Ještě ke sporu o Pullmanna: o dějinách mluvme bez obecných pojmů

Vít Klepárník

Kritici Michala Pullmana představují dějiny jako frašku, jako střet „dobra se zlem“. Nedochází jim, že okázalou snahou minulost onálepkovat namísto pochopit, si zavírají cestu i k pochopení přítomnosti?

I autor archaického a dávno překonaného totalitárního výkladu sovětských režimů Zbigniew Brzezinsky (na snímku hraje v Camp Davidu šachy s Menachemem Beginem) ve druhém vydání klasické práce Totalitární diktatura a autokracie (1966) píše, že komunistická autokracie „je postavena na moderní technologii a masové legitimizaci“. Foto NA, WmC via Jimmy Carter Library
I autor archaického a dávno překonaného totalitárního výkladu sovětských režimů Zbigniew Brzezinsky (na snímku hraje v Camp Davidu šachy s Menachemem Beginem) ve druhém vydání klasické práce Totalitární diktatura a autokracie (1966) píše, že komunistická autokracie „je postavena na moderní technologii a masové legitimizaci“. Foto NA, WmC via Jimmy Carter Library

V elektronických médiích stále doznívá „prázdninová“ debata o charakteru komunistické vlády zahájená rozhovorem s děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (FF UK) Michalem Pullmanem. Vedle Michala Klímy, předsedy Nadačního fondu pro oběti holocaustu, většinu „filipik“ proti Pullmanovým „revizionistickým“ argumentům ve svých příspěvcích formuloval šéfredaktor serveru Forum24 Pavel Šafr.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vztah mezi přítomností a minulostí Klíma a Šafr představili jako frašku — jako příběh střetu dobra se zlem. Opřeli se přitom o několik stěžejních protikladů: antitezi mezi demokracií a totalitární vládou, svobodou a útlakem, politickou legitimitou a její naprostou absencí. Ve značně zvulgarizované podobě imitovali část diskuse, jež probíhala v západních intelektuálních kruzích před více než půlstoletím o tzv. totalitárním výkladu sovětských dějin.

Pokusím se zde jako autor, který se zabývá soudobými mezinárodními dějinami, tyto teze zasadit do kontextu současného výzkumu. Chtěl bych koncepčněji reagovat na paušalizující klišé, jimiž tito autoři dehonestovali některé závěry současného kritického výzkumu.

Střípky demokratické účasti

Klímova teze, že „jakékoliv rozhodování bylo determinováno všemocností režimu“, či jinde že „všemohoucnost režimu vnímali všichni, kdo v něm žili“, kopíruje ústřední tezi totalitárního výkladu — „totality“, jak ji oba v tradici části disentu označují. Ale i ti, kteří ještě dnes akceptují jeho umírněnou verzi, považují za nutné odlišit mezi dalekosáhlými aspiracemi režimu a konkrétním výkonem moci, jenž jim byl značně vzdálen.

Režim „perzekvoval celou společnost, s výjimkou svých nejvybranějších stoupenců“, píše Klíma, „(i) to přímé násilí (…) bylo velmi masové, byť také odstupňované“. Projevuje se zde stále tendence ztotožňovat celé období vlády komunistů s jeho nejkrutější fází — 30. léty ve stalinském Rusku a 50. léty v zemích „východního bloku“.

Ani dějiny 50. let ale nelze redukovat na násilí, i když bylo jedním z definičních znaků politiky oné doby. Stoupenci totalitárního výkladu nezřídka tvrdili, slovy Zbigniewa Brzezinského, že šlo o „systém teroru — terorizoval z důvodu své vlastní podstaty“. Dnes se namísto toho zdůrazňuje mnohem více vliv předchozích katastrofálních událostí válečného, poválečného, ale i předválečného období: „longue durée je stěžejní pro jakékoliv pochopení stalinského teroru v regionu,“ píše Kevin McDermott.

Nelze nevidět, že dřívější odhady obětí — vysokých milionů či desítek milionů v případě SSSR a statisíců v Československu, byly podstatně nadsazeny. V SSSR bylo na vrcholu čistek (1937—1938) přes čtyři miliony tzv. lišenců („nepřátel lidu“), 2,7 % obyvatelstva. Historik Jaroslav Cuhra, který velmi příhodně připomíná neochotu „kriticky promýšlet a znovu přeformulovávat poznané“, odhaduje v Československu počet soudně perzekvovaných do roku 1960 na sto deset tisíc, tedy něco přes jedno procento populace. Už v polovině 60. let představitel tradiční sovětologie Boris Meissner konstatoval, že dosavadní diskuse o komunistických režimech byly v důsledku vlivu Hitlerova režimu a stalinismu „poškozovány přílišným zdůrazňováním masového teroru jako význačného rysu“.

Státy, v nichž se dostali k moci, jak známo, komunisté zprvu označovali za „lidové demokracie“ (proletářské demokracie). Chápali je nadřazené běžným demokraciím — jako demokracie „vyššího typu“. Podle totalitární interpretace šlo jen o fíkový list, nálepku zakrývající skutečný charakter režimu — diktaturu strany.

Tento výklad je pravdivý v podobné míře, jako je zavádějící. Ruská liberální inteligence chápala demokracii v podobě ústavy, parlamentu a vlády práva. Dělníkům a další obyvatelům měst ale byla synonymem moci obyčejných lidí. Mezi zeměmi tak zvaného východního bloku byly nepochybně kardinální rozdíly, ale ani u nich — v jejich rané fázi, nelze pojetí moci obyčejných lidí chápat jako zcela vyprázdněné.

 Podobnost komunistických režimů s s liberálně-demokratickými lze spatřovat v tom, že jejich management ekonomiky a sociální oblasti se začal podobat byrokratickému řízení známému ze západních zemí i odjinud. Ne bezdůvodně byla ve 2. polovině 60. a na počátku 70. let populární tzv. teorie konvergence — teorie sbližování sociálně-ekonomických systémů „Východu“ a „Západu“. Její představitelé se zcela nemýlili, když zdůrazňovali, že komunistické režimy se v průběhu doby stávaly stále více byrokratickými — usilovaly o racionální management ve správě věcí veřejných.

Režimy komunistických stran měly bezpochyby uzavřenou volební soutěž, užívaly manipulace, včetně manipulace s jejími pravidly a výběrem kandidátů. I v politické oblasti však komunisté usilovali o posílení důvěry v jejich systém — kromě jiného i prostřednictvím kooptace kandidátů nebo zapojováním nečlenů strany do politického řízení. Obé zjevně přispělo k dlouhému přetrvání těchto režimů.

Jaká svoboda? Čí svoboda?

