Není na místě zpochybňovat, že komunistický režim v Československu byl totalitní

Jan Sapák

Totalita znamená nejen násilí, ale především zásah do normálních svobod, zejména svobody vyjádření, práva na politický život a aktivní a efektivní účast ve správě společnosti. Režim v Československu k nim přidal i mnohé další omezení.

Není to úplně pravidelné, ale v levicovém prostředí se objevují tu a tam výroky a názory, že režim v Československu nebyl totalitním, zejména pak v 80. letech. Téma je probíráno v prostředí politologických nebo historických seminářů. Rozvíjí nebo jen parafrázují Havlovu tezi o post-totalitě.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Režim v Československu totalitním byl, a to bez výhrad až do posledních dnů před 17. listopadem a nejméně dva týdny i po něm. Teprve poté totalita ve svých základních a podstatných kvalitativních rysech vyhasla. Některé prvky a aspekty i následky bledly přirozeně velmi dlouho.

V prostředí nové levice je debata o totalitní povaze pozdní fáze komunistického režimu obvykle jakousi reakcí na Brzezinského vyjádření v Totalitarian Dictatorship and Autocracy (Harvard 1985), který dávno existující téma inovoval, oživil a uvedl do aktuálních souvislostí. Zbigniew Brzezinský ale samu věc ani nevymyslel, ani její pojmenování, ani obsah.

Pojem se zrodil v Itálii z výroků Benita Mussoliniho, ovšem uchytil se až poté, co spatřil světlo světa nacisticky režim. Jsou o tom nesčetné doklady; například práce Wickhama Steeda Hitler — odkud a kam? česky vydaná v roce 1936. Nejobsáhleji se totalitarismu věnovala Hannah Arendtová.

Odejmutí veškerých ekonomických nástrojů ze soukromých rukou bylo tak důsledně, že ke konci 50. let to zasáhlo i živnosti a drobné zemědělce. Repro DR

Poměrně brzo padl stín podezření právem i na Stalinův režim v sovětském Rusku. Jiné totalitní režimy v té době nejspíš neexistovaly v tak krystalické podobě, neboť Mussoliniho diktatura možná operovala s některými rysy, ale v celku mohou být vážné pochybnosti, zda jím v dostatečném rozsahu byla.

Koneckonců Itálie nebyla tak trpce zkoušená jako do krajnosti ponížené a na kolena sražené Německo po I. světové válce. Její následky vehnaly společnost v Německu do zoufalství a rozvoje nejextrémnějších forem společenských střetů a blouznění.

Někdy může relativizace pramenit z pohledu, že totalitou je míra a intenzita násilí, které autoritativní nebo diktátorský režim uplatňuje na své obyvatelstvo. Právě ale proto existují tyto rozdílné pojmy, diktatura a totalita, které nejsou synonymy, protože ani různé společenské formace nejsou stejné, jakkoliv se překrývají.

Je přece známo, že četné jihoamerické diktatury uplatňovaly možná rozsáhlejší a krutější represe, než tomu bylo ve většině socialistických států (mimo Sovětský svaz), aniž bych chtěl krutosti první poloviny 50. let jakkoliv zlehčovat. Nevybíravého násilí — mučení, deportací a jiných nelegálních postupů — se, byť okrajově a skrytě, dopouštěly dokonce i demokratické státy; kupříkladu Francie.

Totalitní stát je nejen autoritářský a diktátorský, ale zasahuje do největšího možného souboru společenských prvků, a dokonce i prvků soukromých, a to způsobem neslučitelným s modelem pokročilé a moderní společnosti. Totalitní režimy se vrátily ke způsobům uplatňovaným zejména ve střední Evropě v dobách absolutismu, ale výrazně je obohatily, prohloubily a zdokonalily, akcentovaly.

Komunistický režim byl nepochybně za Gottwalda diktaturou a zavedl mnohé totalitní prvky, paradoxně ale četné další prvky totalitarismu přidal až po odeznění největších represí, až na konci 50. let. Totalita znamená nejen násilí, ale především zásah do normálních svobod. Zejména a nejvíc je to zásah do svobody vyjádření, nebo dokonce jeho úplný zákaz; stejně tak je to s právem na politický život a aktivní a efektivní účast ve správě společnosti.

Režim v Československu k nim přidal mnohé další, zejména odejmutí bezmála každého rozsáhlejšího soukromého vlastnictví, výrobních prostředků zvlášť. Snažil se úspěšně o odejmutí veškerých ekonomických nástrojů ze soukromých rukou. Tak důsledně, že ke konci 50. let to zasáhlo i živnosti a drobné zemědělce.

