Vracím se do Nového Jičína. — Ta věta pro mě hodně znamená. Je to moje rodné město, můj domov, místo mého trvalého bydliště. Byť už skoro dvacet let sem jezdím jenom na víkend, na návštěvu za rodiči. Tentokrát se však chci dozvědět něco o zdejších předvolebních náladách.

Z výsledků parlamentních voleb roku 2013 v našem okrese mi vychází, že jsme takové průměrné české či moravské město — volili jsme podobně jako zbytek republiky, jen s o krapet většími sympatiemi k levici a křesťanským demokratům. Dost možná hlavně proto, že si u nás na radnici v očích spoluobčanů udělala „ódéeska“ špatnou pověst arogantním mocenským chováním. Ale možná jako vysvětlení stačí prostě to, že jsme na Moravě.

Že by měly za necelé dva týdny vypuknout volby, o nichž mnozí tvrdí, že v nich půjde o zápas o demokratické směřování naší země, by tu jeden ale nepoznal. „K volbám tentokrát půjdu. Volit budu podle toho, jak mi poradí přítel,“ svěřuje se mi mladá žena, kterou oslovím náhodně cestou přes zdejší chloubu: čtvercové náměstí, lemované po celém obvodu podloubím. Zastupitelská demokracie na domácí úrovni?

Mířím ke kloboučnickému závodu Tonak, jehož historie sahá až k přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Jako lokální patriotka vlastním dva exempláře plus několik baretů.

Volil bych ho, kdyby nebyl debil

Tentokrát ale nejdu po kloboucích. V sousedství Tonaku sídlí Pomněnka, hospoda vyhlášená tím, že se její majitel dobře stará o trubky. Místo, kde i v jednu hodinu po poledni hraje pár chlapů kulečník a několik štamgastů usrkává pivo, upírajíce zraky k televizní obrazovce.

„Hospodský nemůže své hosty ničím dráždit. Zevnějškem ani politickými názory. Pokud něco vidím jinak, snažím se držet zpátky. To mě učili už za minulého režimu,“ vysvětluje mi pan majitel. O chvilku později však předvede, že ne vždy se udrží.

Ptám se svérázného muže s bílým plnovousem, hůlkou a s batůžkem plným krabiček s léky, který u baru dopíjí pivo a chystá se platit, koho bude volit. „Kdyby to nebyl úplný debil, volil bych Okamuru, ten je totiž jako jediný doopravdy proti přistěhovalcům. Takhle ale k volbám vůbec nepůjdu,“ říká.

Vysvětluje mi, že čte pravidelně „Babišovy noviny“ a porovnává je s Reflexem. Pojišťuje si tím dle svých slov vyváženost mediálního obsahu, který přijímá. Bojí se, že jeho vnuky budou vraždit muslimové, a tomu je potřeba zabránit.

„Migranti jsou pseudoproblém,“ kontruje mu hospodský s tím, že tady přece nikdy nikdo žádného Araba neviděl. „Když je podle vás Okamura hlupák, proč nejdete volit jinou stranu, která je taky proti migrantům. Co říkáte třeba na Chovance?“ zajímám se, jak posuzuje politika strany, který by měl vcelku přirozeně reprezentovat jeho vrstvu a přitom se vlastně snaží podobat Okamurovi. „Chovanec je lump a mafián! Nesnáším ho,“ uzavírá náš dialog a má se k odchodu. Je to pochopitelné: proč by měl chodit za kováříčkem Chovancem, když můžete za kovářem Okamurou.

Komunisti tu volí ANO

Mluví se dnes vůbec v hospodách o politice? Mluví. Ale ne moc. „Řekl bych, že tak minimálně třetině lidí tady je politika ukradená. Jsou to ti, co si zanadávají, ale volit nejdou, protože se tím podle nich nic nezmění. Všichni podle nich kradou a všichni jsou stejní. Mladí o politice nemluví skoro vůbec, nejčastěji řeší sázkové kurzy nebo hledí do svých mobilů,“ pokračuje hospodský Váhala.

Nejdisciplinovanější a nejvíc politicky uvědomělá je podle něj skupina komunistů v penzi. Pravidelně se scházejí u jednoho stolu s dobrým výhledem na televizní obrazovku, kde právě běží přírodopisný film na stanici Prima ZOOM.

„Letos všichni z nich zvolí Babiše,“ říká hospodský. Jeden z členů tohoto společenství sedí na svém místě a zpovzdálí poslouchá náš rozhovor. Zvedne se a kráčí ke mně. „Já jsem tchán bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka,“ významně na sebe ukáže, „byl jsem ve Straně,“ což řekne tak, že je hned jasné, kterou myslí, „a letos budu volit hnutí ANO,“ potvrdí poznatek hospodského. A zamíří zase pryč.

A koho bude volit pan majitel? „Asi bych to neměl přiznávat, když jsem živnostník, ale jsem spíš levičák. Jenže ČSSD bych nikdy nevolil. Jsou tam celou dobu a mám pocit, že pro nás nic neudělali. Zvlášť tahle vláda na nás připravila jednu ránu za druhou,“ říká. „Rozhoduju se mezi ODS a Piráty. Piráti jako jediní slibují, že nás osvobodí od poplatků za autorská práva. Jen na téhle hospodě to dělá asi deset tisíc ročně,“ vysvětluje s poznámkou, že Kalousek je lump, takže „topku“ by volit nemohl.

Při mém odchodu z Pomněnky stojí u východu dva muži trochu zanedbaného zevnějšku a kouří cigarety. „Sociologický průzkum je u konce?“ měří si mě pobaveně, jejich pohledy sjíždějí na mé nohy. „Nikoli,“ odpovídám. „Ještě bych chtěla vědět, koho budete volit vy?“

Jeden z nich se na mě podívá, špičkami ukazováků si nadzvedne vnější koutky očí a poťouchle se zasměje. Ten druhý do toho říká, že k volbám nepůjde. Ale Okamura se mu líbí taky, protože nás chce dostat z té hnusné — ve skutečnosti použil jiné slovo — Evropské unie.