Protiklad demokracie a „totality“ se v Klímově a Šafrově podání nejlépe odráží v dichotomii mezi současnou svobodou a minulým útlakem. „Základním faktem je, že komunistický režim nebyl svobodný. Neumožňoval uplatňovat základní lidské svobody: svobodu volby, svobodu shromažďování, svobodu slova a řadu dalších. Pokud chceme diskutovat o tomto axiomu, jde o popírání faktů,“ deklaruje Klíma. Toto pojetí „faktů“ dokládá pouze to, že autor uvízl v četbě ze 60. let, daleko před kulturním a jazykovým obratem.

Ztotožnění svobody se svobodou volit, shromažďovat se a slova je tradiční liberální představa šířící se od počátku 90. let. Je součástí i dlouhodobého českého poučování Kuby, Barmy, a nyní znovu i Běloruska, o „lidských právech“.

Proti zmíněným svobodám staví liberálové „nesvobodu“. V české historiografii byl tento termín nejprve používán k označení doby nacistické okupace — protektorátu. Po roce 1989 byl však „adaptován“ a začalo se hovořit o „dvou nesvobodách“. Ještě v roce 2005 vyšel konferenční soubor historických studií nazvaný Československo na rozhraních dvou epoch nesvobody.

„Svobodu“ často chápeme jako evidentní, jako by byla obdařena věčnou esencí. Je ale vůbec možné, abychom historické etapy členili na svobodné a nesvobodné? Chce se ptát: „Svoboda koho? Jaká ‚svoboda‘?“ Skotský filosof Alasdair MacIntyre argumentuje, že otázky s ní spjaté nelze zodpovědět, aniž specifikujeme „charakter sociálního základu morálního života“.

Jinými slovy, naše chápání svobody je sociálně — a kulturně — podmíněné. V hegelovském smyslu můžeme říci, že „levelleři, američtí kolonisté, John Brown v Harpers Ferry a dnes jihoafričtí Bantuové, všichni nárokují svou svobodu, ačkoliv to, co žádají se v každém z případů liší,“ deklaruje MacIntyre.

Když dnes na facebooku velké množství lidí na své profily umisťuje do rámečku heslo „Free Belarus“, je to symbolické, ale obsah je sporný či zavádějící. Jaké požadavky má ta část demonstrujících městských Bělorusů?

Jsou shodné s požadavky lidí ve středovýchodní Evropě v roce 1989 nebo na ukrajinském Majdanu na přelomu let 2013—2014? Nezakrývá i zde nálepka „svoboda“ konkrétní motivy, jako třeba „ukončení násilí“, „nové volby“, „odchod vládce“?

Jak zkoumali „svobodu“ v komunistických státech autoři náležící k opozici (konkrétně k Solidaritě), a kteří měli pochopení pro totalitární výklad? Socioložka Hanna Swida-Ziemba, autorka známé souhrnné sociopsychologické studie stalinismu v Polsku (1989) píše: „V sociologickém smyslu bylo období po roce 1956 kvalitativně odlišné. Změnil se charakter každodenního života lidí. (…) Život se stal znovu barevným. Lidé se mohli ponořit do bezpečné sféry soukromí.“

K závěrům, že hodnoty a aspirace lidí znemožňují vytvořit foucaultovskou společnost dohledu s jejími poslušnými občany, dospívají také studie věnované východoněmecké a sovětské společnosti. V našem prostředí dosud nebyl dostatečně akcentován obrat pozdního Foucaulta k pojetí moci, jež není založeno na binárním protikladu mezi ovládanými a ovládajícími. Podle něj takový vztah není všeobecný, a je třeba se zaměřit také na vztahy vznikající v tom, co označuje jako „aparáty produkce“ — omezené skupiny, instituce, rodiny atd.

Podoby režimní legitimity

Tvrzení, že režim komunistů neměl vůbec žádný demokratický či demokratizující rozměr, a že znemožňoval realizovat jakoukoliv subjektivně vnímanou svobodu, je pro oba novináře pouze oslím můstkem k vyhlášení jeho nelegitimity. Podle prvního z nich se režim moci držel převážně díky zastrašování a represi („většina (…) si nenašla jinou cestu, než se snažit konfliktu vyhnout“).

Podle tvrzení šéfredaktora Forum24 u režimu, který se zmocnil vlády násilím, „nemá smysl mluvit o legitimitě“: „komunismus neměl ani gram legitimity“. Podle Šafrovy logiky by však nebyly legitimní žádné režimy zrozené z revolučního násilí, nevyjímaje z toho USA, republikánskou Francii, latinskoamerické státy, ale v mnohém také Československo revolučního roku 1918.

Toto zúžené a krajně zideologizované pojetí legitimity zamrzlo někdy v době schválení zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu. V intencích jeho tehdejších politických aktérů jej označil za „zločinný, nelegitimní a (…) zavrženíhodný“. Delegitimizaci komunistické vlády oba dokonce posouvají za archaický totalitární výklad: Brzezinský s Fridrichem ve druhém vydání jejich klasické práce Totalitární diktatura a autokracie (1966) píší, že komunistická autokracie „je postavena na moderní technologii a masové legitimizaci“.

Legitimitu oba novináři přímo či nepřímo ztotožňují se „souhlasem ovládaných“. Podle názoru druhého z nich byla pod pláštíkem většinových souhlasných postojů obyvatelstva společnost informačně „totálně sterilizovaná (…) a naprosto znásilněná, co se týče možností [politické] volby“. Toto paušální a hrubě povrchní shrnutí zrcadlí malý výsek obrazu pozdně-socialistického Československa konce 80. let, jež oba zažili jako dvacátníci. Stěží ale vystihuje všechny odstíny tohoto období, natož všechny fáze čtyřicetileté komunistické vlády.

Byť neprobíhaly výzkumy veřejného mínění v podobě jako dnes, neměli bychom pomíjet, že se i komunisté v některých fázích své vlády těšili velké podpoře obyvatel. V mnoha případech by překonala podporu většiny polistopadových politických reprezentací.

Užití moci a nátlaku samo o sobě není dokladem ztráty legitimity režimu. Už Aristotelés konstatuje v Politice, že moc zajišťuje dodržování norem silou, rozdělováním výhod a vzděláním. Pro zakladatele moderního pojetí legitimity, Maxe Webera, je legitimní zákonnost platná buď „silou dohody, kteří jsou na ní zainteresováni“, nebo „silou oktrojování ((…), jež je považováno za legitimní) a poslušnosti“. Jistě ne každá moc je legitimní (a legální). Weber ale poukazuje na nutnost širšího pohledu na legitimitu: nejen v podobě aktivního souhlasu a dodržování norem, ale také pasivní poslušnosti, resp. prosté tolerance ze strany populace.

