↗

Počítáme-li mrtvé oběti režimů, zahrňme do toho i režimy, které působily v Africe, Asii, Jižní Americe. A nešetřeme při tom demokratický Západ, chceme-li ve své historické sebereflexi dospět tak daleko jako on. Je dobře, že na Filosofické fakultě se takové myšlení pěstuje. Foto VitVit, WmC

Už druhý týden se nemůžu zbavit lítosti nad sporem mezi Michalem Klímou a Michalem Pullmannem. Zatímco jsem se smolila s tímto textem, Jakub Patočka svižně přeložil Muriel Blaive a Honza Macháček přispěl svým jako obvykle (sebe) ironickým autobiografickým příspěvkem. — Ale snad se tolik nestane, když svůj příspěvek nezahodím.

Spor, který mi způsobil existenciální trauma, povstal z rozhovoru v časopise ECHO. Michal Pullmann v něm odpovídá na otázku redaktora Daniela Kaisera, proč Filosofická fakulta UK nevyvěsila transparent s portrétem Milady Horákové a nápisem Zavražděna komunisty.

Pullmann připomíná, že fakulta vyvěsila černý smuteční prapor, protože zavražděných komunisty bylo vícero, někteří byli sami komunisté (k tomu open-air výstava na Kampě a článek Filipa Outraty). Fakulta, která má pěstovat svobodné myšlení ve všech souvislostech, se nechce podílet na zjednodušené proklamaci, s obsahem sdělení ale není v rozporu: poprava Milady Horákové byla justiční vražda.

Já k tomu můžu doplnit, že transparent s Miladou Horákovou, zavražděnou komunisty, visel na budově UMPRUM, což pro připomenutí výročí té strašné události kolemjdoucím na nám. Jana Palacha stačilo a černý prapor na FF UK „instalaci“ doplňoval pietním způsobem. Vlastně dobrý scénář. 

Soupeření, kdo bude mít lépe a bohatěji vyzdobená okna, už máme za sebou, a proto fakt, že si fakulta zvolí svůj vlastní příspěvek k truchlivému výročí, snad není důvodem k napadání. Zvukový doprovod ke dni 27. června se mi zdál prostě otřesný, a hlavně ve věci (tedy připomenutí občanům, že komunistický režim popravil opoziční političku v procesu, který byl panoptikálně nastrojen a režírován) kontraproduktivní.

To si opravdu někdo myslí, že když se bude lhostejnému lidu valit do hlav úryvek zvukového záznamu procesu, že se v něm probudí zájem o dějiny, ochota přemýšlet o spravedlnosti nebo přinejmenším empatie s osudem jedné mimořádné ženy? Ten, kdo si to snad myslel, měl slyšet pouliční reakce.

O tom, co řekl Michal Pullman nešikovně nebo příliš odbornicky a tím si „naběhl“ na ostří odporu, už bylo napsáno až dost. Když si teď znovu čtu onen rozhovor, silněji než při prvním čtení na mě z něj vystupuje útočný tón tazatele a proti tomu velmi mírný tón odpovídajícího děkana Pullmana.