Prospěch z kapitalismu

V naší době obzvlášť rychle a nemilosrdně se stává přítomnost minulostí; písek v přesýpacích hodinách otce Chrona dostal tempo nepříjemné. Několik let stačilo, aby kapitalismus vyplnil svou prospěšnou roli, kterou měl krátce po válce, a aby si potom podkopal půdu pod nohama. Jestliže někdo je nakolněn zahromovati, že kapitalismus vůbec nikdy nemůže dokázati něco prospěšného, tedy to bude hrom, který vychází z oblaku úplné sociologické naivity.

Historie je hřbitov systémů, jež po nějakou dobu vykonávaly užitečnou funkci, a potom odumřely. Jako křesťanství, tak i kapitalismus byly nejlepší a nejpokrokovější formou, jíž byla doba schopna. Kapitalismus vykonal divy neočekávané, slyšte toto svědectví:

„Buržoasie první ukázala, co dokáže činnost lidská. Ona uskutečnila zcela jiné světové divy, než jsou egyptské pyramidy, římské vodovody a gotické velechrámy, provedla docela jiné pochody, než je stěhování národů a výpravy křižácké... Buržoasie vytvořila za necelých sto let... mohutnější i kolosálnější síly výrobní než všechny předešlé generace dohromady. Podmanění přírodních sil, zavedení strojů, užití chemie v průmyslu i v orbě, paroplavba, železnice, elektrické telegrafy, celé světadíly k orbě schopné, splavnění řek, celé národy osadnické, jakoby kouzelným proutkem ze země vyrostlé — mělo některé z předešlých století tušení, že v lůně společenské práce dřímají tak velké síly tvůrčí?"

To není hymnus ctihodného generálního tajemníka svazu průmyslníků. To je citát z Marx-Engelsova Komunistického manifestu. Co ostatně dělá sovětské Rusko s celým tímto průmyslovým, technickým, civilisačním dědictvím po buržoasii?

Oddává se asketismu a odpírá je přijmout? Naopak, radostná, netrpělivá, americká ochota, s níž je přebírá, je poklonou pro práci, jež buržoazie vykonala: dobře jste to, holoubkové vykonali, a my teď, dovolíte-li, nebo i kdybyste nedovolili, si tím posloužíme.

Ruský kolonialismus přejímá výrobní prostředky nejvyspělejšího kapitalismu v celém rozsahu, jsa přesvědčen, že tudy vede nejrychlejší cesta do budoucnosti; konfiskuje výsledky evropské výrobní civilisace, ne, aby je zničil, nýbrž aby je podrobil zcela jiné kultuře; v určitém smyslu se tak rychle a ochotně poevropšťuje jako Japonsko v sedmdesátých letech minulého století.

I pětiletka je takovou nebezpečnou poklonou před buržoasií: bez evropského kapitalismu neprováděla by se ani polovičním tempem; stroje a inženýři, které dodává západní kapitalismus, jsou podstatou aktivní položkou v rozpočtu pětiletky. Nemá tedy smyslu mluviti pohrdlivě o kapitalismu vůbec, když ani Marx a Engels o něm ve všem pohrdlivě nemluvili, a když sovětské Rusko nemůže zatím bez jeho pomoci prováděti ani svůj slavný plán.

Lenin to psával docela otevřeně: „socialismus není myslitelný bez velkokapitalistické techniky", „je naším úkolem učit se státnímu kapitalismu u Němců"; „bez učení se od organisátorů trustů nelze zavésti socialismu; socialismus si osvojí vše, co bylo vytvořeno trusty".

Je mnoho stránek v kapitalismu, o nichž je opravdu možno mluvit s pohrdou, ale mezi ně nepatří výrobně technická stránka; tu naopak jeví se rozmach prometheovský. Kapitalismus nekrachuje jako výrobně technický systém, nýbrž jako systém sociální a distribuční; jestliže nevyrábí daleko více než nyní, jestliže nezaplaví svět bohatstvím výrobků, příčina není v tom, že by to technicky nedovedl, nýbrž v tom, že stojí na špatné sociální základně a neumí tak podnítiti konsum, jako by dovedl roztočiti kola výroby.

To je vlastní jeho tragédie: naučil sice svět vyrábět, a byl v tom znamenitým učitelem, ale sám nyní zdržuje vzrůst výroby, poněvadž by za tohoto finančního systému musil, jak už jsme několikráte řekli, psáti na vagóny se svými výrobky: vyrobil jsem, nevím komu.

Jelikož skvělé výkony kapitalismu na poli výroby byly uznány i Marxem a Engelsem, není otázkou, kterou je třeba rozhodovat, ta otázka, zda kapitalismus za všech časů byl neschopným systémem, nýbrž ta, kdy prospěšným systémem býti přestává. Podle našeho názoru během pouhých třinácti let role kapitalismu se důkladně změnila.

