Památce Jana Patočky a Ferdinanda Peroutky, kteří oba toužili po uskutečnění československého snu o sňatku demokracie se socialismem; aniž by se ho dočkali.

Na demokratickou revoluci z listopadu 1989 si pamatuji živě. Vzpomínám si, jak jsme s rodiči jeli v neděli 19. listopadu v podvečer — už byla tma — na náměstí Svobody v Brně. V menších městech po celé republice se demonstrovalo až v pondělí. Nevím, zda se brněnská nedělní demonstrace svolávala, tak jako ta pražská, prostřednictvím zahraničních rozhlasových stanic, anebo se jednalo o spontánní akt občanské vzpoury. Ta byla od léta na spadnutí, protože pod vlivem osvobozujících se Poláků, Maďarů i východních Němců už se i Češi a Slováci styděli dál čekat, až režim sám od sebe povolí.

Vybavuji si ale, jak jsme tehdy šli s napětím, co nás čeká. Pohled na desetitisíce lidí, kteří se řinuli ulicemi se stejnou směsí obav a odhodlání, patří podnes k mým nejsilnějším životním zážitkům. Náměstí nebylo dobře ozvučeno, davem se snad neslo, že od morového sloupu mluví sám Jaroslav Šabata. Ale skoro nikdo ho tehdy ještě neslyšel. Někdo přišel s informací, že jednu z ulic blokovali milicionáři, ale když viděli, jak mohutné počty lidí proudí, vyklidili pole. Provolávala se hesla, nepochybně o svobodě a demokracii, možná se už tehdy cinkalo klíči.

Demonstrace se konaly i po řadu dalších dní, ale to už bylo prakticky rozhodnuto, že revoluce uspěje. Jakmile se režim neodhodlal k represi v první chvíli, zdálo se jisté, že povolil a v následujících dnech se už bude zápasit jen o podobu a rychlost změn.

Další dny revoluce patří k tomu nejlepšímu, co jsem ve veřejném životě zažil, každému člověku bych přál onen intenzivní prožitek vědomí, že lidé svou společnou silou dokáží povalit odpudivou moc, že mohou vzít vládu věcí svých zpět do svých rukou, že lepší svět je díky jejich společnému snažení a tvořivosti možný; ulice byly barevné a lidé se k sobě chovali pěkně, jak během mého života u nás nikdy předtím, ani potom.

Ze školy jsem každý den spěchal do rozmnožovny Občanského fóra. Na cyklostylu jsem množil letáky, v noci po ulicích lepil studenty namalované plakáty. V listopadu 1989 mě opravdu bavilo být revolucionářem. Přesto síle dojmu z prvního večera se právě i kvůli oné intenzivní směsi napětí a nejistoty už nic nevyrovnalo.

Otci bylo v roce 1989 šestačtyřicet let. Připadalo mi, že pro něj revoluce přišla „ještě včas“, že má celý život před sebou. Dnes je šestačtyřicet let mně a můj otec už nežije. Ačkoli ani jeden z mých rodičů nikdy nelitoval, že jsme v listopadu 1989 vyšli do ulic zbavit se odporného Husákova režimu, oba patří nepochybně k lidem, kteří by nejméně posledních deset let bez váhání souhlasili s výrokem, že vývoj oněch třiceti let přinesl ve veřejné sféře více zklamání nežli radosti. Že se jednalo o třicet let, více či méně promarněných. Jak je to možné a co lze dělat, aby se naše generace za svým výkonem ve veřejné sféře nemusela nakonec ohlížet s podobnou trpkostí?

Od devadesátých let se o české společnosti podobně jako o dalších postsovětských zemích mluvilo jako o společnosti v „transformačním období“. Zhruba kolem roku 2010 se s tím přestalo. Ve veřejném prostoru se ale nikdy neujalo nějaké všeobecně přijímané vysvětlení, čím přesně byla ona transformace od sovětského systému k demokracii západního typu završena.

Dnes přitom můžeme s jistotou říct, že už se netransformujeme. Ba co víc, lze konstatovat, že původní projekt transformace se nezdařil. Namísto západní demokracie skandinávského, beneluxského, nebo alespoň pyrenejského či bavorského typu tu vznikla zvláštní odrůda postsovětského politického zřízení, která má většinu vnějškových formálních rysů demokracie, ale v základním principu se jedná o plutokracii či oligarchii — vládu bohatých pro bohaté či privilegovaných pro privilegované.

Budeme-li spravedlivě zkoumat příčiny toho, proč naše transformace v jádru ztroskotala, jistě narazíme i na podstatné mezinárodní souvislosti, na vzestup deregulovaného neoliberalismu, ekonomickou globalizaci či nepromýšlený bouřlivý technologický rozvoj, který oslaboval demokracii i v západních zemích, kde se vyvíjela od druhé světové války nerušeně. Svět na nás ale nebude čekat nikdy. Nemůžeme čekat, že nás povede za ruku, abychom se zotavili, pokaždé, když za sebou zrovna budeme mít těžší období.

Je každopádně fakt, že mezinárodní konstelace nám v posledních třiceti letech příliš nepomohla. Jen se podívejme, co v totožném období se svými skvělými demokraciemi dokázali udělat Anglosasové. Stejně tak bychom mohli poukazovat na skutečnost, že vedle nás své transformace nezvládli ani Poláci a Maďaři, o Bulharech a Rumunech nemluvě.

