Není to úplně pravidelné, ale v levicovém prostředí se objevují tu a tam výroky a názory, že režim v Československu nebyl totalitním, zejména pak v 80. letech. Téma je probíráno v prostředí politologických nebo historických seminářů. Rozvíjí nebo jen parafrázují Havlovu tezi o post-totalitě.

Režim v Československu totalitním byl, a to bez výhrad až do posledních dnů před 17. listopadem a nejméně dva týdny i po něm. Teprve poté totalita ve svých základních a podstatných kvalitativních rysech vyhasla. Některé prvky a aspekty i následky bledly přirozeně velmi dlouho.

V prostředí nové levice je debata o totalitní povaze pozdní fáze komunistického režimu obvykle jakousi reakcí na Brzezinského vyjádření v Totalitarian Dictatorship and Autocracy (Harvard 1985), který dávno existující téma inovoval, oživil a uvedl do aktuálních souvislostí. Zbigniew Brzezinský ale samu věc ani nevymyslel, ani její pojmenování, ani obsah.

Pojem se zrodil v Itálii z výroků Benita Mussoliniho, ovšem uchytil se až poté, co spatřil světlo světa nacisticky režim. Jsou o tom nesčetné doklady; například práce Wickhama Steeda Hitler — odkud a kam? česky vydaná v roce 1936. Nejobsáhleji se totalitarismu věnovala Hannah Arendtová.

↗

Odejmutí veškerých ekonomických nástrojů ze soukromých rukou bylo tak důsledně, že ke konci 50. let to zasáhlo i živnosti a drobné zemědělce. Repro DR

Poměrně brzo padl stín podezření právem i na Stalinův režim v sovětském Rusku. Jiné totalitní režimy v té době nejspíš neexistovaly v tak krystalické podobě, neboť Mussoliniho diktatura možná operovala s některými rysy, ale v celku mohou být vážné pochybnosti, zda jím v dostatečném rozsahu byla.

Koneckonců Itálie nebyla tak trpce zkoušená jako do krajnosti ponížené a na kolena sražené Německo po I. světové válce. Její následky vehnaly společnost v Německu do zoufalství a rozvoje nejextrémnějších forem společenských střetů a blouznění.

Někdy může relativizace pramenit z pohledu, že totalitou je míra a intenzita násilí, které autoritativní nebo diktátorský režim uplatňuje na své obyvatelstvo. Právě ale proto existují tyto rozdílné pojmy, diktatura a totalita, které nejsou synonymy, protože ani různé společenské formace nejsou stejné, jakkoliv se překrývají.

Je přece známo, že četné jihoamerické diktatury uplatňovaly možná rozsáhlejší a krutější represe, než tomu bylo ve většině socialistických států (mimo Sovětský svaz), aniž bych chtěl krutosti první poloviny 50. let jakkoliv zlehčovat. Nevybíravého násilí — mučení, deportací a jiných nelegálních postupů — se, byť okrajově a skrytě, dopouštěly dokonce i demokratické státy; kupříkladu Francie.

Totalitní stát je nejen autoritářský a diktátorský, ale zasahuje do největšího možného souboru společenských prvků, a dokonce i prvků soukromých, a to způsobem neslučitelným s modelem pokročilé a moderní společnosti. Totalitní režimy se vrátily ke způsobům uplatňovaným zejména ve střední Evropě v dobách absolutismu, ale výrazně je obohatily, prohloubily a zdokonalily, akcentovaly.

Komunistický režim byl nepochybně za Gottwalda diktaturou a zavedl mnohé totalitní prvky, paradoxně ale četné další prvky totalitarismu přidal až po odeznění největších represí, až na konci 50. let. Totalita znamená nejen násilí, ale především zásah do normálních svobod. Zejména a nejvíc je to zásah do svobody vyjádření, nebo dokonce jeho úplný zákaz; stejně tak je to s právem na politický život a aktivní a efektivní účast ve správě společnosti.

Režim v Československu k nim přidal mnohé další, zejména odejmutí bezmála každého rozsáhlejšího soukromého vlastnictví, výrobních prostředků zvlášť. Snažil se úspěšně o odejmutí veškerých ekonomických nástrojů ze soukromých rukou. Tak důsledně, že ke konci 50. let to zasáhlo i živnosti a drobné zemědělce.

Dalším podstatným prvkem bylo, že rozhodoval o tom, co je to dobrý vkus, jak má vypadat umění. Toto počínání bylo dokonce v některých aspektech důslednější než za protektorátu. Podobně jako nacismus brojil proti zvrhlému — rozuměj především modernímu — umění, funkcionalismu. Podobné tomu bylo i ve společenských, a dokonce i přírodních vědách: psychoanalýza, genetika, fenomenologie, a krátce dokonce kybernetika jsou jen nejznámějšími příklady.

Žárlivě a paranoidně režim vystoupil — opět podobně jako režim nacistický — proti spontánním projevům svobodné občanské společnosti: spolkům, církvím a spontánním hnutím. Byly zakázány Skaut, Sokol, Orel, profesní komory, zednářské lóže, utiskovány církve, a z nich zejména církev katolická a židovské obce. Katolíci neměli biskupy — nebo snad jen jejich karikatury — a od smrti Richarda Federa ani Židé neměli rabína. Jehovisté dokonce vůbec nebyli povoleni.

Ovšem ani totalitní režim v Československu nezasahoval většinou do zcela soukromých relací jako sňatky. Vynucené sňatky byly realitou v nacistickém režimu a jsou nejspíš v Severní Koreji. Všechno ostatní ale bylo v Československu rozsáhlé a důsledné.

Komunistický režim v Československu do posledních dnů uplatňoval cenzuru v míře nebývalé, udržoval těžko překonatelnou bariéru z ostnatého drátu na hranicích, nepřipustil katolické biskupy, nejprve týral a posléze jen ponižoval kněží a později z řady z nich učinil agenty své tajné bezpečnosti nebo jinak povolné loutky, vylučoval stále každé soukromé vlastnictví včetně hospod či malých dílen.

Režim v Československu byl řekněme od roku 1981 nedůsledný, líný, unavený a skoro již nesystematický. Souviselo to s generační obměnou, rozprostřeným nihilismem, všeobecnou leností jeho funkcionářů, ztrátou motivace a změnami ve světě.

Měl také již své jisté. Spíše to byla jedna velká nuda než nebezpečný režim. Nepoužíval již hrubé násilí, protože to nepotřeboval. Stačilo mu, aby jím jen potenciálně a skrytě hrozil.

Obyvatelstvo již bylo krotké a jeho velká část s ním dávno provozovala jakýsi oportunní „deal“ ve formě jakéhosi bizarního celospolečenského „stockholmského syndromu“. Ale přesto totalitním režimem byl, a to až do posledního dechu.