Co si vzít z „pullmaniády“? Pravdivý obraz diktatury musí zahrnovat bič i cukr

Filip Outrata

Nejpřesnější obraz represivního režimu je ten, který kombinuje „cukr“ a „bič“, represi i způsoby získávání si podpory. I díky veřejným debatám, jako je ta vyvolaná výroky Michala Pullmanna, se k takovému obrazu můžeme dopracovat.

Na některé dnešní kritiky „revizionistické“ historie doslova jako rudý hadr na býka například působí, že se historikové dějin komunistické éry zajímají i o to, kolik se v dané době vyrobilo traktorů. To je přitom ale zásadní pro pochopení toho, jak a kdy se nejstabilnější oporou režimu postupně stali družstevní zemědělci.
Na některé dnešní kritiky „revizionistické“ historie doslova jako rudý hadr na býka například působí, že se historikové dějin komunistické éry zajímají i o to, kolik se v dané době vyrobilo traktorů. To je přitom ale zásadní pro pochopení toho, jak a kdy se nejstabilnější oporou režimu postupně stali družstevní zemědělci.

Věnovat se právě tomu je ale zásadní pro pochopení toho, jak a kdy se nejstabilnější oporou režimu postupně stali družstevní zemědělci. 

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Když jsem před několika lety připravoval k vydání český překlad knihy Franka McDonougha o Gestapu, překvapilo mě — asi hlavně proto, že jsem o věci dosud příliš mnoho nevěděl —, jaký obraz obávané instituce anglický historik přináší.

Gestapo v knize vystupuje ne jako obludná továrna na zlo a teror, ale spíše jako precizní byrokratický stroj, který se řídí jedním zásadním principem: vůči obyčejným pracujícím Němcům je velmi, až překvapivě benevolentní, vůči všem ostatním, zejména několika jasně vymezeným skupinám osob nějak jiných, vyčleněných ze „zdravého“ národního celku, naopak nesmlouvavý.

Tento přístup byl samozřejmě součástí toho, jak si nacistický režim získával souhlas a podporu většiny německého národa — spolu se samotnou ideologií, jež velebila ctnosti germánské rasy a pochlebovala Němcům jednoduše za to, že jsou Němci, s politikou zaměstnanosti a dalšími složkami. Byl to ten příslovečný cukr, který během války samozřejmě většině Němců patřičně zhořkl. Bič byl ale od počátku určen především pro ty druhé.

Když řečené vztáhnu na českou historii a komunistický režim, je nutné poznat jak bič, tak cukr každého represivního režimu, ať už mu budeme říkat totalitní, autoritářský, nedemokratický, diktátorský, despotický či jakkoli jinak. Každý režim, který se dokáže udržet po delší dobu u moci, musí pro někoho cukr mít, někomu musí nabídnout něco pozitivního, nějak si získat podporu aspoň některých významných skupin obyvatel.

V případě Československa v období tzv. reálného socialismu se samozřejmě nabízí námitka, že režim KSČ držela u moci mezinárodněpolitická situace, respektive vnucená přináležitost do sovětské sféry vlivu, a že se tedy s nějakým nabízením cukru nemusel moc namáhat. To by ale bylo zjednodušení. I když se to někomu nelíbí a u někoho to vyvolává morální pohoršení, i v Československu byly významné skupiny obyvatel, které vládnoucí režim podporovaly.

Cukr po československu byl určen, kromě samotných stranických kádrů, především pro obyvatele dosud nejchudších regionů země (zejména Slovenska), které nezpochybnitelně prodělaly značný vzestup a rozvoj. A režim to dokázal náležitě idelogicky, dnes by se řeklo marketingově, prodat. A nemá příliš smysl spekulovat o tom, jaký by býval byl vzestup těch regionů a těch skupin obyvatel, pokud by u nás panoval jiný režim, dejme tomu jako v Rakousku.

