Proč potřebujeme levicový pohled na dějiny

Jan Randák

Historik Jan Randák vysvětluje novináři Martinu Veselovskému, z čeho pramení potřeba levicového pohledu na dějiny, proč je pluralita interpretací dávno uznaným faktem, a proč ve svém sporu s ním měla pravdu historička Anna Hájková.

Že jsou dějiny vděčným nástrojem politiky, není žádným převratným, skandálním natožpak levičáckým tvrzením. Mají to koneckonců v samé své povaze — dějiny jsou vždy vyprávěny někomu, za nějakým účelem a v nějakých souvislostech.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Politicky motivované debaty o minulosti jsou nedílnou součástí i našeho polistopadového vývoje, jak ukazuje volání po vyrovnání se s minulostí, jakkoli nejasný tento požadavek vlastně je, či debaty doprovázející vznik a působení Ústavu pro studium totalitních režimů.

Z několika loňských i letošních vystoupení prvního ředitele ÚSTR Pavla Žáčka je přitom zřejmé, že se stále vyplácí glosovat tuto instituci jako problém, byť v jeho pojetí v opačném politickém gardu. Koneckonců i mediálně vděčná kauza vlasovců a peripetie Koněvovy sochy ukazují, že přinejmenším část veřejnosti je aktivistickému zacházení s dějinami nakloněna.

Otevřené dějiny

Před několika dny se ve sklenici tuzemského twitteru strhla menší bouře. Důvodem byla reakce moderátora Martina Veselovského na výrok historičky Anny Hájkové o potřebě angažovaných, levicových, feministických dějin holocaustu. Veselovský položil Hájkové prostou otázku: k čemu by nám byly? A neměli bychom se „zvlášť u moderních dějin snažit spíš o jejich co nejpřesnější popis/interpretaci?“

Jejich škádlení utichlo, zůstal však ne nezajímavý podnět — jaké dějiny vlastně potřebujeme? Jednoduchý dotaz, nesnadná odpověď.

Řada lidí, a historiky nevyjímaje, pravděpodobně necítí vůbec žádnou potřebu nadhozený impuls řešit — účelem historického zájmu je přece hromadění domnělých fakt, navíc osvobozených od záludných interpretací, jak si kdysi povzdechl Charles Wright Mills. Sám však byl jiného názoru, historiky totiž proslulý americký sociolog označil za organizovanou paměť lidstva, jež „stejně jako psaná historie je velmi poddajná. Mění se — často velmi drasticky — od jedné generace historiků ke druhé.“

Mills tímto připomněl důležitý aspekt tradování historie, její podmíněnost. Dějiny jsou totiž vždy formulovány z určité perspektivy.

Takový názor jistě zavání démonizovanou postmodernou relativizující vše, co jí přijde do cesty, včetně univerzálních historických pravd. Jenže už kolem poloviny 18. století tvrdil německý evangelický teolog a historik Martin Chladenius, že na minulost je možné nahlížet v rozmanitých perspektivách, čímž si mimochodem vysloužil označení za jednoho z prvních metodologů moderní historiografie.

Pokud tedy Martin Veselovský volal po co nejpřesnějších interpretacích moderních dějin, dožadoval se ve skutečnosti stejně nakonec pouze výkladu jednoho z možných, notabene dočasného — žádná interpretace není nikdy jedinou možnou, natož poslední a definitivní.

Hobsbawm jako levá perspektiva

Interpretační otevřenost dějin dává autorovi šanci vepsat do nich různé hodnoty a preference, včetně těch politických. Výborným příkladem je respektovaná tvorba britského historika a celoživotního komunisty Erica Hobsbawma.

Základem Hobsbawmova politického i vědeckého názoru se stalo Marxovo dílo a přesvědčení o historickém vlivu sociálně-ekonomických faktorů. Nikdy se však nestal Marxovým nekritickým epigonem.

Nepochyboval sice o tom, že jeho materialistické pojetí dějin nabízí nejlepší vysvětlení dějinných procesů, současně však neváhal vystoupit za mantinely marxismu, pokud se mu v danou chvíli zdály interpretačně příliš těsné. Nebyl ani ekonomickým deterministou, kriticky se naopak stavěl vůči redukci historických procesů pouze na ekonomické vysvětlení.

Jeden z největších historiků 20. století, celoživotní komunista Eric Hobsbawm. Foto archív Clarín

Dějiny Hobsbawm chápal jako boj lidí za ideje stejně jako reflexi jejich materiálních podmínek. Patřil tak mezi historiky, kteří odvrátili zrak od velkých postav minulosti a věnovali pozornost obyčejným lidem.

Zajímal se o myšlení, rituály a symbolické chování nejnižších městských i venkovských vrstev a okrajových skupin, třeba zbojníků či předmoderních vzbouřenců a rebelů. Zkrátka malých lidí, kteří nepatřili mezi úspěšné, respektive předurčené svým původem k úspěchu.