Řadu let po válce jsme pokládali jeho roli pro Evropu za prospěšnou; nyní ji musíme pokládat za neprospěšnou. Jestliže proti tomu někdo něco má, ať nás poučí, jak si máme počínati, abychom v současné krisi viděli prospěch. Změna není v tom, že by se byl kapitalismus sám změnil k horšímu, nýbrž v tom, že se změnila situace, v níž působí; a změnila se v neposlední příčině právě jeho automatickým působením. Nebyv regulován žádným rozumným plánem, vytvořil si sám ony obtíže, ve kterých se nyní zmítá.

Otázka socialismu a kapitalismu není ve všech dobách stejná. Rozhoduje stav zralosti. Jestliže u nás kdosi uznal za vhodné vysloviti veřejně politování, že Karel IV. nebyl socialistou, prozradil tím jen na sebe katastrofální nedostatek historického smyslu.

Jsou doby a poměry, kdy socialismus ani zdaleka nemůže konkurovat s kapitalismem. Resoluce to nemohly rozhodnout. Hnutí bez výrobní tradice, s dětskými nemocemi, tápající, přepolitisované, nemohlo ve výrobním ohledu tak spolehlivě a rychle znovu vybudovati Evropu jako starý, zkušený mistr — kapitalismus. Úlohu rekonstrukce Evropy bylo podle našeho mínění třeba přenechati kapitalismu, jestliže jsme za hlavní pokládali otázku, aby se lidem co nejdříve vedlo lépe, tj. hmotně lépe.

Byla to vážná otázka evropské životní úrovně, na celé desítiletí. Proto jsme se tehdy ke kapitalismu stavěli mnohem příznivěji než nyní: byla to v první řadě otázka praktického prospěchu. Zajisté, heslo socialisace tehdy bouřlivě žilo v masách — ale jak zklamaní socialističtí vůdcové brzo poznali, nebylo to více než heslo, kterým se vyjadřovala touha po zvyšování mezd.

Ve výrobním ohledu neposkytovala tato nálada žádných záruk.

Socialisté sami, vidouce to, duševně ustoupili před kapitalismem, který zvítězil z toho prostého životního důvodu, že každý řád, mající užitečnou a dosud nenahraditelnou funkci, musí zvítězit.

Tehdy byl socialism proti kapitalismu jako dítě proti muži. Nebylo možno obnovit výrobu socialisací, a socialisovat bankrot nikoho nelákalo, mimo ty socialisty, u nichž byl obzvláště vyvinut pud moci. Kapitalismus měl před sebou důležitou úlohu, kterou nikdo jiný za něho nemohl vykonati, a kterou měl vykonat jako sluha společnosti. Ale v jeho povaze není tato pokora a s tím se musí i teď počítat. Dovolíte-li kapitalismu kypěti, bude překypovati.

Vykonav svěřenou sobě úlohu, neresignoval ovšem, nýbrž vyšvihl se zase na pána společnosti. Následkem jeho vlády vznikla situace, v níž se stávají pravdivými všechny takové fráze jako „temné dunění a praskot v základech“.

Jediné Rusko se pokoušelo po válce vybudovat zemi bez pomoci kapitalismu, ale ruské zkušenosti nebyly toho druhu, aby někoho na západě opravdově lákaly. Výsledkem byla největší historicky známá bída. NEP byl oficiálním doznáním této bídy a ústupem k jinému systému, když už všechna hrdla byla stažena úzkostí a všechny žaludky hladem. To byla doba, kdy proletariát sám opravdu nebyl schopen spravit ani rozlámanou mašinu. Není-li v některých kruzích ochota věřit toto mně, mohu, budu-li požádán, nalézti podobné výroky ve spisech Leninových nebo Trockého.

Sovětské Rusko mohlo ušetřit svému obyvatelstvu mnoho utrpení, kdyby si bylo počínalo opatrněji, při rozchodu s kapitalismem. Majíc pevně v rukou politickou diktaturu, bylo by to mohlo učiniti bez nebezpečí. Nikdo menší než Lenin počal raditi k opatrnosti v bouřlivém rozchodu s kapitalismem. Psal:

„Lechtati se zvučnými frázemi je vlastností deklasované maloměšťácké inteligence"; „ani největší rozhodnost nestačí pro přechod od konfiskace k socialisaci“; „k provedení socialisace musí mít revolucionář jiné vlastnosti než pro revoluci“; „víc jsme s nakonfiskovali, než jsme mohli spočítat“; „pro socialism nestačí lámání, ubíjení“; „kdyby se u nás ustálil státní kapitalismus, bylo by to velkým úspěchem“, „státní kapitalism je nyní vítězstvím nad nepořádkem, rozvratem, rozviklaností, maloměšťackou anarchií“; „ve výrobním smyslu ještě nejsme ani v předsíni socialismu“; „chceme k sobě přitáhnout nejkulturnější kapitalistické elementy“; „cesta k socialismu vede přes kapitalistické vedení trustů“.