Je příznačné, že na některé dnešní kritiky Michala Pullmanna a „revizionistické“ historie doslova jako rudý hadr na býka působí „traktory“, tedy to, že se historikové dějin komunistické éry zajímají i o to, kolik se v dané době vyrobilo traktorů. Jako by to bylo něco nemístného, nepatřičného, co do dějin „totality“ prostě nepatří, nebo se tam octlo jaksi omylem, a je správné a zásadové se tomu nevěnovat.

Věnovat se právě tomu je ale zásadní pro pochopení toho, jak a kdy se nejstabilnější oporou režimu postupně stali družstevní zemědělci. Opět: nikomu nelze upírat morální rozhořčení nad tím, že tam, kde se před několika málo desítkami let odehrála často krutá a nespravedlivá kolektivizace s mnoha oběťmi, vyrostla část společnosti tvořící oporu téhož režimu. Ale nelze popírat, že se tak skutečně stalo, že v tomto případě zkrátka zafungoval „cukr“ pro jednu významnou část obyvatel.

Tady je důležité jasně vymezit jednu věc. To, že se určitý historik zabývá především „cukrem“, tedy tím, jak si daný režim získával podporu u určitých skupin obyvatel, nijak nepopírá ani nezlehčuje význam „biče“, tedy represe, kterou stejný režim uplatňoval vůči skupinám jiným. Naopak, dá se snad říci, že poznání „cukru“ doplňuje poznání „biče“ a pomáhá mu, a naopak. 

Při studiu jednoho nelze pustit ze zřetele to druhé. Je možné se zabývat pouze represí, ale i v tom případě zůstává v pozadí jako nepominutelný kontext ta tvář stejného režimu, která si dokázala získat podporu. A platí to samozřejmě i obráceně. Myslím, že navzdory debatám, jako je česká „pulmanniáda“, nebo možná právě i díky nim, se oba přístupy, obě perspektivy reálně doplňují a vytvářejí nejlepší, protože nejpřesnější a nejúplnější, obraz dané minulosti.

Historie jako disciplína zabývající se událostmi minulosti, jejich příčinami a souvislostmi, není soudem nad dějinami a jejich aktéry. Nanejvýš může být využita jako důkazní materiál. Soudit jednotlivé aktéry dějin nebo celé skupiny či strany je samozřejmě možné a zřejmě to má i smysl, pokud je výsledkem skutečné poučení z toho, co bylo zlé, zločinné a nespravedlivé.

Takové poučení ale může být pak aplikováno pouze na současnost, na realitu, která, ačkoli z minulosti vyrůstá a v mnohém je minulostí ovlivněna, je již od ní podstatně odlišná. Je jasné, že například odsouzení komunismu a jeho zločinů nepřináší samo o sobě žádný skutečný klíč k tomu, utkat se se zly a nespravedlnosti dneška. Ačkoli si to zřejmě někdo myslí.

V této souvislosti je zajímavé, a je to podle mě jedna z nejnadějnějších věcí na celém sporu, že na obou názorových stranách najdeme také ty, kteří se — podle svého přesvědčení — snaží o nápravu toho, co je dnes špatně. Na obou stranách najdeme ty, kdo se sice v mnohém rozcházejí a ostře se přou, ale jedno mají společné: nesdílejí normalizační konformitu, životní přístup „nějak přežít, nevyčnívat a nepřidělávat si zbytečné problémy“. A to je opravdu důležité.

Diskuse
JP
August 13, 2020 v 11.49
Shovívavé gestapo?