Hobsbawm tak naplňuje přinejmenším část představy Anny Hájkové o levicových dějinách věnujících pozornost zapomenutým aktérům minulosti. Sympatie jistě vzbudí jeho přesvědčení o tom, že historici mají sdílet své znalosti nejen v rámci akademické obce, ale i s širší veřejností.

Věděl, že poznatky o minulosti mohou spoluformovat názory a hodnoty jeho současníků. Přesvědčení o tom, že je nutné hovořit a být slyšet koneckonců vyjadřuje v závěru své autobiografie jednoznačně — sociální nespravedlnost je třeba neustále pranýřovat, svět se nezlepší sám od sebe.

Dějiny přítomnosti?

V únoru 2016 začal vycházet online magazín Geschichte der Gegenwart (Dějiny přítomnosti). Jde o projekt několika švýcarských odborníků a odbornic, ponejvíce etablovaných historiků a historiček, kteří se rozhodli aktivně vstoupit do veřejné debaty.

Za pozornost stojí, čím jim jsou dějiny. Ne mrtvým časem, který necháváme za sebou, ale jednak prostředkem kritického náhledu na současnost a jednak pomyslným místem, v němž je naše přítomnost formována — naše aktuální situace je založena ve více i méně vzdálené historii, tudíž problematizovat historii znamená vznášet otázky vůči současným poměrům.

Paleta prezentovaných témat je skutečně pestrá, na pozadí humanitních věd jich přišly na přetřes desítky, ne-li stovky, kromě jiných i populismus jako klam vlády lidu, domácí násilí, hate speech často vypovídající o osobnostním profilu jeho původců, #MeToo, fake news, možnosti a limity sexuální svobody v kapitalismu, ale i SUV vozidla jako symbol neoliberalismu a společenské distinkce.

Anna Hájková má pravdu, když tvrdí, že angažované dějiny jsou nepohodlné. Jak přitom ukazuje magazín GdG, nemusí být pohled historiků v rámci veřejné debaty obrácen pouze do minulosti.

K soudobým mocenským intervencím do našich životů si může říct své zrovna i historie. Pokud tedy tím, co nás pálí je naše aktuální současnost, je dobré ji přetáhnout rašplí humanitních a sociálních dějin.

Levicové dějiny

Historie je primárně vědou o minulosti. Když tudíž zmiňuji švýcarskou online platformu, ptám se zároveň, nakolik může být psaní o malých a bezejmenných lidech politicky atraktivní a snad mobilizující i dnes? Mají šanci dnešního laického čtenáře oslovit ve větší míře třeba právě hobsbawmovské příběhy o banditech, revolucích či rozbíjení továrních strojů na prahu moderní doby?

Myslím, že ano. Z Hobsbawma učinil komunistu triumf nacismu a fašismu. Po jejich porážce tvořil v bipolárně rozděleném světě. Jenže i když jeho práce mluvily k jiné době, přece mají co nabídnout i dnešnímu čtenáři. Neexistují sice žádné levicové dějiny charakterizovatelné metodou práce či předdefinovaným katalogem témat a badatelských otázek.

Levicovost není dogma ani ztuhlá ideologie, je to soubor představ a jistých hodnot. Emancipace člověka, solidarita a sociální spravedlnost jsou i nadále aktuálními. A pokud jsou agendou levicovou, pak levicové dějiny mají svůj účel i dnes.

V pozitivním slova smyslu mohou učinit naše porozumění minulosti, ale i naší současné situaci rozmanitějším a tedy demokratičtějším. To by mohl někdo, kdo se živí novinářstvím jako Martin Veselovský, pochopit.

    Diskuse
    JP
    January 20, 2020 v 12.19
    Levicové dějiny a objektivní dějiny
    Jako zcela první krok si musíme zodpovědět otázku, zda jsou či nejsou možné "objektivní dějiny". To jest jejich výklad. Autor článku uvádí, že "už kolem poloviny 18. století tvrdil německý evangelický teolog a historik Martin Chladenius, že na minulost je možné nahlížet v rozmanitých perspektivách". Oproti tomu v roce 1824 vyhlásil taktéž německý (mladý) historik Leopold von Ranke svůj úmysl psát "jak to vlastně bylo". Tedy - objektivní, naprosto precizní a nezaujatou historiografii, osvobozenou od jakýchkoli hodnotových soudů.

    Bezpochyby ušlechtilý úmysl; ovšem velmi kolidující s nekonečnou komplexitou lidské, a tedy i dějinné skutečnosti. Takto objektivistická historiografie ve skutečnosti není objektivní,nýbrž redukcionistická: veškeré dějinné dění redukuje prakticky jenom na pasivní záznam těch či oněch dějinných událostí. Ale fakticky nakonec stejně není nikdy možno se ani při tomto čistě faktografickém záznamu dějin vyhnout sféře motivací těch či oněch historických aktérů; a tyto motivace není možno konec konců reprodukovat jenom čistě odosobněným "logickým" způsobem.