Komunismus je založen na materialistickém širokém názoru. Právě s materialistického hlediska, s toho hlediska, že člověk se má míti pokud možno dobře, není třeba litovati, že rekonstrukce Evropy byla svěřena kapitalismu. Začátečnický socialismus jako vůdce by jen prodloužil trapnou hmotnou krisi.

Kapitalismus si získal ještě v letech 1918-1928 zásluhy o životní úroveň. Upřímní komunisté, kteří se vracejí z Ruska, to také přiznají, ujistí-li se ovšem dříve, že je žádný nepovolaný povolaný neposlouchá.

Škoda z kapitalismu

Následkem toho, že, jak na začátku bylo řečeno, písek nyní obzvláště rychle se sype v hodinách otce Chrona, tato prospěšná role kapitalismu je historií. Kapitalismus dnes stojí před námi jako hříšník a jako obžalovaný. Nemůže býti pochyby, že on nás uvedl do této hospodářské krise, neboť nebylo jiných skutečných vůdců v hospodářství. Vše, co se stalo, stalo se, protože kapitalismus tomu tak chtěl. Nemá se ani na koho vymlouvat.

Jeho síla a zásluha byla v tom, že dovedl lépe vyrábět než jakákoliv forma kolektivismu. Kam to přivedl s těmito schopnostmi? Zajímavé jest, že ztroskotal (nelze hledat zdvořilejší výrazy, je to ztroskotání) právě v tom okamžiku, kdy nejlépe se mu podařilo zrekonstruovat. Dlouho se kolportoval ideál: návrat k předválečným poměrům. Nyní, když toho bylo ve výrobním ohledu dosaženo, když dokonce předválečné poměry v mnohém byly překonány, cítíme, že jsme trpce zklamáni. Nastaly rozpaky z bohatství, z mohutnosti výroby.

Poněvadž kapitalismu nic nepřekáželo rozvíjeti se podle libosti, zdá se býti jisto, že přítomná tíseň vyplývá právě z vlastností kapitalismu, a že sám se přivedl tam, kde nyní rozbolestněně a rozpačitě přešlapuje. Ukázalo se, jak vratká byla předválečná rovnováha. Návrat k předválečným poměrům je už proto nemožný, že v nových zemích vyrostl zcela nový průmysl, který se nevzdá práva na život.

Stará předválečná cirkulace statků, založená na průmyslové hegemonii některých zemí a na obchodní nebo finanční hegemonii zemí jiných, je zcela porušena. Zažehnati tyto nové poměry je skoro tak nemožno jako vrátit dítě do lůna matčina. Kdyby i kapitalismus neměl jiných obtíží, má a bude mít ty, jež jsou spojeny se ztrátou staré hospodářské cirkulace. Hospodářská mapa nové Evropy je daleko nejasnější než politická.

Ale má ovšem řadu obtíží jiných, sobě vlastních, které patří ke kapitalismu tak jako rýma k nastuzení. Zajisté, vykonal své dílo hospodářské obnovy Evropy lépe, než by to byl svedl nějaký jiný systém. Ale nyní nejde už o obnovení výroby; je obnovena a kapitalismus brání se dalšímu jejímu zmohutnění jen z pochopitelných rozpaků. Nyní jde o uspořádání odbytu výsledků výroby. A tu starý mistr výroby se ukazuje zcela průměrným nebo i podprůměrným žákem.

Kapitalistická výroba nedovede si opatřiti dosti pevné půdy odbytu pod nohama. Snad se ani nikdy opravdově nezabývala takovými myšlenkami, protože je systémem jednostranně výrobním. Zabývala nebo nezabývala — je nutno ji tomu naučiti nebo ji podříditi nějakému systému jinému, který si bude dělati více myšlenek.

Další, patrně největší obtíž kapitalismu, která také z něho samého vyplývá a nikoliv z nepříznivých poměrů, je ta, že je to systém, v němž nejvyšším motivem je zisk, nikoliv rozum nebo humanita. Logickým plánem neřízená, anarchisticky produkující výroba sama se musí ve vyspělých poměrech uvésti ad absurdum; a na nehumnánní systém, který se bere vpřed bez ohledu na člověka, je pozdě v době, kdy jste dali lidu do rukou politickou moc.

