S blížícími se volbami do Poslanecké sněmovny se mnozí komentátoři zamýšlí nejen nad vyhlídkami volebních výsledků, ale i nad politickými obsahy, které jednotlivé strany ve svých programech nabízejí. Právě od programového průniku a ideového „sousedství“ by se přece měly po volbách odvíjet úvahy o možné koaliční spolupráci těch s oněmi. Nejde však jen o proklamace, ale především o dosažené či nedosažené výsledky. Z tohoto hlediska jsou vládní strany více pod drobnohledem než strany opoziční, neřkuli mimosněmovní alternativy. Jejich pozice je charakterizována odpovědností za výsledky dosluhující vlády.

Nejmenší vládní strana, tedy KDU-ČSL, je z tohoto hlediska v dosti choulostivé situaci, poněvadž její vliv na výstupy koaličního vládnutí byl z čistě početního hlediska pochopitelně nejslabší. Na straně druhé její předseda deklaruje, že lidovcům se podařilo v rámci koaliční vlády s ČSSD a ANO prosadit zhruba 80 procent svého volebního programu z roku 2013.

Pokud bychom tento stav brali nejen jako výsledek schopnosti prosadit svou vůli, ale taktéž jí sladit s míněním partnerů, potom to není zanedbatelné číslo. Ukazuje však také nejsilnější stránku KDU-ČSL, která sice nesouvisí s jejich voličskou silou, ale spíš s ideovým profilem a pozičním postavením, a tou je umírněnost, vyrovnávání extrémů, schopnost kompromisu a především stabilita, představující rozměr strukturální i hodnotový, dovnitř i navenek.

Odděleně silnější

Lidovci se začátkem letošního roku rozhodli přijmout nabídku hnutí Starostové a nezávislí a začali jednat o společném postupu do sněmovních voleb. Poté, co odmítli zcela atypický, v českých poměrech nikdy nevyzkoušený, a tedy už z hlediska právního značně riskantní projekt takzvané volební strany, rozhodli se jít cestou řádné koalice. Koalici sice posvětily sjezdy obou subjektů, přesto se však uprostřed léta zástupci obou stran rozhodli koaliční projekt ukončit a jít do voleb samostatně. Obavy z předvolebních průzkumů, které koalici Lidovců a Starostů věštily možný volební neúspěch, tedy nepřekročení desetiprocentní hranice, byly při zralejší úvaze doplněny vědomím sociálně-politických příčin tohoto stavu.

↗

Nejmenší vládní strana je v dosti choulostivé situaci, její vliv ve vládě byl z čistě početního hlediska nejslabší. Její předseda ale deklaruje, že lidovci splnili ze svého programu drtivou většinu. Foto archiv DR

Spojení tradiční politické strany se „střechovým“, takříkajíc stavovským hnutím komunálních politiků působí atraktivně při představě, že se síla obou aspektů sečte. Ve skutečnosti se však sčítají pouze ti, kterým odpor k druhé straně nebrání vyjádřit svou preferenci ve vztahu k první. Samonosná identita koaličního projektu, abstrahující od partikulární identity zakládajících stran, je pak víceméně chiméra, a pokud jí lze dosáhnout, tak jedině po dlouhém časovém období společného působení, čítajícím minimálně několik let. Nic z toho nebylo splněno.

Zástupcům obou stran tak posléze došlo, že nikoliv společný, ale naopak samostatný postup je v dané situaci fakticky činí silnějšími. V případě KDU-ČSL je to nejen jistota vlastní relevantní voličské podpory, ale i vědomí významu vlastní stranické identity, tradice vlastní značky a zároveň i úlohy hodnot, které strana vyzdvihuje. Volba samostatného postupu znamená potřebu jejich opětovného silnějšího zvýraznění, a především podtržení jejich aktuálnosti v současné společenské situaci.

