Tradice je jako kotva, ale loď nemá jen stát v přístavu
Jiří KubičkaTerapeut Jiří Kubička vstupuje do polemiky o pojem tradiční rodiny. Pojem není mrtvý, záleží jen na tom, jak jej chápeme. Patriarchální rodina je na ústupu hlavně proto, že už vyhovuje pouze mužům, zatímco ženy a děti se dívají dál.
S obhájci i kritiky „tradiční rodiny“ se roztrhl pytel. Většinou ale není jasné, co se tradiční rodinou míní, ani zda jednotliví diskutéři mají na mysli to samé.
To byl jeden z důvodů, proč jsem jako téma pro tradiční Den rodinné terapie navrhl téma, které je i názvem tohoto článku — „Rodinné tradice a tradiční rodina“. Konal se 3. prosince 2015 v Lékařském domě.
V prvním odstavci programu píšu: „O tradiční rodině či jejím rozpadu se mluví jak v širší veřejnosti, tak v kruzích rodinných terapeutů. Co to ale je? Kdesi jsem četl ‚rozpad tradiční rodiny v druhé polovině osmnáctého století‘. Ale o tradiční rodině se u nás často mluví jako o něčem, co existovalo snad bez větších změn poměrně donedávna a teprve v posledních desetiletích se to rozpadá.“
V panelové diskusi jsme měli elitní sestavu externích hostů — filosofa Jana Sokola, historičku Milenu Lenderovou, nám všem dobře známou Sašu Uhlovou v roli romistky a socioložku Hanu Šlechtovou. Velmi mě potěšilo, že na mé pozvání kývli všichni, které jsem oslovil. A všichni také hned věděli, o čem chtějí mluvit…
Začnu přesto tím, o čem se tehdy téměř nemluvilo. Nikoho ani nenapadalo, že by tradiční rodina mohla být ohrožena homosexuálními svazky, ani definovat tradiční rodinu v opozici proti rodině homosexuální. Nemyslím, že by téma homoparentálních rodin bylo tabuizováno, spíše při pohledu na celkové trendy není tak významné, jak by se mohlo zdát.
Kromě rodin, kde muž a žena žijí se svými biologicky vlastními dětmi, jsou u nás rodiny s jedním rodičem, rodiny, kde se o děti starají prarodiče, matka a prarodiče, matka se svou matkou, „patchwork“ rodiny, kde děti žijící v jedné rodině mají různé rodiče, adoptivní a pěstounské rodiny, romské velkorodiny, kde děti mají silné vztahy k více příbuzným osobám… a tím šíře spektra nekončí.
Ale například Filip Outrata staví do protikladu rodinu muž-žena-děti, a rodinu žena-žena-děti. Předpokládám, že myslí rodinu dvou žen v lesbickém partnerství. Daleko častější jsou ale rodiny, kde se o děti starají matka a její matka, také dvě ženy. Nad tím se však nikdo nepozastavuje. Kde se bere představa, že zrovna homosexualita a homoparentalita tradiční rodinu ohrožuje? Za celou svou dlouhou kariéru rodinného terapeuta jsem poznal přesně dvě rodiny, kde se rodiče rozešli kvůli homosexuálnímu vztahu jednoho z nich. Zato rodiče, kteří se rozvádějí kvůli heterosexuálnímu paralelnímu vztahu, domácímu násilí nebo alkoholismu potkávám takřka každý týden.
Filipa Outratu neviním z netolerance. Píše, že „je velmi pravděpodobné až jisté, že i tyto modely (jako třeba rodinné konstelace typu žena-žena-děti) vytvoří časem určitou vlastní tradici, se svými pozitivními i negativními stránkami“. Proč ale ze všech variant rodinného soužití vypichuje zrovna rodiny s lesbickým párem?
Poměr k homosexualitě se stal lakmusovým papírkem vztahu k modernitě, jak ukazuje i následující mapa:
↗
Pokud se Česká republika bude přibližovat západnímu civilizačnímu okruhu spíše než Rusku, kde homosexuální styk sice trestný není, ale veřejné projevy homosexuální orientace ano, dá se čekat, že u nás budou umožněny jak homosexuální sňatky, tak adopce páry stejného pohlaví.
Legitimizace homosexuálních vztahů je ale jen malou součástí proměn hodnot a tradic, které se snaží rodinný život usměrňovat. Za symbolické datum počátku těchto změn můžeme označit 20. září 1792, kdy Francouzská republika poprvé umožnila rozvod. Většinu prvních žádostí o rozvod podaly ženy. Pozoruhodné je, že mezi možnými důvody rozvodu bylo to, co bychom dnes nazvali domácím násilím, ale nevěra ne.
Proměňují se ženské i mužské role. Nejde jen o ženskou emancipaci, mění se i role otců: ti se ve výchově dětí více angažují a při rozvodu se nechtějí z života dětí vytratit. Na pomalém ústupu je nejen rodina patriarchální s mocenskou převahou mužů, ale i rodina matrifokální, kde se vnitřní život rodiny soustřeďuje kolem matky, a ta má k dětem daleko blíže než otec, který je přes svou uznávanou autoritu v rodině fakticky periferní postavou.
Tato struktura ale není ničím odvěkým. V pravěku to jistě nechodilo tak, že by muži lovili mamuty a ženy mezitím utíraly prach v jeskyni. Matrifokální rodina je produktem průmyslové revoluce: v zemědělství pracovaly celé rodiny včetně dětí, později již bylo možné rodinu uživit z jednoho platu, ovšem muži pracovali šest dní v týdnu 12 hodin denně a jejich přítomnost v rodině byla minimální.
Vytrácí se hierarchická autoritativní struktura rodiny, ve které jsou ženy podřízeny mužům, mladší starším a všichni hlavě rodiny. I výchova dětí je méně autoritativní, s dětmi se více diskutuje, méně se jim poroučí a méně se trestají. Za symbolické datum této změny lze označit 31. prosinec 1950, kdy s koncem platnosti rakouského Všeobecného občanského zákoníku formálně skončil institut hlavy rodiny.
Partnerství je více záležitostí emočního vztahu, a je proto nestabilní. V neuspokojivých manželstvích již lidi neudržují ekonomické faktory, tlak sociálního okolí, náboženské přesvědčení. Mnoho lidí se rozvádí, jiní ani do manželství nevstupují. Stírá se rozdíl mezi manželstvím a nesezdaným soužitím, protože některé páry žijí bez sňatku i s dětmi dlouhodobě, a naopak mnohá manželství nevydrží dlouho. Odděluje se partnerství a rodičovství.
Zvyšuje se citlivost vůči emočním potřebám dětí a snaha společnosti děti chránit před sexuálním zneužíváním, násilím a týráním. Rodí se méně dětí. Není to tím, že by lidé děti nechtěli. Počet celoživotně bezdětných lidí je u nás už dlouho stabilně nízký, mnohem nižší než v první polovině dvacátého století. Lidé děti chtějí, ale stačí jim jedno nebo dvě. Těm se věnují s velkým nasazením sil i prostředků.
↗
Extrémně patriarchálně-matrifokální rodina asi přestává být životaschopným projektem, protože dnes již vyhovuje jen mužům, ne už tak ženám a dětem. Foto Twitter.com
Co se vlastně vytrácí?
Mluví se o tom, že se vytrácejí rodinné hodnoty či dokonce hodnoty vůbec, ale já nic takového nevidím. Hodnoty se proměňují a dostávají se do vzájemného rozporu, který má i důsledky, jež nikdo nechce. Jedna věc jsou jistě hodnoty, jiná jejich realizace. Tak tomu bylo i v minulosti. Nemá smysl srovnávat idealizovanou tradiční rodinu v bájné minulosti s realitou dneška. Je třeba srovnávat buď projekt s projektem, nebo realitu s realitou.
Nemyslím si, že by byla „tradiční rodina“ mrtvým projektem. Záleží na tom, jak ji chápeme. Extrémně patriarchálně-matrifokální rodina, jak ji popisuji výše, asi životaschopným projektem být přestává, protože dnes již vyhovuje jen mužům, ne už tak ženám a dětem.
Ale po rodině, která je založena na rovnoprávném soužití dvou biologických rodičů s jejich vlastními dětmi, touží daleko více lidí, než kolika se podaří tohoto ideálu dosáhnout. Ti, kterým se to podaří, by se ale neměli vytahovat a označovat jiná rodinná uspořádání za méněcenné varianty, charakterizované hlavně tím, co v nich není.
Filip Outrata ve svém článku o tradicích používá krásnou metaforu tradice jako kotvy a tradice jako klece. Jistě, kotva zaručí, že mořské proudy nezanesou loď z bezpečného přístavu na rozbouřené moře, kde by mohla ztroskotat. Něco mi přece v té metafoře chybí. Smyslem lodi není zůstávat na jednom místě: potřebuje nejen kotvu, ale také plachty, vesla či motor, aby se mohla vydat na moře. Třeba i rozbouřené…
Diskuse
September 5, 2016 v 8.29
Každý nemusí být nutně loď, pane Kubičko.
Někdo třeba může být maják. Nebo něco jiného.
Někdo třeba může být maják. Nebo něco jiného.
JP
September 5, 2016 v 14.27
Ano, to je skutečně hned první námitka ohledně způsobu argumentace: jestliže se o jedno dítě starají dvě ženy - matka a babička - pak je už napohled zcela evidentní, že se jedná o rodinu nějakým způsobem d e f i c i t n í.
Zatímco když se o jedno dítě starají dvě ženy ve svazku partnerském/manželském, pak je zde evidentně dána snaha takovouto rodinu deklarovat jako s t e j n o h o d n o t n o u (s rodinami heteroparentálními). Jedná se tedy o dvě zcela rozdílné záležitosti.
Zatímco když se o jedno dítě starají dvě ženy ve svazku partnerském/manželském, pak je zde evidentně dána snaha takovouto rodinu deklarovat jako s t e j n o h o d n o t n o u (s rodinami heteroparentálními). Jedná se tedy o dvě zcela rozdílné záležitosti.
JP
Předesílám předem: v následující úvaze se nechci vyjadřovat k vlastnímu (respektive užšímu) tématu homo/heteroparentální rodiny. Beru toto téma jenom jako konkrétní příklad pro o sobě širší, a také významnější problematiku vztahu tradice a změny. Tedy, abychom zůstali u zde použité symboliky, vztahu "kotvy a plachet".
Vrátím se k tomu, co jsem uvedl už pod textem F. Outraty - totiž ke vztahu Ježíše Nazaretského k instituci manželství.
Připomeňme si: Ježíš zavedl striktní postulát nerozlučitelnosti manželství; o kterýžto postulát pak především katolická křesťanská církev pak opírá svou představu či tézi o "tradiční rodině", kterou je třeba udržovat a chránit, a která je tímto také výlučná, nebo přinejmenším privilegovaná oproti všem eventuálním partnerským či rodinným svazkům jiným.