Tak to tvrzení o údajné "shovívavosti" německého gestapa vůči "obyčejným pracujícím" mě dosti překvapilo. Nemohu definitivně soudit, nejsem historik; ale pro zajímavost jeden konkrétní příklad. Bylo to někdy na počátku roku 1945, čili nedlouho před koncem války, kdy už každému soudnému člověku muselo být jasné, že Německo válku prohraje. Nicméně nacistický režim stále ještě bojoval svůj boj, a mobilizoval pro něj i poslední použitelné zbytky branného potenciálu. A tak jednoho dne v Berlíně před nějakou kancelářskou budovou pochodoval oddíl odvedenců, tvořený zčásti snad šestnáctiletými chlapci, zčásti starými muži. Jedna mladá zaměstnankyně v onom úřadě, která tento tristní průvod spatřila z okna, si jenom povzdechla: "No, ti by taky spíš než na frontu raději pochodovali domů!" Čili sám o sobě vlastně naprosto nevinný výrok; jenže někdo ji uslyšel, udal na gestapu - a gestapo ji zatklo, a celý zbývající čas až do konce války strávila ve vězení. Pro "rozklad branné moci Říše". Tohle o nějaké přílišné "shovívavosti" gestapa opravdu nesvědčí...

JP
August 13, 2020 v 12.4
Národ a komunistický režim

Co se míry podpory (respektive odporu) obyvatelstva vůči komunistickému režimu týče, tady by především bylo zapotřebí důsledně rozlišovat několik různých fází:

Za prvé: dobu po převratu, období první socializace, počátečního nadšení a nadějí

Za druhé: doba zklamaných nadějí - za prvé z fatálního propadu životní úrovně, za druhé ze zkušenosti se samovládou komunistické strany

Za třetí: doba reformního "Pražského jara", s novou nadějí o spojení socialismu s demokracií

Za čtvrté: doba husákovské normalizace, po násilném přervání reformního procesu - doba všeobecné společenské stagnace, kdy už naděje v obrodu socialismu nebyly prakticky žádné, a jediná naděje spočívala v jeho vlastním vyhnití.

Shodou okolností jsem zrovna nedávno podal přehled vývoje veřejného mínění před zahájením reformního procesu v roce 1968, a po jeho zahájení: a jak je vidět, důvěra respektive nedůvěra vůči režimu (tj. vůči KSČ) během pouhých několika měsíců doznala naprosto dramatických změn: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/prazske-jaro-1968-strana-a-lid/

Jestliže před reformním procesem komunistické straně důvěřovalo pouze 23 procent populace (a téměř polovina jí nedůvěřovala!), pak už o několik měsíců později se tento poměr prakticky zcela obrací: komunistické straně důvěřuje nadpoloviční (byť i jen těsná) většina populace, zatímco nedůvěru vůči ní vyjadřuje jenom 16 procent respondentů. (A pouhá 4 procenta deklaruje "absolutní nedůvěru".) Takže opravdu naprosto platí, že "každý ví - časy se mění..." A spolu s nimi i přízeň a nálada obyvatelstva.

Jakékoli paušalizování je vždy velmi problematickým počinem; ale pokud se nějak paušalizuje vztah národa k socialismu a ke komunistické straně, pak toto paušalizování naprosto nevyhnutelně vede k závěrům a soudům, které jsou přinejmenším parciálně zcela chybné a zavádějící.

FO
August 14, 2020 v 11.2

Myslím, pane Poláčku, že ten popsaný případ z počátku roku 1945 vypovídá o situaci ke konci války, kdy byl přístup gestapa už přece jen jiný, než v dřívějších letech. V citované McDonoughově knize je právě řada podobných případů, kdy si někdo "pustil hubu na špacír" a vyvázl bez trestu, tedy pokud to byl nějaký německý dělník nebo zaměstnanec. Ale bezesporu by se dala najít i řada případů jiných, v tom množství za celé období nacismu.

MP
August 14, 2020 v 14.18
Počítání traktorů jako způsob pochopení duše českého družstevního zemědělce?