Ale ani s tím není na místě se spokojit. Oproti všem ostatním postsovětským zemím jsme totiž v roce 1989 měli nejvýhodnější startovní pozici, díky unikátnímu dědictví meziválečné československé demokracie, jejíhož ducha se tu navíc podařilo na konci šedesátých let rychle se emancipující občanské společnosti vzkřísit, jak je to i pro dnešek působivě formulováno ve Vaculíkových Dvou tisících slovech.

Jenomže po roce 1989 jsme se k němu už vrátit nedokázali. Lze dokonce říct, že státním programem se ve velké míře stala revize či přímé odmítání prvorepublikového dědictví a s ním těsně spjatého občanského programu roku 1968. Bezděčně, nezamýšleně to vyústilo v setrvačné pokračování Husákova kulturně-politického projektu: normalizace.

Selhání českého pokusu o transformaci je tak zapotřebí přičíst nejen vlivům vnějším, ale snad ve větší míře vlivům domácím — konkrétně nezvládnutému vztahu polistopadové demokratické elity k trojici ústředních pojmů české humanitně-demokratické tradice: národ, demokracie a socialismus.

Národ

Rok 2018 byl protkaný nespočtem osmičkových výročí, na něž jsou české dějiny ještě bohatší nežli dějiny jiných evropských zemí. Jedním z nejdůležitějších bylo výročí čtyř století od českého stavovského povstání. V následných událostech třicetileté války se v podstatě rodí moderní české politické myšlení; tragédie Bílé hory povede v budoucnu některé autory dokonce k tomu, že budou osud Čechů srovnávat s osudem Židů.

Zatímco husitské hnutí ještě zplna patří našinci stěží proniknutelnému středověkému myšlení, s lidmi jako Pavel Stránský, Kryštof Harant nebo Jan Amos Komenský by už bylo velkým štěstím strávit chvíle rozmluvou nad sklenkou vína; byli to neobyčejně ušlechtilí, v základu svého myšlení již moderní lidé. Nikoli náhodou se k Stránského stěžejnímu spisu „O státě českém“ později v kritických situacích národa vraceli s obdivem čeští intelektuálové od Havlíčka přes Peroutku až po Kunderu.

Česká televize vloni výročí stavovského povstání připomněla nepamětihodným seriálem, v němž jedna z hlavních postav připadla vojevůdci armády českých stavů Jindřichu Matyáši Thurnovi. V encyklopedických poznámkách k jeho jménu se můžeme dočíst, že zemřel roku 1640 v Livonsku.

Jedná se o původní zemi ugrofinských Livonců čili Lívů, nacházející se na pobřeží dnešního Lotyšska a Estonska. Posledním příslušníkem národa, který se livonštině naučil jako mateřskému jazyku, byla žena jménem Grizelda Kristina. Zemřela v roce 2013. Livonský jazyk se tím stal mrtvým, národ Lívů zanikne zanedlouho, při sčítání lidu v roce 2011 se k němu v Lotyšsku přihlásilo posledních 250 osob.

Mohl podobný osud potkat Čechy? A je pro nás, společenství českého jazyka, nějakou zvláštní hodnotou, že se uchoval? Pokud ano, v čem?

Často se zdá, že současná česká intelektuální elita by si nebyla jista, jak na tyto otázky odpovědět. K módě doby patří až groteskní spílání našim předkům, bizarní flagelantství. Když ke stému výročí Československé republiky začal v Praze vycházet nový liberální deník, dal prostor k zhodnocení stoletých dějin republiky jednomu z nejpozoruhodnějších autorů nastupující generace, jemuž ovšem z textu vyšel cynický škleb.

Podobně — tedy jako důsledek nezvládaného nacionalismu hodného pošklebování — vykládá dějinné nezdary Československa prakticky celá současná liberální elita. Neúspěch polistopadové transformace se pak bere jako pokračování tohoto — pro český národ údajně charakteristického — selhávání.

Naše teze je právě opačná: domníváme se, že nabubřelý ahistorický antinacionalimus, který se stal módou současné doby, sdílenou mezi mladými liberálními intelektuály prakticky všeobecně, je jednou z klíčových příčin polistopadového tápání české společnosti. A nese také vinu na utvoření vakua, do nějž v posledních letech vstupuje pokřivené „novovlastenectví“, které se eklekticky, bez ladu a skladu a v přímém protikladu k jejich motivům dovolává různých prvků z národních dějin, od husitství přes Masaryka po odboj, jimiž se zaštiťuje při šíření nenávistných, rasistických a islamofobních postojů.

Zápas o emancipaci českého národa, o němž se ve škole učí jako o národním obrození, se ale vzmáhal jako hnutí proti zjevné sociální nespravedlnosti, proti útisku slabších, v daném případě motivovanému národnostně. „Nejsou všichni velcí a urození v této zemi, nejsou bohatí a zámožní v národě všichni, všichni jen jedno z dvojího: buď rodilí Němci, nebo dokonce cizinci, anebo přece jen osoby, které odloživše již odedávna český jazyk a mrav, počítají se k Němcům? Nežije česky mluvící část národa vesměs jen v politováníhodném stavu chudoby a utlačenosti? A nad čím se nejvíce krev pění: nebyly této části národa všude dány za představené osoby, které jsou Němci anebo přec aspoň patří k Němcům? Osoby, jež nejsouce ani znalé jazyka, jímž mluví, nejsou s to ani zhodnotit jeho stížnosti a žaloby, žádosti a prosby, důvody, jež uvádí na jejich podporu? Osoby, jež k němu též nemají srdce, nepovažují jej za sobě rovného, a následkem toho s ním nejednají otcovsky, nýbrž naopak jej ovládají docela po vzoru oněch egyptských dohlížitelů, a kteří jej vysávají do krve?“, citoval před padesáti lety Jan Patočka z Bernarda Bolzana, aby nastínil podmínky, za nichž se rodilo české národní obrození.