Dalším podstatným prvkem bylo, že rozhodoval o tom, co je to dobrý vkus, jak má vypadat umění. Toto počínání bylo dokonce v některých aspektech důslednější než za protektorátu. Podobně jako nacismus brojil proti zvrhlému — rozuměj především modernímu — umění, funkcionalismu. Podobné tomu bylo i ve společenských, a dokonce i přírodních vědách: psychoanalýza, genetika, fenomenologie, a krátce dokonce kybernetika jsou jen nejznámějšími příklady.

Žárlivě a paranoidně režim vystoupil — opět podobně jako režim nacistický — proti spontánním projevům svobodné občanské společnosti: spolkům, církvím a spontánním hnutím. Byly zakázány Skaut, Sokol, Orel, profesní komory, zednářské lóže, utiskovány církve, a z nich zejména církev katolická a židovské obce. Katolíci neměli biskupy — nebo snad jen jejich karikatury — a od smrti Richarda Federa ani Židé neměli rabína. Jehovisté dokonce vůbec nebyli povoleni.

Ovšem ani totalitní režim v Československu nezasahoval většinou do zcela soukromých relací jako sňatky. Vynucené sňatky byly realitou v nacistickém režimu a jsou nejspíš v Severní Koreji. Všechno ostatní ale bylo v Československu rozsáhlé a důsledné.

Komunistický režim v Československu do posledních dnů uplatňoval cenzuru v míře nebývalé, udržoval těžko překonatelnou bariéru z ostnatého drátu na hranicích, nepřipustil katolické biskupy, nejprve týral a posléze jen ponižoval kněží a později z řady z nich učinil agenty své tajné bezpečnosti nebo jinak povolné loutky, vylučoval stále každé soukromé vlastnictví včetně hospod či malých dílen.

Režim v Československu byl řekněme od roku 1981 nedůsledný, líný, unavený a skoro již nesystematický. Souviselo to s generační obměnou, rozprostřeným nihilismem, všeobecnou leností jeho funkcionářů, ztrátou motivace a změnami ve světě.

Měl také již své jisté. Spíše to byla jedna velká nuda než nebezpečný režim. Nepoužíval již hrubé násilí, protože to nepotřeboval. Stačilo mu, aby jím jen potenciálně a skrytě hrozil.

Obyvatelstvo již bylo krotké a jeho velká část s ním dávno provozovala jakýsi oportunní „deal“ ve formě jakéhosi bizarního celospolečenského „stockholmského syndromu“. Ale přesto totalitním režimem byl, a to až do posledního dechu.

    Diskuse
    Nejkratší vymezení zásadního rozdílu mezi režimem totalitním a mezi "pouhou" diktaturou je to, že diktatura svou moc prosazuje vposledku pouze negativně, zatímco totalitní režim uplatňuje nárok pozitivní.

    To znamená: diktatura se spokojí s čirou loajalitou obyvatelstva vůči panující moci. Mimo tento čistě mocenský vztah si jinak člověk může myslet, co se mu zlíbí.

    Režim totalitní se ale nespokojuje s touto pouze ryze mocenskou loajalitou; on vztahuje nárok na člověka celého, na jeho mysl, na jeho názory, na jeho přesvědčení. Totalitní režim se nespokojí s tím, jak se člověk-občan navenek chová; totalitní režim vyžaduje, aby člověk s jeho ideou/ideologií splynul naprosto a bezvýhradně, celou svou existencí.

    Totalitní režim sice může - v dobách své krize, svého odumírání - být dokonce bezprostředně méně násilný, nežli ona "pouhá" diktatura; a může dokonce i značně uvolnit svůj efektivní dohled nad smýšlením obyvatelstva. Nicméně, totalitní režim až do svého posledního tažení musí přinejmenším navenek budit dojem, budit fikci tohoto naprostého ovládnutí myslí a názorů svých poddaných.
    PK
    July 16, 2019 v 7.36
    Mýlíte se, pane Krupičko. V listopadu se Babiš se Zemanem neodváží ukázat na veřejnosti. A to ani v noci.

    Přičemž u Zemana je vůbec otázka - no však víte. Listopad je ještě daleko.
    JK
    July 16, 2019 v 7.51
    Pavlu Kolaříkovi
    "Přičemž u Zemana je vůbec otázka - no však víte."

    Až tato varianta nastane, v Mnichově se budou nepochybně slavit děkovné mše a lítat špunty.