Mohli by tu fandit zeleným

Nový Jičín je něco jako Hobitín — pohodlné a poklidné místo k životu. Má pěkné historické centrum. Všechno je blízko. Nezaměstnanost je aktuálně pod třemi procenty. Do bezprostředním okolí láká hezká příroda. Každý se tak trochu zná s každým, současně nikdo nemusí vidět nikomu do oken. Dlouho tu nikdo nepamatuje žádné významnější společenské otřesy.

Problémy jsou se zdejší nemocnicí, kterou před pár lety koupila společnost Agel. Péče se prý od té doby v některých odvětvích zhoršila a lidé dojíždějí do nemocnic ve Frýdku-Místku, v Ostravě, nebo dokonce v Olomouci. Jenomže na místní nemocnici se nadávalo, co pamatuji.

Od revoluce tu chátrají vzácné secesní vily kloboučnického továrníka Hückela, ale v roce 2016 se dostaly do vlastnictví města, tak snad bude líp… A před několika lety získal cizí developer areál historické továrny Tabačka, načež ji nechal srovnat se zemí, aby na jejím místě vystavěl odpudivé unifikované a nepotřebné obchodní centrum. Ani tato křivda na tváři města ale nezvedla novojičínské ze zadku.

Nikdy tu nevzniklo žádné sdružení „za něco“ nebo „proti něčemu“. Lidé, kteří měli potřebu se angažovat, skončili v komunální politice. Jedním z nich je například i Ondřej Syrovátka, profesí gymnaziální učitel, aktuálně místostarosta za Zelené.

Ten na otázku, jak si myslí, že budou volit jeho spoluobčané, vyslovuje naději, že by tu snad mohli být o něco vstřícnější k jeho domovské straně. Pomoct by tomu mohla nejen účast Zelených v koalici na radnici, ale i zdejší populární zelený senátor Petr Orel.

Členem strany zelených je i dlouholetý ředitel místního Beskydského divadla Pavel Bártek. I on byl místostarostou. O svých spoluobčanech soudí, že jsou coby voliči poměrně stabilní. „Například se u nás neuchytily Věci veřejné, to mě těší,“ říká. Myslí si ale, že do voleb tentokrát vstoupí nepříznivě téma migrace. Lidé, se kterými hovoří, mluví často o strachu z uprchlíků. „Sice tady žádného neviděli, ale v médiích na toto téma neustále čtou nebo vidí něco negativního,“ pokračuje.

Sám prý také moc často nepotkává voliče ANO, ale myslí si, že jich nakonec bude dost. „Lidé z kulturních kruhů, mezi nimiž se pohybuji, Babišovi příliš nefandí,“ vysvětluje. Překvapuje ho také proměna Babišova elektorátu. „Posledně mu to házeli podnikatelé, ale teď to budou spíš lidé, co se cítí ekonomicky neuspokojení a ohrožení. Ta proměna je zarážející.“ Na novojičínské radnici je hnutí ANO v opozici.

O tom, že je Babišova partaj na vzestupu a že to není dobře, je přesvědčen i jiný zaměstnanec městské instituce, který si nepřeje být jmenován: „Víte, já je teď budu kritizovat, ale oni uspějí v příštích volbách a budou dělat čistky, o tom jsem přesvědčen. Nechci do budoucna zavařit svým kolegům.“ O sobě tento člověk říká, že je pravicový volič, ale rozhodnutý, koho volit, ještě není. ODS vidí kriticky a Kalouska bezmála jako mafiána.

Chovat se jeden k druhému hezky

Moje poslední zastavení v Novém Jičíně patří Klubu rodáků. Sídlo má v baště ze sedmnáctého století. Trochu se stydím, ale do této památky vstupuji vůbec poprvé v životě. Ve dveřích potkám předsedu klubu, bývalého dlouholetého starostu za lidovce Pavla Wesseleho. Koho bude volit on, se neptám.

Zapředu ale rozhovor s paní Mičkovou, jeho pomocnicí. „Já jsem Němka,“ neopomene mi říct v jedné z prvních vět, čímž připomíná zdejší minulost: Nový Jičín byl do války většinově německý. Dvaadvacet let pracovala v Tonaku a vzpomíná na to velmi vstřícně — člověk vedený výchovou k tomu, aby si od života bral to dobré a nestěžoval si. V posledních letech vždy volila ODS, ale fandí i Zeleným.

„Babiše nemusím. Nelíbí se mi, když háže špínu na ostatní. Ale totéž se mi nelíbí ani u pana prezidenta, ačkoliv se asi nehodí, abych ho hubovala,“ vysvětluje mi laskavě až omluvně. „Možná jsem staromódní, ale myslím si, že by se k sobě lidé měli chovat hezky,“ říká.

Volby budou naštěstí už brzy za námi. Prvovoliči z novojičínského gymnázia hodí svůj hlas Pirátům, případně straně, které se fandí u nich doma. To si myslí tamní učitel Zdeněk Man. A Pirátům pomohou jistě i mnozí příslušníci generace mých rodičů, kteří ztratili trpělivost se stranami, jež se střídaly u moci od Sametové revoluce, ale současně nevěří, že naděje na změnu se pojí s Babišem.

Možná je to skutečně staromódní, ale cestou přemýšlím, zda by nepomohlo vyslyšet přání paní Mičkové z Klubu rodáků v Novém Jičíně a chovat se jeden ke druhému hezky. Jak by to vypadalo? Stačilo by to?