České emancipační snažení tak mělo od začátku sociální náboj. V proslulém sporu o smysl český dějin se právem kritizuje Palackého představa o návaznosti českého obrození na husitství, později převzatá Masarykem. Jenomže kritika tohoto „omylu“, jejž Ferdinand Peroutka ve svém laskavě kritickém eseji o Masarykovi ostatně označil za „národu mnohem prospěšnější nežli Pekařovy pravdy“, se v dnešních povrchních ohlasech tehdejších sporů bere za údajný doklad Masarykova romantického nacionalismu, který se měl snad promítat i do charakteru Československa, a tím vlastně přispět k jeho krachu.

Je to křivení reality. Jednak Masaryk sám svůj „romantický“ postoj, formulovaný původně v roce 1895 v „České otázce“, ještě před vznikem Československa mnohokrát revidoval k modernějšímu pojetí, jak například už roku 1937 doložil ve svém „Rozhledu po filosofii českých dějin“ historik Jaroslav Werstadt. Jednak sám Jan Patočka, kterého se Masarykovi kritici často dovolávají, když se jej pokoušejí usvědčit z „nacionalismu“, ve skutečnosti ukazuje, že zakladatel Československa mnohem více ve svém pojetí „smyslu českých dějin“ a stanovení politického programu pro svou zemi navazuje na Bolzana, který snahu o emancipaci českého národa bral jako součást obecně lidského emancipačního snažení, nežli na Jungmanna, který ve svém reduktivním přístupu sklouzával k romantickým panslávským představám. Patočka v pěkných příkladech dokládá, že s Jungmannovým přístupem pod Bolzanovým vlivem polemizoval už Havlíček, ba i Palacký; a samozřejmě ještě v mnohem větší míře Masaryk, autor „Ruska a Evropy“.

„Moderní český národ, který vznikl z emancipační problematiky moderní, z osvícenského motivu revolučního avant la lettre, národ, který řešil od počátku problém vzestupu potlačené třídy k samostatnosti a rovnoprávnosti, musil při svém myšlenkovém úsilí přirozeně gravitovat k těmto problémům, a taková je opravdu jeho filosofická skutečnost,“ píše Jan Patočka půl století po Masarykově „Světové revoluci“, a to přesně v duchu její pointy.

Pokud se tedy u příležitosti stého výročí vzniku republiky současní liberální intelektuálové předháněli v tom, aby vysvětlovali, že její ztroskotání bylo uloženo už v nacionalismu, který provázel její ustavení, dopouštěli se buď nepřijatelně ahistorického zjednodušení, anebo se — ať už vědomě či bezděčně — stavěli proti jejímu sociálnímu programu, který byl završením českého národního obrození nejméně ve stejné míře jako emancipace čistě etnická.

Vznik Československa jako vyvrcholení národního obrození samozřejmě nemohlo nemít i nacionální charakter. Nešlo to jinak. Habsburská monarchie se vyvinula v autokratický režim, v Evropě své doby podobný snad jen carskému Rusku, k jejímž poválečným plánům patřil v případě vítězství v I. světové válce program nesmlouvavé germanizace a maďarizace; vznik Československa a dalších svobodných národních států neměl alternativu.

Poctivé je tedy zamýšlet se nad tím, jak se Československo jako stát svým vznikem završující české národní obrození s komplikovanou národnostní situací vyrovnalo. Ačkoli kritické poznámky jsou jistě na místě, spravedlivý pozorovatel bude muset nakonec uznat, že Masarykův stát si vedl vzhledem k dobovým okolnostem v podstatě skvěle.

Zástupci německých stran se stali součástí vlády už po kratičkých osmi letech existence Československa — stát neměl v programu dělat z menšin občany druhé kategorie. Země podávala kulturní a hospodářské výkony, které jí rychle získaly respekt v celém světě. Sehrála nemalou roli při vzniku Společnosti národů.

Československo svou existenci započalo mimo jiné ambiciózní pozemkovou reformou, nápravou odvěkých křivd zahrnující mohutné vyvlastňování. Po vzniku nacistického režimu v Německu velkoryse přijímalo politické uprchlíky. Při pohledu na tehdejší Evropu i na dějiny moderních států se před námi meziválečné Československo ve skutečnosti vynoří jako jeden z nejúžasnějších států, jaké kdy existovaly.

Tu je třeba kousnout ještě do jednoho kyselého jablka. Evergreenem českých liberálních intelektuálů dneška je údajný dědičný hřích, kterého se měli Češi dopustit odsunem Němců. Tím se prý stvrdil nacionalistický charakter českého či československého státu a dodnes na to doplácíme. Povězme si konečně, že je to naprostý a bezbřehý, dokonale ahistorický nesmysl.

Nijak nerozporujeme, že odsun byl tragickou událostí. Je jisté, že se při něm staly zločiny, jejichž pachatelé měli být potrestáni. A je opravdu temnou stránkou národních dějin, že do odsunu byli zařazeni i mnozí příslušníci protinacistického odboje. Ale sám o sobě byl zcela pochopitelným, v podstatě zákonitým, velmocemi bez rozporu sankcionovaným důsledkem druhé světové války.