    Vezměme si třeba případ holocaustu: takto "objektivní" historik by nezaujatě (a věcně správně) popsal, že Hitler byl antisemita; a dále by pak konstatoval, že v oné době nebyl antisemitismus ničím neobvyklým, a jmenovitě v německé oblasti byly velice živé teorie o světovém spiknutí Židů (a je historicky dokázáno, že Hitler tyto materiály se zaujetím četl). Dále by pak tento historik samozřejmě uvedl těžké Hitlerovo trauma z prohrané války; spojené s - tehdy v Německu velice rozšířeným - přesvědčením o "dýce v zádech" Německa. Přičemž tuto "dýku v zádech" Hitler spatřoval nejen u zkorumpovaných politiků, nýbrž také v mezinárodním kapitálu; a je dalším objektivním historickým faktem, že velkou část tohoto kapitálu vlastnili Židé.

    Z takto "objektivně" podaných dějin by pak ovšem víceméně nevyhnutelně vyplynul dojem: no tak vždyť Hitler byl vlastně se svým tažením proti Židům naprosto v právu! Přinejmenším měl pro svou nenávist proti Židům objektivní, pochopitelné důvody a motivy.

    Takže - až k takovýmto nesmyslným a zvráceným důsledkům může vést takto "objektivní" historiografie, která se domnívá, že tím že veškeré zkoumání omezí jenom na holou faktografii, že už jenom tím bude říkat holou a nezpochybnitelnou "pravdu".

    ---------------------------------------------

    Tím jsme si tedy vyjasnili první bod: nějaká "čistá", naprosto nepodjatá historiografie je pouhou iluzí, či spíše fikcí. Která nakonec vede k naprostému opaku.

    Jako druhý bod tedy můžeme položit otázku po oprávněnosti a smyslu "levicových" dějin. Tady ale naše uvažování musíme rozdělit do dvou linií, podle toho na jakém protějšku chceme tyto "levicové" dějiny poměřovat.

    My je totiž můžeme poměřovat buďto na "objektivních" dějinách (ponechme teď stranou otázku jejich reality) - anebo ale je také možno celou věc pojmout tak, že když zde stojí - vyhraněně - levicové pojetí dějin, tak že jeho skutečným párovým protějškem nemůže být nic jiného nežli - dějiny pravicové!

    Je na tom něco podivného: hovoří se o dějinách levicových, jako o apriori deformovaném výkladu dějin; ale sotva je řeč o "dějinách pravicových" (prakticky tím jediným kdo o nich mluvil a je kritizoval byli samotní komunisté).

    Tato asymetrie má ovšem svůj důvod: ty domněle "objektivní" dějiny jsou totiž samy přinejmenším latentně pravicové!

    Ta příčina se nám ozřejmí, když si zopakujeme, že levicové pojetí historie se především věnuje "malým a bezejmenným" lidem. Zatímco ta "objektivní" historiografie popisuje především činy velkých vládců, velkých, silných historických osobností. A právě toto - velké, silné osobnosti - to je samo o sobě to pole, na kterém se definuje typicky pravicové vidění světa! Ta "objektivní" historiografie se tedy opravdu sama nemusí nijak vědomě falšovat či deformovat - ona ze své samotné logiky má vždy mnohem blíže k ideovému konceptu pravicovému, nežli levicovému.

    Anebo jednou větou řečeno: tato "objektivní" historiografie je sama o sobě asymetrická, ze své vlastní přirozenosti. A v tomto smyslu pak "levicová" historiografie je naprosto legitimním počinem, který tuto výchozí asymetrii napravuje, vrací do rovnováhy.
    JP
    January 20, 2020 v 13.27
    Hledání objektivních dějin
    V předešlém vstupu jsme si zodpověděli otázku principiální legitimity levicového pojetí dějin, ve srovnání s pojetím objektivisticky pravicovým. Tím ale ještě nijak není zodpovězena otázka po samotných objektivních dějinách, a o hledání (a nalézání) pravdy o nich.

    Jestliže totiž v předcházejících úvahách byla zpochybněna možnost objektivních dějin, pak se to týkalo výlučně "objektivního" výkladu dějin, pokud je tato "objektivita" spojována s čirou faktografií. Ale to nic nemění na tom, že samozřejmě lidské dějiny jako takové existují objektivně. A že my jsme nuceni - a vlastně povinni - hledat jejich pravdu, pokud je chceme vzít opravdu vážně, to jest jako zdroj naší přítomnosti, ale i naší budoucnosti. Jak ale tuto "objektivní pravdu" hledat?

    Zopakujme si jeden odstavec z textu J. Randáka: "Pokud tedy Martin Veselovský volal po co nejpřesnějších interpretacích moderních dějin, dožadoval se ve skutečnosti stejně nakonec pouze výkladu jednoho z možných, notabene dočasného – žádná interpretace není nikdy jedinou možnou, natož poslední a definitivní."