Ale ani komunisté ve snaze udržet si lidovou podporu nelpěli jen na moci a nátlaku. Zcela mimo zorný úhel úvah novinářů zůstal celý repertoár faktorů ovlivňujících legitimitu (nejen) komunistických režimů, jako je jejich stabilita a jejich efektivita. Ta zahrnuje kromě jiného pocit bezpečí, zajišťování základních materiálních potřeb, vzdělání a kvalitu života: právě tyto a některé další faktory stojí v popředí selhávání legitimity režimů východního bloku v průběhu 80. let.

Jak bychom pak hodnotili legitimitu současného režimu ve světle dlouhodobých výsledků spokojenosti s politickou situací, kdy (jak ukazují data z července) je jen osmnáct procent občanů spokojeno a čtyřiatřicet procent volilo možnost „ani spokojen, ani nespokojen“?

Fraška a mocenský kalkul

Neurokognitivní přístupy zdůrazňují, že pojmy, které užíváme, strukturujeme poznávání světa kolem nás i svého místa v něm. Potíž je s pojmy abstraktními, nevyjímaje „svobodu“, „demokracii“, „legitimitu“ atp. Jejich objekt není jasně ohraničený a rozpoznatelný.

Každý z nás jej ukotvujeme odlišně — prostřednictvím smyslů, motorických schopností, emoční výbavy, zkušenosti, jazyka i způsobem, jak jsme se začlenili do společnosti. Pro historiky a společenské vědce, a vlastně pro všechny, kdo se chtějí vyvarovat prostoduchosti úvah Pullmannových kritiků, je to důvod uvedené pojmy užívat nanejvýš obezřetně — s nuancemi, přívlastky a specifikacemi.

Útoky proti současnému kritickému historickému výzkumu soudobých československých dějin byly rámovány jako „spor“ pamětníků s historiky nebo jako spor mezi odlišnými druhy paměti. V obou případech se však zdůrazňuje určité obecné hledisko a odhlíží se od historie a osobnostních rysů debatérů. Pohled tzv. normalizační generace, k níž oba novináři náleží, je pro pochopení jejich groteskně černobílého a paušalizujícího pojetí dějin nápomocný jen omezeně.

Jsem dalek toho, abych zde lehkovážně vstupoval na pole tak kluzké, jako je osobní historie. Omezil bych se na tezi, že zapojení obou do šíření samizdatových tiskovin (Lidových novin), případně některých aktivit opozice (Šafr) v poslední třetině 80. let, nebylo tak docela „protirežimní revoltou“, jako spíše jednou z podob generační reakce pražských vysokoškoláků (či nedávných absolventů), na změny, jimiž společnost procházela.

Mám ale za to, že líčení vztahu současného a minulého společenského systému jako vylučujících se protikladů je především důsledkem „polistopadové“ racionalizace postojů a procesu utváření nové identity. Ukazuje na to i malé pochopení autorů těchto „filipik“ pro rozdíly mezi odlišnými obdobími čtyřicetileté vlády komunistů, natož mezi vládnutím komunistů v jiných zemích.

Šafrovo Forum24 je nejkonzervativnějším z „postbabišovských“ médií. Kauza „Pullmann“ byla pro ně vítanou příležitostí, jak zaujmout čtenáře. V prázdninové a „covidové“ době nebylo tolik námětů ke „škádlení babišismu“ opřeného o spolupracující komunisty. Nedochází mu, že právě neudržitelně černobílé interpretace minulosti — i přítomnosti — jsou v konečném důsledku jednou z příčin, proč se tak velká část společnosti od dominantní polistopadové politiky odvrátila?

V srpnu Michal Klíma své výpady přenesl na vedení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a jeho ředitele Zdeňka Hazdru. Podnětem se stalo údajně „cenzurní“ vyřazení úvodu z knihy o undergroundu, který se vyhrazoval proti „revizionistickým“ výkladům.

Ač je to politováníhodné, s ohledem na způsob jeho smýšlení není až tak překvapivé, že novinář není schopen odlišit mezi svobodou slova (jíž autoři mohou vyjádřit kdekoliv jinde), a požadavky na recenzovaný odborný text, který text napsaný ve stylu pamfletu nesplňuje ani omylem. Klímova stížnost předsedovi Rady ÚSTR Stehlíkovi prošpikovaná odkazy na paragrafy Listiny základních práv a svobod a autorského zákona je dosud posledním dějstvím bizarního příběhu, v němž figuruje ve zcela nedůstojné roli.

Existuje jeden opravdu děsivý aspekt „letních“ útoků proti kritickému výzkumu soudobých československých dějin. Je to eventualita, že by Rada ÚSTR vyslyšela účelovou kritiku stávajícího ředitele, a do pozice „krizového“ manažera dosadila někoho jako právě Klímu. Veškeré naděje, že ÚSTR dostojí kritickým odborným požadavkům namísto ideologických přání svých zakladatelů, by pak vzaly za své.

Diskuse
JP
October 2, 2020 v 9.49
Problematizovat ano; ale nerelativizovat!

Vždy je nutno bezvýhradně přivítat, když se někdo

1. postaví proti paušálnímu obecnému mínění

2. proti černobílému vidění světa.

Vít Klepárník činí ve své úvaze obojí; a v tomto smyslu skutečně není nic, co by mu bylo možno nějak vytýkat. Jenom jeho způsob prezentace jeho myšlenek se zdá být poněkud nešťastným.

Je naprosto a plně v pořádku, když autor analyzuje a problematizuje i takové zdánlivě jasné pojmy jako je "svoboda", "legitimita", "násilí" a podobně. Ovšem: velice nešťastným počinem je, když celý svůj text začíná tak, jako by vůbec popíral (nebo přinejmenším zásadně relativizoval) přítomnost násilí v systému komunistické vlády. Už po tomto úvodu ho všichni vyznavači pravice zařadí automaticky do škatulky "fundamentalistický levičák", a jeho argumenty nebudou dále poslouchat. Ale i mnohý jinak nezaujatý čtenář tu asi dostane nemalé pochybnosti o skutečných intencích autora.

Přece by nebylo nijak na újmu pravdě, kdyby Vít Klepárník hned v úvodu otevřeně přiznal: "Ano, komunistické režimy byly jako pupeční šňůrou od svého samotného vzniku spojeny s politickým násilím." Bylo by to naprosto pravdivé, objektivní konstatování (které Klepárník sám zřejmě nijak nepopírá); a na půdě této objektivity by pak už mohla následovat věta druhá: "Ale na straně druhé ani vztah režimu k jeho obyvatelstvu, ale dokonce ani vztah obyvatelstva k režimu naprosto není možno definovat jenom a pouze prostřednictvím násilí; neboť tento vztah byl mnohem složitější a mnohovrstevnatější, a z obou (!) stran zde byla alespoň v určitých fázích snaha o vzájemný smír."