Je absurdním příznakem současného českého antinacionalismu, že dnešní mladí intelektuálové vědí více o odsunu a jeho obětech, nežli o hrdinech — demokratického i komunistického — protinacistického odboje.

A je ukázkou strašné diskontinuity v českém myšlení, že se odsun českých Němců řeší jako nějaké fatální národní selhání, když nepředstavoval — právem nepředstavoval — morální selhání pro největší demokratické postavy své doby od Ferdinanda Peroutky přes Jiřího Voskovce až po Erazima Koháka. České Němce potkalo to neštěstí, že se jejich politická reprezentace během války soustředila na systematickou likvidaci české elity: bohužel tu po válce zůstalo příliš málo humanistů, kteří by byli ochotni se jich zastat.

Jistě, Britové nejsou hrdí na bombardovaní Drážďan, jež z vojenského hlediska mělo nicotný význam a při němž zbytečně zahynulo řádově více civilistů než při odsunu Němců z českých zemí. Prakticky nikoho by tam ale nenapadlo řešit to jako významnější téma než hrdinské události druhé světové války. A málokoho by napadlo zacházet s Churchillem jako s temnou postavou. Přitom Edvard Beneš patří politicky do stejného klubu.

Mělo demokratické Československo let 1918 až 1948, z nichž šest strávilo v exilu, závažné nedostatky? Samozřejmě. Slovy Jana Patočky: „Tragédie prvního československého státu byla tragédií nedomyšleného demokratismu u nás doma, izolovanosti naší demokracie ve střední Evropě a otevřené krize demokracie v západní světě.“

Je ovšem zcela nemístné, pokud tehdejší výkon našich předků paličsky kritizují příslušníci současné liberální elity, která za nesouměřitelně příznivějších historických i geopolitických okolností spotřebovala svých třicet let k vývoji od demokratické revoluce roku 1989 k současnému oligarchickému režimu roku 2019. Podle všeho, co je o obou postavách známo, lze usuzovat, že Beneš by Babiše zvládl vyřídit bez zvláštních těžkostí.

Demokracie

Jistě nejskvělejším esejem českého autora o demokracii je „Demokratický manifest“ Ferdinanda Peroutky. Jeden z největších českých politických myslitelů 20. století jej napsal v reakci na potlačení maďarského povstání a vydal v USA roku 1959.

Je to text, který beze zbytku ilustruje, proč dnes o Peroutkovi platí to, co se už za jeho života říkalo o Masarykovi: že je mnohem více uctíván, než studován. Všechny dnešní české liberály, kteří se domnívají, že na Peroutku navazují, četba „Demokratického manifestu“ postaví před obtížně řešitelné otázky. Pro Peroutku totiž bylo vždy definičním rysem demokracie, že umožňuje vznik socialismu. Ba co víc, byl to pro něj jeden z důvodů, proč se sám k demokracii tak odhodlaně hlásil.

Obrázkem bezprecedentního, od počátku národního obrození zřejmě nepoznaného, intelektuálního úpadku naší doby, je okolnost, že je tu možno dostávat literární ceny za knihy, jejichž nepřiznaným záměrem je tuto vlastnost Peroutkova myšlení zamaskovat. „Demokratický manifest“ je pravděpodobně nejvtipnější a nejdrtivější, chirurgicky přesnou demolicí sovětského komunismu, jaká kdy byla česky napsána. O třicet let dříve než všichni zpozdilí čeští antikomunisté nastavil autor v této disciplíně laťku nepřekonatelně vysoko: „Demokracie ochraňuje lépe bezpečnost komunistického vůdce, než je ochraňována v komunistickém státě.“

Proč se z něj tedy necituje? Proč není „Demokratický manifest“ biblí, která by se kolportovala po všech akcích institucí typu Post Bellum a ÚSTR? Protože se stejnou vášní, s jakou Peroutka decimuje komunistické režimy, se bere za socialismus.

Jelikož nikdo nedokáže obhájit Peroutkovo myšlení lépe nežli on sám, dejme mu slovo: „Legitimita socialistické myšlenky v demokracii byla uznána vůlí mnoha milionů demokratických voličů. V devatenáctém století se demokracie mj. zakládala také na majetkových poměrech, a decentralizace majetku byla obranou proti libovůli vlád. Tato okolnost bude teprve prozkoumána. Politicky však ve dvacátém století stojí pro demokracii otázka tak, že by se vydávala ve zřejmé nebezpečí stát se menšinou, nebýt pevninou, ale ostrovem v nové době, kdyby dopustila vznik představy, že na jedné straně stojí demokracie, na druhé socialismus.“

Původní program listopadové revoluce z roku 1989 s tím nebyl v rozporu. Když československý disent v roce 1988 přešel od čisté obrany lidských práv k politické opozici, promítlo se to do vzniku Hnutí za občanskou svobodu, jehož zakládajícím dokumentem se stal manifest „Demokracii pro všechny“. Text pracoval s poznáním, že charakteristickým rysem a nutnou podmínkou demokracie je důraz na pluralitu, rozmanitost, vyváženost politického dění soustavou zpětných vazeb a rozhodnou předností demokratické samosprávy nad všemi ostatními oblastmi společenského života včetně hospodářství.