Takže, tato tradice tedy sahá až k Ježíšovi. Ovšem - zde je opomíjen jeden zásadní moment (který jsem už v tom zmíněném vstupu uvedl): ano, Ježíš tady skutečně vytvořil novou - křesťanskou - tradici.
Ale - tím samým aktem Ježíš zrušil, zničil t r a d i c i starou, judaistickou! Která se nakonec opírala o toho samého Boha, tedy o tu samou boží vůli.
(Samozřejmě, ani ta judaistická rodina nebyla homoparentální; ale jak už řečeno, nemám v úmyslu se zde fokusovat na toto specifické téma.)
Rozhodující je zde toto: jedna tradice vzniká tím, že zaniká (je popřena) tradice jiná, starší.
Z tohoto faktu je jako první samozřejmě možno vyvodit závěr, že společnosti naprosto nic nebrání, tuto křesťanskou tradici nahradit tradicí opět novou. Kde se jako "tradiční" a tedy "přirozené" konstituují zcela nové partnerské, rodinné a rodičovské struktury a vztahy.
Ano, to všechno je možné. Stále ještě se nacházíme na přelomu věků, mezi středověkem a modernou. Je naprosto možné, že dosavadní způsob života se vyčerpal, a spolu s ním i dosavadní modely rodiny. A že spolu s novým světem se jako funkční, a tedy "tradiční" prosadí modely zcela jiné. Že se normou stane rodina poskládaná z příslušníků, kteří spolu pokrevně, rodově, geneticky nikterak nesouvisí. (Stejně jako by čistě teoreticky bylo možné i to, že se masově rozšíří páry - rodičovské - z pokrevně příbuzných jedinců. Jako tomu bylo třeba u egyptských faraónů.) Že tedy za normální a tedy časem i "tradiční" budou považovány ty "patchwork"-rodiny. Že se časem prosadí jako běžné a normální například cílený výběr dětí na základě genetické selekce a manipulace (tzv. "designové děti", kdy si rodiče předem jako v supermarketu "objednají" dítě s takovými vlastnostmi, jaké budou chtít).
Ano, je skutečně možné, že to všechno přijde; a je dokonce docela dobře myslitelné, že se to ukáže být vývojem progresivním. Například ten jako poslední jmenovaný moment, totiž ten výběr těch "designových dětí" - je docela dobře možné že právě touto cestou prenatální genetiky na přání se podaří vytvořit a vypěstovat prakticky zcela nový lidský druh, který - eliminováním negativních vlastností - konečně skutečně dostojí svému druhovému označení "sapiens".
Takže, to všechno je skutečně možné. Nicméně, vraťme se ještě jednou zpátky k tomu Ježíšovi. Jak řečeno, on vytvořil novou tradici tím, že zrušil a popřel tradici starou.
Ale, tady je krajně důležité jedno: on tedy starou tradici zrušil, negoval - ale z á r o v e ň na ní i stavěl!! Protože ta stará tradice, to nebyla jenom svévole mužů vůči jejich manželkám - to byla stále ještě zároveň platná instituce, která po celá staletí více či méně úspěšně regulovala sociální a rodinné vztahy v židovské komunitě. Ježíš tedy naprosto nezačínal z ničeho, nepočínal si nějak libovolně - nýbrž on vstoupil do celého toho komplexu společensko-rodinných vztahů, které se v běhu staletí c e l k o v ě osvědčily, a dal jim jenom poněkud jiný směr! V podstatě se tedy vůbec nedá říci, že by Ježíš starou tradici z r u š i l - nýbrž on ji pouze m o d i f i k o v a l.
Tady je krajně důležité uvědomit si jedno: ta stará tradice neztrácí svou platnost, a tedy ani svá práva, jenom tím když je nahražena tradicí novou, modifikovanou. I když se ta stará tradice ukáže být už v daném čase přežilou, i když se musí usilovně bojovat proti tomu, co je v ní skutečně už zastaralé - přesto její nezastupitelně pozitivní funkce i v tomto okamžiku spočívá právě v tom, že tvůrce tradice nové se s ní musí vypořádávat, že právě v tom boji s ní musí dokázat a prokázat, že ta jeho nová tradice je alespoň s t e j n ě tak dobrá, jako ta stará, a ještě o kousek lepší!
Právě tohle je nedocenitelnou úlohou starých tradic: že brání libovolnému manipulátorství a experimentátorství se zavedenými životními vazbami a strukturami společnosti. Že nutí progresivisty, aby platnost a hodnotu svých nových myšlenek osvědčili na prubířském kameni hodnot starých, osvědčených. Aby ti progresivisté byli donuceni z té tradice převzít to opravdu osvědčené - i když to pak budou vydávat za výhradně své vlastní, "nové" myšlenky.
Zkrátka, právě z toho důvodu opakuji znovu a znovu: berme vážně tradicionalisty; a berme vážně jejich obavy z překotných změn. I když jsou to v konkrétních případech třeba opravdu jenom fóbie - my nikdy nemůžeme předem vědět, jestli se v těch jejich paušálních obavách před jakoukoli změnou neskrývá zrnko prorockého tušení, že příliš náhlé a příliš neuvážené změny by mohly rozložit celý zavedený pořádek chodu lidského společenství - a že by mohl nastat okamžik kdy už by bylo pozdě se ptát, jestli se s těmi novotami přece jenom nemělo postupovat poněkud opatrněji.
Jinak řečeno: nemějme za zlé tradicionalistům, že nežli svůj škuner vydají napospas divoce vanoucímu větru, že chtějí mít jistotu že ten má na palubě pořádnou kotvu. Anebo raději dvě.
Vrátím se k tomu, co jsem uvedl už pod textem F. Outraty - totiž ke vztahu Ježíše Nazaretského k instituci manželství.
Připomeňme si: Ježíš zavedl striktní postulát nerozlučitelnosti manželství; o kterýžto postulát pak především katolická křesťanská církev pak opírá svou představu či tézi o "tradiční rodině", kterou je třeba udržovat a chránit, a která je tímto také výlučná, nebo přinejmenším privilegovaná oproti všem eventuálním partnerským či rodinným svazkům jiným.
Takže, tato tradice tedy sahá až k Ježíšovi. Ovšem - zde je opomíjen jeden zásadní moment (který jsem už v tom zmíněném vstupu uvedl): ano, Ježíš tady skutečně vytvořil novou - křesťanskou - tradici.
Ale - tím samým aktem Ježíš zrušil, zničil t r a d i c i starou, judaistickou! Která se nakonec opírala o toho samého Boha, tedy o tu samou boží vůli.
(Samozřejmě, ani ta judaistická rodina nebyla homoparentální; ale jak už řečeno, nemám v úmyslu se zde fokusovat na toto specifické téma.)
Rozhodující je zde toto: jedna tradice vzniká tím, že zaniká (je popřena) tradice jiná, starší.
Z tohoto faktu je jako první samozřejmě možno vyvodit závěr, že společnosti naprosto nic nebrání, tuto křesťanskou tradici nahradit tradicí opět novou. Kde se jako "tradiční" a tedy "přirozené" konstituují zcela nové partnerské, rodinné a rodičovské struktury a vztahy.
Ano, to všechno je možné. Stále ještě se nacházíme na přelomu věků, mezi středověkem a modernou. Je naprosto možné, že dosavadní způsob života se vyčerpal, a spolu s ním i dosavadní modely rodiny. A že spolu s novým světem se jako funkční, a tedy "tradiční" prosadí modely zcela jiné. Že se normou stane rodina poskládaná z příslušníků, kteří spolu pokrevně, rodově, geneticky nikterak nesouvisí. (Stejně jako by čistě teoreticky bylo možné i to, že se masově rozšíří páry - rodičovské - z pokrevně příbuzných jedinců. Jako tomu bylo třeba u egyptských faraónů.) Že tedy za normální a tedy časem i "tradiční" budou považovány ty "patchwork"-rodiny. Že se časem prosadí jako běžné a normální například cílený výběr dětí na základě genetické selekce a manipulace (tzv. "designové děti", kdy si rodiče předem jako v supermarketu "objednají" dítě s takovými vlastnostmi, jaké budou chtít).
Ano, je skutečně možné, že to všechno přijde; a je dokonce docela dobře myslitelné, že se to ukáže být vývojem progresivním. Například ten jako poslední jmenovaný moment, totiž ten výběr těch "designových dětí" - je docela dobře možné že právě touto cestou prenatální genetiky na přání se podaří vytvořit a vypěstovat prakticky zcela nový lidský druh, který - eliminováním negativních vlastností - konečně skutečně dostojí svému druhovému označení "sapiens".
Takže, to všechno je skutečně možné. Nicméně, vraťme se ještě jednou zpátky k tomu Ježíšovi. Jak řečeno, on vytvořil novou tradici tím, že zrušil a popřel tradici starou.
Ale, tady je krajně důležité jedno: on tedy starou tradici zrušil, negoval - ale z á r o v e ň na ní i stavěl!! Protože ta stará tradice, to nebyla jenom svévole mužů vůči jejich manželkám - to byla stále ještě zároveň platná instituce, která po celá staletí více či méně úspěšně regulovala sociální a rodinné vztahy v židovské komunitě. Ježíš tedy naprosto nezačínal z ničeho, nepočínal si nějak libovolně - nýbrž on vstoupil do celého toho komplexu společensko-rodinných vztahů, které se v běhu staletí c e l k o v ě osvědčily, a dal jim jenom poněkud jiný směr! V podstatě se tedy vůbec nedá říci, že by Ježíš starou tradici z r u š i l - nýbrž on ji pouze m o d i f i k o v a l.
Tady je krajně důležité uvědomit si jedno: ta stará tradice neztrácí svou platnost, a tedy ani svá práva, jenom tím když je nahražena tradicí novou, modifikovanou. I když se ta stará tradice ukáže být už v daném čase přežilou, i když se musí usilovně bojovat proti tomu, co je v ní skutečně už zastaralé - přesto její nezastupitelně pozitivní funkce i v tomto okamžiku spočívá právě v tom, že tvůrce tradice nové se s ní musí vypořádávat, že právě v tom boji s ní musí dokázat a prokázat, že ta jeho nová tradice je alespoň s t e j n ě tak dobrá, jako ta stará, a ještě o kousek lepší!
Právě tohle je nedocenitelnou úlohou starých tradic: že brání libovolnému manipulátorství a experimentátorství se zavedenými životními vazbami a strukturami společnosti. Že nutí progresivisty, aby platnost a hodnotu svých nových myšlenek osvědčili na prubířském kameni hodnot starých, osvědčených. Aby ti progresivisté byli donuceni z té tradice převzít to opravdu osvědčené - i když to pak budou vydávat za výhradně své vlastní, "nové" myšlenky.
