Voleb do Poslanecké sněmovny se letos účastní celá řada obskurních, xenofobních stran, které slibují bílé Čechy, Moravu i Slezsko. Většina z nich — jmenujme alespoň Řád národa, Blok proti islamizaci, Dělnickou stranu sociální spravedlnosti nebo Republikány Miroslava Sládka — však ve volbách neuspěje a skončí hluboko v poli poražených. Jedinou extrémně pravicovou stranou, která naopak velmi pravděpodobně obsadí několik křesel v dolní komoře Parlamentu, je Svoboda a přímá demokracie v čele s podnikatelem Tomiem Okamurou.

Okamura do české politiky vstoupil v roce 2012, kdy byl jako nezávislý kandidát zvolen senátorem v obvodu Zlín. Krátce po senátních volbách oznámil, že se hodlá ucházet o post prezidenta republiky, nicméně nebyl s to shromáždit dostatečný počet podpisů reálně existujících spoluobčanů. Po tomto nezdaru Okamura v roce 2013 založil hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury.

Hlavními cíli hnutí bylo zavedení přímé volby poslanců — ač již přímo voleni jsou — hejtmanů či starostů nebo odvolatelnosti politiků skrze referendum. Okamura také sliboval posílení pravomocí přímo voleného prezidenta a možnost zrušit neoblíbený zákon lidovým hlasováním. Jelikož bylo hnutí nové a neokoukané, leckdo mu — znaven a otráven stávající politickou reprezentací — dal svůj hlas. A tak se ve Sněmovně najednou objevil Okamura spolu s dalšími třinácti bojovníky a bojovnicemi proti jinakosti.

Jenže Úsvit přímé demokracie se za krátko zhroutil. „Stranický puč byl dokonán, kolegové převzali hnutí Úsvit a zakládají novou, svoji, jejich politickou stranu. Zradili program, zradili mě i tři sta padesát tisíc voličů,“ stěžoval si novinářům Okamura, když se jeho někdejší druhové obrátili proti němu a vyloučili jej ze strany.

Svému šéfovi vyčítali nepřijímání nových členů, účelové změny stanov a vyvádění peněz ze stranické kasy. Různá média tehdy přinesla zprávu, že finance tekly do firem spřízněných s někdejším šéfem Věcí veřejných Vítem Bártou i samým Okamurou.