    J. Randák sám zmiňuje, že takovéto pojetí zavání všerelativizující postmodernou; sám se sice od takovéhoto pojetí distancuje, ale v jeho textu je sotva možné nalézt dostatečné odůvodnění, proč by tento relativismus neměl platit.

    Nepochybné je dozajista jedno: lidská skutečnost (a tedy i její vývoj v časové přímce, čili v dějinách) je fakticky až nekonečně složitá; a tato složitost otevírá prostor pro všechny možné názory a interpretace. Které mohou být i přes jejich rozdílnost, až vzájemnou nekompatibilitu (pokud jsou metodologicky korektní) všechny správné, a tedy "pravdivé".

    Totiž: "pravdivé" v tom smyslu, že skutečně odrážejí objektivní realitu dějin; ale druhá stránka věci je ta, že tyto "pluralistické" interpretace odrážejí vždy jenom jednu určitou č á s t dějinné skutečnosti. Jinak řečeno: tyto pluralistické interpretace jsou už apriori pouze partikularistické; a snad si už vůbec nečiní nárok na to, odhalit a pojmout dějinnou pravdu jako takovou. Spokojí se vlastně s tím, že nejsou prokazatelně falešné; a že jejich interpretace je přinejmenším m o ž n á.

    Pokud bychom zůstali stát jenom na této úrovni uvažování, pak nevyhnutelně skončíme právě u toho uvedeného relativismu (a subjektivismu) výkladu dějin. Zkusme ale pokročit alespoň o krok dál.

    Uvedli jsme si, že ten levicový výklad dějin je legitimní a nutný, neboť je protiváhou a doplněním výkladu pravicového. To už nám dává do rukou alespoň jeden výchozí princip: k pravdě objektivních dějin se přiblížíme tehdy, když tyto dějiny dokážeme nahlížet vyváženě, symetricky - a to sice z dvou p r o t i c h ů d n ý c h stran.

    Tento princip se pak velice blíží tomu náhledu, z kterého vycházeli už nejstarší antičtí myslitelé; kteří veškerý svět upínali vždy do dvou protilehlých principů: oheň proti vodě, vzduch proti zemi...

    Ale konec konců nešlo o tyto samotné elementy či principy; ty mohou být do značné míry libovolné. Ale jednalo se o to, v tomto upnutí do protikladných vztahů spatřovat a nalézat samotný s t ř e d; vlastní substanci nalézající se mezi nimi.

    A to je právě to, co naprosto chybí nejen současné historiografii, ale současnému světu vůbec. Ta "levicovost" a "pravicovost" pojetí dějin (pokud se tu omezíme jenom na tuto jednu linii) ztrácí naprosto smysl, pokud jejím centrem, jejím jádrem nebude samotný č l o v ě k, v procesu hledání svého místa a smyslu své existence uprostřed jsoucího světa.

    Dnešní svět (a spolu s ním současná historiografie) ale právě tohoto člověka naprosto ztratil. Namísto člověka jako takového zde vystupují pouze takoví či onací aktéři, kteří se tím či oním způsobem chovají; ale nestojí za tím nic více.

    Tento deficit se nám ozřejmí více, když se vrátíme k záležitosti emancipace. "Emancipace" je centrálním tématem levicového náhledu na svět a dějiny; ale vlastně i pravicového. Podle toho, zda emancipaci chceme chápat pouze občansky-politicky, anebo ale i důsledně sociálně.

    Jenže - v obou případech tu není fakticky nijak řečeno, k d o je vlastně ten subjekt, který má být emancipován. Tedy - co a kdo je samotný člověk.

    Vlastně tím posledním momentem, kdy se tento projekt "emancipace" ještě mohl krýt s člověkem jako takovým, byl marxistický koncept, kdy emancipace dělnické třídy měla jít ruku v ruce s emancipací celé společnosti, celého lidstva; a substancí a subjektem této emancipace měla být osvobozená lidská bytost, nalézající finální smysl své dějinné existence v realizaci všech svých humánních a kreativních potenciálů.

    Tento koncept měl bezpochyby svou vysokou přesvědčivost a inspirativní sílu; nicméně se ukázalo, že i on je nakonec příliš úzký, nežli aby mohl dokázat postihnout celou šíři lidské dějinné existence.

    Tu otázku po "objektivních dějinách" a jejich pravdě tady není možno řešit meritorně; ale tolik je možno s dostatečnou jistotou konstatovat: k pravdě těchto dějin se nikdy nedokážeme přiblížit, dokud nebudeme schopni postihnout a pochopit člověka jako bytost vsazenou do kontextu veškerého bytí, a v rámci samovývoje tohoto bytí.