Zkrátka, právě z toho důvodu opakuji znovu a znovu: berme vážně tradicionalisty; a berme vážně jejich obavy z překotných změn. I když jsou to v konkrétních případech třeba opravdu jenom fóbie - my nikdy nemůžeme předem vědět, jestli se v těch jejich paušálních obavách před jakoukoli změnou neskrývá zrnko prorockého tušení, že příliš náhlé a příliš neuvážené změny by mohly rozložit celý zavedený pořádek chodu lidského společenství - a že by mohl nastat okamžik kdy už by bylo pozdě se ptát, jestli se s těmi novotami přece jenom nemělo postupovat poněkud opatrněji.
Jinak řečeno: nemějme za zlé tradicionalistům, že nežli svůj škuner vydají napospas divoce vanoucímu větru, že chtějí mít jistotu že ten má na palubě pořádnou kotvu. Anebo raději dvě.
Nemám rád, když jsou některé rodiny označovány kvůli svému složení za deficitní. Velmi si vážím všech rodin, které ke mně chodí a snaží se spolu vyjít a postarat se dobře o děti. Připouštím, že mezi rodinnými terapeuti jsou i takoví, kteří tento názor nesdílejí, jejich nejvýznačnější představitelé však na onen Den rodinné terapie nepřišli, takže za ně mluvit nemůžu.
Jako deficitní bych si snad odvážil označit jen rodiny, kde jsou děti vystaveny sexuálnímu zneužívání, násilí, hrubému zanedbávání atd.
Jako deficitní bych si snad odvážil označit jen rodiny, kde jsou děti vystaveny sexuálnímu zneužívání, násilí, hrubému zanedbávání atd.
Správně žádáte rozlišování, ale sám nerozlišujte dostatečně.
Předně, je rozdíl mezi individuální adopcí a adopcí (osvojením dítěte) a adopcí společnou, tedy adopcí párem. To druhé je u nás umožněno jen manželům.
Ve věci individuálního osvojení dítěte stejnopohlavní registrované partnerky či partnera existuje nedávné rozhodnutí Ústavního soudu, na které zákonodárci musí reagovat, protože diskriminace registrovaných partnerů zde porušuje základní právní principy.
Filip Outrata zde rozlišuje a individuální adopci stejnopohlavní partnerkou či partnerem biologického rodiče neodmítá, odmítá jen společnou adopci stejnopohlavním párem.
Proti té uvádíte námitku, že pro všechny zájemce o adopci děti k adopci nejsou.To je sice pravda, ale je relevantní je to jen pro ty případy, kdy pro dítě hledá adoptivní rodiče institucionální, státem stanovený, opatrovník. Netýká se to "přímé adopce", tedy situace, kdy se rodič či rodiče své rodičovské zodpovědnosti vzdávají a dítě chtějí svěřit nikoliv komukoliv, ale konkrétní osobě či páru. To vůbec není výjimečná situace.
Adoptovat dítě není právo v tom smyslu, že by někdo měl povinnost opatřit Vám dítě k adopci, když ho chcete. To se ovšem týká jak manželů, tak kohokoliv jiného.
Předně, je rozdíl mezi individuální adopcí a adopcí (osvojením dítěte) a adopcí společnou, tedy adopcí párem. To druhé je u nás umožněno jen manželům.
Ve věci individuálního osvojení dítěte stejnopohlavní registrované partnerky či partnera existuje nedávné rozhodnutí Ústavního soudu, na které zákonodárci musí reagovat, protože diskriminace registrovaných partnerů zde porušuje základní právní principy.
Filip Outrata zde rozlišuje a individuální adopci stejnopohlavní partnerkou či partnerem biologického rodiče neodmítá, odmítá jen společnou adopci stejnopohlavním párem.
Proti té uvádíte námitku, že pro všechny zájemce o adopci děti k adopci nejsou.To je sice pravda, ale je relevantní je to jen pro ty případy, kdy pro dítě hledá adoptivní rodiče institucionální, státem stanovený, opatrovník. Netýká se to "přímé adopce", tedy situace, kdy se rodič či rodiče své rodičovské zodpovědnosti vzdávají a dítě chtějí svěřit nikoliv komukoliv, ale konkrétní osobě či páru. To vůbec není výjimečná situace.
Adoptovat dítě není právo v tom smyslu, že by někdo měl povinnost opatřit Vám dítě k adopci, když ho chcete. To se ovšem týká jak manželů, tak kohokoliv jiného.
FO
Díky J. Kubičkovi za zajímavý článek vycházející z praxe. Jak jsem už napsal jinde, beru rozšíření mnou použité metafory kotvy/klece na dynamičtější významy.
Musím ale upřesnit dvě věci. Rodinné uspořádání žena-žena-dítě jsem zvolil jednak jako příklad (abych nemusel vypisovat všechny myslitelné varianty), jednak proto, že se laicky domnívám, že ze všech "netradičních" variant rodinného soužití to bude zřejmě ta nejčastější. Rozhodně jsem to nemyslel jako nějaký protiklad rodiny muž-žena-děti.
Také jsem rozhodně nenapsal, že odmítám společnou adopci registrovaným stejnopohlavním párem. Právě naopak, napsal jsem, že by nikdo neměl být z možnosti adopce apriorně ze zákona vyloučen, a myslel jsem tím právě také registrované páry. Myslím totiž, že takové vyloučení by byla nepřijatelná diskriminace.
Představuji si to tak, že zažádat o adopci může jak jednotlivec, tak pár, a pak se již rozhoduje podle konkrétní situace a potřeba daného dítěte.
Musím ale upřesnit dvě věci. Rodinné uspořádání žena-žena-dítě jsem zvolil jednak jako příklad (abych nemusel vypisovat všechny myslitelné varianty), jednak proto, že se laicky domnívám, že ze všech "netradičních" variant rodinného soužití to bude zřejmě ta nejčastější. Rozhodně jsem to nemyslel jako nějaký protiklad rodiny muž-žena-děti.
Také jsem rozhodně nenapsal, že odmítám společnou adopci registrovaným stejnopohlavním párem. Právě naopak, napsal jsem, že by nikdo neměl být z možnosti adopce apriorně ze zákona vyloučen, a myslel jsem tím právě také registrované páry. Myslím totiž, že takové vyloučení by byla nepřijatelná diskriminace.
Představuji si to tak, že zažádat o adopci může jak jednotlivec, tak pár, a pak se již rozhoduje podle konkrétní situace a potřeba daného dítěte.
JN
September 6, 2016 v 3.01
"...Daleko častější jsou ale rodiny, kde se o děti starají matka a její matka, TAKÉ DVĚ ŽENY. Nad tím se však nikdo nepozastavuje."
Pane Kubičko, opravdu se mi nechce věřit tomu, ŽE BYSTE NEVIDĚL ten kvalitativní rozdíl mezi vztahem dvou žen v lesbickém páru a vztahem matky a její matky (tedy babičky dítěte). Opravdu si myslíte, že dítě vnímá pouze a jen to, že jsou to v obou případech ženy?
Domníváte se také, že v případě klasické rodiny (muž-žena-dítě) toto dítě vnímá po celé dětství jen to, že jeho rodiči jsou muž a žena?
Domníváte se také, že v případě klasické rodiny (muž-žena-dítě) toto dítě vnímá po celé dětství jen to, že jeho rodiči jsou muž a žena?
Omlouvám se za formulaci "odmítá adopci stejnopohlavním párem", píšete jen, že jste pro to, aby se dávala přednost klasickým rodinám s dětmi. To je samozřejmě zásadní rozdíl.
I u nás je většina adopcí anonymní, rodiče buď dávají souhlas s osvojením obecně bez určení osvojitele nebo jsou splněny podmínky pro to, aby dítě bylo osvojeno bez souhlasu rodičů. To druhé je dost komplikované a zdlouhavé.
a ani mi o ni v článku nešlo, chtěl jsem se zabývat tím, jak se stavět k faktické pestrosti rodinných uspořádání, ve kterých žijeme.
JN
September 6, 2016 v 8.26
Domnívám se, že k faktické pestrosti rodinných uspořádání bychom se měli stavět tím způsobem,
že je budeme posuzovat z hlediska dítěte.
Tedy z toho hlediska, zda ta která konkrétní pestrost rodinného uspořádání dítěti škodí, nebo prospívá. ("Všechny 'relevantní' studie...")
A neměli bychom se samozřejmě k těmto pestrostem stavět tak, že naším primárním hlediskem bude hledání toho, zda nějaké skupiny, které prý ani nelze v zákoně definovat, snad nejsou tímto zájmem dítěte diskriminovány.
Rodinou mám samozřejmě na mysli svazek dospělých osob trvalého charakteru, ve kterém je vychováváno jedno nebo více dětí. Pokud tam děti nejsou, je mi faktická pestrost rodinných uspořádání celkem ukradená, ať si každý žije, jak chce, pokud tím neničí život někomu, za koho je odpovědný, kdo je na něj odkázán a kdo do té pestrosti vůbec nemůže mluvit.
Tedy z toho hlediska, zda ta která konkrétní pestrost rodinného uspořádání dítěti škodí, nebo prospívá. ("Všechny 'relevantní' studie...")
A neměli bychom se samozřejmě k těmto pestrostem stavět tak, že naším primárním hlediskem bude hledání toho, zda nějaké skupiny, které prý ani nelze v zákoně definovat, snad nejsou tímto zájmem dítěte diskriminovány.
Rodinou mám samozřejmě na mysli svazek dospělých osob trvalého charakteru, ve kterém je vychováváno jedno nebo více dětí. Pokud tam děti nejsou, je mi faktická pestrost rodinných uspořádání celkem ukradená, ať si každý žije, jak chce, pokud tím neničí život někomu, za koho je odpovědný, kdo je na něj odkázán a kdo do té pestrosti vůbec nemůže mluvit.
JP
Máte dozajista pravdu, pane Kubičko - už při psaní mého příspěvku jsem si byl vědom jisté problematičnosti tohoto označení.
Ale nedá se nic dělat - musel jsem v daném kontextu nějakým způsobem tematizovat ten rozdíl mezi ryze ženskými rodinami (vychovavateli) různého typu, a pro daný účel jsem žádný jiný termín nenašel.
Ale nedá se nic dělat - musel jsem v daném kontextu nějakým způsobem tematizovat ten rozdíl mezi ryze ženskými rodinami (vychovavateli) různého typu, a pro daný účel jsem žádný jiný termín nenašel.
MP
Nejvýznamnější forma souhlasu s adopcí ve prospěch určité osoby byl v křesťanské Evropě institut kmotra. Souhlas, který se aktivuje v okamžiku, kdy původní rodič není schopen -- smrt, šílenství, zmizení atd. -- vykonávat svoji roli, popř. pokud na ni rezignuje.
Zatímco institut anonymního zřeknutí se dítěte a od něj se odvíjejícího zprostředdkování adopce státem je z hlediska anonymizačních záruk poměrně nový. Ale je to u nás i v Německu jeden z režimů adopce, nikoliv jediný.
Zatímco institut anonymního zřeknutí se dítěte a od něj se odvíjejícího zprostředdkování adopce státem je z hlediska anonymizačních záruk poměrně nový. Ale je to u nás i v Německu jeden z režimů adopce, nikoliv jediný.