Bylo možné dáti kapitalismu volnost za účelem rekonstrukce Evropy. V této roli to vyhrál nad socialismem, a nelze říkat, že se tak stalo nespravedlivostí soudcovou. Výhodné postavení kapitalismu však rychle mizí, jakmile hlavním problémem, jako právě nyní, není už výroba, nýbrž distribuce. V této věci osvědčuje socialismus nejen více zájmu, nýbrž i inteligentnosti. Také v otázce plánu a podřízení hospodářského života zákonům rozumu. Zde ztrácí kapitalismus důvěru rozumných lidí. Nebylo chybou, že se mu svěřila práce, spojená s obnovením evropské výroby, neboť to je věc, ve které se vskutku vyzná; ale je chyba, že nebyl potom ovládnut a spoután.

To jest nyní hlavním tématem demokracie, která nemůže svůj osud ztotožňovati s osudem dnešního hospodářského řádu. Demokracie měla zacházeti s kapitalismem jako se svým sluhou; místo toho dopustila, aby v mnohém ohledu se stal jejím pánem. Není to rozumné a není to ani důstojné.

Zajisté, kapitalismus překoná i tuto nebezpečnou krisi, ale na jak dlouho? Svobodně, bez plánu, anarchisticky produkující kapitalismus sám si tvoří své nesnáze. Bude to klid za několik let a pak přijde krize nová. Do této budoucnosti nesmí se demokracie nechati tak slepě vtlačiti, jako se stalo tentokráte. K čemu by byly zkušenosti, kdybychom se z nich neučili? Nejméně ze všeho má se demokracie nechati zdržovati soukromým zájmem kapitalistů.

Není krise jako krise

Henri George se vyjádřil, že nic není tak úzkostlivého jako milion dolarů. Nic opravdu, leda snad dva miliony dolarů. Těmto úzkostlivým duším, které z úzkosti jsou ochotny všechno udělat mimo zříci se aspoň části svých privilegií, způsobilo neobyčejné potěšení líčení krise z let sedmdesátých minulého století, které se znenadání vyskytlo v novinách. To byla pravá lázeň pro stísněnou duši.

Kameny s rachotem padaly se srdcí interesovaných čtenářů. Říkali si hle-hle: to je báječné, také tenkráte byla zlá, protivná krise, a co se stalo? Nic se nestalo; všechno se zase vrátilo do starých kolejí; také nyní se nic nemůže stát. A který z kapitalistů byl více vzdělán, říkal si po této četbě: sursum corda.

Je nám líto, že musíme pokazit tuto radost. Ani v soukromém životě nerozhoduje o tom, co se stane, pokaždé jen situace, nýbrž také temperament toho, kdo se do ní dostane. Někdo v nepříznivých okolnostech zaleze do kouta, jiný vybuchne. Sociální děj je vždy výsledkem objektivní i subjektivní situace. I kdyby hospodářská krise z let sedmdesátých po objektivní stránce sebe více se podobala krisi dnešní, čáru přes kvietistický rozpočet dělá ta okolnost, že temperament Evropanů se za těch šedesát let důkladně změnil.

Žijeme ve zcela jiném psychologickém prostředí. Stará dobrácká úcta k vrchnosti zcela vymizela. Také kvantum trpělivosti a odříkavosti je na světě daleko menší než bývalo. Řekne-li někdo, že to souvisí s úpadkem náboženství, bude mít nepochybně pravdu. Ale ať to souvisí s čímkoliv, dnešní lidstvo daleko méně trpělivě snáší špatnou vládu nebo snad dobrou vládu s dobrými výsledky; můžete si to vyjádřiti, jak chcete.

Chce-li dnešní politik žíti ve světě faktů, musí počítat s touhou masy po zvýšené životní úrovni. Proti tomu mohou hlasatelé odříkání polemisovat, ale politik na to nesmí zapomínat. Také rozum a kritičnost neobyčejně se vyvinuly. Nezapomínejte ani na snadnost a rychlost, s níž se nyní rozšiřují zprávy: naši předkové věděli toho nepochybně žalostně málo o francouzské revoluci, my se dozvíme hned druhý den, co se stalo včera v Rusku.

Když už o Rusku mluvíme: v letech sedmdesátých nebylo státu, který by se pokoušel se vší vážností o provedení socialismu, a který by dodával kvasinky do nadějí nespokojenců; nebylo tu toho velkého, odvážného konkurenta, s nímž musí dnešní kapitalismus už trvale počítat. Nebylo také tak pevně organisované, odhodlané, převratné strany, jakou jsou dnes po celém světě sekce komunistické internacionály, které dovedou dobře těžit z chyb vládnoucích.

Léta sedmdesátá byla i se svou dobráckou krisí idylou proti naší době. Kvantum stability bylo daleko větší než dnes, kdy jsme po velké válce, po jedné velké revoluci a po několika menších.

Ne, nespoléhejte se na krisi z let sedmdesátých. Něco se od té doby velmi změnilo: duše člověka. Z příměru je pravda jen polovina nebo třetina. A možná, že záleží právě na tom, co je v tomto příměru chybné.

Přítomnost, 27. ledna 1932