Na takovémto základě by pak tedy autor mnohem snadněji a přesvědčivěji mohl rozvíjet své analýzy o daném tématu, tedy otázky moci a bezmoci, úloze politického donucení jak obecně, tak potom specificky jak v režimech komunistických, tak ale i v režimech liberálně demokratického kapitalismu.

Mimochodem: jestliže autor tvrdí, že nejsou k dispozici žádné výzkumy veřejného mínění v dnešním pojetí z dob komunismu, pak v každém případě v roce šedesátém osmém takovéto výzkumy prováděny byly. (Před časem jsem jejich přehled podal na mých "Humanistických dialozích.eu").

Výsledky těchto anket byly ovšem krajně ambivalentní; velice zkráceně by je bylo možno shrnout do jediné věty: "Komunismus ano, ale bez komunistů." To jest: naprostá většina populace se tehdy identifikovala s myšlenkou socialismu; ale v samotnou komunistickou stranu panovala před Lednem vysoká nedůvěra; a dokonce i po Lednu byla tato důvěra jen velmi relativní. Samotné reformní vedení dosahovalo velmi vysokých procent popularity a důvěry; ale to zdaleka neplatí o míře důvěry v celkový aparát (a zřejmě i personální složení) komunistické strany jako takové.

MP
October 4, 2020 v 11.54
Ano, s obecnými pojmy opatrně

Vít Klepárník má určitě pravdu, v diskusi o historii bychom neměli používat obecné pojmy. Přesněji řečeno, neměli bychom obecné pojmy používat, pokud nám neslouží k porozumění danému historickému jevu.

A když už je používáme, měli bychom být schopni říct, co vlastně znamenají. A pokud mají zavedený, školský význam, pak zdůvodnit, v čem věci prospívá, pokud tento význam rozšiřujeme, ohybáme nebo měníme.

Mimochodem, má to tu výhodu, že se člověk nestává nevědomky lhářem. Například, že nepřipíše Weberovi nemožné tvrzení, že „legitimní zákonnost platná buď „silou dohody, kteří jsou na ní zainteresováni“, nebo „silou oktrojování ((…)“. Nikoli protože si citát ověřuje a ví , že v §13 první kapitoly Weberova Wirtschaft und Gesellschaft se „a) skrze svobodnou dohodu [Vereinbarung] nebo b) skrze oktroy a poslušnost“ neprosazuje legitimní zákonnost, ale „ustanovující řády zespolečenštění" -- ale protože Webera četl a ví, že by bylo krajně překvapivé, kdyby v této souvislosti (a vlastně v každé) mluvil o legitimní zákonnosti.

Lze odmítnout z dobrých důvodů slova totalitarismus a legitimita pro interpretaci dějin normalizace, nicméně neuškodí, když o těch pojmech napřed něco vím. A mohu ohýbat slovo demokracie a považovat stalinistické Rusko za demokracii nového typu, ale opět, nejprve bych měl vědět, co to slovo znamená, resp. že si nevystačím jen s kritikou "liberální demokracie".

Ano, Vít Klepárník má pravdu -- používat velká slova a odkazy na autority bez vážné potřeby jen proto, abych se ozdobil cizím peřím a dodal důvěryhodnost svým banálním tvrzením, je nevhodné, dokonce bych řekl, že nemravné.

P.s. Věta o Bělorusku, které je vystaveno českému mentorování o lidských právech chvíli testovala moje přesvědčení o nedotknutelnosti svobody slova. Ale hlavně mne zklamala redakce Deníku Referendum, když tuto větu navozující představu země zpravované moudrým vládcem, který se předvídavě stará o potřeby mas, jejíž poklid tak bezohledně narušují čeští lidskoprávní emisaři, nechala bez poznámky o názorech, které redakce nesdílí.

Pane Profante, kdybyste četl texty V. Klepárníka stejně pozorně jako texty M. Webera, mohl byste snadno zjistit, že ohledně Běloruska tento autor nečiní (byť opět dosti nešťastnými a nejasnými formulacemi) nic jiného, než že konstatuje, že hesla o svobodě běloruské opozice zanechávají vysoký stupeň nejasnosti o tom, jaký by měl být reálný obsah a charakter této "svobody".

Má být touto "svobodou" pouze odstranění jednoho diktátora, za současného zachování dosavadních společenských a mocenských struktur? Nebo má být konečným cílem skutečná a všeobsáhlá demokratizace celé běloruské společnosti, včetně struktur ekonomických a majetkových? Má být cílem pouze "Majdan", tedy sice principiální demokratizace politická, kdy ovšem v pozadí zůstávají u moci staré struktury oligarchické, ne-li přímo mafiánské?

Tohle jsou otázky, které - byť poněkud nejasným způsobem - klade Vít Klepárník. A je dost nepochopitelné, proč by se takovéto zcela legitimní otázky měly dostat na index.

MP
October 5, 2020 v 12.43
Milý pane Poláčku,

tusím, že jsem četl V. Klepárníka dost pozorně, jinak bych si nevšiml toho nepochopení Webera :-)

Ale věcně:

„Ztotožnění svobody se svobodou volit, shromažďovat se a slova je tradiční liberální představa šířící se od počátku 90. let. Je součástí i dlouhodobého českého poučování Kuby, Barmy, a nyní znovu i Běloruska, o „lidských právech“.“

- není jen zmatená, ale je podlá vůči české zahraniční politice, v nejlepším případě by se mohla týka právě jen Kuby.

Pokud s vzpomínám, naše diplomacie se, díky Bohu a doufám, že se souhlasem všech slušných lidí, připojila k evropskému odsouzení vyhánění, vraždění a internací jedné etnické a náboženské menšiny v Myanmaru (Barmě). Ano, jde v takovém případě o lidská práva, ale nikoli o jejich redukci na základní občanská práva (volební, shromažďovací a svobodu slova).

V Bělorusku je podle ústavy liberální demokracie a ona základní občanská práva tam mají ústavně zakotvena. Spor není o to, zda je zavést, ale zda byla a jsou současným režimem soustavně porušována. Nikdo z těch, kteří se nechávají brutálně zmlátit, zatýkat a násilím deportovat mimo běloruské uzemí k tomu nepotřeboval české mentorování a nevěřím příliš, že by kdokoli z nich čekal, že až padne Lukašenko, země se zalije sluncem a rozkvete (leda by k tomu pádu došlo s příchodem jara :-). Věří pouze -- a osobně si myslím, že oprávněně --, že pokud zůstane u moci Lukašenko, půjdou věci v Bělorusku jen k horšímu.