    JK
    January 21, 2020 v 10.5
    A je tam vůbec nějaká objektivní Pravda?
    "Jenže - v obou případech tu není fakticky nijak řečeno, k d o je vlastně ten subjekt, který má být emancipován. Tedy - co a kdo je samotný člověk."

    Ten problém je v tom, že pojem "člověk" či onen bájný "samotný člověk" je dynamicky historický. To znamená, že neexistuje žádná univerzální odpověď, jenom různé pohledy v různých historických obdobích v různých oblastech světa. Jednou byl člověk hříšným produktem sadistického Boha, pak zase kolečko ve stroji Dějiny, potom zase součást harmonické přírody u Indiánů atd.

    Můžeme samozřejmě říci "Ty velký Západe, jsi ťuknul Historickou Pravdu v 15. století, ale ty hloupá Číno, jsi stále slepě vězela v písku v 16. století," ale je velká otázka, zda takový soud může vůbec být "objektivní".

    Tohle je tak strašlivě složitá otázka.

    Jestli není náhodou nejhlubším sdělením dějin, že otázka "jaká je role člověka v kontextu veškerého bytí?" je vlastně irelevantní. Co je přirozené člověku? Jestli náhodou není nejpřirozenější to, že člověku není "přirozené" nic.

    Záleží prostě vždy na vlivech okolí, chemii DNA, hříčkách mutací genů, historických okolnostech, evoluční dynamice (i ten mozek stepní opice se pomalu transformuje, mozek je neuroplastický...).

    Možná v dějinách žádná esence (jiné) poznatelné Pravdy není.

    Pokud bychom se smířili s tím, že žádnou velkou Pravdu v dějinách nenajdeme a že člověk je neskutečně a až nekonečně variabilní, mohli bychom konečně přestat hledat velký Návod v minulosti a pustit se do imaginace a konstrukce smysluplné budoucnosti.

    Ano, jistě, sobecký gen, určité atavistické nastavení, primitivní plazí mozek, konfirmační zkreslení atd., ale tohle všechno zvládne popsat neurověda a psychologie, na to nepotřebujeme Dějiny.

    Možná Dějiny jsou hrdinským příběhem Člověka ve Vesmíru, který je třeba jen správně pochopit, ale pokud ano, tak možná leda v nějakém spirituálním významu jako "dynamika vývoje kolektivní duše lidstva k oproštění se od iluze bytí".

    Možná překonání atomizace (od izolovaného vodíku ke globální civilizaci?) směrem k propojování se do celku...ale všechno to jsou pořád ony interpretace.
    January 21, 2020 v 10.18
    Ale vždyť přece v imaginaci a ve spřádání vlastních snů o smysluplné budoucnosti není nikomu bráněno, ne?
    Problém může být jenom v tom, že s tou svou imaginací nenalezne pochopení u jiných lidí.
    JP
    January 21, 2020 v 11.53
    Dynamicky historický člověk?
    I kdyby člověk byl skutečně natolik "dynamicky historický" - pak i tak přes všechny změny a proměny tu stále zůstává právě samotný člověk. Který i přes všechny evoluční, historické a jiné proměny stále ve svém jádru zůstává sám sebou. V každém případě zůstává bytostí, která je v celém kontextu živé přírody naprosto jedinečnou, se zcela jedinečnými vlastnostmi a schopnostmi, se zcela jedinečným duševním prožitkem a zcela jedinečným intelektuálním a kreativním potenciálem.

    To je až přímo nové náboženství současné doby, chtít všechno pevná, konstantní rozpustit v žíravé tekutině údajně nekonečné variability a změny. Jenže - dokonce právě i moderní výzkum chaotických jevů říká pravý opak: přes všechny zdánlivě chaotické změny zde zůstává nějaké relativně konstantní jádro. Například meteorologické fenomény (které platí jako symbol vší chaotičnosti) se rok co rok ve stejných lokacích projevují s neuvěřitelně železnou pravidelností. Kterou naruší až nějaký silný externí impuls, jako je globální nárůst teploty atmosféry.

    Tato snaha vše jsoucí rozpustit v relativismu údajně všepohlcujícího chaotického pohybu je konec konců jenom projevem intelektuální lenosti současného světa; který namísto toho aby na hromadách střepů předchozích velkých konceptuálních teorií dějin začal namáhavě sbírat - a dohromady skládat - to co v nich bylo opravdu cenného a nadčasového, tak to všechno prostě šmahem odhodí na "smetiště dějin".

    Když začneme dějiny zkoumat bez samotného člověka (ať už s velkým či malým "č") - pak se pro nás dějiny stanou pouhým objektem, ale bez subjektu. Je to asi něco takového, jako bychom zkoumali jednotlivé procesy a události v mraveništi - a přitom bychom si vůbec nekladli otázku, co za tvora je vlastně sám mravenec jako takový. Je to opravdu zajímavé: ten samý přístup který by v biologii respektive etologii platil za nesmyslný, jako projev naprostého vědeckého diletantství - tak ten samý postoj ve zkoumání lidského světa v současné době platí jako vrchol vší možné "objektivity"!