Bohužel je ten historik, který se zabývá otázkou, kolik se vyrobilo traktorů za socialismu, uveden bez odkazu. A tak nevím, zda tvrzení “zásadní pro pochopení toho, jak a kdy se -- tam, kde se před několika málo desítkami let odehrála často krutá a nespravedlivá kolektivizace s mnoha oběťmi -- nejstabilnější oporou režimu stali družstevní zemědělci” není interpolace Filipa Outraty, nicméně působí na mě “jako rudý hadr na býka”.

V českých zemích byla industrializace zemědělství v roce 1948 značně rozvinutá. Oproti Bulharsku (tam vzrostla míra industrializace zemědělství v roce 1952 o 200%, protože pořídili k tomu prvnímu další dva traktory) nebyly traktory, traktorové stanice atd. nic víc než evoluce, o něco pomalejší než v okolních zemích, které za námi dříve v tomto ohledu zaostávaly (Rakousko, Bavorsko);

“Krutá a nespravedlivá kolektivizace” -- zde asi bude mnohem důležitější údaj, kolik z těch, na které tvrdě dopadla zůstali na vsi, kolik půdy družstevníků a státních statků nepocházelo z rozkulačených středních statků (tedy nebylo vyvlastněno skupině, na kterou kolektivizace krutě dopadla), ale z vyvlastněné půdy Němcům a velkým vlastníkům půdy (kteří se do sociální struktury socialistické vesnice, resp. její genealogie, promítli minimálně, pokud vůbec);

Spíše než samotný růst industrializace zemědělství (extrémní, už si přesně nepamatuji, kolik člověkohodiny smělo připadnout ve velkokravínu na jedn dojnici, ale bylo hluboko pod pěti minutami) byla zajímavá struktura: družstevní či státní, kam se chodilo do práce a záhumenek nebo zahrada spolu s hospodářskými zvířaty doma. S formálně buďto kradeným nebo jako deputát přiznaným krmivem pro ta zvířata, hnojivem pro zahradu atd. Analogicky stavba rodinných domů či přístaveb pro mladé v kombinaci s použitím družstevních strojů a občas i materiálu. Aby bylo jasno, nemoralizuji, byla to pro fungování vesnic blahodárná symbióza. A nakonec reziduum družstva ve formě jednotek.

Jak se vůbec projevovalo to, že by družstevní zemědělci byli “nejstabilnější oporou režimu”. Ano, pamatuji si, že toho mnozí v listopadové Praze 1989 obávali a zaznívaly pro ty obavy pádné argumenty. Ale ve skutečnosti tehdy venkov zachoval pozoruhodnou lhostejnost k tomu, co dělo ve velkých městech. Následující ekonomicky nesmyslný a idiotskou ideologií způsobený rozvrat vesnice ovšem motivoval silnou nostalgii po nedávném minulu.

Prostě mi počítání traktorů pro potřeby pochopení domněle konzervativního postoje pozdně socialistické vesnice přijde jako obracení Dobrých rodáků vzhůru s nohama, přičemž jim z kapsy vypadla jak umělecká kvalita, tak pokorná zkušenost, která dílo motivovala.

Traktory a menstruace

Levicová historie se běžně zajímá a takové věci, jako například kolik se v dané době vyrobilo traktorů a jak probíhala menstruace v koncentračních táborech.

FO
August 15, 2020 v 15.23
Panu Nushartovi

Myslel jste to zřejmě (?) ironicky, nicméně jak to, kolik se vyrobilo traktorů, tak to, jaký byl každodenní život v koncentrácích včetně intimní sféry (což ve zkratce znamená Vámi uvedená figura "menstruace") jsou důležitá témata, a zdaleka nejen pro levicové historiky a historičky.