Šlo mi tedy o druhou, nikoli první větu citované pasáže. Ale budiž, přinejmenším dvě ze tří práv uvedených v té první větě považuji za nezbytnou podmínku jakékoli občanské svobody (liberální, republikánské, anarchistické, konzervativní, negativní i pozitivní atd.) v tomto světě. Totiž svobodu slova a svobodu shromažďovací (a slučovací) -- není snadné tyto svobody ustanovit a ještě težší je je hájit a pěstovat. V civilizované zemi k takovému hájení a pěstování přísluší vzdělávání občanů, které jim umožňuje projevovat se písmem a slovem na takové úrovni, která dokáže oslovit druhé. A obávám se, že pokud bych tvrdil, že z dvou stovek současných poslanců není schopno napsat článek do novin ani pětadvacet a promluvit bez předběžné přípravy umí tak patnáct, pak by byl můj odhad napadnutelný jako příliš optimistický.

Jinými slovy, ani tyto základní občanské svobody nemohu být jen formální, ale bez jejich formalizace občanská svoboda není a nemůže být.

JP
October 6, 2020 v 11.8
Dvě pojetí demokracie

Pane Profante, přinutil jste mě znovu si přečíst - a opravdu pozorně! - celý Klepárníkův text. A nemohu si pomoci, ale ani po této opětovné četbě nenacházím (téměř) nic, co bych na hodnocení jeho názorů a tézí měl (musel) měnit.

Klíčovou pro pochopení jeho perspektivy je zřejmě tato pasáž: "Ruská liberální inteligence chápala demokracii v podobě ústavy, parlamentu a vlády práva. Dělníkům a další obyvatelům měst ale byla synonymem moci obyčejných lidí."

Klepárník to nevyslovuje zcela naplno, ale je evidentní, že on klasické liberální pojetí demokracie neuznává ani za výlučně platné, ale dokonce ani za plnohodnotné. A proti tomuto pojetí které se omezuje na přítomnost určitých státně politických institutů jako jsou obecné volby či existence parlamentu staví pojetí substanciální: totiž r e á l n o u moc "dolního lidu", v prvé řadě v oblasti sociální.

Jen tak pro zajímavost: jestliže Masaryk ve "Washingtonské deklaraci" z roku 1918 pro budoucí Československo vytyčil prakticky klasické liberální svobody a demokratické instituty, pak o několik let později ve své "Světové revoluci" ale jde daleko za tuto hranici pouze liberálních politických svobod: "Pravá demokracie nebude jen politická, nýbrž také hospodářská a sociální."

Masaryk tedy fakticky říká naprosto přesně to samé, co Vít Klepárník: totiž že "pravá demokracie" je něčím daleko více, nežli jenom její liberalisticko-politickou formou.

A Masaryk jde ještě dál. On dokonce píše, že "demokracie ještě nikde (!!) není důsledně uskutečněna; všechny demokratické státy jsou posud jen pokusem (!!) o demokracii." Jinak řečeno: Masaryk - naprosto stejně jako Klepárník - soudobým demokraciím odpírá uznat jejich legitimitu! Alespoň v té míře, v jaké nejsou schopné dostát svým nejvlastnějším principům.

Ostatně, sám Adorno konstatoval, že současné demokracie "nejsou schopny naplnit svou vlastní definici". (!)

Zkrátka: nejen Vít Klepárník, ale i mnozí další prominentní autoři odmítají černobílé dělení světa na "demokracie vůbec" a na jejich opak. Klepárník nedělá ve svém článku nic jiného, nežli že odmítá uznat (absolutní) dokonalost a legitimitu těch demokracií, které se definují pouze institucionálně-politicky, a ignorují stránku demokracie substanciální, sociální, demokracie "zdola".

S tímto vědomím se pak můžeme podívat i na inkriminovaný Klepárníkův výrok ohledně toho, jak česká politika mentoruje jiné státy (Kubu, Myanmar, Bělorusko) ohledně lidských práv. Proč tyto postoje české politiky Klepárník kritizuje, můžeme snad lépe pochopit z toho, když si uvědomíme, že ta s a m á česká politika nemá nejmenších zábran - v zájmu kšeftu - podlézat totalitnímu režimu v Číně!

Klepárník nekritizuje (alespoň jsem nic jednoznačného v tomto smyslu u něj nenalezl) podporu emancipačního hnutí v Bělorusku; ale on se obrací především proti o b o j e t n o s t i české politiky, a proti jejímu zjednodušenému a zkrácenému pojetí svobody a demokracie.

Mimochodem, pane Profante, jak velice složité a nečernobílé to bylo s otázkou legitimity za "totalitního" režimu, o tom právě v současné době vedeme dost intenzivní diskuse na mých "Humanistických dialozích", pod mým článkem "Život v socialismu podle J. Rychlíka". Pokud by Vás to snad blíže zajímalo, onen článek (a diskuse) jsou zde: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/zivot-v-socialismu-podle-j-rychlika/

HZ
October 7, 2020 v 19.48
Pane Poláčku,

pokud ruská liberální inteligence chápala demokracii v podobě ústavy, parlamentu a vlády práva a pokud dělníkům a další obyvatelům měst byla demokracie synonymem moci obyčejných lidí, přičemž tito nechápali, že bez ústavy, parlamentu a vlády práva se moc obyčejných lidí neobejde, pak za to liberální inteligence nemůže. Nebo aspoň ne úplně.

Paní Zemanová, jak bych Vám to konečně jednou vysvětlil...

Když například budete mít chuť podívat se na nějaký umělecky kvalitní film, pak je samozřejmé, že napřed musí řádně fungovat všechny technické okolnosti kolem toho: Vy si musíte zakoupit vstupenku, za tuto řádně zaplatit pravými penězi, na straně druhé očekáváte s naprostou samozřejmostí že ono promítání se v uvedený den bude konat, že na Vašem místě nebude sedět nikdo jiný, a tak dále.

Jenže: splněním všechno těchto v zásadě technických či organizačních, tedy ve své podstatě formálních podmínek ještě nebudete mít nijak zaručeno, že se Vám opravdu dostane toho co jste chtěla - to jest kvalitního uměleckého zážitku, a nikoliv komerčního kýče.