    Ale podívejme se na tu otázku dějin zcela konkrétně: "Jednou byl člověk hříšným produktem sadistického Boha, pak zase kolečko ve stroji Dějiny, potom zase součást harmonické přírody u Indiánů atd."

    Když se věc formuluje takto, pak samozřejmě vzápětí vznikne dojem, že zde máme natolik rozdílné a protikladné koncepty lidské přítomnosti ve světě, že je v žádném případě není možno spojit dohromady. Že tedy může buďto platit jenom jeden z nich (a žádný jiný) - no anebo že jediná možná alternativa je ta, připustit je všechny jako principiálně možné, registrovat jejich existenci, ale vzdát se jakýchkoli hodnotících soudů o jejich platnosti.

    Jenže: co nás vlastně žene k tomu závěru, ony uvedené koncepty - apodikticky a doktrinářsky! - prohlásit na nekompatibilní?!...

    Vždyť když se na tyto tři koncepty podíváme jenom trochu blíže, pak snadno zjistíme, že platné jsou všechny - a že se spolu nacházejí jenom bezprostředně v rozporu, ale že zároveň jsou navzájem komplementární! Jinak řečeno, každý z nich je doplňkem, a zároveň protiváhou svého protějšku, a teprve ve svém celku (ovšem ještě s mnoha dalšími) dávají dohromady celý komplex lidského (dějinného) žití.

    "Součást harmonické přírody u Indiánů" - ale jistě, že příroda tak jak se vyvinula v průběhu evoluce (včetně samotného člověka) se vyznačuje vysokým stupněm vnitřní harmonie, i přes ty neustálé boje o přežití (respektive právě jejich prostřednictvím) se tu už po milióny let udržuje svým způsobem velice stabilní a homogenní systém biosféry, jehož je člověk - jakožto svým původem p ř í r o d n í tvor - samozřejmě přirozenou součástí.

    Ovšem - na straně druhé samozřejmě stejně tak platí i ten opačný moment, totiž že člověk je ve své dějinné existenci uchopen určitými mechanismy, které vytvářejí objektivní rámec pro možnosti jeho vlastních aktivit.

    Přičemž: tyto mechanismy nemusí mít nezbytně výlučně negativní charakter; tady je nutno rozlišovat. Na jedné straně stojí obecné mechanismy vývoje, evoluce, růstem komplexity a diferenciace společenských struktur. To jsou sice ve své podstatě skutečně mechanismy, tedy něco co se zdá být v rozporu s postulátem lidské nepodmíněné svobody; ale ve skutečnosti toto jsou mechanismy, s kterými je člověk sám "srostlý", je jejich součástí a ony jsou součástí jeho, a nemá smysl je považovat za nějakou překážku humanizace člověka. (Například asi nebudeme považovat za překážku naší svobody fakt, že prakticky veškeré naše tělesné procesy jsou také řízeny těmi či oněmi - biologickými, chemickými - mechanismy.)

    Je ovšem také jiný druh mechanismů - takových které násilně a agresivně vstupují do výsostných oblastí lidské existence, které samotné humánní jádro člověka svírají a oklešťují svým negativně-mechanickým charakterem.

    Ale o toto téma se tu teď nejedná; tady se jedná o to, že pokud chceme skutečně adekvátně vykládat a chápat lidské dějiny, pak je musíme chápat právě jako p r ů s e č í k působení jak těch přírodně harmonických, tak ale i těch (odcizeně) strukturálních faktorů.

    Obdobně je tomu i s tím Bohem. Totiž - obdobně ambivalentní. Člověk jako "hříšný produkt sadistického Boha" - to je naprosto jednostranné pojetí, které už apriori znemožňuje dobrat se skutečné pravdy, která stojí za tímto fenoménem.

    Ano, tento fenomén zvaný "Bůh" nabýval v historii lidstva velice různých podob. Ale - tyto různé podoby nebyly nijak naprosto a pouze náhodné, čili "chaotické". Za tou zdánlivě nepřebernou mnohostí a různorodostí všech těch bohů a božstev je možno vysledovat určitou logiku, určitou vývojovou zákonitost.

    Za prvé: tyto různé projevy, ztvárnění bohů či Boha vždy víceméně kopírovaly reálné lidské dějiny. A za druhé a především: ty různé podoby Boha vždy představovaly jeden zcela konkrétní aspekt z celkové substance či základu toho, co se za oním fenoménem jménem "Bůh" vlastně skrývá.

    Ano, tento "Bůh" (pokud teď pod tímto označením rozumíme nikoli jednoho konkrétního boha či Boha, nýbrž právě kontinuální fenomén lidských - kulturních - dějin) - tak tento Bůh může být skutečně jednou sadistický a jednou zase milosrdný. Ale - to opět v žádném případě neznamená, že by se jednalo o nějaké čistě nahodilé vlastnosti, které mohou být jednou tak a jindy zase jinak.

