Autobus sjíždí prudkou zatáčkou z mírného kopce, míjí chátrající elektrárnu, nad níž je místy vidět na řady solárních panelů rozmístěných na louce. Přijíždíme do Oslavan, téměř pětitisícového města, vzdáleného asi třicet kilometrů na jihozápad od Brna.

Vystupuji na velkorysém autobusovém nádraží a rovnou se skrývám před deštěm pod střechu zastávky. Z klasické autobusové nástěnky na mě vykukují první — a jak jsem se později přesvědčila — téměř jediné — předvolební plakáty. Vedle vysmátého křesťanského demokrata Pavla Bělobrádka se trochu nesměle usmívají na vedlejším plakátu u hesla „Mír, spravedlnost, bezpečí“ i lídři komunistické jihomoravské kandidátky.

Další politické plakáty už v Oslavanech prakticky nezahlédnu. Spatřím ještě jeden Zelených, je však vidět jen zčásti, zbytek je přelepený pozvánkou na nějakou kulturní akci. Je pracovní den, dopoledne. Na ulici mnoho lidí není.

Téměř z každého místa je tu vidět bývalou těžní věž dolu Kukla, tyčící se na kopci nad městem. Dnes zde místo těžebního stroje najdete terasu s vyhlídkou — věž je součástí zábavního parku Permonium, místní turistické atrakce.

Černé uhlí se zde těžilo od poloviny 18. století, dříve než na Ostravsku. Na počátku 20. století zásobovalo uhlí výhradně novou elektrárnu, první svého druhu v českých zemích. Elektřinou zásobovala kromě Brna celou jižní a západní Moravu.

Hornická minulost je v Oslavanech skutečně citelná. Mezi bytovými domy stojí hotel Horník, u oslavanského zámku, kde přes léto funguje expozice hornictví a energetiky, začíná cyklostezka s názvem Energetická.

Havířská historie se nepromítá jenom do místního názvosloví a památek, ale odráží se i ve voličských preferencích místních obyvatel: „Já celý život volím tu samou stranu, komunisty. Oni za nás pořád bojovali, za nás, dělníky,“ říká první pán, kterého na náměstí oslovuji, milý důchodce s nákupní taškou v ruce.

Místní pamatují četné stávky, které zde horníci v minulosti vedli za lepší pracovní podmínky. Ta nejznámější a zároveň nejdelší se odehrála během Velké hospodářské krize, mezi lety 1932 a 1933. Trvala neuvěřitelných šestnáct týdnů, její výsledek však vůbec nebyl oslnivý — o práci přišla čtvrtina lidí, zbytku byly sníženy mzdy a prodloužena pracovní doba. Marxistická historiografie ji však dlouhá léta pro svého revolučního ducha oslavovala.

Síla dělníků se v Oslavanech ukázala ještě pár let předtím, v prosinci 1920. Zdejší horníci se tehdy připojili k celorepublikové generální stávce levice ve sporu o Lidový dům. Stávka se zde proměnila v revoluční povstání. Lidé nakrátko obsadili několik míst včetně elektrárny a zastavili dodávky proudu pro Brna.

Krátce na to však zasáhlo vojsko a vzbouřené horníky pozatýkalo. Zdejší události přispěly k odtrhnutí levicové frakce od sociální demokracie a vzniku komunistické strany. V Oslavanech vznikla krátce poté její místní pobočka a od té doby zde má strana silnou základnu podporovatelů. Hrdost na vzpurnou tradici nejchudších dnes pociťují zejména oslavanští důchodci, z nichž mnozí v minulosti v dolech rovněž sami pracovali.

Volíme komunisty, aby byli v opozici

Malé rodinné domky zde střídají bytovky ze šedesátých let. V uličce kousek od nádraží potkávám bývalého horníka venčícího psa své dcery, který se k volbě komunistů také hrdě hlásí. Pracoval jak v dole Kukla, tak v nedalekém dole Jindřich a dosud vzpomíná, jak náročná práce to byla, i když směl do důchodu již v padesáti.

„Já jsem vždy volil komunisty a také jsem byl komunistou. Líbí se mi na nich, že stojí za lidmi. I tehdy, i dnes. Ale mají být v opozici, neumím si představit, co by se stalo, kdyby šli do koalice,“ říká pozoruje psa, který něco zbystřil v dálce. Zdejší voliče KSČM nezajímá, jestli bude jejich strana vládnout, chtějí ji ale v parlamentu mít, aby bránila jejich práva.

Komunisté zde bodují v téměř každých parlamentních volbách od počátku devadesátých let. Nejvíc hlasů nezískali jenom dvakrát, v letech 2006 a 2010, kdy je těsně předběhli sociální demokraté.

Podobné postavení mají i na místní radnici. Ani zde se do vedení příliš nehrnou. Od prvních komunálních voleb mají — krom roku 2006, kdy vyhráli občanští demokraté — největší voličskou podporu právě oni. Téměř dvacet let je zde však zároveň starostou občanský demokrat Vít Aldorf, kterého ostatní zvolené strany podporují.

Komu to hodit ví jenom někdo

Jasno však zatím mají jenom voliči komunistů. Nepřesvědčení jsou mnozí, s nimiž se dávám na ulici do řeči. Ani necelé dva týdny před volbami nevědí, komu dát svůj hlas. Vysokou politikou jsou znechuceni a zklamaní.

Typickým příkladem je pán v důchodu, jehož oslovuji na parkovišti před prodejnou potravin. Před čtyřmi lety volil sociální demokracii, ta ho však zcela zklamala. Nyní ještě neví, rozhodne se po posledních debatách. Zvažuje však Piráty. Líbí se mu jejich dravost.

Sociální demokracie upadla v nemilost u vícero zdejších voličů. Nespokojeně mluví hlavně o premiéru Bohuslavu Sobotkovi a několik se jich chystá dát svůj hlas raději Babišovi.

Před dětským zdravotním střediskem se na volby ptám dvou žen o pracovní pauze. Jedna ještě rozhodnuta není, druhá přemýšlí o ANO. Babiš jí prý byl vždy sympatický.

Zklamání nad politikou však nezakrývají ani ony: „Nic se po volbách nezmění... Ale když zas všichni říkají, že se nic nezmění a nejdou volit, pak zůstávají nespokojeni.“ Ani jeden z jejich synů volit nejde. Nezajímá je to.

A volit nejde ani několik maminek s kočárky, které postupně potkávám a oslovuji na cestě do obchodu nebo při procházce. „Je mi úplně jedno, kdo tam bude sedět,“ říká ve spěchu jedna z nich, pak už věnuje pozornost svému dítěti.

Oslavanské doly nahradily fabriky. Na kraji města se dnes vyrábějí součástky do automobilů, je tu také závod na výrobu stavebního sortimentu, strojírna. Lidé za prací jezdit nemusí, mohou si ji najít zde.

Od kostela k hlavní silnici teď opravují vozovku, na náměstí se staví dům sociálních služeb. Zdá se, že město prosperuje. Se životem v něm je většina dotázaných spokojena, celorepubliková situace v nich však budí obavy.

Dělnického soudržného ducha skalních voličů komunistů postupně v Oslavanech nahrazuje apatie mladších. Odevšud viditelný symbol města, těžební věž Kukla, je skvělou metaforou přístupu místních k politice. Kdysi byla střediskem dělnického zápalu, ale dnes je to už jenom zábavní park.