem kapitalismu a kulturou rychlosti. Co tím mám na mysli?

Rychlost jako funkčně-kulturní komponent logiky kapitalistické ekonomiky souvisí s též s „žitou” rychlostí, která, ve specifické formě — a ve svých specifických variantách — definuje rozšířenou individuální zkušenost moderní doby: pozitivní a negativní fascinace spojená s individuálním i kolektivním pocitem z toho že svět se mění rychle(ji). Avšak je třeba též podotknout, že tento typ žitého zrychlení, především ve své negativní podobě, se vyznačuje psychologickou/fenomelogickou zkušeností související s individuálním a kolektivním vnímáním času; potažmo se sensibilitou evokující nedostatek či kopresi času. Přirozeně čas jako takový nezrychluje, hodina zůstává hodinou, den dnem, nicméně pocity a nálady související s tím, že čas běží „rychle” či „pomalu”, jsou běžné. Rok může „utéct jako voda”; pět minut je v jistých nepříjemných situacích „nekonečných.”

Současný imperativ rychlosti — včetně všudypřítomných požadavků „flexibility” a „efektivity” — od nás předpokládá, že se na krátké časové ose budeme schopni rychle zorientovat, dynamicky jednat, hbitě se rozhodovat. Jak ovšem poznamenává německý sociolog Hartmut Rosa, přesvědčivý a ne-spekulativní empirický důkaz toho, že svět ve  kterém žijeme, se zrychluje, stále zůstává metodologickou výzvou pro sociální vědce. Na tomto místě je ovšem vhodné připomenout starou sociologickou poučku, která se na figuru „rychle se měnícího světa” vztahuje: zas až tolik nezáleží na tom, zda je daný fenomén (rychlý svět) reálný, to však nemění nic na skutečnosti, že ten samý fenomén může být reálný a hmatatelný ve svých konsekvencích (zkušenost rychlosti, potřeba reagovat).

Puls modernity a sociální vertigo