IH
Možná by se v rozsáhlé diskusi také mělo zmínit, že běžná moderní rodina, třeba i v běžné skladbě, často trpí zhoršeným postavením otců. Bylo tu konstatováno, že otcové se nyní více podílejí na péči o své děti, to se ovšem týká především malých dětí. Dříve byli otcové starším dětem, hlavně synům, daleko více vzorem, už proto, že ti často přebírali živnost a otce sledovali běžně při práci a v situacích, kdy byl respektován. Dalším rozdílem ovšem je, že dětí bývalo více a měly mezi sebou jistou hierarchii. Starší se často podílely na výchově mladších a do nemalé míry za ně zodpovídaly. Z uvedeného myslím plyne, že současná rodina, i ta tradiční, funguje, tak jako tak, jinak než dříve.
Postavení otců je řekl bych spíše než zhoršené tak nejednoznačné, otevřené experimentaci a v každé rodině se do jisté míry vytváří znovu. Otcové se musí snažit, nemaji své postavení dané zvenčí Ale to, že muži musí svou mužskou identitu stále znovu dokazovat je také tradice a odchylka od ní může být to, že třeba ani nemusí. Například už v první polivině 18. století si Stendhal všiml, že přestává být důležité, aby byl muž fyzicky silný. O Napoleonovi se vyprávěly různé legendy, ale žádné o tom, jak někoho přepral. Napoleon byl válečník, ale dost možná nikoho vlastnoručně nezabil.
Ale dobu, kdy se nějak často přebírala živnost a synové běžně sledovali otce při práci už si nikdo z nás nepamatuje ani z generace svých rodičů.
Práce rodič často ani nemá pro děti žádnou smyslově názornou podobu.Například otec (/nebo matka) "pracují s počítačem" - vypadá to skoro stejně, když navrhujete ocelové konstrukce, animujete film, řídíte obchod s potřebami pro zahrádkáře nebo vymýšlíte "daňovou optimalizaci".
Ale dobu, kdy se nějak často přebírala živnost a synové běžně sledovali otce při práci už si nikdo z nás nepamatuje ani z generace svých rodičů.
Práce rodič často ani nemá pro děti žádnou smyslově názornou podobu.Například otec (/nebo matka) "pracují s počítačem" - vypadá to skoro stejně, když navrhujete ocelové konstrukce, animujete film, řídíte obchod s potřebami pro zahrádkáře nebo vymýšlíte "daňovou optimalizaci".
Kdy žil Stendhal, vím
IH
Fyzická síla nemá opravdu už hodně dávno takovou roli, jakou hrála třeba v řeckých bájích. Nevím, jestli se ještě dnes děti dohadují, kdo z nich má silnějšího tátu, ale spíš ano.
Ještě můj otec bojoval ve válce (SNP). Ač o tom mluvil málo, taková minulost nebyla bez vlivu na respekt, kterému se u dětí těšil. Je ovšem zajisté dobře, že naši muži odcházejí nyní do války jen zřídka. Většina otců se tedy snaží imponovat svým potomkům nejspíš prací s (tím) počítačem. Děti však na tomto poli často až příliš brzy a snadno vítězí a ocitají se "na koni".
Můj otec říkal už v 70. letech (!), že muži nebudou za chvíli (v různém smyslu) potřeba. Tak to mám možná trochu od něho. Ženám přesto určitě fandím.
Uvádím tyto skutečnosti spíš jaksi pod čarou diskusí o rodině, už proto, že sám rodinu nemám.
Ještě můj otec bojoval ve válce (SNP). Ač o tom mluvil málo, taková minulost nebyla bez vlivu na respekt, kterému se u dětí těšil. Je ovšem zajisté dobře, že naši muži odcházejí nyní do války jen zřídka. Většina otců se tedy snaží imponovat svým potomkům nejspíš prací s (tím) počítačem. Děti však na tomto poli často až příliš brzy a snadno vítězí a ocitají se "na koni".
Můj otec říkal už v 70. letech (!), že muži nebudou za chvíli (v různém smyslu) potřeba. Tak to mám možná trochu od něho. Ženám přesto určitě fandím.
Uvádím tyto skutečnosti spíš jaksi pod čarou diskusí o rodině, už proto, že sám rodinu nemám.
Překvapivě dobrý a výstižný článek o rodinách.
Ohledně toho, že homoparentální rodiny jste uvedl jen jako namátkový příklad, si myslím, že to naopak byl impulz k sepsání článku jako takového. Svoje pojetí tradiční rodiny byste totiž vůči jiným variantám ani tolik uplatnit nemohl.
Také nevím, odkud plyne dojem, že rodiny dvou matek jsou nejčastější variantou odlišnou od nukleární rodiny otce, matky a biologických děti. Já si myslím, že je to naopak. Moderní rodiny dnes v ČR tvoří asi 80 % rodin a já bych odhadoval, že většinu tvoří spíše monoparentální rodiny (matek), nebo rodiny znovusložené s dětmi z předchozích vztahů.
Také nevím, odkud plyne dojem, že rodiny dvou matek jsou nejčastější variantou odlišnou od nukleární rodiny otce, matky a biologických děti. Já si myslím, že je to naopak. Moderní rodiny dnes v ČR tvoří asi 80 % rodin a já bych odhadoval, že většinu tvoří spíše monoparentální rodiny (matek), nebo rodiny znovusložené s dětmi z předchozích vztahů.
FO
Pane Procházko, vidím, že se nabízí další řešení, jak pojmenovat rodinu složenou z otce, matky a dětí, což se jak se zdá podle diskuse jeví jako problém. Mluvíte o moderních rodinách, proč tedy nenazvat tento typ rodiny "zastaralá rodina"?
S tou rodinou složenou ze dvou matek to byla střelka od boku, myslím, že dvě lesbické ženy budou mít o něco větší potřebu společně vychovávat dítě než dva homosexuální muži. Ale možná je to další z mých předsudků "genderově nevzdělaného" bílého muže. Vždyť mě znáte.
S tou rodinou složenou ze dvou matek to byla střelka od boku, myslím, že dvě lesbické ženy budou mít o něco větší potřebu společně vychovávat dítě než dva homosexuální muži. Ale možná je to další z mých předsudků "genderově nevzdělaného" bílého muže. Vždyť mě znáte.
September 29, 2016 v 18.43
Nemoderní rodiny (kde dokonce nikdo z rodičů není ani rozvedený) jsou asi už natolik vzácné, že se jim ani nelze divit, pokud se cítí "exkluzivně".
JN
September 29, 2016 v 18.49
Moderní rodina, to zní hezky. Rozhodně nechci v ničem zaostávat.
Takže, když chci zmodernizovat rodinu, stačí se rozvést, nebo si musím najít přítele, vážený pane manželský a rodinný poradče?
MP
On ten opoziční pár "tradiční"x"moderní" je tak běžný, že se vnucuje. Jinak druhým nejčastějším a nejstarším opozitem k "moderní" je "starý", nikoli "zastaralý". Prostě když vyberete pro jeden typ označení "tradiční", nezlobte se pro moderní, řekl jste si o to. Oboje bude trochu nepřípadné.
Je škoda se dohadovat se o slovo, na tom, co Jiří Procházka je myslím mnohem důležitější ten ùdaj o monoparetálních rodinách.
Je škoda se dohadovat se o slovo, na tom, co Jiří Procházka je myslím mnohem důležitější ten ùdaj o monoparetálních rodinách.
FO
Moderna je nejasný výraz, kdoví kdy přesně začíná (a jestli náhodou už neskončila). Možná je tedy ještě lepší varianta rodina postmoderní...
Ano, je to trochu dohadování o slova. Ale já prostě nějak neumím zpracovat, že se dnes např. osamělé matky po rozvodu považují za "moderní rodinu". Na slovech nezáleží, ať se tomu říká monoparentální či jakkoli. Asi jsem prostě zastaralý. Jsem v jednom zaměstnání a jednom vztahu asi už příliš dlouho...
Ano, je to trochu dohadování o slova. Ale já prostě nějak neumím zpracovat, že se dnes např. osamělé matky po rozvodu považují za "moderní rodinu". Na slovech nezáleží, ať se tomu říká monoparentální či jakkoli. Asi jsem prostě zastaralý. Jsem v jednom zaměstnání a jednom vztahu asi už příliš dlouho...
JN
Domácnosti se závislým dítětem do 26let, rok 2012
Úplné domácnosti 81,8%
Neúplné domácnosti 18,2%, z toho žena v čele domácnosti 16,2%
Obyvatelé ČR nad 20 let, rok 2011
Ženatý, vdaná 52,8%
Svobodní 25%
Rozvedení 12,8%
Ovdovělí 9,1%
Nesezdaná soužití, rok 2011
11,3% z úhrnu všech partnerských soužití
S přibývajícím věkem se zvyšuje podíl sezdaných na úkor nesezdaných.
Úplné domácnosti 81,8%
Neúplné domácnosti 18,2%, z toho žena v čele domácnosti 16,2%
Obyvatelé ČR nad 20 let, rok 2011
Ženatý, vdaná 52,8%
Svobodní 25%
Rozvedení 12,8%
Ovdovělí 9,1%
Nesezdaná soužití, rok 2011
11,3% z úhrnu všech partnerských soužití
S přibývajícím věkem se zvyšuje podíl sezdaných na úkor nesezdaných.
MP
A co se zmėní, když se bude domácnosti, ve které žena samoživitelka vychovává dítė (dėtí) říkat "neúplná rodina"? Kromě toho, že to bude páchnout předhůzkou deficitnosti?
Ona je taková situace dnes, bohužel, běžnėjší než to, čemu říkáte tradiční rodina. A velká část těch žen se pro "neúplnou rodinu" nerozhodla buď vůbec (byla s dítětem objektem rozhodnutí muže, který odešel) nebo rozhodla z velmi vážných důvodů. Jestli se pak rozhodly raději žít s dítětem samy místo, aby "tradičně" upřednostnil ulovení náhradního pána rodinu za každou cenu, pak si zaslouží, abychom jejich rozhodnutí brali vážně a nenálepkovali ho rovnou jako pochybné.
Tenhle požadavek uznání je opravdu nový a pro mnohé odporný, stačí se podívat na některé vtipné příspěvky v diskusi, proto nouze v pojmenování.
Ona je taková situace dnes, bohužel, běžnėjší než to, čemu říkáte tradiční rodina. A velká část těch žen se pro "neúplnou rodinu" nerozhodla buď vůbec (byla s dítětem objektem rozhodnutí muže, který odešel) nebo rozhodla z velmi vážných důvodů. Jestli se pak rozhodly raději žít s dítětem samy místo, aby "tradičně" upřednostnil ulovení náhradního pána rodinu za každou cenu, pak si zaslouží, abychom jejich rozhodnutí brali vážně a nenálepkovali ho rovnou jako pochybné.
