Už druhý týden se nemůžu zbavit lítosti nad sporem mezi Michalem Klímou a Michalem Pullmannem. Zatímco jsem se smolila s tímto textem, Jakub Patočka svižně přeložil Muriel Blaive a Honza Macháček přispěl svým jako obvykle (sebe) ironickým autobiografickým příspěvkem. — Ale snad se tolik nestane, když svůj příspěvek nezahodím.

Spor, který mi způsobil existenciální trauma, povstal z rozhovoru v časopise ECHO. Michal Pullmann v něm odpovídá na otázku redaktora Daniela Kaisera, proč Filosofická fakulta UK nevyvěsila transparent s portrétem Milady Horákové a nápisem Zavražděna komunisty.

Pullmann připomíná, že fakulta vyvěsila černý smuteční prapor, protože zavražděných komunisty bylo vícero, někteří byli sami komunisté (k tomu open-air výstava na Kampě a článek Filipa Outraty). Fakulta, která má pěstovat svobodné myšlení ve všech souvislostech, se nechce podílet na zjednodušené proklamaci, s obsahem sdělení ale není v rozporu: poprava Milady Horákové byla justiční vražda.

Já k tomu můžu doplnit, že transparent s Miladou Horákovou, zavražděnou komunisty, visel na budově UMPRUM, což pro připomenutí výročí té strašné události kolemjdoucím na nám. Jana Palacha stačilo a černý prapor na FF UK „instalaci“ doplňoval pietním způsobem. Vlastně dobrý scénář. 

Soupeření, kdo bude mít lépe a bohatěji vyzdobená okna, už máme za sebou, a proto fakt, že si fakulta zvolí svůj vlastní příspěvek k truchlivému výročí, snad není důvodem k napadání. Zvukový doprovod ke dni 27. června se mi zdál prostě otřesný, a hlavně ve věci (tedy připomenutí občanům, že komunistický režim popravil opoziční političku v procesu, který byl panoptikálně nastrojen a režírován) kontraproduktivní.

To si opravdu někdo myslí, že když se bude lhostejnému lidu valit do hlav úryvek zvukového záznamu procesu, že se v něm probudí zájem o dějiny, ochota přemýšlet o spravedlnosti nebo přinejmenším empatie s osudem jedné mimořádné ženy? Ten, kdo si to snad myslel, měl slyšet pouliční reakce.

O tom, co řekl Michal Pullman nešikovně nebo příliš odbornicky a tím si „naběhl“ na ostří odporu, už bylo napsáno až dost. Když si teď znovu čtu onen rozhovor, silněji než při prvním čtení na mě z něj vystupuje útočný tón tazatele a proti tomu velmi mírný tón odpovídajícího děkana Pullmana.

Na příklad otázka „A kdybych vzal své kamarády a přišli jsme udělat okupační stávku proti zelené politice EU, tak byste nám poskytl na fakultě nocleh?“ je hloupě hašteřivá: Daniel Kaiser není studentem FF UK, ani jejím akademickým pracovníkem, takže by nic takového na fakultní půdě udělat nemohl. Studenti můžou, fakulta jim patří stejně jako vyučujícím.

Kdyby Michal Pullman nebyl tak mírný, odpověděl by třeba takto: „Myslíte si, pane redaktore, že jsem raději měl nechat protestující studenty vyvést policií?“ Co se vlastně stalo tak nehorázného tím, že studenti v budově FF UK uskutečnili okupační stávku za klima?

Pak následují odstavce, o nichž se posléze hojně diskutovalo, ale ať je čtu jakkoliv, nevidím v nich, že by Michal Pullmann principiálně popíral základní svobody. Jen říká, že dosti značné množině lidí na nich nezáleželo. A právě pro tu lhostejnost se režim tak snadno dlouho držel.

Nad tím mě napadá, že lhostejnost je základním postojem pro přežití neblahých vnějších okolností vůbec. Když to povýšíme, je to ono buddhistické nelpění, v klaunské rovině Šlitrovo „co je mi do toho“.

Lhostejnost vede i k tomu, že člověk dělá, co se příčí humánní morálce — jestliže na mně nezáleží, je jedno, jestli něco podepíšu nebo ne. Na věci samé to nic nezmění, ta je už rozhodnutá.

V osobním doteku to bylo dost hrozné, například když odborové organizace měly svým souhlasem stvrdit propuštění nežádoucího pracovníka. Stvrdily, včetně hlasů dobrých kolegů a kamarádů, zažila jsem na vlastní kůži. Ostatně je to tak i dnes.

Michal Pullmann redaktorovi neodsouhlasí, že komunismus byla dějinná katastrofa, a to nejvíc vadí Janu Štolbovi, na jehož mínění mi záleží. Pullmann říká, že katastrofální byla řada událostí, ale jinak jako historik pojímá komunismus jako laboratoř, v níž provádí výzkum. 

