Voleb do Poslanecké sněmovny se letos účastní celá řada obskurních, xenofobních stran, které slibují bílé Čechy, Moravu i Slezsko. Většina z nich — jmenujme alespoň Řád národa, Blok proti islamizaci, Dělnickou stranu sociální spravedlnosti nebo Republikány Miroslava Sládka — však ve volbách neuspěje a skončí hluboko v poli poražených. Jedinou extrémně pravicovou stranou, která naopak velmi pravděpodobně obsadí několik křesel v dolní komoře Parlamentu, je Svoboda a přímá demokracie v čele s podnikatelem Tomiem Okamurou.

Okamura do české politiky vstoupil v roce 2012, kdy byl jako nezávislý kandidát zvolen senátorem v obvodu Zlín. Krátce po senátních volbách oznámil, že se hodlá ucházet o post prezidenta republiky, nicméně nebyl s to shromáždit dostatečný počet podpisů reálně existujících spoluobčanů. Po tomto nezdaru Okamura v roce 2013 založil hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury.

Hlavními cíli hnutí bylo zavedení přímé volby poslanců — ač již přímo voleni jsou — hejtmanů či starostů nebo odvolatelnosti politiků skrze referendum. Okamura také sliboval posílení pravomocí přímo voleného prezidenta a možnost zrušit neoblíbený zákon lidovým hlasováním. Jelikož bylo hnutí nové a neokoukané, leckdo mu — znaven a otráven stávající politickou reprezentací — dal svůj hlas. A tak se ve Sněmovně najednou objevil Okamura spolu s dalšími třinácti bojovníky a bojovnicemi proti jinakosti.

Jenže Úsvit přímé demokracie se za krátko zhroutil. „Stranický puč byl dokonán, kolegové převzali hnutí Úsvit a zakládají novou, svoji, jejich politickou stranu. Zradili program, zradili mě i tři sta padesát tisíc voličů,“ stěžoval si novinářům Okamura, když se jeho někdejší druhové obrátili proti němu a vyloučili jej ze strany.

Svému šéfovi vyčítali nepřijímání nových členů, účelové změny stanov a vyvádění peněz ze stranické kasy. Různá média tehdy přinesla zprávu, že finance tekly do firem spřízněných s někdejším šéfem Věcí veřejných Vítem Bártou i samým Okamurou.

Ne celému světu

Okamura však dlouho neotálel a zakrátko založil nové uskupení s názvem Svoboda a přímá demokracie. Okamurovi pohrobci mezitím navázali spolupráci s nově se vynořivším bojovníkem proti islámu a znalcem brouků Martinem Konvičkou, který se tehdy těšil podpoře prezidenta republiky Miloše Zemana.

Spojenectví ovšem nebylo z nejpevnějších. Zástupci Úsvitu se s Konvičkou brzy rozkmotřili a snaha vybudovat silné extrémně pravicové hnutí skončila krachem. A celkem příznačně tahanicemi o peníze.

Nový Okamurův politický projekt programově navazuje na předchozí. Svoboda a přímá demokracie stejně jako předtím Úsvit brojí za údajné národní zájmy, volá po osobní, hmotné a trestní odpovědnosti politiků a slibuje vystoupení z Evropské unie. „Ne islámu, ne teroristům. Nedovolíme v České republice vznik páté kolonie radikálních muslimů.“ „Odmítáme zpřísnění podmínek pro legální držení zbraní.“ „Říkáme ne parazitům.“ To jsou některá volební hesla a slogany, se kterými Okamura vyrazil do letoších voleb.

Ale taky „Zestátníme exekutory!“ Nebo: „Voda zpět do českých rukou!“ Svoboda a přímá demokracie cílí na nespokojené a zklamané voliče. A ví, jak je nadchnout.

Ve svém programu slibuje zlepšení životních podmínek všem „českým“ občanům. Rodiny se třemi a více dětmi, kde aspoň jeden z rodičů pracuje a má čistý trestní rejstřík, nebudou platit daň z příjmu. Okamura v zájmu velkého českého národa vyhlašuje boj sociálně slabým, které označuje za „nepřizpůsobivé“, islámu, migrantům, elitám, médiím — zkrátka skoro celému světu. Slibuje vyšší mzdy i důchody. Samozřejmě jenom pro domácí.

Andrej Babiš říká, že jej zplodily tradiční politické strany. Že ho vytvořil Miroslav Kalousek. A má částečně pravdu. V případě Okamury rovněž platí, že jeho úspěch je dán slabostí či neschopností minulých politických reprezentací.

Ty dlouhé roky opomíjely strachy, frustrace a mizerné životní podmínky nezanedbatelné části společnosti, která má dnes — často oprávněný — dojem, že nikoho nezajímá. Že jí ujel vlak. Je rozezlená a hledá někoho, s kým by si to mohla vyřídit. Okamura se s těmito lidmi baví a nabízí jim nepřeberné množství terčů nenávisti. Stačí si vybrat. Že všechny terče jsou falešné? To je jiná otázka.

Existence Okamurova xenofóbního uskupení poukazuje na dlouho neřešené problémy české společnosti. Kdyby politici tu a tam vyrazili mezi lid a prohodili s ním pár slov, trochu o něj dbali, zajímali se, co lidi trápí, nemuseli by ve Sněmovně vysedávat rasisté. Okamura totiž kromě hněvu a nenávisti nenabízí vůbec nic.

Nespokojených voličů přibývá. Tradičním stranám nedůvěřují a jejích podporu získávají nové strany, Babišovo ANO 2011 a SPD. Okamura přináší rychlá a zjednodušená řešení, komunikuje se svými voliči a dává jím najevo, že je poslouchá a že mu záleží, co si lidé myslí. Každé jeho video či facebookový status proto končí větou — co si o tom myslíte vy? Napište mi do komentářů.

Smutnou skutečností však zůstává, že všem těm vyloučeným, ustrkovaným a oslyšovaným mnoho nenabízí nikdo z ostatních. Pokud politika nebude pro lidi, Okamura tady s námi zůstane na věčné časy.