Ten ruský "dolní lid", ten chtěl mít svou kvalitu - a to jakýmkoli způsobem. A navíc - on měl v té době velké, a to velice oprávněné podezření, že ti "prodavači vstupenek" nahoře ve skutečnosti hrají jenom svou vlastní hru. A že si ze svých "diváků", to jest z pracujícího lidu, nakonec zase stejně chtějí jenom udělat dojnou krávu.

Kerenskij (předseda vlády) - to nebyl žádný skutečný demokrat, svými kritiky byl posměšně nazýván "ruským Napoleonem", a to nebylo nijak daleko od věci, on takovéto samovládné ambice skutečně zcela evidentně měl, a v samotném Napoleonovi zjevně měl svůj vzor, na pracovním stole měl jeho bustu. Zkrátka: Kerenskij i celá jeho "demokratická" vláda požívali u lidu jenom naprosto mizivou důvěru.

Ostatně: ruský lid v oné době neměl o politice fakticky ani sebemenší znalost. Pro ruského mužika v té době platilo v zásadě jenom dvojí: aby se se zdravou kůží dostal z války, jejíž smysl naprosto nechápal; a za druhé, aby se mu dostalo jeho vlastní půdy. A přesně tyhle dvě věci mu nabídl Lenin.

Co se pak průmyslového dělnictva týče, jeho zájmem pak bylo zásadní zlepšení jeho pracovních podmínek; když od svých továrníků zakusilo víceméně to samé zacházení, jako onen mužik na venkově od svého pána. A i podle svědectví československých válečných zajatců v Rusku (mnohdy pozdějších legionářů), z nichž mnozí pracovali na panských sídlech - ruští venkovští aristokraté zacházeli s mužiky doslova jako s dobytkem.

Zkrátka, v Rusku se v té době fakticky vůbec nestavěla alternativa: napřed funkční demokracii, a potom funkční sociální stát. Tehdejší Rusko bylo chaos, a kdyby se vlády nezmocnili bolševici, dá se jen krajně obtížně uhadovat, co by se stalo dále.

Jistě, bylo tady konstituční shromáždění (které Lenin rozehnal); byly tu sověty (které Lenin fakticky zbavil moci); byla tu docela silná frakce eserů (sociálních revolucionářů), která by - spolu s menševiky - případně mohla Rusko zavést na cestu umírněných sociálních reforem. Ale - jak by se v onom zmíněném chaosu v Rusku té doby věci vyvíjely dále (když by zde navíc trval onen latentní konflikt se samovládnými sklony Kerenského), to je opravdu krajně nejisté. Vůbec není jisté, jestli by se tehdejší Rusko zcela nerozpadlo. Dost možná jenom právě bolševici dokázali udržet - a vybudovat - Rusko jako ucelenou říši. Možná že by bylo lepší kdyby se tak nestalo; ale na straně druhé to byla zase jenom tato obrovská - a centralisticky spravovaná - říše, která svého času dokázala odolat Hitlerovi.

Takže paní Zemanová, zákruty reálných dějin jsou mnohdy opravdu mnohem složitější, nežli jenom otázka přítomnosti fungujícího parlamentu.

MP
October 8, 2020 v 11.27
Moc obyčejných lidí

Nesdílím Vaše tolerantní čtení té nehoráznosti o Bělorusku. Ale co se Vaší otázky týče: Svoboda bez možnosti odstranit tyrana není svoboda (tedy svoboda občanská, jinak samozřejmě můžete být svobodný i v okovech). A tvrzení, že by se myšlenka občanské svobody omezovala jen na tuto nutnou, nikoli však postačující podmínku, není něco, s čím by souhlasil kterýkoli slušný liberál.

Vít Klepárník ovšem mluví o dějinách a ty se vyznačují takovou maličkostí: tvrzení, která jsou jako faktická, musí mít oporu v pramenech a určitě by s prameny neměla být v příkrém rozporu. Podívejme se na věty, které citujete:

"Ruská liberální inteligence chápala demokracii v podobě ústavy, parlamentu a vlády práva. Dělníkům a další obyvatelům měst ale byla synonymem moci obyčejných lidí."

První z nich je pleonasmus -- pokud nějakou inteligenci označím jako liberální, pak ovšem říkám že chápe demokracii v podobě ústavy atd. Drobný problém je v tom, že ruská inteligence v roce 1917 jakožto společenská vrstva nebyla liberální. Liberalismus byl v ruských duchovních dějinách 19. století velmi křehká rostlinka, kdesi na pokraji a nekvetl nijak výrazně ani mezi západníky.

Druhá věta je ryzí spekulace. O tom, co si mysleli “dělníci” víme hodně málo, kategorie “další obyvatelé měst” je nicneříkající. Víme, že bolševici uspěli u mas s radikálním prosazováním splnění dvou slibů, které dala už Kerenského vláda -- uzavření míru a pozemková reforma, lze tedy dovozovat, že to odpovídalo tužbám petrohradského a moskevského lidu. Pokud viděl tehdejší situaci dobře Lenin, pak těch, kteří uvažovali nad tento horizont, navíc ve směru k socialistické demokracii, nebylo příliš; psal o “moři šovinistického velkoruského šmejdu”, ve kterém by se mohlo při chybné politice strany utopit “nepatrné procento sovětských a sovětizovaných dělníků … jako moucha v mléce” (1922). A Leninův koncept, který předpokládá státní kapitalismus pod diktaturou komunistické strany, jenž teprve měl umožnit vytvoření sovětského proletariátu jako společensky významné třídy -- zrychlené a podstatně méně bolestné, než v západních zemích --, také příliš nenasvědčuje tomu, že by mohl počítat s oporou v velkých skupinách obyvatel, pro které by byla demokracie “synonymem moci obyčejných lidí”.

A Klepárník navíc tyto věty uvádí v kontextu střípků demokratické účasti v komunistických režimech. A používá docela kluzkou frázi o “rané fázi” (k myšlenkové nepořádnosti autora patří, že tuto “ranou fázi” váže na “země východního bloku”, ale dovolím si extrapolaci a budu věřit, že měl na mysli ranou fázi komunistických režimů v těchto zemích) -- do kdy taková “raná fáze trvala”? Ale zůstaneme-li u Ruska, diktatura lidí zvláštního ražení (tedy nikoliv obyčejných lidí, ať už pod tím souslovím rozumí Klepárník cokoli), jejichž počet musím počítat v promilích, nikolich procentech, se programově ustanovila již v osmnáctém roce. Pomineme-li svědectví Rosy Luxemburgové, pak víme, že se spor mezi vládou sovětů a vládou komunistické strany s definitivní platností uzavřel na jaře 1921, kdy sovětská moc rozehnala stávkující petrohradské dělníky a krvavě potlačila kronštadtské povstání, jehož vůdci zaspali dobu a chtěli jako představitelé svých sovětů diskutovat o socialistické demokracii s bolševickým centrem.