Tenhle požadavek uznání je opravdu nový a pro mnohé odporný, stačí se podívat na některé vtipné příspěvky v diskusi, proto nouze v pojmenování.
JN
September 30, 2016 v 8.53
Slovo "smrt" vlastně také zavání nálepkováním. Je v něm totiž neodmyslitelně obsažen silný negativní postoj k popisované skutečnosti.
Přitom velká část lidí se pro smrt nerozhodla buď vůbec, nebo rozhodla z velmi vážných důvodů.
--------------------------------
Slovo "eutanazie" představuje určitý pokrok, ale je to zase diskriminující označení vůči všem, kteří na ní mají nezadatelné právo, ale podstoupit ji za současného právního stavu nemohou i kdyby sami chtěli, protože třeba zemřou při dopravní nehodě.
Rozšíření pojmu "eutanazie" na všechna úmrtí bohužel naráží na silný odpor poněkud konzervativně či tradičně založených lidí, kteří si toto slovo sobecky uzurpují jen pro usmrcení, pro které se někdo rozhodl (buď usmrcovaný sám, nebo někdo z jeho okolí).
---------------------------------
Řešením této neblahé situace by tedy tedy mohlo být nepoužívání tohoto nálepkujícího slova "smrt" i všech jeho odvozenin a významově příbuzných slov a jeho nahrazení optimisticky znějícím termínem "vstup do moderního života". Zájem o eutanazii by to jistě zvýšilo.
--------------------------------
Slovo "eutanazie" představuje určitý pokrok, ale je to zase diskriminující označení vůči všem, kteří na ní mají nezadatelné právo, ale podstoupit ji za současného právního stavu nemohou i kdyby sami chtěli, protože třeba zemřou při dopravní nehodě.
Rozšíření pojmu "eutanazie" na všechna úmrtí bohužel naráží na silný odpor poněkud konzervativně či tradičně založených lidí, kteří si toto slovo sobecky uzurpují jen pro usmrcení, pro které se někdo rozhodl (buď usmrcovaný sám, nebo někdo z jeho okolí).
---------------------------------
Řešením této neblahé situace by tedy tedy mohlo být nepoužívání tohoto nálepkujícího slova "smrt" i všech jeho odvozenin a významově příbuzných slov a jeho nahrazení optimisticky znějícím termínem "vstup do moderního života". Zájem o eutanazii by to jistě zvýšilo.
JN
zda (smrt) je vstupem do moderního či spíše už postmoderního života a zda branou do tohoto postmoderního života je pouze eutanazie.
Přijde mi, že to opět berete osobně, což mě mrzí, že není možné držet se na věcné rovině a nepromítat si do věcných pojmů nějaké soudy a zne/hodnocení. Ale možná se pletu. Mluvíte o „tradiční“ rodině a ekvivalentem je tedy „moderní“ rodina, (z hlediska historického a sociologického). Pravda je, že i vámi definovaná „tradiční“ rodina (nukleární rodina, předpokládám, že založená na biologických vazbách) je z historického pohledu „moderní“ (od 18. století) do počátku 20. století), ale já jsem chtěl vystihnout aktuální pestrost podob rodin. Vnímá to tak, že slovo „moderní“ vnímáte jako jakési ocenění a exkluzivitu a že vás to dráždí a chráníte exkluzivitu své rodiny. Já jen chtěl nabídnout jinou formu uvažování bez hodnocení rodin na základě jejich struktury. Např. v monoparentálncíh rodinách je důležitější, jestli taková rodina vznikla „rozpadem“ a za jakých okolností a s jakým dopadem (např. na socioekonomickou situaci matky s dítětem), nebo jestli byla vědomě plánována. V každém případě místo vypisování jednotlivých typů rodin, tak jak se tomu sám vyhýbáte, jsem zvolil slovo „moderní“ (ve smyslu aktuální). A přijde mi fajn, že vyznívá pozitivně, ne jen jako nějaká alternativa (jako „netradiční“, „neklasické“, nebo nevím jaké rodiny). Mimo to se do moderních rodin vejdou inkluzivně i rodiny nukleární. V tom je ten špás…
http://www.lidovky.cz/existuje-jeste-tradicni-rodina-dmt-/zpravy-domov.aspx?c=A160924_150515_ln_domov_ELE
http://www.lidovky.cz/existuje-jeste-tradicni-rodina-dmt-/zpravy-domov.aspx?c=A160924_150515_ln_domov_ELE
FO
Přiznám se, že to nedovedu pojímat nezaujatě a s klidem. Každopádně to není nic proti Vám osobně, máte svůj úhel pohledu, což naprosto respektuji. Jen se asi spokojím s tím, že můj pohled je prostě jiný. Pro tuto chvílí mi to stačí jako výtěžek této diskuse pro mě osobně. Objevil jsem své konzervativní já.
Mějte se hezky a hodně zdaru!
Mějte se hezky a hodně zdaru!
Děkuji panu Procházkovi za znovuoživení diskuse. Také za uznání, přičemž slovo „překvapivě“ (výstižný) si nebudu vykládat úkorně v tom smyslu, že byste ode mne nic rozumného nečekal.
Výborný je postřeh, že i nukleární rodiny jsou moderní. Interpretace statistik je ošidná věc, ale myslím, že dosud jsou rodiny, kde spolu žijí dva rodiče a jejich biologické děti uspořádáním nejčastějším, možná dokonce slabě většinovým, pokud bereme v úvahu i nesezdané páry. Ještě větší převaha preference tohoto typu rodinného uspořádání je na úrovni přání, které ovšem často není splněno.
Nukleární rodina, která je moderní i v tom smyslu, že není patriarchální, respektuje rovnoprávnost manželů a netrvá na rigidním rozdělení rolí muže a ženy, je na tom dnes v lecčem lépe, než rodina, kde se muž spoléhá na to, že nepostradatelnost a náplň jeho role je zajištěna tradicí.
Důležité je také rozlišení mezi rodinným uspořádáním, které vzniklo vědomým plánováním a tím, které je reakcí na to, co už se stalo.
Představa homoparentální rodiny možná vyvolává takové rozpaky, protože působí jako výsledek vědomého plánování usilující o plné společenské uznání. Ovšem být homosexuálně orientován je osud, ne volba. Homosexuální manželství neohrožuje „tradiční rodinu“ fakticky, ale spíš jen jaksi konceptuálně.
Vezměme si to z hlediska dítěte lesbické ženy. Co je po něj lepší? Vůbec se nenarodit, protože jeho matka plně funkční heteroparentální rodinu založit nemůže? Nebo je lepší, aby jeho matka žila s mužem, kterého nemůže eroticky milovat? Nebo vyrůstat jen s matkou?
Výborný je postřeh, že i nukleární rodiny jsou moderní. Interpretace statistik je ošidná věc, ale myslím, že dosud jsou rodiny, kde spolu žijí dva rodiče a jejich biologické děti uspořádáním nejčastějším, možná dokonce slabě většinovým, pokud bereme v úvahu i nesezdané páry. Ještě větší převaha preference tohoto typu rodinného uspořádání je na úrovni přání, které ovšem často není splněno.
Nukleární rodina, která je moderní i v tom smyslu, že není patriarchální, respektuje rovnoprávnost manželů a netrvá na rigidním rozdělení rolí muže a ženy, je na tom dnes v lecčem lépe, než rodina, kde se muž spoléhá na to, že nepostradatelnost a náplň jeho role je zajištěna tradicí.
Důležité je také rozlišení mezi rodinným uspořádáním, které vzniklo vědomým plánováním a tím, které je reakcí na to, co už se stalo.
Představa homoparentální rodiny možná vyvolává takové rozpaky, protože působí jako výsledek vědomého plánování usilující o plné společenské uznání. Ovšem být homosexuálně orientován je osud, ne volba. Homosexuální manželství neohrožuje „tradiční rodinu“ fakticky, ale spíš jen jaksi konceptuálně.
Vezměme si to z hlediska dítěte lesbické ženy. Co je po něj lepší? Vůbec se nenarodit, protože jeho matka plně funkční heteroparentální rodinu založit nemůže? Nebo je lepší, aby jeho matka žila s mužem, kterého nemůže eroticky milovat? Nebo vyrůstat jen s matkou?
October 1, 2016 v 10.59
"Rodina jako základ státu" - upozornění na pořad v ČT
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11483158486-souvislosti-jana-pokorneho
Šárka Gjuričová zde vyslovuje názory, které jsou téměř totožné s mými. Tato velká shoda je výsledkem více než čtvrtstoletí diskusí, společného učení a společných publikací. Za zastánce tradiční rodiny zde mluví Lída Trapková.
(Snad smím prozradit, že Š:G: tento můj článek četla, líbil se jí a říkala, že by to nenapsala jinak)
Šárka Gjuričová zde vyslovuje názory, které jsou téměř totožné s mými. Tato velká shoda je výsledkem více než čtvrtstoletí diskusí, společného učení a společných publikací. Za zastánce tradiční rodiny zde mluví Lída Trapková.
(Snad smím prozradit, že Š:G: tento můj článek četla, líbil se jí a říkala, že by to nenapsala jinak)
MP
Nukleární rodina není moderní. V Evropě funguje jako určující od antiky. stačí se podívat na historii dedického práva v evropských zemích.
To, co je moderní, je rodina založená na nukleárním rozvrhu a měšťanské intimitě, která se prosadila v 17. -- 18. stol. (a např. v Itálii o trochu dříve). Prosadila se tehdy jako ideální normativní model, statisticky stále převažovala nukleární rodina integrovaná v různých rolích do zemědělské a řemeslnické domácnosti.
Emancipace rodiny od domácnosti vytvořila to, co bychom mohli nazvat moderní nukleární rodinou spíše až ve dvacátém století. Tedy vytvořila rodinou, kterou už neintegruje péče o společné rodinné majetky, provoz rodinné živnosti a role ženy realizující se v podpoře mužovy kariéry, stále méně dnešní rodinu integruje i rozdíl v šancích obživy (včetně uživení dítěte) u muže a ženy -- to vše jsou sice fenomény, se kterými se dnes setkáte, ale ztratily svoji obecnou normativní účinnost.
Zároveň tato emancipace od domácnosti potlačila ty vztahy, na kterých Filipovi Outratovi v jeho pojetí "tradiční rodiny" tak záleží -- širší solidaritu plynoucí ze samotného faktu příbuzenství a sousedství. U rodin s bohatším sociálním kapitálem je nahradila vazbami vzniklými arbitrárně ( včetně té Beckovy "volby děděčka")
Máte pravdu v tom, že dnešní evropská forma nukleární rodiny je stejně současná (moderní) jako ty formy, které Filip Outrata označuje jako "netradiční" . Ostatně on sám se dostává do zvláštní situace, aby svůj pojem tradice vůbec udržel, musí ji pojímat jako "tradici jedné osoby", tradici vytvářenou osobní volbou.