Napadá mě v té souvislosti, jak o nic lépe se nežilo ve „šťastně kapitalistickém“ poválečném Řecku s krutou občanskou válkou a vojenskou diktaturou a jak by jistě mnohý současný Řek řekl, že kapitalismus je dějinná katastrofa. Ta paralela jen potvrzuje, co Michal Pullmann má na mysli: je to složité a má to mnoho časových i místních specifik. A nemuseli bychom se, dbalí univerzálních občanských svobod, projevovat tak sebestředně, myslím si já.

Co ale způsobilo můj poct lítosti není ani tak rozhovor v ECHU a způsob jeho vedení, koneckonců časopis znám a styl jeho redaktora také. Zaskočil mě tón otevřeného dopisu Michala Klímy, končící kádrováckým pohoršením nad tím, že člověk jako Pullmann je děkanem FF UK (a hned vzápětí na facebooku sdělení Břetislava Rychlíka, že si Pullmanna „hluboce neváží“ a spoustu opravdu hloupých a agresivních článků, mezi nimiž kraluje Johana Hovorková ze Svobodného fóra, která píše, že Pullmann patří k režimním přisluhovačům Babišovy a Zemanovy vlády).

Věcnější komentáře pak polemiku obou Michalů (Klíma narozen 1960, Pullmann 1974) označují za užitečný spor pamětníka s historikem a reprezentanta obětí s tím, kdo byl příjemcem režimních výhod. Michala Klímy si pro řadu jeho skutků velice vážím, ale promiňte, prosím, Michal Klíma není žádná oběť. Normálně vystudoval Akademické gymnázium i ČVUT, od svých třiceti let zásluhou svých mimořádných schopností a energie udělal významnou kariéru v oboru médií.

Patří k málu příkladných manažerů, kteří své příjmy investovali do obecně prospěšné věci — v jeho případě do Nadačního fondu obětem holocaustu a opravy synagogy v Hartmanicích. Komu čest, tomu čest, ale i v době komunismu (chceme-li 70. a 80. létům tak říkat) měl zcela prominentní přístup k informacím, vzdělávacím příležitostem, kulturním statkům. V tomto ohledu na tom nebyl hůř, než by byl, kdyby byla svoboda slova a informace a literatura byly dostupné.

Jistě, cestovat přes zavřenou hranici nemohl, ale člověku jeho formátu jistě nejde v tom sporu o nějakou dovolenkovou turistiku, ale o možnost poznávání, zahraničního studia nebo profesních stáží — a tu neměl kromě úplných prominentů nikdo, ani řadový člen KSČ. (Na druhou stranu ji měli nejen experti, pracující pro RVHP, jako otec Michala Pullmanna, ale také lékaři nebo inženýři, ledaže bychom ovšem zkušenosti z Afriky, sovětských republik nebo asijských zemí považovali za méněcenné).

Musím, nerada, říci, že jsem to měla (narozena 1955) v životě mnohem těžší než Michal Klíma: mimo Prahu, v rodině provinčních intelektuálů, bez spojení s disidentskou intelektuální a uměleckou špičkou. Vystavena většímu nároku na vlastní názor.

V určitém období mého života byl komunismus pro mě nenáviděnou překážkou studia a profesního uplatnění — ale že to byla katastrofa, bych si netroufala říci, vždyť jsem se z toho vyhrabala, se zpožděním, ale přece. Už dlouho dělám, co jsem dělat chtěla. Nemám manažerskou razanci Michala Klímy ani vědeckou kvalifikaci Michala Pullmanna. Vidím ale — nejen na tomhle sporu, ale i na sporu o Novákův román o Kunderovi například — že naléhavě nastává čas uměleckých zpracování sporu, jehož jsme svědky, protože výčtem osobních zkušeností se nikam nedostaneme.

A po letité praxi v Českém rozhlase a setkáních s nejrůznějšími lidmi, znalými oborů celého globálního spektra musím připomenout, co i mně dělá potíže pramenící z těžko překonávaného provincialismu: počítáme-li mrtvé oběti režimů, zahrňme do toho i režimy, které působily v Africe, Asii, Jižní Americe. A nešetřeme při tom demokratický Západ, chceme-li ve své historické sebereflexi dospět tak daleko, jako on.

Michal Pullmann na konci rozhovoru říká, že se k marxismu jako inspiraci pro své přemýšlení hlásí, že je ale současně milovníkem vysoké a jemné kultury, zejména hudební. Je tak mladý, že ani nemohl na FF UK zažít listopadovou revoluci. Prominentního postavení svého otce tedy užil jen v dětství, sám říká, že především v podobě luxusního hudebního vzdělání.

V diskusích probíhající kádrování tedy nemá reálné opodstatnění. Pokud ovšem má činnost zvaná kádrování vůbec nějaký smysl.