Oslavanského dělnického ducha střídá apatie
Barbora BakošováKdysi centrum četných dělnických stávek a revolučního zápalu, dnes poklidné město, v němž komunisté dlouhá léta vyhrávají volby. V Oslavanech mají jasno koho volit hlavně důchodci. Mladí ještě nevědí, nebo nevolí.
Autobus sjíždí prudkou zatáčkou z mírného kopce, míjí chátrající elektrárnu, nad níž je místy vidět na řady solárních panelů rozmístěných na louce. Přijíždíme do Oslavan, téměř pětitisícového města, vzdáleného asi třicet kilometrů na jihozápad od Brna.
Vystupuji na velkorysém autobusovém nádraží a rovnou se skrývám před deštěm pod střechu zastávky. Z klasické autobusové nástěnky na mě vykukují první — a jak jsem se později přesvědčila — téměř jediné — předvolební plakáty. Vedle vysmátého křesťanského demokrata Pavla Bělobrádka se trochu nesměle usmívají na vedlejším plakátu u hesla „Mír, spravedlnost, bezpečí“ i lídři komunistické jihomoravské kandidátky.
Další politické plakáty už v Oslavanech prakticky nezahlédnu. Spatřím ještě jeden Zelených, je však vidět jen zčásti, zbytek je přelepený pozvánkou na nějakou kulturní akci. Je pracovní den, dopoledne. Na ulici mnoho lidí není.
Téměř z každého místa je tu vidět bývalou těžní věž dolu Kukla, tyčící se na kopci nad městem. Dnes zde místo těžebního stroje najdete terasu s vyhlídkou — věž je součástí zábavního parku Permonium, místní turistické atrakce.
Černé uhlí se zde těžilo od poloviny 18. století, dříve než na Ostravsku. Na počátku 20. století zásobovalo uhlí výhradně novou elektrárnu, první svého druhu v českých zemích. Elektřinou zásobovala kromě Brna celou jižní a západní Moravu.
Hornická minulost je v Oslavanech skutečně citelná. Mezi bytovými domy stojí hotel Horník, u oslavanského zámku, kde přes léto funguje expozice hornictví a energetiky, začíná cyklostezka s názvem Energetická.
Havířská historie se nepromítá jenom do místního názvosloví a památek, ale odráží se i ve voličských preferencích místních obyvatel: „Já celý život volím tu samou stranu, komunisty. Oni za nás pořád bojovali, za nás, dělníky,“ říká první pán, kterého na náměstí oslovuji, milý důchodce s nákupní taškou v ruce.
Místní pamatují četné stávky, které zde horníci v minulosti vedli za lepší pracovní podmínky. Ta nejznámější a zároveň nejdelší se odehrála během Velké hospodářské krize, mezi lety 1932 a 1933. Trvala neuvěřitelných šestnáct týdnů, její výsledek však vůbec nebyl oslnivý — o práci přišla čtvrtina lidí, zbytku byly sníženy mzdy a prodloužena pracovní doba. Marxistická historiografie ji však dlouhá léta pro svého revolučního ducha oslavovala.
Revoluční duch se nedědí. Marx by řekl, že je utvářen společenskými podmínkami.
Ještě se k textu možná vrátím, až budu mít víc času.
V každém případě děkuji.
Jenom s tou "apatií mladších" bych byl trochu zdrženlivý. Možná že je tomu spíše tak, že mládež si - nikoli apaticky, nýbrž naopak velmi aktivně - vede svůj vlastní život; jenom že zjišťuje a vidí, že ten umělý svět současné politiky s tím jejím životem nemá nic společného. A tak na ni - lidově řečeno - prostě kašle.
A je sotva možné jim to nějak mít za zlé. Politika si musí najít cestu k (mladým) lidem, ne naopak.