Nemyslím, že by ony "netradiční formy" ohrožovaly "tradiční rodinu" konceptuálně. Jsou podobně jako dnešní forma nukleární rodiny epifenomén -- reakce na šance a rizika, která před nás staví současnost.
Mimochodem současnost, která nám z hlediska dostupných prostředků a uvolnění rigorózních forem dominace poskytuje historicky nevídanou možnost poskytnout dětem podmínky pro šťastné dětství. Jakkoliv to zní neuvěřitelně.
To, co je moderní, je rodina založená na nukleárním rozvrhu a měšťanské intimitě, která se prosadila v 17. -- 18. stol. (a např. v Itálii o trochu dříve). Prosadila se tehdy jako ideální normativní model, statisticky stále převažovala nukleární rodina integrovaná v různých rolích do zemědělské a řemeslnické domácnosti.
Emancipace rodiny od domácnosti vytvořila to, co bychom mohli nazvat moderní nukleární rodinou spíše až ve dvacátém století. Tedy vytvořila rodinou, kterou už neintegruje péče o společné rodinné majetky, provoz rodinné živnosti a role ženy realizující se v podpoře mužovy kariéry, stále méně dnešní rodinu integruje i rozdíl v šancích obživy (včetně uživení dítěte) u muže a ženy -- to vše jsou sice fenomény, se kterými se dnes setkáte, ale ztratily svoji obecnou normativní účinnost.
Zároveň tato emancipace od domácnosti potlačila ty vztahy, na kterých Filipovi Outratovi v jeho pojetí "tradiční rodiny" tak záleží -- širší solidaritu plynoucí ze samotného faktu příbuzenství a sousedství. U rodin s bohatším sociálním kapitálem je nahradila vazbami vzniklými arbitrárně ( včetně té Beckovy "volby děděčka")
Máte pravdu v tom, že dnešní evropská forma nukleární rodiny je stejně současná (moderní) jako ty formy, které Filip Outrata označuje jako "netradiční" . Ostatně on sám se dostává do zvláštní situace, aby svůj pojem tradice vůbec udržel, musí ji pojímat jako "tradici jedné osoby", tradici vytvářenou osobní volbou.
Nemyslím, že by ony "netradiční formy" ohrožovaly "tradiční rodinu" konceptuálně. Jsou podobně jako dnešní forma nukleární rodiny epifenomén -- reakce na šance a rizika, která před nás staví současnost.
Mimochodem současnost, která nám z hlediska dostupných prostředků a uvolnění rigorózních forem dominace poskytuje historicky nevídanou možnost poskytnout dětem podmínky pro šťastné dětství. Jakkoliv to zní neuvěřitelně.
JN
October 1, 2016 v 16.22
Spolu se vznikem moderní rodiny zákonitě ožívá i víra v převtělování duší.
"Vezměme si to z hlediska dítěte lesbické ženy. Co je po něj lepší? Vůbec se nenarodit... Nebo..."
------------------------------------
Taková úvaha (co je z hlediska dítěte lepší) tedy předpokládá, že to dítě někde v nějaké podobě již existuje a my uvažujeme, co je pro ně samotné lepší. Pokud by dítě již v nějaké podobě samo neexistovalo, neměla by ta úvaha smysl.
Existovat může buď jako "vedlejší produkt" asistované reprodukce ve formě zmrazeného embrya (lesbická žena však nejspíše dá přednost těhotenství se svým biologickým dítětem), druhá možnost pak je, že autor úvahy předpokládá existenci dítěte ve formě duše (ještě před fyzickou existencí dítěte), která se pak do dítěte lesbické ženy vtělí a je to tak pro duši lepší, než kdyby se nevtělila vůbec ("vůbec se nenarodit...").
Uvedená otázka by dávala dobrý smysl i ateistům, pokud by padla v diskusi o interrupcích, jenže tam se jí naopak velmi bráníme (Petr Bittner například eufemisticky opisuje umělý potrat jako "důstojné organizování těla těhotné ženy ženou samotnou" :-))
--------------------------------------
Nakonec se tedy zdá, že samotná existence moderní rodiny je vlastně velkým přínosem i pro prohlubování spirituální dimenze lidského života :-)
------------------------------------
Taková úvaha (co je z hlediska dítěte lepší) tedy předpokládá, že to dítě někde v nějaké podobě již existuje a my uvažujeme, co je pro ně samotné lepší. Pokud by dítě již v nějaké podobě samo neexistovalo, neměla by ta úvaha smysl.
Existovat může buď jako "vedlejší produkt" asistované reprodukce ve formě zmrazeného embrya (lesbická žena však nejspíše dá přednost těhotenství se svým biologickým dítětem), druhá možnost pak je, že autor úvahy předpokládá existenci dítěte ve formě duše (ještě před fyzickou existencí dítěte), která se pak do dítěte lesbické ženy vtělí a je to tak pro duši lepší, než kdyby se nevtělila vůbec ("vůbec se nenarodit...").
Uvedená otázka by dávala dobrý smysl i ateistům, pokud by padla v diskusi o interrupcích, jenže tam se jí naopak velmi bráníme (Petr Bittner například eufemisticky opisuje umělý potrat jako "důstojné organizování těla těhotné ženy ženou samotnou" :-))
--------------------------------------
Nakonec se tedy zdá, že samotná existence moderní rodiny je vlastně velkým přínosem i pro prohlubování spirituální dimenze lidského života :-)
To o modernitě současné nukleární rodiny jsem myslet tak, jak to podáváte v předposledním odstavci svého příspěvku. Současné nukleární rodiny nejsou žádný relikt z dřívějších dob a jsou jiné než rodiny i v minulosti poměrně nedávné.
Souvisí to s tím, co píšete o histricky nevídané možnosti poskytnout dětem štastné dětství. Pro mě na tom vůbec nic překvapivého není. Je to dáno i tím, že snad nikdy v minulosti rodiče i společnost nekladli na blaho dětí takový důraz jako dnes.
Doporučil bych knihu „Štastné dětství?“ o dětství v českém 19.století od Mileny Lenderové. Zdá se, že tehdy se spíš dbalo o to, aby děti byly dobře vychované než aby byly šťastné. Odsuzovalo se mazlení s dětmi, omezovalo se nebo úplně zakazovalo hraní si, přísnost včetně tělesných trestů byla vysoce hodnocena.
Dokonce i představa, že rodina je institucí, která slouží hlavně či dokonce výlučně péči o děti, je řekl bych poměrně novodobá.
MP
To o modernosti nukleární rodiny se týkalo Jiřího Procházky.
Ledererová píše o zemi a o sociálních vrstvách, kde toho prostoru pro dětské štěstí bylo ještě na tehdejší Evropu docela dost. Ale mně šlo spíše o to, co by ta dnešní společnost bez obtíží mohla a co fakticky dětem dává. O tu příliš širokou mezeru. Mezeru, která by nás měla překvapovat.
Ledererová píše o zemi a o sociálních vrstvách, kde toho prostoru pro dětské štěstí bylo ještě na tehdejší Evropu docela dost. Ale mně šlo spíše o to, co by ta dnešní společnost bez obtíží mohla a co fakticky dětem dává. O tu příliš širokou mezeru. Mezeru, která by nás měla překvapovat.
October 1, 2016 v 19.00
To o modernitě současné nukleární rodiny jsem myslet tak, jak to podáváte v předposledním odstavci svého příspěvku. Současné nukleární rodiny nejsou žádný relikt z dřívějších dob a jsou jiné než rodiny i v minulosti poměrně nedávné.
Souvisí to s tím, co píšete o histricky nevídané možnosti poskytnout dětem štastné dětství. Pro mě na tom vůbec nic překvapivého není. Je to dáno i tím, že snad nikdy v minulosti rodiče i společnost nekladli na blaho dětí takový důraz jako dnes.
Doporučil bych knihu „Štastné dětství?“ o dětství v českém 19.století od Mileny Lenderové. Zdá se, že tehdy se spíš dbalo o to, aby děti byly dobře vychované než aby byly šťastné. Odsuzovalo se mazlení s dětmi, omezovalo se nebo úplně zakazovalo hraní si, přísnost včetně tělesných trestů byla vysoce hodnocena.
Dokonce i představa, že rodina je institucí, která slouží hlavně či dokonce výlučně péči o děti, je řekl bych poměrně novodobá. O rozvodech se většinou mluví jako o něčem, co je špatné pro děti, ne jako o něčem, co je obecně nemorální.
Souvisí to s tím, co píšete o histricky nevídané možnosti poskytnout dětem štastné dětství. Pro mě na tom vůbec nic překvapivého není. Je to dáno i tím, že snad nikdy v minulosti rodiče i společnost nekladli na blaho dětí takový důraz jako dnes.
Doporučil bych knihu „Štastné dětství?“ o dětství v českém 19.století od Mileny Lenderové. Zdá se, že tehdy se spíš dbalo o to, aby děti byly dobře vychované než aby byly šťastné. Odsuzovalo se mazlení s dětmi, omezovalo se nebo úplně zakazovalo hraní si, přísnost včetně tělesných trestů byla vysoce hodnocena.
Dokonce i představa, že rodina je institucí, která slouží hlavně či dokonce výlučně péči o děti, je řekl bych poměrně novodobá. O rozvodech se většinou mluví jako o něčem, co je špatné pro děti, ne jako o něčem, co je obecně nemorální.
October 1, 2016 v 19.28
Pane Profante, naše příspěvky se ve vzduchu srazily,
což jsem způsobil tím, že jsem tan svůj opravoval. Teď už to úplně napravit nemůžu.
JN
October 1, 2016 v 19.46
Ano, pokud to dnes v diskusi o umožnění adopcí stejnopohlavním párům myslí někdo s obhajobou závěrů Helmuta Kentlera o prospěšnosti sexuálních styků dospělých s nezletilými opravdu vážně ("děsivou výpovědí o našem světě je, že měl pravdu")
a pokud Bundeszentrale für gesundheitliche Aufklärung může vydávat takovéto "Rady rodičům v oblasti sexuálního vývoje dítěte": "Neměli bychom se stydět pojmenovat a něžně hladit vagínu a zejména klitoris; děvčátku tím pomůžeme rozvinout hrdost na svoji pohlavní příslušnost.", pak nám jistě "současnost z hlediska dostupných prostředků a uvolnění rigorózních forem dominance poskytuje historicky nevídanou možnost poskytnout dětem podmínky pro šťastné dětství. Jakkoliv to zní neuvěřitelně."
o které píše pan Profant je obrovská a je to dokonce propast.
Ale je rozdíl mezi tím srovnávat na jedné straně to, co je teď, s tím, co by mohlo být, na straně druhé srovnávat to, co je teď, s tím, co bylo v minulosti. Na ztracené ráje a zlaté věky v minulosti opravdu nevěřím.
Ale je rozdíl mezi tím srovnávat na jedné straně to, co je teď, s tím, co by mohlo být, na straně druhé srovnávat to, co je teď, s tím, co bylo v minulosti. Na ztracené ráje a zlaté věky v minulosti opravdu nevěřím.