    Ale žádné strachy, ze skutečně dlouhodobého hlediska jsou všichni dnes žijící pozemšťané perspektivně mrtví už teď. I informatici českého původu usazení v Mnichově.
    PK
    July 16, 2019 v 8.3
    No hlavně bývalí estébáci a kágébáci, kteří v posledních letech zavětřili, že přišel jejich čas, a znovu se zaktivovali, ti jsou definitivně na odpis. Budou snad už brzo definitivně patřit minulosti.
    MP
    July 16, 2019 v 11.21
    Pavlu Krupičkovi
    Nikoli. Peklo tu nebylo. Byl tu je dost hnusný profízlovaný režim se striktní hiearchií a vykořisťováním většiny obyvatel malou skupinou držitelů moci (nomenklaturou), která se dělila o kořist s vexláckými korupčními sítěmi. Tvrdě omezený přístup ke vzdělání, brutálně podfinancované zdravotnictví, militarizace. Docela dost velká skupina starobních důchodců, kteří nedosahovali na třetinu průměrného příjmu.
    S takovými těmi subtilními záležitostmi jako ničení životního prostředí v rozsahu, který je dnes neuvěřitelný, možnost volně cestovat jen pro hrstku vyvolených, absence svobody projevu, umělecké tvorby a vědeckého bádání Vás nebudu zatěžovat, ale nejméně asociálnost toho režimu v porovnání s dneškem by snad mohla oslovit i Vás.
    Každá doba má své utrpení a určitě nechci idealizovat současný stav. Ale lhostejno, zda tomu hnusu budeme říkat totalitní či autoritativní, vrátit bych se tam nechtěl -- dokonce ani kdyby mi mělo být znova o třicet let míň.
    JK
    July 17, 2019 v 10.33
    Martinu Profantovi
    V Čechistánu je politováníhodnou tradicí bojovat proti minulým politickým režimům i desítky let po jejich pádu, což bohužel znemožňuje řadě jinak dost inteligentních lidí vnímat svinstva provozovaná režimy aktuálními a bojovat proti nim.
    PK
    July 17, 2019 v 13.4
    ...míní ten, který se od začátku svého angažmá systematicky pokouší dehonestovat a znevěrohodňovat ty, kteří bojují proti svinstvům SOUČASNÉHO režimu v Česku.
    MP
    July 17, 2019 v 13.22
    Jindřichu Kalousovi
    Nevím jak u Vás, v Čechistánu, ale u nás v České republice máme dost velkou část občanů, kteří se dokážou vnímat svinstva současného režimu, aniž by si k tomu potřebovali idealizovat řežim, který byl mnohem horší.
    IH
    July 17, 2019 v 13.52
    Před volbami roku 1946 měla ČSL neobvykle natvrdo zformulované heslo "Totalita bude bita." No, nebyla, a postupně se stala realitou.

    Na druhé straně ovšem lidé narození za války a po ní, se museli dožít 90. let, aby postupně získali jinak dříve nedosažitelný vhled do pochopitelnosti motivací, v poválečném čase přetavených v režimní realitu.

    Zpětný pohled ovšem zároveň zkresluje. Třeba kultura v něm může vypadat hodně pozoruhodně. Každá doba (nebo aspoň někteří lidé v ní) však prožívají nejsilněji omezení, nemožnost toho neb onoho.
    JK
    July 17, 2019 v 19.54
    Martinu Profantovi
    "...idealizovat režim, který byl mnohem horší." No vida, a už jsme zase u toho. V čem mnohem horší a hlavně pro koho?

    Množina lidí zastávajících právě opačný postoj je nezanedbatelná, jistě to nejsou samí blbci nebo amorální lumpové, a řekl bych, že jejich důvody nelze přehlížet bez rizika, že se to vposledku opět vymstí celé společnosti. A další otázka je, kdo co považuje za svinstvo, proti němuž je nutno bojovat a v jakém pořadí důležitosti. Spousta lidí by jistě některé liberální svobody, pro ně ostatně zcela iluzorní, obětovala výměnou za dostupné bydlení nebo řešení nezákonných exekucí.

    Ludvík Vaculík napsal: "S pádem komunismu vrátily se příčiny, z nichž vznikl." A Pavel Kohout k tomu údajně dodal: "Zbývá stejně jadrně doplnit: Totiž zpupnost kapitalismu, který se zas odvazuje od řetězu."

    K absurdním poměrům, které t. č. v Čechistánu panují, přispívají rozhodující měrou právě ti, kteří si idealizují režim současný a kteří tento idealizující pohled vnucují těm s pohledem opačným.
    I katedroví filosofové by občas měli ze svých akademických výšin sestoupit na ulici, do fabriky nebo do hospody a zkusit zjistit, jestli se nějaký kus pravdy o současných poměrech náhodou nedá nalézt i tam.
    + Další komentáře