„Domníváme se, že přirozenou součástí této radikální hospodářské reformy by mělo být hledání nových forem společenského vlastnictví podniků, včetně forem samosprávných. Jsme pro rozsáhlou podporu družstevnictví, jsme pro pluralitu různých typů vlastnictví a rozhodování a pro takové podmínky, které by umožňovaly různým hospodářským sektorům a podnikům hledat ty formy, jež by nejlépe odpovídaly jejich specifickým potřebám, nejlépe uplatňovaly lidskou podnikavost a tím i nejlépe vedly k jejich prosperitě. Nevyhnutelná je plná obnova soukromého podnikání ve sféře živností, řemesel, malých a středních podniků, části zemědělství a v kultuře,“ čteme v manifestu „Demokracii pro všechny“ z roku 1988.

Ani na náměstích v listopadu 1989 se nikdo nedovolával zavedení volného trhu a absolutně nikoho by tehdy nenapadlo domáhat se kapitalismu. Kdyby se tam někdo objevil s hesly o privatizaci či restitucích, byl by nejspíše pokládán za provokatéra. Nebyly to lákavé pojmy.

Zájem na kapitalismu se totiž v českém národním politickém programu nikdy nevyskytoval jinak než jako menšina. Agrární strana, výspa prvorepublikové pravice, byla také největší propagátorkou družstevnictví. A Peroutka v „Demokratickém manifestu“ psal: „Demokracie osnuje obranu proti kapitalistickému i nesmírně většímu komunistickému monopolu.“

Jak se to po roce 1989 podařilo tak rychle zlomit? Klíčovou roli v tom sehrál zánik Československa. Masarykův velkolepý stát rozdělili dva podprůměrní prospěchářští politici, protože se nedokázali shodnout na svých banálních — a jak čas ukázal zhruba obdobně nedomyšlených, v jádru loupeživých a společensky škodlivých — ekonomických programech. Přitom se jim podařilo vyhnout se nároku veřejnosti rozhodnout o rozdělení společného státu v referendu.

Tímto aktem se dosáhlo tří důležitých zvratů ve vývoji po revoluci z roku 1989. Za prvé: i symbolicky se ztratila kontinuita s Československem. Za druhé: zavedla se přednost ekonomiky nad demokracií. Za třetí: zlomila se autorita československého disentu, který byl nositelem listopadové revoluce, rozdělení státu si velkou většinou svých představitelů nepřál a nesl vědomí historické kontinuity od národního obrození, přes rok 1918, první republiku, válečný odboj, zápas o demokracii před rokem 1948, vzepětí roku 1968 až po Chartu 77 a revoluci roku 1989.

Tato kontinuita byla poražena teprve rozdělením Československa ve jménu nicotných projektů zosobňovaných Vladimírem Mečiarem na Slovensku a Václavem Klausem v českých zemích. Oba představují přízemní postavy, jež do jejich pozic vynesla obratnost v reprezentaci oportunistických zájmů druhého sledu revolucionářů roku 1989, kteří se chopili šance, až když bylo jasné, že demokraté z disentu jednak nemají promyšlený program a jednak nemají situaci pevně v rukou.

Klaus i Mečiar měli jakési vágní či doktrinářské mocenské a ekonomické představy, jejichž uskutečňování možná opravdu nebylo vzájemně slučitelné. Pro jejich zjevná omezení se jim ovšem žádný historický charakter nově vzniklým státům nepodařilo vtisknout.

Obě poloviny republiky tak spontánně vplynuly do starých kolejí, v obou určovaly další vývoj kulturně-politické stereotypy, jež se zformovaly během Husákovy normalizace. Cynické krédo jeho éry „kdo nekrade, okrádá rodinu“ se snadno stalo mottem českého klausovského režimu, který poměrně rychle zdegeneroval v systém institucionalizované korupce.

Právě ten byl přechodnou fází — onou transformací — na cestě k oligarchickému režimu, v němž žijeme dnes. Že Husákova normalizace po třiceti letech v českých zemích pokračuje pod vedením slovenského nomenklaturního kádra a Husákovým režimem vyškoleného pracovníka zahraničního obchodu Andreje Bureše Babiše je jen zvlášť symptomatickým rysem politického nezdaru polistopadového českého pokusu o demokracii.

Na Slovensku jsou na tom dnes už lépe, nejen proto, že si tamější elita daleko dříve uvědomila, jakou hrozbu pro společnost představuje Vladimír Mečiar, nežli si to česká elita uvědomila o Václavu Klausovi. Slováci těží i z toho, že si vznikem samostatného státu přece jen završili své vlastní národní obrození. Podobně jako pobaltské národy či Slovinci o svůj stát pečují daleko lépe než Poláci, Maďaři či Češi, jejichž obrození skončilo již před sto lety, po jistý čas si všichni své země představovali většími, než nyní jsou, a teď najednou tak trochu nevědí, co sami se sebou.

Dnešní tápaní české liberální elity ve vztahu k demokracii lze dobře ilustrovat na jejím vztahu k institutu referenda, jehož zavedení také bylo požadavkem disentu už v roce 1988 v manifestu „Demokracii pro všechny“. Dnes ale demokratická politika hledá tisíceré důvody, proč institut plebiscitu nezavádět, a pokud, pak jedině tak, aby pokud možno nemohl nic změnit.

Dodnes mnozí také hořekují nad zavedením přímé volby prezidenta republiky, jako by se jednalo o nějakou zradu na ústavním systému, a ne prostě o přirozený stupeň na cestě rozšiřování občanské participace. Česká liberální elita přestala rozumět svému národu, snaží se ho chránit před demokracií, a on se jí tak po zásluze odvděčuje protestními volbami zjevů jako Miloš Zeman či Andrej Babiš, jimiž samozřejmě škodí i sám sobě. Ale jak řekl jeden z voličů pro brexit v sociálně deklasované oblasti Anglie: aspoň si i v Londýně vyzkoušejí tu bezmoc, kterou tu dennodenně zažíváme my.