Tradiční hodnoty s praktickými řešeními

Volební kampaň KDU-ČSL je postavena na zvýraznění tradičních témat, pojících se s politikou této strany již téměř tři desítky let. Důležité je, že každá tematická oblast obsahuje i konkrétní návrhy praktických řešení, jak jich dosáhnout. Tradiční lidovecký důraz na roli rodiny je spojen s praktickými řešeními sladění pracovního a rodinného života, daňovými úlevami pro pracující rodiče, finanční podporou rodinných center, důrazem na dobré mezigenerační soužití a zejména pak projektem dostupného bydlení, propojujícího veřejný a soukromý sektor.

Otázky rozvoje venkova a zemědělství jsou spojeny s celospolečensky významnými tématy podpory malého a středního podnikání formou daňových úlev i přímé dotační podpory na venkově, jakož i otázkami potravinové bezpečnosti a soběstačnosti. Podpora podnikání, tvorba pracovních příležitostí a růst mezd je spojena s investicemi do vědy a výzkumu a rozvojem vzdělanostní ekonomiky, zaměřené na produkci s vyšší přidanou hodnotou. S tím souvisí i rozvoj kvalitního školství a investice do vzdělání.

Tato témata představují vlajkové lodě programu KDU-ČSL do letošních sněmovních voleb a nutno říct, že nejsou spojena jen se sliby, ale i s hodnocením dosavadního působení strany ve vládní koalici, neboť se úzce pojí právě s rezorty spravovanými ministry za KDU-ČSL. Tato dispozice je pro stranu výhodou i nevýhodou zároveň. Výhodu představuje tam, kde mohou lidovci poukázat na reálné výsledky své čtyřleté práce ve vládní koalici. Nevýhodou se pak stávají, když volič je s dosaženými řešeními nespokojen.

Paradox dvojakosti

Tím se dostáváme k zásadnímu psychologického momentu působení KDU-ČSL na české politické scéně, který rozhodně není nový. Je trvalým znakem mentality členů KDU-ČSL, že na jedné straně využívají mimořádné zdroje, jimiž lze ovlivnit výstupy politiky poté, co jsou pevnou, a namnoze přímo nevyhnutelnou součástí vládnoucí koalice. Na straně druhé jim jejich juniorní postavení v koalici vždy brání ovlivnit výsledky vládnutí bezezbytku tak, jak si ve své programatice lidovci představují. V reálu vede tento stav k periodickým pokusům posílit svůj vliv sázkou na zcela unikátní téma, nebo alespoň způsob sebeprezentace.

Podobné pokusy však obvykle končí spíše nezdarem než vyšším růstem voličských preferencí, neboť skalní elektorát, ale taktéž často i koaliční partneři, oceňují především srozumitelnost, vypočitatelnost a umírněnost politiky křesťanských demokratů. Po čtyřleté éře s ČSSD a ANO 2011 v Sobotkově vládě tak nemá KDU-ČSL jinou možnost než neotvírat zásadně nová, neotřelá témata a sáhnout na věrohodnost a kompetentnost v tradičních oblastech, navíc aktuálně spojených se zodpovědností za dosavadní výsledky vlády. Odtud také hlavní stranické motto letošní volební kampaně: „Zodpovědně“.

Německo-rakouská inspirace

Zdrojem velkých ambicí je v lidoveckém prostředí již tradičně inspirace úspěchy křesťanskodemokratických stran v okolních zemích, ať už jde o německou CDU, bavorskou CSU či rakouskou ÖVP. V případě, že se potvrdí trend volebních vítězství těchto stran v letošních volbách, může být jejich časová koincidence ve vztahu k české kampani a ambicím KDU-ČSL více než přínosná. KDU-ČSL samozřejmě reálně nepomýšlí na volební vítězství v situaci, kdy jí průzkumy obvykle předpovídají tradičních 6—7 procent voličské podpory.

