Dva tisíce slov a vláda osobního prospěchu
Ondřej VaculíkManifest Dva tisíce slov je i dnes pozoruhodně aktuální. Do jaké míry tedy za „špatné poměry ve společnosti“ může politický režim a jeho veřejná správa? Nebo jsou na politické moci více méně nezávislé?
„Volby neměly význam, zákony ztratily váhu. Nemohli jsme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když jsme mohli, nedalo se po nich zas nic chtít, protože nemohli ničeho dosáhnout. Ještě horší však bylo, že jsme už téměř nemohli důvěřovat ani jeden druhému. Osobní i kolektivní čest upadla.
S poctivostí se nikam nedošlo a o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit. Proto většina lidí ztratila zájem o obecné věci a starala se jen o sebe a o peníze, přičemž ke špatným poměrům patří i to, že ani na ty peníze není dnes spolehnutí. Pokazily se vztahy mezi lidmi, ztratila se radost z práce, zkrátka přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví i charakter.“
To je citát z úvodní pasáže manifestu Dva tisíce slov, „které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem“. Z dnešního hlediska může být pozoruhodná okolnost, jak podle našich nátur a politického smýšlení můžeme ona slova považovat za poněkud, případně dosti, nebo i úplně aktuální, a to přestože se většina lidí (podle vědců z Masarykovy univerzity) cítí šťastnou, zvláště na Moravě.
Pro mého tatínka Ludvíka Vaculíka byly špatné poměry ve společnosti důsledkem špatné politiky komunistické vlády, a manifest po ní žádal, aby je urychleně zlepšila, napravila. Naivní — a zároveň důvtipné — mohlo se jevit, že náprava se žádá po totalitní, komunistické moci: ta poměry zkazila, tak ať je také napraví, nese za ně vskutku nedílnou odpovědnost, a má k tomu všechny instrumenty. (Manifest Dva tisíce slov nezpochybňoval vedoucí úlohu KSČ.)
My si dnes můžeme klást otázku, do jaké míry za „špatné poměry ve společnosti“ může politický režim a jeho veřejná správa, či nakolik se máme spokojit s tím, že „ony špatné poměry ve společnosti“ jsou na politické moci více méně nezávislé, jsou obecné. Živnou půdu nacházejí sice především v totalitních poměrech, ale také v souběhu všech možných občanských svobod, garantovaných režimem demokratickým.
V manifestu se dále praví, že bude-li náprava poměrů u odpovědných funkcionářů váznout, mají lidé požadovat „veřejná zasedání národních výborů“. A dále: „K otázkám, které nechceme nikdo znát, ustavujeme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout.“
Poměry s lidskou tváří
Přiznal jsem se mamince, s níž jsem se o manifestu Dva tisíce slov bavil, že v nynějších poměrech mě taková gándhíovská výzva poněkud děsí. (Dneska bychom takto patrně záhy opustili NATO i EU a pro jistotu se vyzbrojili kvéry. A podobně by leckde mohli přijmout radikální usnesení k řešení otázek, „k nimž se nikdo nechce znát“, například co s vyloučenými sociálními skupinami obyvatel.)
Snad ještě po listopadovém převratu roku devětaomdesátého se - v podobě Občanského fóra - na krátkou chvíli obnovila tato víra v harmonickou pospolitost všech; ale tato iluze harmonické pospolitosti byla velice brzy rozbita vpádem tvrdého kapitalismu, jakož i rozpadem té pospolitosti na ideologie a světonázory neslučitelných zaměření.
Poté následovala napřed kocovina z rozbitých snů o národní pospolitosti; zatímco dnes už se i snít přestalo, národ se rezignovaně smířil s tím že starat se o věci obecné stejně nemá cenu, a tak se každý stará jenom sám o sebe, a o svůj vlastní prospěch.
A tak - nenechme si ukrást nostalgii po tom osmašedesátém. Přese všechno to byl svým způsobem rajský čas; asi ten vůbec poslední čas, kdyby bylo ještě možno dobrodušně věřit v dobro v člověku a ve světě...