Příběh debaklu české demokracie po roce 1989 by nebyl úplný, kdybychom vynechali nejdůležitější hybnou sílu, která nový režim vyztužovala jako jeho ideologické zázemí. Aby za demokracii bylo možno vydávat její chudokrevnou náhražku, hrubý sociálně darwinistický kapitalismus neoliberálního střihu, bylo nutno za prvé přestat demokracii brát jako veličinu, která může mít mnoho různých stupňů kvality a začít k ní přistupovat jako k binární kategorii, která buď „je“, anebo „není“. A za druhé pak bylo nutno stanovit pro takto zredukovanou demokracii univerzální protiklad, vůči němuž se definovala negativně. Tím se samozřejmě stal předlistopadový „totalitní“ režim. A jelikož současné poměry nejsou tím, co tu panovalo před rokem 1989, je to — haleluja, hosana — demokracie.

A tak jsme doklopýtali tam, kde jsme. Adam Michnik, jeden z nejpronikavějších polských intelektuálů, už v devadesátých letech trefně poznamenal, že od pádu komunismu máme ve střední Evropě komunismy dva: komunismus a antikomunismus. Převzetí moci nad českými zeměmi Andrejem Babišem, a to za ochotné asistence výspy polistopadového antikomunistického novinářství Jana Macháčka či trosek ČSSD, je toho nejvýmluvnějším vyjádřením.

Peroutka by nebyl překvapen. Už Masaryk v „Ideálech humanitních“ psal o shodných rysech určitého typu liberálů s marxisty: „A ještě něco! Liberalismus měl a má také nechuť k morálce. Všichni ti liberální teoretikové, zejména národní hospodáři, kteří zřejmě a výslovně morálku také odmítají, jsou a byli také učiteli marxismu.“ Jako by znal Klause.

Až bude v českých zemích znovu přebírat moc z rukou oligarchie demokracie, pozná se to i tím, že jako jeden ze svých prvních kroků zruší VUML naší éry — známý též jako Ústav pro studium totalitních režimů; a zachová jej jen jako badatelský archiv bez vlastního ideologicky motivovaného programu.

Socialismus

Je možné, že současný český experiment se svobodou, demokracií a příslušností k západní Evropě skončí jako pohádka „Tři veteráni“. V ní se na začátku zjeví hlavním hrdinům skřítci a obdarují vysloužilé vojáky krásnými dary; jako jsme byli obdarováni my v roce 1989. Jenomže oni tři veteráni si darů neváží, a nakonec jich začnou používat proti sobě, k vzájemné škodě a zhoubě. Zklamaní skřítci si tak přijdou vzít své dary zpět.

Svět vstupuje do éry, v níž s vysokou pravděpodobností dějiny po několika dekádách plynutí času klidným řečištěm opět vplují do peřejí. Může nás v nich snadno potkat osud tří veteránů.

Na planetě Zemi začíná být horko. Podle faktického konsensu klimatologů máme jedenáct let na odvrácení nejhorších scénářů, které by přivodily rozvrat globálních klimatických poměrů. Přitom je třeba říct, že vývoj posledních tří desetiletí klimatology usvědčoval spíše z opatrnosti: podnebí se měnilo rychleji a nepříznivěji než ve své skepsi, pro vědce typické, předvídali.

Světu zbývá nanejvýš dekáda na odvrácení kalamity apokalyptických rozměrů. Současně se prosazuje přesvědčení, že planetární ekologickou krizi není možné zvládnout v rámci systému globalizovaného kapitalismu. Kanadská novinářka Naomi Kleinová, jedna z nejrespektovanějších osobností zabývajících se tímto tématem, nazvala před pěti lety svou knihu „Tohle mění vše: klima versus kapitalismus“.

V roce 1998 jsem pořizoval rozhovor s Ludvíkem Vaculíkem k třicátému výročí československého jara.: „A víte, možná bychom byli dále než dnes. Mezitím se totiž ten národ ještě mnohem víc zmršil a zkazil. Po listopadu 1989 se země naráz otevřela a vypukla úplná svoboda všeho. Kdežto tenkrát by to šlo postupně a mnohem víc by se třídilo,“ řekl mi tehdy Vaculík.

A o chvíli později ještě: „Socialismus nebo komunismus vznikl z určitých příčin. Nyní sice padl, avšak ty příčiny zůstaly. Když jsem přinucen se nad tím zamýšlet, zdá se mi, že tenkrát by se mnohem lépe zhodnotilo poučení z obého. Vždyť socialismus skutečně původně vznikl z nějakého lidského přesvědčení, které mělo starší kořeny, a určitě sem nepřišlo jen s Rudou armádou. Myslím, že se mohl vyvinout systém, který by obsahoval ono poučení z nedostatků jak kapitalismu, tak socialismu. A pokud se nevyvine dnes, jsme tak jako tak ztraceni.“

Ludvík Vaculík tím vzhledem k dobové atmosféře celospolečenského zmámení neoliberalismem klausovského typu vcelku opatrně neformuloval nic jiného než co k padesátému výročí vzniku Československa napsal Jan Patočka: „Cesta zpět k původnímu smyslu socialismu jako osvobození člověka se ukazovala stále více cestou zpět k vlastnímu východisku národního programu.“