Německá, a především pak bavorská a rakouská inspirace však spočívá v něčem jiném. Je spojena s vizí politického příspěvku křesťanskodemokratických stran vnitropolitické, ale též společenské a hodnotové stabilitě v dané zemi. Na umírněnosti, předpověditelnosti a zároveň i věrohodnosti vlastní snahy dosáhnout v dílčích otázkách konkrétních výsledků zakládají křesťanští demokraté v okolních zemích svůj volební úspěch v rozbouřené době.

Všichni, kterým taková snaha imponuje, jsou zástupci KDU-ČSL pomyslně vyzváni, aby i v ČR přispěli k potřebné stabilitě tím, že zvolí tuto stranu. KDU-ČSL tuto ambici posiluje tím, že na své kandidátky staví osobnosti, představující vhodnou kombinaci dnes již zkušených celostátních politiků s dalšími nadějnými lídry z prostředí komunální a krajské politiky. Ti každodenně řeší problémy občanů. Teprve poté, co občan svého zástupce osobně zná a jeho práci může dnes a denně sledovat i kontrolovat, začne jeho vysokým politickým úmyslům skutečně věřit. KDU-ČSL dlouhodobě pomáhá, že má ze všech stran nejvíce obecních zastupitelů.

Stabilita v době polarizace

Takto hodnotově zakotvená a prakticky zdůvodněná vize společenské a politické stability má pochopitelně i implikace v ekonomické a sociální oblasti a úzce souvisí s otázkami vyrovnávání se s dopady globalizace. Společenský pohyb, posilující předěl mezi jejími „vítězi“ a „poraženými“, prohlubování příkopu nejen v rovině pracovních příležitostí, výdělku, materiálního standardu a kvality života, ale též v rovině hodnotových preferencí, je spojen s posilováním společenské polarizace, která s sebou nese vznik „sociálních bublin“, nacházejících se vzájemně na mimoběžkách i v čistě prostorovém určení.

Vzájemné odcizení jen posiluje nedostatek empatie a obsahového porozumění východisek nazírání na společenské fenomény mezi liberálně-kosmopolitními velkoměstskými elitami a venkovským a maloměstským obyvatelstvem, charakterizovaným stagnací vlastní životní úrovně a pocitem nedocenění. Zejména však tento pohyb znamená početní kontrakci středních vrstev, tradičně představujících zásadní společenský tmel, a především pak vyznávajících vlastní hodnoty.

Úspěch křesťanských demokratů v okolních zemích nespočívá jen v tom, že se jim úspěšně daří stylizovat se do pozice mluvčích těchto středních vrstev a jejich hodnot, nýbrž že se úspěšnou politikou hospodářského a sociálního rozvoje daří jejich vládám udržovat střední třídu jako reálně existující sociální kategorii s početně nejvyšším zastoupením v populaci. Přesně na tomto se snaží postavit svou vizi budoucnosti české společnosti i KDU-ČSL.

V českých poměrech jí to zřejmě nepřinese propastnou volební podporu, ale v prostředí tápajících tradičních stran se stagnující voličskou podporou, miliardáři v politice, kteří ji chápou toliko jako pokračování svého byznysu jinými prostředky, a konečně mluvčími oněch okrajů zmíněné polarizace, tedy liberálně-elitářskými politickými projekty na jedné a populistickými nacionalistickými obnovovateli jednoty nižších sociálních vrstev na straně druhé, ani jiná úloha křesťanským demokratům nezbývá.

V případě nejednoznačného volebního vyústění této společenské polarizace v homogenní parlamentní většinu bude třeba opět sestavovat vládu na půdorysu širší shody značně odlišných politických identit. Křesťanští demokraté by coby strůjci stability v takovém uspořádání neměli chybět. Ne proto, že bez nich vládu sestavit nelze, ale proto, že dosažení výše uvedených cílů znamená disponovat reálnou politickou silou. KDU-ČSL tuto sílu tradičně má a její představitelé v čele s Pavlem Bělobrádkem by museli udělat krok, představující fatální rozchod s touto politikou, aby tuto pozici ztratili.