MP
August 15, 2020 v 17.3
Menstruace a traktory

Studie o menstruaci může přiblížit a nasvětlit zvláštní způsob, kterým nacistická dehumanizace a ponižování heftlinků dopadala na mladé ženy -- nejspíš je to prospěšné jako překlad pro imaginaci dnešních mladších generací zvláště na západě. On se ten sice děsivý, ale uměřeně stylizovaný obraz nacistických hrůz, který jsem v mládí dostali my, začíná vyčerpávat. Už jenom to nepochopení Filipa Outraty, když se zaviděníhodnou naivitou dokládá blahovůli gestapa tím, že si někdo pustil pusu na špacír a prošlo mu to. Šťastná neznalost fungování teroru spočívajícím v tom, že Ti mohlo projít ledacos a pak´s mohl skončit v lágru pro neuvěřitelnou malichernost.

Oproti tomu počty traktorů jsou mrtvý údaj. Oproti třeba takovému porovnání vztahu k traktoru u družstevního traktoristy--byl to pro něj propůjčený kus železa, který mu umožňoval prodávat vlastní pracovní sílu -- a sedláka v takovém Severním Vestfálsku -- ten měl řekněme třicet krav, krmil je směsí dovezenou z Argentiny a jeho žena dělala na půl úvazku sekretářku ve městě, půdu měl jen aby bylo kam vyvážet hnůj, ale traktor musel mít větší a silnější než soused.

MP
August 15, 2020 v 17.9
Filipovi Outratovi

Omlouvám se, míjeli jsme se v reakci. Mohl byste alespoň náznakem nastínit, v čem je důležité, jestli Zetor vyrobil v daném roce 10 000 nebo 300 000 traktorů pro pochopení české a slovenského venkova těch let? I když ponecháme stranou, kolik se jich vyvezlo.

FO
August 16, 2020 v 10.56
M. Profantovi

Asi se opravdu míjíme. Myslím, že nemám, co bych k tomu dodal, přijde mi, že není třeba dál vysvětlovat. Počty vyrobených traktorů jsou důležitý údaj - samozřejmě jeden z mnoha, jedna z mnoha částí celkového obrazu - a opravdu nevím, jak bych Vám to měl dál vysvětlovat. Asi byste nebyl spokojen s ničím, co bych tu k věci dále napsal.

Zdá se mi, jako byste záměrně nerozuměl - samozřejmě jsem nepsal nic o nějaké blahovůli gestapa, to je Váš, s dost svévolný, výklad. Psal jsem pouze o tom, že to byla součást promyšleného postupu, selektivně uplatňovaného teroru a hrůzy, a to skutečně, s Vaším laskavým dovolením, není žádná naivita.

MP
August 16, 2020 v 13.0
Filipovi Outratovi

Ano, omlouvám se --nepsal jste česky o blahovůli gestapa, ale latinizovaně o "benevolenci".

A s těmi traktory by se mi to možná opravdu nelíbilo, nevím, ale alespoň bych tomu rozuměl. Počty, které Zetor vyrobil jsou slušně dokumentované, na tom není co vybádat, právě tak jako to, že v některých letech šly čtyři pětiny na vývoz . Prostě to byla dlouho skvělá produkce. Ale opravdu neumím vymyslet, jak to ovlivňovalo náš družstevní venkov -- např. ve srovnání s NDR, kde měli traktory z dovozu (tedy od nás).

Z historického hlediska je pak zvláště zajímavá ona studie ergonomie kabiny Z-50 Super, ze které poměrně jednoznačně vyplývá, že vztah tehdejšího režimu k ženám byl značně problematický.

IH
August 16, 2020 v 23.12

Každý režim stojí na systému zahrnujícím jak pobídky, tak pohrůžky. Mimochodem, zabývat se obojím v aktuálním podání by mi přišlo aspoň stejně zajímavé, jako v případě historie krátce poválečné.

V určitém ohledu bych klidně šel i dál než pan Outrata... To, co označuje v případě zemědělců za cukr, totiž byla (zároveň) autentická politika nové moci vlastní. Je třeba vidět, že nastolení (mj.) zdejší režimní alternativy bylo poháněno netrpělivostí a snahou urychlit pokrok, v tom i modernizaci.

