„Strana ODS, strana TOP 09 a strana ANO mají jedno společné,“ vkládá pravici do jednoho pytle zcela správně volební lídr sociální demokracie Lubomír Zaorálek. Navazuje pak zpravidla větami: Všechny tyto strany chtějí snižovat daně o padesát až sto miliard korun ročně, a budou nám pak — po volbách — stejnými slovy vysvětlovat, že si musíme utáhnout opasky, protože není na veřejné služby. A budou chtít, abychom platili zvláštní vstupné k lékaři, abychom platili zvláštní vstupné na dráhu, abychom platili zvláštní vstupné na vysoké školy.

V posledních týdnech se jako téma, které lze použít jako hranu pro popis politických rozdílů, objevilo téma rodiny. Ivan Pilný, který je studnicí neotřelé upřímnosti v řadách politického hnutí ANO, tak v rozhovoru pro aktuální Týden říká: „Postarat se o své rodiče, když něco potřebují, je přece normální.“ A dodává, že bychom měli „hned na začátku produktivního života přijmout myšlenku, že se na stáří musíme zabezpečit sami, a nespoléhat na to, že nám něco dá stát. My jsme zatím pořád ještě zvyklí na to, že máme různá práva“.

Pilného slova odhalují, že přístup k rodině a péči ve společnosti je v politickém hnutí ANO obdobný jako u konzervativních lidovců. I ti říkají, že děti se mají starat o své rodiče, jako se rodiče starají o své děti. Právě z takto konzervativních — až by se řeklo zkostnatělých a dnešní situaci nechápajících pozic — vychází i lidovecká kritika vládních materiálů k rodinné politice. Školky, družiny, školní kluby i zkracování rodičovské dovolené narušují tradiční představu rodiny, která ovšem už dávno neexistuje. Fakt, že se už několik let rozvádí zhruba polovina všech manželství, je tu jen statistickou kuriozitou.

Zásadní změnu v chápání rodiny a posléze i rozvoji veřejných služeb v oblasti sociální péče totiž přineslo už osmnácté a devatenácté století a zrušení vázanosti člověka k půdě či jinak řečeno místu narození a dospívání. Od chvíle, kdy je lidem povoleno stěhovat se, po nich nelze žádat, aby se starali o ty členy rodiny, kteří žijí třeba na druhém konci republiky. Právě v době, kdy je lidem povoleno se o své vůli stěhovat, hledat si práci a zakládat rodiny bez ohledu na místo narození nebo vůli svého feudálního pána, přebírají závazek péče o lidi v nouzi veřejné struktury obce a státu.

Pravice, pokud jde o rodinu, říká: rodinné vazby jsou zásadní. Je třeba, aby se děti staraly o své rodiče. Jde třeba, aby děti přispívaly svým rodičům na jejich penze. Je třeba, aby se děti o své rodiče přímo staraly. Pravice zároveň nebere v úvahu, že děti mohou pracovat tisíc kilometrů od místa, kde bydlí jejích rodiče (a pravice zároveň chce, aby se za prací stěhovalo co nejvíce lidí), takže se beztak o nikoho přímo starat nemohou.

Levice trvale usiluje o osvobození člověka ze závislosti — na feudálních pánech jako na kapitalistické rentě. Proto je ostatně i programem sociální demokracie rozvoj služeb péče o děti (školek, jeslí i družin) a seniory (včetně zajištění veřejných penzí) tak, aby každý jednotlivec mohl svobodně rozhodovat o svém životě.

I to je rozdíl, který se má projevit, až se budeme jako voliči rozhodovat, komu dát hlas. Kdo si chce odvyknout, že „má různá práva“, může mít o svém hlasu jasno.