K Vašemu odkazu na diskusi s Janem Rychlíkem. Já jsem s Klepárníkem nediskutoval o legitimitě československého režimu po roce 1948 a po roce 1969 -- jen jsem upozorňoval, že pokud tento autor používá slovo legitimita, pak sám neví, o čem vlastně mluví.

Zcela souhlasím s Rychlíkovou tezí o masivní podpoře komunistického převzetí moci (masivní, nikoliv majoritní). méně věřím těm jeho lhostejným masám, osobně si myslím, že byla spousta dělníků, kteří v roce 1949 četli noviny a trochu si vzpomínám na dělnické členy ČSSD, kteří odmítli násilné sloučení. Nebylo jich zase tak málo. Právě tak tehdy zřejmě existovala nezanedbatelná skupina nekomunistických intelektuálů, kteří sice nepodporovali nový nový režim a určitě ho nepovažovali za svůj, ale nejen mu neodporovali, ale uznávali, že socialistická změna musela přijít. Kapitál, který ovšem komunisté velmi záhy ztenčily a v roce 1969 zcela prošustrovali.

Nemá smysl vracet se k desetkrát ohrané diskusi o charakteru demokracie. Není prostě pojetí demokracie -- liberální, socialistické, masarykovské, adornovské (když už ho citujete), moje a pokud Vaším textům rozumím, ani Vaše -- , které by bylo smysluplně použitelné v Klepárníkově souvislosti.

MP
October 8, 2020 v 11.27
Moc obyčejných lidí

Nesdílím Vaše tolerantní čtení té nehoráznosti o Bělorusku. Ale co se Vaší otázky týče: Svoboda bez možnosti odstranit tyrana není svoboda (tedy svoboda občanská, jinak samozřejmě můžete být svobodný i v okovech). A tvrzení, že by se myšlenka občanské svobody omezovala jen na tuto nutnou, nikoli však postačující podmínku, není něco, s čím by souhlasil kterýkoli slušný liberál.

Vít Klepárník ovšem mluví o dějinách a ty se vyznačují takovou maličkostí: tvrzení, která jsou jako faktická, musí mít oporu v pramenech a určitě by s prameny neměla být v příkrém rozporu. Podívejme se na věty, které citujete:

"Ruská liberální inteligence chápala demokracii v podobě ústavy, parlamentu a vlády práva. Dělníkům a další obyvatelům měst ale byla synonymem moci obyčejných lidí."

První z nich je pleonasmus -- pokud nějakou inteligenci označím jako liberální, pak ovšem říkám že chápe demokracii v podobě ústavy atd. Drobný problém je v tom, že ruská inteligence v roce 1917 jakožto společenská vrstva nebyla liberální. Liberalismus byl v ruských duchovních dějinách 19. století velmi křehká rostlinka, kdesi na pokraji a nekvetl nijak výrazně ani mezi západníky.

Druhá věta je ryzí spekulace. O tom, co si mysleli “dělníci” víme hodně málo, kategorie “další obyvatelé měst” je nicneříkající. Víme, že bolševici uspěli u mas s radikálním prosazováním splnění dvou slibů, které dala už Kerenského vláda -- uzavření míru a pozemková reforma, lze tedy dovozovat, že to odpovídalo tužbám petrohradského a moskevského lidu. Pokud viděl tehdejší situaci dobře Lenin, pak těch, kteří uvažovali nad tento horizont, navíc ve směru k socialistické demokracii, nebylo příliš; psal o “moři šovinistického velkoruského šmejdu”, ve kterém by se mohlo při chybné politice strany utopit “nepatrné procento sovětských a sovětizovaných dělníků … jako moucha v mléce” (1922). A Leninův koncept, který předpokládá státní kapitalismus pod diktaturou komunistické strany, jenž teprve měl umožnit vytvoření sovětského proletariátu jako společensky významné třídy -- zrychlené a podstatně méně bolestné, než v západních zemích --, také příliš nenasvědčuje tomu, že by mohl počítat s oporou v velkých skupinách obyvatel, pro které by byla demokracie “synonymem moci obyčejných lidí”.

A Klepárník navíc tyto věty uvádí v kontextu střípků demokratické účasti v komunistických režimech. A používá docela kluzkou frázi o “rané fázi” (k myšlenkové nepořádnosti autora patří, že tuto “ranou fázi” váže na “země východního bloku”, ale dovolím si extrapolaci a budu věřit, že měl na mysli ranou fázi komunistických režimů v těchto zemích) -- do kdy taková “raná fáze trvala”? Ale zůstaneme-li u Ruska, diktatura lidí zvláštního ražení (tedy nikoliv obyčejných lidí, ať už pod tím souslovím rozumí Klepárník cokoli), jejichž počet musím počítat v promilích, nikolich procentech, se programově ustanovila již v osmnáctém roce. Pomineme-li svědectví Rosy Luxemburgové, pak víme, že se spor mezi vládou sovětů a vládou komunistické strany s definitivní platností uzavřel na jaře 1921, kdy sovětská moc rozehnala stávkující petrohradské dělníky a krvavě potlačila kronštadtské povstání, jehož vůdci zaspali dobu a chtěli jako představitelé svých sovětů diskutovat o socialistické demokracii s bolševickým centrem.

K Vašemu odkazu na diskusi s Janem Rychlíkem. Já jsem s Klepárníkem nediskutoval o legitimitě československého režimu po roce 1948 a po roce 1969 -- jen jsem upozorňoval, že pokud tento autor používá slovo legitimita, pak sám neví, o čem vlastně mluví.

Zcela souhlasím s Rychlíkovou tezí o masivní podpoře komunistického převzetí moci (masivní, nikoliv majoritní). méně věřím těm jeho lhostejným masám, osobně si myslím, že byla spousta dělníků, kteří v roce 1949 četli noviny a trochu si vzpomínám na dělnické členy ČSSD, kteří odmítli násilné sloučení. Nebylo jich zase tak málo. Právě tak tehdy zřejmě existovala nezanedbatelná skupina nekomunistických intelektuálů, kteří sice nepodporovali nový nový režim a určitě ho nepovažovali za svůj, ale nejen mu neodporovali, ale uznávali, že socialistická změna musela přijít. Kapitál, který ovšem komunisté velmi záhy ztenčily a v roce 1969 zcela prošustrovali.

Nemá smysl vracet se k desetkrát ohrané diskusi o charakteru demokracie. Není prostě pojetí demokracie -- liberální, socialistické, masarykovské, adornovské (když už ho citujete), moje a pokud Vaším textům rozumím, ani Vaše -- , které by bylo smysluplně použitelné v Klepárníkově souvislosti.