V samém závěru svého textu z října 1968 Jan Patočka smysl československého pokusu o spojení demokracie se socialismem shrnul takto: „Realita nás sice poučila, že jsme přecenili své možnosti, síly a světovou situaci. Ale odehrálo se přece jen něco důležitého: objevila se idea, která je zároveň výkladem celé naší existence od počátku našeho moderního bytí, příspěvkem k snaze celého našeho dnešního lidstva a indexem možné budoucnosti. Tímto přihlášením se k velké ideji dnešní doby učinil český národ rozhodný krok kupředu vzhledem k dosavadnímu historickému stavu; držet se této ideje, držet tuto ideu i za těžkých okolností, znamená zachraňovat a prohlubovat svou duchovní existenci, a taková je úloha doby, která nás čeká.“ Máme za to, že jsou to dost možná nejdůležitější věty, jaké byly o československém experimentu roku 1968 napsány.

Oba přitom přímo navazují na své české humanitně-demokratické předchůdce. Peroutka v roce 1932 v úvaze „Inteligence a kapitalismus“ psal: „V dnešním hospodářském řádu jsme my všichni pasažéři, a u kormidla stojí majitelé výrobních prostředků. Ačkoliv se ještě tváří hrdě, jsou zřejmě diskreditováni tím, že nás dopravili na písčinu. Co učiní pasažéři na lodi, zjistí-li, že kormidelník je poloslepý, lehkomyslný nebo opilý? Nepochybně s ním začnou energickou půtku o kormidlo. Také demokratický stát by se měl zbavit své pasažerské role v dnešním hospodářském řádu. Jest mu státi se vůdcem, kde je z nesmělosti zatím jen divákem.“ A o kousek dál: „Ani demokracie, ani inteligence nesmějí spoutati svůj osud s osudem kapitalismu. Tento systém nestojí za to, abychom si přáli býti s ním společně pohřbeni.“ Opravdu nestojí. Ani dnes.

Co ale prakticky dělat, pokud nechceme být „tak jako tak ztraceni“ (Vaculík), spolu „s kapitalismem pohřbeni“ (Peroutka) či pokud chceme sledovat „index naší budoucnosti“ vymezený československým programem roku 1968 (Patočka)? Vzhledem k tomu, jak radikálně česká společnost po roce 1989 svůj původní politický program opustila, zdá se, že také naše reakce dnes musí být podobně radikální.

Především ještě jednou zdůrazněme, že je třeba odmítnout jako zcela falešnou doktrínu hlásanou dnešními českými liberály, pokud se tváří, že svou obranou neliberálního loupeživého kapitalismu, který se tu po roce 1989 etabloval, navazují na základní tah české humanitně demokratické tradice, od Havlíčka přes Masaryka po Chartu 77. Česká humanitně demokratická tradice vždy směřovala k pokusům o skloubení socialismu s demokracií a popírat to, znamená prostě ocitat se mimo ni.

Masarykovými slovy: „Můj socialismus, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa... Humanita, to není bývalá filantropie. Filantropie jenom pomáhá tu a tam, ale humanita hledí opravit poměry zákonem a řádem. Je-li to socialismus, tož dobrá.“

Z takového závěru samozřejmě vyplývají neméně radikální politické důsledky. Ekonomické poměry, jak se vyvinuly po roce 1989, nelze ve světle české humanitně demokratické tradice pokládat za legitimní.

Některé privatizace, typicky třeba Filmových ateliéru Barrandov nebo Plzeňského prazdroje a desítek dalších podniků, také dolů či infrastruktury, je možné pokládat za v lepším případě omyly, v horším zločiny, jež bude v budoucnu třeba politicky napravit.

Nelze přistoupit na dnešní zbožštění soukromého vlastnictví. Demokracie jistě má chránit vlastnická práva v přiměřeném rozsahu, jistě bude podporovat živnostníky, ale absolutně za žádných okolností by právo podnikat a vlastnit neměla nadřazovat právu na život či jen na důstojný život, což se dnes systematicky děje.

Nemluvme tedy jen o potřebě zrušit exekutory a napravit křivdy, které tu svým řáděním napáchali. Nemluvme ani jen o potřebě obnovit regulaci nájemného a bytové výstavby tak, aby se nárok levně bydlet stal samozřejmou součástí kvality života všech občanů. Je třeba jít ještě dál: majetky celé domácí třídy oligarchie, jak tu po roce 1989 selháním demokratické politiky vznikla, není důvod pokládat za legitimní, za něco, před čím by se měla demokratická politika zastavit.

Už Masaryk podotkl, že demokracie nemůže existovat bez demokratů. Je tedy zapotřebí pečovat o to, aby všichni lidé spatřovali výhody svých možností podílet se na rozhodování o věcech kolem sebe. Je zapotřebí bez okolků jim takovou možnost dát — velkorysým zákonem o všeobecném referendu i odstraněním bariér pro referenda místní, která dnes způsobují, že jsou na úrovni větších měst prakticky bezcenná.

Péče o demokracii musí ale především obnášet masivní program občanského vzdělávání, jež by se nemělo týkat zdaleka jen školství.

Stát sice musí začít tím, že přinejmenším zdvojnásobí svůj rozpočet na vzdělávání a začne platit učitele lépe než bankovní úředníky, ale jako součást občanského vzdělávání je zapotřebí financovat také pestré předivo občanských iniciativ na všech úrovních, aby podíl občanů na rozhodování o tváři a směřování společnosti nebyl jako dnes redukován více méně na volby.