MP
Jsem rád, že nejsem jediný, komu se to stává.
Já tam původně napsal propast a pak jsem si řekl, že by jednou nemusel být tak realistický, tak jsem tam dal mezeru.
Já tam původně napsal propast a pak jsem si řekl, že by jednou nemusel být tak realistický, tak jsem tam dal mezeru.
JN
October 1, 2016 v 22.18
"Mně šlo spíše o to, co by ta dnešní společnost bez obtíží mohla a co fakticky dětem dává. O tu příliš širokou mezeru. Mezeru, která by nás měla překvapovat."
Až se tyhle Vaše vize "záchrany dětí", pane Profante, podaří zlegalizovat, bude jistě "mezera" vyplněna, a pak už nás nic nepřekvapí:
"Skandálnost Kentlerova díla spočívala v porušení jednoho z nejtvrdších tabu západní společnosti. Ukázal na několika příkladech, že čtrnáctiletý kluk na ulici, který jak sociálně, tak intelektuálně byl obdařen dosti podprůměrně, může mít docela štěstí z hlediska svého osobnostního a intelektuálního vývoje, a také sociální integrace, když se mu přihodí vhodný starší milenec. Děsivou výpovědí o našem světě je, že měl pravdu. (...) Ano, obávám se, že těch několik případů, kdy se 13 až 15letí bezprizorní chlapci, u kterých on v 70. letech minulého století hovořil o „druhotné slabomyslnosti“ (dnes by asi odborník použil jiný výraz), začali rychle osobnostně a sociálně rozvíjet v partnerském vztahu se starším mužem, nepředstavuje v takové situaci nepravděpodobnou výjimku a že takový vztah může pomoci odvrátit cestu těch chlapců k sociálnímu dnu. (...) Nejsem zastánce sexu s dětmi a myslím, že to z věty: “Děsivou výpovědí o našem světě je, že měl pravdu.", vyplývá každému, kdo je funkčně gramotný. (...) Vůči vztahům mezi těmi, kteří jsou bližší patnácti než deseti, a těmi podle matriky dospělými, předsudky vlastně nemám. Rozhodně je nemám v relaci k těm předsudkům, které mám vůči styku milence s dcerou milenky, ... (...) Děsivá výpověď o našem světě nespočívá v tom, že dochází k mileneckým vztahům mezi zletilými a nezletilými, ale v tom, že tato tabuizovaná praktika může být poslední záchranou dítěte na ulici."
"Skandálnost Kentlerova díla spočívala v porušení jednoho z nejtvrdších tabu západní společnosti. Ukázal na několika příkladech, že čtrnáctiletý kluk na ulici, který jak sociálně, tak intelektuálně byl obdařen dosti podprůměrně, může mít docela štěstí z hlediska svého osobnostního a intelektuálního vývoje, a také sociální integrace, když se mu přihodí vhodný starší milenec. Děsivou výpovědí o našem světě je, že měl pravdu. (...) Ano, obávám se, že těch několik případů, kdy se 13 až 15letí bezprizorní chlapci, u kterých on v 70. letech minulého století hovořil o „druhotné slabomyslnosti“ (dnes by asi odborník použil jiný výraz), začali rychle osobnostně a sociálně rozvíjet v partnerském vztahu se starším mužem, nepředstavuje v takové situaci nepravděpodobnou výjimku a že takový vztah může pomoci odvrátit cestu těch chlapců k sociálnímu dnu. (...) Nejsem zastánce sexu s dětmi a myslím, že to z věty: “Děsivou výpovědí o našem světě je, že měl pravdu.", vyplývá každému, kdo je funkčně gramotný. (...) Vůči vztahům mezi těmi, kteří jsou bližší patnácti než deseti, a těmi podle matriky dospělými, předsudky vlastně nemám. Rozhodně je nemám v relaci k těm předsudkům, které mám vůči styku milence s dcerou milenky, ... (...) Děsivá výpověď o našem světě nespočívá v tom, že dochází k mileneckým vztahům mezi zletilými a nezletilými, ale v tom, že tato tabuizovaná praktika může být poslední záchranou dítěte na ulici."
AM
October 2, 2016 v 8.02
No, pan Outrata tvrdí, že použil homosexuální páry jen zcela náhodně pro kontrast k rodině "tradiční", ale jsem přesvědčen, že ho ve skutečnosti použil zcela záměrně. A použil ho proto, že na rozdíl třeba od rodiny děti - matka - babička, jsou její dospělí účastníci sexuálně aktivní (neboli spí spolu).
To byl klíčový důvod.
Je docela komické, že třeba já vidím celou tuto "kauzu" jinak a tato diskuse pod článkem mi moc smyslu nedává.
Pokud vím, celou debatu začala série článků tady na DR.
Všechny autory už si nepamatuji, ale v jednom článku šlo třeba o to, že je třeba zlegalizovat a zcela zrovnoprávnit ve všech ohledech manželství mezi mužem a ženou a mezi osobami stejného pohlaví.
Atd.
Rozhodujícím článkem, který celou další diskusi spustil, pak byl článek Magdaleny Šipka (nebo Šipky?) o polymorfních (???) vztazích.
A v celém problému nejde o to, že by pan Outrata nepřál homosexuálům adopce (obzvlášť pokud se ukázalo, že nijak nedeformují budoucí sexuální přirozenost), ale že si uvědomil, že je věřící křesťan a nejde to jen tak vygumovat.
A křesťané to mají takhle -- rodina, která je ze své přirozenosti schopna plodit děti, rodina, kterou F. Outrata - jak se ukazuje dost nešťastně - nazval "tradiční", rodina tvořená mužem, ženou a dětmi, je od Boha posvěcená, vyvýšená. Je tím nejvíc - vždyť sám pane Kubičko tvrdíte, že spousta lidí po takové rodině touží, ale nedosáhnou na ní nebo ji časem ztratí (sám jsem zářný příklad) -- život je halt složitý.
A celý konzervatismus pana Outraty, za který se tak stydí, protože ve zdejších kruzích je to jako mít šest prstů na rukách, je v tom, že po sérii článků na toto téma zjistil, že by mu nebylo proti srsti, kdyby v zákonech byla alespoň symbolicky "tradiční" rodina vyzdvižena jako "manželství".
To byl klíčový důvod.
Je docela komické, že třeba já vidím celou tuto "kauzu" jinak a tato diskuse pod článkem mi moc smyslu nedává.
Pokud vím, celou debatu začala série článků tady na DR.
Všechny autory už si nepamatuji, ale v jednom článku šlo třeba o to, že je třeba zlegalizovat a zcela zrovnoprávnit ve všech ohledech manželství mezi mužem a ženou a mezi osobami stejného pohlaví.
Atd.
Rozhodujícím článkem, který celou další diskusi spustil, pak byl článek Magdaleny Šipka (nebo Šipky?) o polymorfních (???) vztazích.
A v celém problému nejde o to, že by pan Outrata nepřál homosexuálům adopce (obzvlášť pokud se ukázalo, že nijak nedeformují budoucí sexuální přirozenost), ale že si uvědomil, že je věřící křesťan a nejde to jen tak vygumovat.
A křesťané to mají takhle -- rodina, která je ze své přirozenosti schopna plodit děti, rodina, kterou F. Outrata - jak se ukazuje dost nešťastně - nazval "tradiční", rodina tvořená mužem, ženou a dětmi, je od Boha posvěcená, vyvýšená. Je tím nejvíc - vždyť sám pane Kubičko tvrdíte, že spousta lidí po takové rodině touží, ale nedosáhnou na ní nebo ji časem ztratí (sám jsem zářný příklad) -- život je halt složitý.
A celý konzervatismus pana Outraty, za který se tak stydí, protože ve zdejších kruzích je to jako mít šest prstů na rukách, je v tom, že po sérii článků na toto téma zjistil, že by mu nebylo proti srsti, kdyby v zákonech byla alespoň symbolicky "tradiční" rodina vyzdvižena jako "manželství".
MP
S vědomím, že je to zbytečné:
Věc se má přesně opačně. Kdyby se podařilo zúžit tu mezeru mezi tím, co dnes můžeme dělat pro podmínky šťastnějšího dětství a tím, co opravdu děláme -- zúžit alespoň tak, aby záměna slova "mezera" za "propast" působila nadneseně --, přestala by být ta děsivá výpověď pravdivá.
Věc se má přesně opačně. Kdyby se podařilo zúžit tu mezeru mezi tím, co dnes můžeme dělat pro podmínky šťastnějšího dětství a tím, co opravdu děláme -- zúžit alespoň tak, aby záměna slova "mezera" za "propast" působila nadneseně --, přestala by být ta děsivá výpověď pravdivá.
MP
On by pak byl možná trochu problém v tom, že takové přání Filipa Outraty bylo nesplnitelné. Zákony mu nemohou dát něco, co už mu daly: ona ta nukleární rodiny v nich je přesně tímto způsobem vyzdvižena.
October 2, 2016 v 9.24
Aleši Morbicerovi - konceptuální ohrožení tradiční rodiny
To, o čem píšete v posledním odstavci jsem vyjádřil takto: "Homosexuální manželství neohrožuje „tradiční rodinu“ fakticky, ale spíš jen jaksi konceptuálně.", aniž bych měl na mysli specificky Filipa Outratu.
Fakticky neohrožuje: těžko si představit, jak by mohlo to, že se bude svazku dvou gayů či leseb říkat manželství, tradiční rodině škodit nebo konkurovat heterosexuálním svazkům tím, že by jim lidé začali dávat přednost .
Ohrožuje konceptuálně: mění význam slova manželství. Ale ani civilní sňatek není totéž co katolické manželství, sňatky rozvedených přece katolická církev také neuznává, pokud manželství nebylo anulováno. Římská katolická církev jistě homosexuální sňatky hned tak neuzná, ale v anglikánské církvi je to předmětem diskusí.
Fakticky neohrožuje: těžko si představit, jak by mohlo to, že se bude svazku dvou gayů či leseb říkat manželství, tradiční rodině škodit nebo konkurovat heterosexuálním svazkům tím, že by jim lidé začali dávat přednost .
Ohrožuje konceptuálně: mění význam slova manželství. Ale ani civilní sňatek není totéž co katolické manželství, sňatky rozvedených přece katolická církev také neuznává, pokud manželství nebylo anulováno. Římská katolická církev jistě homosexuální sňatky hned tak neuzná, ale v anglikánské církvi je to předmětem diskusí.
AM
October 2, 2016 v 9.27
No, to "stydí se" jsem trochu přepálil, ale snad mi pan Outrata odpustí.
Jinak pokud jde o tu mapku tolerance k homosexuálům (viz článek) -- nepochyboval bych, že ČR se bude i dál držet v modré části mapy, pokud bude demokratická.
Možná bude trošku světlejší, ale pořád modrá.
40-letá východní epizoda sice republiku poznamenala, ale mnoho věcí se od pádu komunismu zlepšilo. Některé i dost důležité třeba ne. Ale některé ano.