MP
October 8, 2020 v 11.27
Moc obyčejných lidí

Nesdílím Vaše tolerantní čtení té nehoráznosti o Bělorusku. Ale co se Vaší otázky týče: Svoboda bez možnosti odstranit tyrana není svoboda (tedy svoboda občanská, jinak samozřejmě můžete být svobodný i v okovech). A tvrzení, že by se myšlenka občanské svobody omezovala jen na tuto nutnou, nikoli však postačující podmínku, není něco, s čím by souhlasil kterýkoli slušný liberál.

Vít Klepárník ovšem mluví o dějinách a ty se vyznačují takovou maličkostí: tvrzení, která jsou jako faktická, musí mít oporu v pramenech a určitě by s prameny neměla být v příkrém rozporu. Podívejme se na věty, které citujete:

"Ruská liberální inteligence chápala demokracii v podobě ústavy, parlamentu a vlády práva. Dělníkům a další obyvatelům měst ale byla synonymem moci obyčejných lidí."

První z nich je pleonasmus -- pokud nějakou inteligenci označím jako liberální, pak ovšem říkám že chápe demokracii v podobě ústavy atd. Drobný problém je v tom, že ruská inteligence v roce 1917 jakožto společenská vrstva nebyla liberální. Liberalismus byl v ruských duchovních dějinách 19. století velmi křehká rostlinka, kdesi na pokraji a nekvetl nijak výrazně ani mezi západníky.

Druhá věta je ryzí spekulace. O tom, co si mysleli “dělníci” víme hodně málo, kategorie “další obyvatelé měst” je nicneříkající. Víme, že bolševici uspěli u mas s radikálním prosazováním splnění dvou slibů, které dala už Kerenského vláda -- uzavření míru a pozemková reforma, lze tedy dovozovat, že to odpovídalo tužbám petrohradského a moskevského lidu. Pokud viděl tehdejší situaci dobře Lenin, pak těch, kteří uvažovali nad tento horizont, navíc ve směru k socialistické demokracii, nebylo příliš; psal o “moři šovinistického velkoruského šmejdu”, ve kterém by se mohlo při chybné politice strany utopit “nepatrné procento sovětských a sovětizovaných dělníků … jako moucha v mléce” (1922). A Leninův koncept, který předpokládá státní kapitalismus pod diktaturou komunistické strany, jenž teprve měl umožnit vytvoření sovětského proletariátu jako společensky významné třídy -- zrychlené a podstatně méně bolestné, než v západních zemích --, také příliš nenasvědčuje tomu, že by mohl počítat s oporou v velkých skupinách obyvatel, pro které by byla demokracie “synonymem moci obyčejných lidí”.

A Klepárník navíc tyto věty uvádí v kontextu střípků demokratické účasti v komunistických režimech. A používá docela kluzkou frázi o “rané fázi” (k myšlenkové nepořádnosti autora patří, že tuto “ranou fázi” váže na “země východního bloku”, ale dovolím si extrapolaci a budu věřit, že měl na mysli ranou fázi komunistických režimů v těchto zemích) -- do kdy taková “raná fáze trvala”? Ale zůstaneme-li u Ruska, diktatura lidí zvláštního ražení (tedy nikoliv obyčejných lidí, ať už pod tím souslovím rozumí Klepárník cokoli), jejichž počet musím počítat v promilích, nikolich procentech, se programově ustanovila již v osmnáctém roce. Pomineme-li svědectví Rosy Luxemburgové, pak víme, že se spor mezi vládou sovětů a vládou komunistické strany s definitivní platností uzavřel na jaře 1921, kdy sovětská moc rozehnala stávkující petrohradské dělníky a krvavě potlačila kronštadtské povstání, jehož vůdci zaspali dobu a chtěli jako představitelé svých sovětů diskutovat o socialistické demokracii s bolševickým centrem.

K Vašemu odkazu na diskusi s Janem Rychlíkem. Já jsem s Klepárníkem nediskutoval o legitimitě československého režimu po roce 1948 a po roce 1969 -- jen jsem upozorňoval, že pokud tento autor používá slovo legitimita, pak sám neví, o čem vlastně mluví.

Zcela souhlasím s Rychlíkovou tezí o masivní podpoře komunistického převzetí moci (masivní, nikoliv majoritní). méně věřím těm jeho lhostejným masám, osobně si myslím, že byla spousta dělníků, kteří v roce 1949 četli noviny a trochu si vzpomínám na dělnické členy ČSSD, kteří odmítli násilné sloučení. Nebylo jich zase tak málo. Právě tak tehdy zřejmě existovala nezanedbatelná skupina nekomunistických intelektuálů, kteří sice nepodporovali nový nový režim a určitě ho nepovažovali za svůj, ale nejen mu neodporovali, ale uznávali, že socialistická změna musela přijít. Kapitál, který ovšem komunisté velmi záhy ztenčily a v roce 1969 zcela prošustrovali.

Nemá smysl vracet se k desetkrát ohrané diskusi o charakteru demokracie. Není prostě pojetí demokracie -- liberální, socialistické, masarykovské, adornovské (když už ho citujete), moje a pokud Vaším textům rozumím, ani Vaše -- , které by bylo smysluplně použitelné v Klepárníkově souvislosti.

Těžko říct, jestli byla demokracie ruským dělníkům a další obyvatelům měst synonymem moci obyčejných lidí, pokud se tím slovem zabývali. S jistotou se dá říct jen to, že se žádné moci nedobrali. To, čím provokoval Pullman, totiž že jim bylo v jistých momentech dovoleno posílat inženýry do gulagů, byla iluze moci, šikovně vytvořená jejími skutečnými nositeli. Pochybuju, že těm dělníkům při té příležitosti slovo demokracie přišlo na mysl.

Dělníkům asi na mysl nepřišlo, paní Zemanová (leda by jim ho tam někdo dal). Pullmannovi na mysl přišlo. Tím, že slovo "demográcie" děkan filozofické fakulty s grácií používá (opakovaně) v kontextu stalinské Velké čistky 30.let, znehodnocuje význam, který je tomu slovu přikládán v současnosti, degraduje demokracii. To je zcela nepřijatelné.

Nějaký hloupý intelektuál si totiž teď může klidně říct, že když i děkan FF UK to slovo takhle používá a dokonce na tom i trvá, že to tak bude asi správně a že až zase jednou někdy "dělníci budou posílat své inženýry na smrt", tak budeme moct být úplně v klidu, protože to pořád bude (podle pana děkana) ehm... demográcie.

+ Další komentáře