Další pracovní místa je třeba vytvářet v péči o krajinu, která musí začít — přírodními, nikoli technokratickými metodami — prodělávat převratné změny, jež ji přiblíží přírodnímu stavu i proto, aby dokázala co nejlépe zvládat nápor změn klimatu. Vývoj civilizace ale nutně spěje k tomu, aby přiznala přírodě hodnotu o sobě samé.

Ekonomický program státu se musí vrátit k představám disentu z roku 1988, které namísto doktrinářství jakéhokoli druhu stavěly pluralitu vlastnických forem, od soukromého, přes družstevní, po komunitní, obecní či státní. Trh je třeba vyhnat z oblastí, ve kterých nemá co pohledávat a vyloženě v nich škodí: ze školství, zdravotnictví, veřejné dopravy i další infrastruktury a samozřejmě z médií.

Demokracie musí zlomit moc nadnárodních digitálních korporací, které ji dnes ohrožují svými algoritmy. Novou generaci lidských práv, sociálních a ekologických, je nutné postavit na roveň právům starším a organizaci společnosti tomu uzpůsobit. Měřítkem úspěšné politiky už nemůže být kvantita, ale kvalita. Směřuje k tomu americká politická koncepce známá jako Green New Deal, která je ve shodě s duchem toho, oč naši předkové usilovali v roce 1968.

Smyslem ekonomické politiky musí být péče o spravedlnost ve společnosti: lidé ve své většině bez problémů akceptují určitou míru nerovnosti, ale právem odmítají pobuřující nesouměřitelnost. Je třeba s mnohem větší péčí chránit živnostníky a jasně rozlišovat mezi jejich podnikavostí a tvořivostí, která je prakticky vždy i veřejnou službou, a vypočítavou hamižností, která zneužívá děr v systému, a někdy je dokonce sama korupčně vytváří, což je metoda, kterou tu vznikla prakticky kompletní česká polistopadová zbohatlická třída: oligarchie. Demokracie je politický systém střední třídy a je v jejím niterném zájmu, aby byla co nejpočetnější, rozšiřovala se a pěstovala svou občanskou kompetenci a vzdělanost. Demokracii ohrožuje jak nezvládaná bída, tak nezřízené bohatství.

Selhání českých liberálů po roce 1989 spočívá v tom, že se proti tomuto původnímu ušlechtilému českému politickému programu postavili, ba co hůř dokonce svůj antinacionalismus, antikomunismus a obranu kapitalismu falešně vydávali za návrat k jeho kořenům. Byl to podvod.

Už v roce 1926 v eseji „Liberalismus a zlaté tele“ je na tuto hrozbu upozorňoval Ferdinand Peroutka: „Liberalismus dosti dlouho váhal pochopiti, že mu náleží bojovati také proti kapitalismu. Slavně porazil staré tyrany, absolutismus, šlechtu a církev. Nepozoroval, že u jeho vlastních řad vyrůstá cosi, co má také talent k tyranii. Bylo mu také dosti těžko to pozorovati: neboť nový tyránek nenastoupil vládu žádným státním převratem, žádnými nápadnými činy, ale vyrostl skoro nepozorovaně... Kapitalismus vyrostl z liberálních zásad svobody; kapitalista nežádal nic než volnost pro své počínání. Proto liberálové nerozpoznali v něm tak brzy odpůrce.“

A o kus dále: „Není žádného důvodu na světě, proč by liberál musil setrvávat v nerozumu jen proto, že před ním objevil rozumnou zásadu už socialista.“ Jak víme, před devadesáti lety si liberálové od Peroutky poradit nenechali. Pokud by se dalším známým vývojem dnešní liberálové necítili motivováni, můžeme jim připomenout, že o dvacet let později během tragického zápasu v letech 1945 a 1948 si Ferdinand Peroutka hořce posteskl: „Kdo nechtěl socialismus malý, bude mít socialismus velký.“ A pak v „Demokratickém manifestu“ napsal: „Kdo by neodstraňoval příčiny, z nichž komunismus vznikal, je odsouzen k tomu, aby přihlížel, jak komunismus stále znovu vzniká, udržuje se, osnuje intriky.“

Co to znamená dnes? Demokracie se nesmí bát energicky vstupovat do nápravy ekonomického uspořádání. Regulace neboli zavádění pravidel je totiž rodnou sestrou svobody. Ještě naposledy ocitujme z Peroutkova „Demokratického manifestu“: „Bylo dekretováno, že svoboda vzniká v extrémním individualismu a neomezeném sobectví. Tu ovšem přece věci byly postaveny na hlavu. Toto není ani původ, ani budoucnost svobody. Nikdy nikde stav svobody nevznikl jako dílo jedince (ani bezohledného, ani ohleduplného jedince), ani jako dílo skupiny jedinců. V historii byla svoboda vždy nastolována jako ochranné opatření celku společnosti proti gigantickým sobeckým jednotlivcům. Jak — když ne úmyslně — je možno přehlédnout, že stav svobody je dílo kolektivní, k němuž přispívá celá společnost a do kterého celá společnost skládá své naděje?“

Věřím, že se tu během příštích třiceti let uskuteční občanská revoluce s cílem nahradit kapitalismus sociálně-ekologickou demokracií navazující na domácí humanitně demokratické tradice. Chtěl bych se jí účastnit.

Esej vychází v knize Nesamozřejmý národ? Reflexe českého třicetiletí 1989-2019 (Editor Petr Hlaváček), kterou příští týden vydává nakladatelství Academia.