Podobně jako venkov proměnil režim i podobu měst a městeček, kolem nichž vyrostla nová sídliště. Prostě značná zdejší diskontinuita se musela projevit a praktičtí lidé změny přijímali i vítali.

50. léta byla zajisté hrozná, avšak třeba značka "Made in Czechoslovakia" ještě svému renomé dostávala. V nejednom ohledu byla republika skutečně progresivní, třeba v péči o matku a dítě, v rozvoji očkování, rekreace či co se týče dostupnosti lázní. Zpřístupněny byly početné zámky, přijímány první zákony o plošné ochraně památek a přírody, v krajských městech vyrůstaly zoologické zahrady atp.

Stát využil některé příznivé podmínky a patřil k těm, kde brzy začalo sbližování vesnice a města. Výroba traktorů je jedna věc, druhou zcelování malých polností, byť konkrétním průběhem odsouzeníhodné. Teprve pro větší lány mohl být traktor již vbrzku skoro všeobecným řešením.

Podstatné bylo rovněž, že lidé na venkově se v důsledku změn historicky do značné míry rozešli se svými zvířaty a zvykli si na to. Mohl bych v této souvislosti popsat exkurzi na celkem běžném rodinném statku v Tyrolsku nebo zmínit vzpomínky kamaráda na snažení po soběstačném provozu v jižních Čechách.

Ostatně soudím, že roli průmyslu na vývoji světa v 19. a 20. století lze přecenit celkem nesnadno.

MP
August 18, 2020 v 12.13
Ivo Horákovi

To s těmi malými poli a velkými lány, na kterých se mohl traktor uplatnit, zní logicky.

Ale kupodivu to historicky nesedí. Zetor byl v podobě, která zcela převládala v padesátých letech, vyvinut v roce 1945, vyráběl se od roku 1946 a zadání znělo -- lehký traktor. Jinými slovy traktor pro středně velké, v Čechách a na Moravě převládající hospodářství. Maximálně jednoduchý, spolehlivý jako žebřiňák, aby se obešel bez vyškolených specialistů. Technologické přizpůsobení velkým lánům se prosazovalo až koncem padesátých let.

Celkově by se muselo rozlišovat podle oblastí, kopaničkářské usedlosti byly něco jiného než Haná nebo úrodné části jižních Čech a zase něco jiného byla polabská "zahrada Čech". Nemluvě o rozdílu českých zemí a Slovenska.

Industrializace zemědělství byla samozřejmě obrovský krok vpřed -- s řadou nezáměrných ekologických obětí, ale i tak.

Sbližováním města a venkova bych si už nebyl tak jist, ale z venkova zmizela nejhorší dřina, dětem zemědělců se podstatně rozšířil efektivní přístup k vyššímu vzdělání, tuším jako jediné společenské vrstvě za socialismu vyjma bolševické nomenklatury, zmizely vesnické regiony bídy. Sociálnímu rozvoji vesnice navíc nahrávala paranoidní ideologie potravinové autarkie (opět za děsivou ekologickou cenu).

To, oč mi v polemice s Filipem Outratou jde, je fakt, že industrializaci zemědělství (a industrializaci vůbec) nelze redukovat na množství strojů, že je to vždy v prvé řadě proces sociální změny a počty vyrobených traktorů jsou v této souvislosti druhořadý a zavádějící údaj.

IH
August 18, 2020 v 19.35
Martinu Profantovi

Děkuji za reakci. Nejsme, myslím, v rozporu.

Mezi obdivovatele poúnorového režimu rozhodně nepatřím. Navíc mám výhrady k překotné modernizaci. Jsem rád, když mohu sledovat nepředpojatou diskusi o druhé polovině 20. století u nás. Jsem potěšen, když vycházejí knihy, na nichž se už nepozná, že se týkají minulosti, vnímané nejen kontroverzně, ale také s cejchem. Již starší si ovšem často nenechají nic vysvětlovat (tak trochu, jako se přece nepotřebují učit slovensky). Mladší nemají větší zájem rovněž. Cítí kolem sebe banalitu, předsudečnost a nesmiřitelnost hodnocení. Jsou si snad vědomi svého znevýhodnění nepamětníků a chabosti svých znalostí.