    Za prvé platí to už výše řečené, že náboženství kopíruje reálné lidské dějiny - a tak v raných dobách lidských dějin zřejmě převažovali bohové hroziví, bojechtiví a násilničtí, zatímco ruku v ruce s postupem civilizace začala převažovat složka humánní, vůči člověku vstřícná, "milosrdná". - Nutno podotknout, že někdy je to skutečně svým způsobem až úsměvné, když se obě tyto naprosto protikladné boží charakteristiky dokáží spojit v jedné jediné vývojové linii.

    Ale - ani tady se nejedná o nijakou (chaotickou) nahodilost; a naprosto ne neprávem píše Hegel, že starý panovačný a žárlivý Jahve byl nikoli pouze antipodem, ale zároveň nezbytnou p o d m í n k o u pro příchod milosrdného a láskyplného Boha křesťanského. Jinak řečeno: podle Hegelovy dialektiky je Jahve pozicí, tézí - zatímco křesťanský Bůh je negací, antitézí. Jinak řečeno: ten milosrdný křesťanský Bůh by tady vůbec nemohl být, kdyby předtím ten žárlivý a panovačný bůh Jahve svou přísností (ano, až krutou a nemilosrdnou) přísností historicky neprobojoval princip monoteismu jako takový.

    Ale jak řečeno, tady se nejedná o konkrétní témata. Tady jde o to si uvědomit, že lidské dějiny opravdu nejsou jenom čistě chaotické. Že přes všechny historicky dynamické proměny zde existuje určitá základní vývojová linie - a že tuto linii je možno rozpoznat a určit právě tím, když různé formy reálných dějin dokážeme pochopit a vyložit jako a s p e k t y jednoho společného celku, jednoho společného procesu.

    Jenže: právě toto rozpoznání celku za všemi těmi jednotlivými úkazy a formami, to je ta nejtěžší věc ze všeho. A proto je to dnes tak pohodlná - a vítaná - móda se z té povinnosti hledání celku vyvázat, s tvrzením že přece "všechno je v pohybu a nic není možno určit přesně".
    JP
    January 22, 2020 v 9.57
    Kde hledat smysluplnou budoucnost?
    Ještě jednomu bodu je nutno se blíže věnovat. Jiří Karen ve svém příspěvku píše: "Pokud bychom se smířili s tím, že žádnou velkou Pravdu v dějinách nenajdeme a že člověk je neskutečně a až nekonečně variabilní, mohli bychom konečně přestat hledat velký Návod v minulosti a pustit se do imaginace a konstrukce smysluplné budoucnosti."

    Napohled to zní velmi přesvědčivě; ovšem ve skutečnosti se nám tu okamžitě otevírá zcela zásadní problém. Kde, za základě čeho vlastně můžeme získat tu "smysluplnou budoucnost"? Když bychom se plně odstřihli, odloučili od naší minulosti - a od výkladu naší minulosti, od určení toho odkud a kam směřovala naše minulost?

    Jistě, příroda (či evoluce) nás vybavila "smyslem pro smysl"; to jest, my v sobě máme zakódován základní potenciál nacházet smysl víceméně v každém našem chování. Bez této vlastnosti bychom vůbec nebyli schopni provádět své každodenní aktivity.

    Ovšem - tato schopnost dokázat nalézat smysl vlastního konání víceméně v jakékoli činnosti je velice dvojsečnou zbraní. Umožňuje nám totiž propadat i l u z i smyslu i tam, kde ve skutečnosti žádný (pravý) smysl dán není.

    Pokud by tedy Jiří Karen chtěl setrvávat na tom konceptu, že si nemáme lámat hlavu s myšlenkami o podstatě a směřování dějin, a že se máme prostě a jednoduše "pustit do imaginace a konstrukce smysluplné budoucnosti", pak by napřed musel dokázat, že takto pojímaná budoucnost skutečně může v dostatečné míře generovat svůj vlastní smysl.

    I imaginace totiž může vést k nesmyslu, pokud není nesená jasným vědomím, odkud a kam má směřovat.
    JP
    January 22, 2020 v 10.13
    Nekonečně variabilní člověk?
    A ještě něco je nutno podotknout k tézi J. Karena, že "člověk je neskutečně a až nekonečně variabilní".

    Takováto "od boku vystřelená" tvrzení mají jednu podivuhodnou vlastnost: že totiž s železnou pravidelností je možno naprosto stejným právem vyslovit i naprostý opak.

    Čím více přibývá let na kontě mého žití, tím méně "variabilní" se mi jeví živočich jménem homo sapiens; a naopak tím více se mi tato zdánlivě nekonečná variabilita usazuje do několika málo velmi fixních základních vzorců.