Zájem o historii starou 30 až 70 let by přitom měl být již značný. Pro reformní úsilí jsou znalosti minulosti žádoucí. V praxi je tomu však jako s generálními tajemníky, ten minulý byl přece špatný. Nebo jako s minulým stavebním slohem z hlediska ochrany památek.

Jestliže nás mrzí, že jsme se sami od pamětníků nedozvěděli více třeba o válce, neměli bychom jít ve stopách jejich jakkoli pochopitelné zdrženlivosti a mlčení.

MP
August 19, 2020 v 10.1
Ivo Horákovi

Pro padesátá léta máme celkem dost bohatou reflexi v literatuře (a filmech) pokání (také dnes už zapomenuté označení), u Škvoreckého a muklovské literatuře. A něco málo v pamětech: Černý, Zahradníček. Určitě toho v této perspektivě zůstává hodně stranou či jednostranně nasvícené, ale to je vážná otázka pro dnešního historika:

Proč se dařily výpovědi jen z těchto úhlů pohledu? Ostatně to platí dodnes, když člověk čte pokus o pamětnickou výpověď Lubomíra Štrougala, děsí ho ten dřevěný jazyk a hradba frázi. Existuje snad jediná upřímná výpověď člena nomenklatury, která není z perspektivy pokání: Biľakovy paměti.

Role pamětníka normalizace a následující senility režimu je hodně složitá. Chyběla veřejnost, nemohli jsme své zkušenosti testovat v diskusi s druhými, vždy nejvýše v nějakém semi-uzavřeném sociálním prostředí. Citoval jsem nedávno v článku na DR Jana Pelce, vlastně jediný generační román mé generace. Vyvolal v exilu skandál, zděšené pobouření slušných lidí -- ale doma vůbec neexistovala možnost, že by se veřejně projasňovalo, o čem je v tom románu řeč, nejvýše instantní fráze snaživých redaktorů Tvorby, stejné pro Pelce i Vaculíka (mimochodem, to by byla hezká dizertace: Literární kritiky knih, které se nesměly číst, v režimním tisku).

Teď bez této sedimentující literární paměti poctivě vzpomínejte. Proti ideologickému barvotiskovému antikomunistickému obrazu. Když jsem docela poctivě v první polovině devadesátých let říkal, že neznám nikoho, kdo by stával frontu na banány a ani nevím, zda takové fronty byly, ale že si dobře pamatuji fronty na LP, knihy a před filmovými kluby, říkali mi:„Ale ty seš intoš“. A mě už nějak nešlo přes hubu, přece jen vzpomíka na svinstvo zvané kádrové dotazníky byla příliš živá, že jsem v těch frontách vždycky spolehlivě potkal spoustu kamarádek a kamarádů spadajících do kolonky „dělnické povolání“. Ale teprve o pár let později, když mé děti chodily na střední školu, jsem si ujasnil, že právě tohle rovnostářství přístupu ke kultuře, které minulý režim vytvořil spíše nezáměrně represivní kulturní a školskou politikou, byl asi největší ztracený půvab pozdního socialismu.

Ono možná jde i o to, co říkají některé skupiny až potom. Tehdy, kdy už je ten režim minulostí.

A já často slyším: "Ano, nesnášeli jsme ten režim. Ale když to srovnám s tím, co je teď, on dělníky chránil. Byla práce, bylo slušné bydlení, sice žádný luxus, ale základní věci levné, i uklizečka měla nárok na rekreaci ... "

Dnes? Exekuce, bezdomovectví, směšné důchody po mnoha letech práce, drazí doktoři i právníci, drogy, automaty, ghetta ...