    Přes všechnu bezprostřední variabilitu se v reálných lidských aktivitách znovu a znovu projevují víceméně ty samé vzorce, ty samé archetypy, které se víceméně mechanicky opakují stále dokola. Už Aristoteles analyzoval a určil katalog základních osobnostních typů; a víceméně stejně tak i moderní psychologie rozlišuje - nemýlím-li se - nějakých pouhých devět takovýchto osobnostních typů. A v té úplně nejzákladnější rovině vlastně jenom pět (respektive čtyři, podle výchozího konceptu).

    Jistě, každý člověk je nezaměnitelný jedinec, stejně jako sněhová vločka. Ale to nemění nic na tom, že za touto individuální variabilitou stojí základní vzorce, které vytvářejí celkový rámec pro onu variabilitu. A čím více se vzdalujeme od individuální stránky existence člověka a čím více se blížíme stránce kolektivní (a tedy dějinné), tím více nám mizí ta variabilita individuální, a tím více se do popředí dostávají ony archetypy a stále se opakující konstantní vzorce chování a motivací.

    JN
    January 22, 2020 v 10.50
    "Levicové dějiny" jako záměrná lež
    Rozdíl mezi interpretací dějin a samotnými dějinami by mohl být ten rozdíl mezi naším pohledem na historickou událost ["jak to asi ti účastníci té události prožívali, co mohlo asi tak být motivem jejich jednání, mohli dělat něco jiného a jinak, nebo to dělat nemohli..."] a skutečným prožitkem účastníků události.

    Od skutečného prožitku účastníků nás odděluje čas, ale možná více než čas nás odděluje hlavně jiný způsob myšlení. Nemůžeme pochopit historii, pokud si do historických postav promítáme současný způsob uvažování, jenže uvažovat jejich způsobem je zase pro současnost nepřístupné. Rozdíl mezi interpretací dějin a samotnými dějinami je tedy obvykle nezáměrný. Pokud ho ale (jako v případě angažovaných levicových dějin) děláme záměrně, jde o záměrnou lež.
    January 23, 2020 v 5.49
    Orwel prý řekl:„Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“
    Pohledů na dějiny je mnoho. Já myslím, že jako už
    nikdy nikdo nevytvoří jediný výklad dějin závazný pro všechny, tak nikdy nikdo nevytvoří ani dva - levicový a pravicový.
    Kdokoliv, kdo je toho schopen, však může napsat výklad svůj. Ale aby ten výklad byl společný i druhým lidem, musel by tím svým výkladem někoho oslovit, musel by pro něj někoho získat - tak jako by musel získat druhé pro nějaký ten koncept budoucnosti. To vůbec není snadné.
    Společné dějiny a společné plány do budoucnosti mívají obyčejně jen lidé, kteří spolu žijí.
    JP
    January 23, 2020 v 10.51
    Můžeme porozumět minulosti?
    Pane Nusharte, nechtěl jste tu poslední větu formulovat spíše zcela opačně? Totiž že když se levicový výklad vydává za i d e n t i c k ý (tedy nikoli rozdílný) s reálnými dějinami, že se pak jedná o ideologii, tedy přinejmenším potenciálně o lež.

    --------------------------

    Co se pak naší schopnosti či neschopnosti pochopit minulé (dějinné) události týče - zcela striktně a důsledně vzato, my se nemůžeme nikdy plně vcítit do způsobu myšlení žádného druhého člověka. Tedy ani v přítomné současnosti. A přesto se nezdá, že bychom to považovali za nějakou zcela zásadní překážku, alespoň v obecném smyslu.

    To že lidé žijící v odlišném materiálním i kulturním kontextu (ať v časech rozdílných či v čase současném) mají modifikovaný způsob myšlení, vnímání a cítění, je všeobecně známo. - A vědomí tohoto rozdílu patří ke zcela základní výbavě každého historika, a každého etnografa.

    To všechno ale ještě neznamená, že by zde nemohl existovat nějaký společný základ, s jehož pomocí je možno v zásadě objektivně posuzovat určité dějinné události.

    Zcela konkrétně: polyteistický způsob nazírání starých Řeků, kde víceméně pro každou činnost existoval jeden specializovaný bůh, je nám dnes asi dost cizí; ale na straně druhé když začneme zkoumat politické konstelace a události řecké polis, pak velice rychle zjistíme, že základní motivace, vzorce jednání i mocenské struktury jsou ve své podstatě naprosto identické s tím, co vidíme a zažíváme v naší každodenní současnosti. Zkrátka: člověk zůstává víceméně stále tím samým tvorem, a v analogických situacích reaguje vždy víceméně zcela stejně.

    Takže: ta propast mezi námi a mezi historickými událostmi není zas až tak hluboká a nepřekonatelná, jak se někdy tvrdí. A naše údajná "nemožnost" porozumět historickým událostem (tj. jejich objektivní interpretace) je daleko spíše projevem naší obecné (současné) neschopnosti pochopit svět vůbec.
    + Další komentáře