P.S. Nový Deník Referendum stojí za prd. Funguje mizerně a nic se nelepší.

Fungování Deníku Referendum je, pane Morbicere, jen takovou malou ukázkou toho, jak to pak bude fungovat ve světlých zítřcích, za něž se teď DR bije jako lev!

Konstatování, že "DR stojí za prd, funguje mizerně a nic se nelepší", je pro konzervativce, trpícího panickým strachem ze zlepšování světa, sladkým a uklidňujícím chlácholením: jen aby to tak ale opravdu bylo - aby opravdu všechno stálo za prd, fungovalo mizerně a nic se nelepšilo! Pokud nám toto levicoví liberálové slíbí, tak už se o náš starý svět obávat nemusíme.

Jako hrdý Budžes tedy kráčejme vstříc nové době, ve které zítra již znamená včera!

MP
August 20, 2020 v 13.46
Aleši Morbicerovi

Ano, pamatuji se. Holky tenkrát v osmdesátejch letech bývaly hezčí, cudnější a povolnější, manželky vášnivé, věrné a nenáročné, pivo chutnalo líp a vyšel jsem na Lysou horu, aniž bych se zadýchal. Arnošt Lustig vyprávěl, jak ho na stáří děsí, že už i na ten koncentrák vzpomíná div ne s láskou.

Samozřejmě, byla by hloupost svádět všechno na vzpomínkový optimismus a stařeckou zatrpklost. Mimoto jsem z generace, která měla kliku, byli jsme mladí a nové příležitosti se otvíraly právě pro nás, tehdejší padesát plus to měli mnohem těžší. A léta devadesátá rozdělila transformační břemeno hnusně.

Občas musím sám sobě vysvětlovat, že Plzeň dneska nejen dostanu dobře točenou v deseti hospodách v okolí (za sociku v jedné), ale že je s ohledem k inflaci a spotřebnímu koši přibližně stejně drahá jako tehdy. Prostě vím, že desítka má být za korunu sedmdesát a Plzeň za 2,90.

IH
August 21, 2020 v 22.48

Lidé, kterým bylo v roce 1989 45 či 50 let, mají dnes na krku osmdesátku. Jsou slabí a nedůležití, důchod mají řekněme 12 či 18 tisíc a v nových podmínkách si stěží dokážou koupit sami jízdenku na vlak. V "osmdesátkách" byli na vrcholu sil, někteří se dopracovali 4 či 5 tisíc měsíčně, případné melouchy v to nepočítaje. Možná zvládli postavit si vlastní dům.

Pak jsou tu ti druzí. Na vrcholu jsou dnes. Mnohdy se dopracovali k příjmům 30 či 60 a víc tisíc, kolikrát k tomu mají byt ve vlastnictví a po socialismu (bez internetu) se jim nestýská. Není divu. Bylo jim, když se nakláněl, 20 či 25, za svůj absolventský plat si koupili bundu, za dva "přezkáče", za tři bylo Bulharsko. Doufají, že na "stará kolena" nebudou muset žít jen z důchodu.

Uvědomme si však, že také dříve byly na výsluní a "hýčkány" produktivní vrstvy. Třeba moje babička se na konci života dostala na důchod cca 780 Kčs. Přepočíst se to dalo na 10 kuřat a čokoládu denně k tomu. Nebo taky, ovšem, na nájemné velkého pražského bytu za kvartál. Když přinesl babičce její syn (můj strýc) čokoládu, byla oproti té v "sámošce" za půlku - za 5 kaček (1 tuzexovou). Strýc (o 25 let mladší než babička) vydělával na montážích v Iráku a Libyi na 5000 takových čokolád měsíčně. Jezdil přitom toyotkou, zatímco babička vodila kolo. (Lístek na vlak si ovšem kupovala nejinak než za svobodna.)

Říkalo se, a asi by mělo říkat i dnes, že čert dělá vždy na větší hromadu...

+ Další komentáře