Rozhodně se zlepšil a pořád postupně zlepšuje vztah společnosti k sexuálním menšinám.
Taky třeba ochrana přírody je dramaticky lepší. Pamatuji si, jaká bývala Ostravice mrtvá hnědá stoka. Dnes v ústích přítoků žijí raci,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
Jinak pokud jde o tu mapku tolerance k homosexuálům (viz článek) -- nepochyboval bych, že ČR se bude i dál držet v modré části mapy, pokud bude demokratická.
Možná bude trošku světlejší, ale pořád modrá.
40-letá východní epizoda sice republiku poznamenala, ale mnoho věcí se od pádu komunismu zlepšilo. Některé i dost důležité třeba ne. Ale některé ano.
Rozhodně se zlepšil a pořád postupně zlepšuje vztah společnosti k sexuálním menšinám.
Taky třeba ochrana přírody je dramaticky lepší. Pamatuji si, jaká bývala Ostravice mrtvá hnědá stoka. Dnes v ústích přítoků žijí raci,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
JN
s vědomím, že je to zbytečné:
Ta "děsivá výpověď" Helmuta Kentlera prostě pravdivá není. Pravda (jak se mylně domníváte) nemůže "přestat být pravdivá", mění se pouze lidské domněnky o tom, co je pravdivé.
Pokud by ta "děsivá výpověď" pravdivá byla (jak tvrdíte), pak by to znamenalo, že pokud navážu sexuální vztah s nezletilou, sociálně a intelektuálně zanedbanou dívkou mladší patnácti let, žijící na ulici, a ona se začne rychle osobnostně a sociálně v tomto partnerském vztahu rozvíjet, pak by to znamenalo, že jsem ji tím zachránil od pádu na sociální dno. Ale to pravda není. Pravda by byla, že bych tím zneužil její tíživé situace ke svému prospěchu, což by pro ni nezůstalo bez trvalých následků. Pravda by byla, že jí mohu pomoci a nemusím ji přitom sexuálně zneužívat.
(((Přečtěte si něco o mocensky nerovnoměrných genderových rolích.)))
Ta "děsivá výpověď" Helmuta Kentlera prostě pravdivá není. Pravda (jak se mylně domníváte) nemůže "přestat být pravdivá", mění se pouze lidské domněnky o tom, co je pravdivé.
Pokud by ta "děsivá výpověď" pravdivá byla (jak tvrdíte), pak by to znamenalo, že pokud navážu sexuální vztah s nezletilou, sociálně a intelektuálně zanedbanou dívkou mladší patnácti let, žijící na ulici, a ona se začne rychle osobnostně a sociálně v tomto partnerském vztahu rozvíjet, pak by to znamenalo, že jsem ji tím zachránil od pádu na sociální dno. Ale to pravda není. Pravda by byla, že bych tím zneužil její tíživé situace ke svému prospěchu, což by pro ni nezůstalo bez trvalých následků. Pravda by byla, že jí mohu pomoci a nemusím ji přitom sexuálně zneužívat.
(((Přečtěte si něco o mocensky nerovnoměrných genderových rolích.)))
To otázku na děti lesbických žen jsem už jednou formuloval tak, že se v něm žádné ještě nenarozené děti nevyskytují:
"Co by vlastně podle tradicionalistů měly dělat lesbické ženy, které chtějí mít dítě? Měly by zatnout zuby a uzavřít heterosexuální sňatek a setrvat v něm? To je nefér i vůči mužům, protože těm hodně vadí, když cítí, že svou partnerku sexuálně nepřitahují. Nebo by měly raději zůstat bezdětné?"
Na tuto otázku se odpovědět dá. Můžeme přidat ještě dvě méně tradiční možnosti: vychovávat dítě sama, starat se o dítě společně se svou partnerkou.Jak byste odpověděl Vy?
"Co by vlastně podle tradicionalistů měly dělat lesbické ženy, které chtějí mít dítě? Měly by zatnout zuby a uzavřít heterosexuální sňatek a setrvat v něm? To je nefér i vůči mužům, protože těm hodně vadí, když cítí, že svou partnerku sexuálně nepřitahují. Nebo by měly raději zůstat bezdětné?"
Na tuto otázku se odpovědět dá. Můžeme přidat ještě dvě méně tradiční možnosti: vychovávat dítě sama, starat se o dítě společně se svou partnerkou.Jak byste odpověděl Vy?
JN
October 2, 2016 v 12.58
"Nejde o to, že by ... nepřál homosexuálům adopce (obzvlášť pokud se ukázalo, že nijak nedeformují budoucí sexuální přirozenost)"
Ukázalo se, že budoucí sexuální přirozenost není výhradně vrozená (souhlasil s tím i pan Procházka), tento názor zastává i genderová nauka, a to současně s prosazováním možnosti adopcí pro stejnopohlavní páry.
Ukázalo se, že v průběhu života může dojít ke změně sexuální orientace (jakýmkoliv směrem, ne pouze od heterosexuality k homosexualitě). Je jisté, že homosexualita není zcela geneticky podmíněna, geneticky podmíněny mohou být určité vlastnosti, vhodné pro vznik homosexuality v průběhu dalšího vývoje jedince.
V tomto vývoji hraje důležitou roli i rodinné prostředí. Podle tohoto, v odborných kruzích převládajícího názoru, jde tedy o souhrn biologických, psychologických a sociálně kulturních faktorů, které nakonec ke vzniku homosexuality vedou.
Argument o výhradní vrozenosti homosexuality je účelová lež.
Ukázalo se, že v průběhu života může dojít ke změně sexuální orientace (jakýmkoliv směrem, ne pouze od heterosexuality k homosexualitě). Je jisté, že homosexualita není zcela geneticky podmíněna, geneticky podmíněny mohou být určité vlastnosti, vhodné pro vznik homosexuality v průběhu dalšího vývoje jedince.
V tomto vývoji hraje důležitou roli i rodinné prostředí. Podle tohoto, v odborných kruzích převládajícího názoru, jde tedy o souhrn biologických, psychologických a sociálně kulturních faktorů, které nakonec ke vzniku homosexuality vedou.
Argument o výhradní vrozenosti homosexuality je účelová lež.
JN
October 2, 2016 v 14.13
Domnívám se, pane Kubičko, že by právě nikdo neměl těm lesbickým ženám, toužícím po dítěti,
předepisovat, co mají dělat. Žádný zákon jim to nezakazuje, aby dítě měly (to bychom žili v totalitní společnosti), mohou se tedy rozhodnout podle sebe a podle svého svědomí. My nemáme právo jejich rozhodnutí soudit a nemáme ani právo je nějakým směrem tlačit tím, že budeme pro jednu, druhou nebo třetí variantu jejich rozhodnutí nějak urovnávat cestu.
(((Sexuální orientace také nemusí být v mnoha případech jednoznačně vyhraněná, je pak na rozhodnutí člověka a na jeho hodnotových prioritách, jaký život zvolí, a to nejen s ohledem na sebe. Osobně se domnívám, že vše, co nějak souvisí se sexem, je v současné společnosti stavěno velmi do popředí, není to ale důsledek přirozeného vývoje a není to zcela v pořádku. Naopak, zvyšující se toleranci, či raději respekt k jinak než heterosexuálně orientovaným lidem, za přirozený a žádoucí vývoj považuji.)))
(((Sexuální orientace také nemusí být v mnoha případech jednoznačně vyhraněná, je pak na rozhodnutí člověka a na jeho hodnotových prioritách, jaký život zvolí, a to nejen s ohledem na sebe. Osobně se domnívám, že vše, co nějak souvisí se sexem, je v současné společnosti stavěno velmi do popředí, není to ale důsledek přirozeného vývoje a není to zcela v pořádku. Naopak, zvyšující se toleranci, či raději respekt k jinak než heterosexuálně orientovaným lidem, za přirozený a žádoucí vývoj považuji.)))
JN
October 2, 2016 v 14.18
Změny v pohledu na rodinu nejsou spontánní, ale jsou protlačovány shora proti vůli většiny.
František Svoboda na webu Skleněný kostel píše:
"Nahlížet rodinu jako svazek mezi mužem a ženou, zaměřený svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je dnes nejen považováno za zpátečnické, ale začíná to být v západní civilizaci kriminalizováno. (Katolické adopční agentury ve Velké Británii musely být uzavřeny, protože umísťováním dětí výhradně do rodin s otcem a matkou by porušovaly zákon. Jeden Francouz byl při procházce s rodinou zadržen, protože byl oděn „v rozporu s dobrými mravy“, tj. měl na sobě svetr s logem Manifestace pro všechny, na kterém byl muž, žena a dvě děti.)
Protirodinná agenda vychází stále častěji z orgánů Evropské unie. Evropský parlament přijal v roce 2015 Strategický plán genderové rovnosti na léta 2015–2020, kde je patrná snaha o redefinici manželství. (...) Když na podzim minulého roku vznikla občanská iniciativa Mum, dad and kids, která usiluje o to, aby manželství bylo definováno jako závazek mezi mužem a ženou, Evropská komise na zasedání 9. 12. 2015 nejen že tuto iniciativu nepřivítala, ale naopak konstatovala, že iniciativa „nepřispívá k dalšímu rozvoji EU a evropského práva, ale dotýká se kontroverzní a emocionálně nabité problematiky, která má význam jen pro menšinu, a nikoliv pro drtivou většinu občanů EU“ (https://ec.europa.eu/transparency/regdoc/rep/10061/2015/EN/10061-2015-2149-EN-F1-1.PDF , str. 34), Navíc vyzvala k debatě, jak situaci napravit (!).
Evropská komise si nevšimla, že nejmasovější demonstrace v Evropě se v posledních pěti letech konaly právě na podporu rodiny."
"Nahlížet rodinu jako svazek mezi mužem a ženou, zaměřený svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je dnes nejen považováno za zpátečnické, ale začíná to být v západní civilizaci kriminalizováno. (Katolické adopční agentury ve Velké Británii musely být uzavřeny, protože umísťováním dětí výhradně do rodin s otcem a matkou by porušovaly zákon. Jeden Francouz byl při procházce s rodinou zadržen, protože byl oděn „v rozporu s dobrými mravy“, tj. měl na sobě svetr s logem Manifestace pro všechny, na kterém byl muž, žena a dvě děti.)
Protirodinná agenda vychází stále častěji z orgánů Evropské unie. Evropský parlament přijal v roce 2015 Strategický plán genderové rovnosti na léta 2015–2020, kde je patrná snaha o redefinici manželství. (...) Když na podzim minulého roku vznikla občanská iniciativa Mum, dad and kids, která usiluje o to, aby manželství bylo definováno jako závazek mezi mužem a ženou, Evropská komise na zasedání 9. 12. 2015 nejen že tuto iniciativu nepřivítala, ale naopak konstatovala, že iniciativa „nepřispívá k dalšímu rozvoji EU a evropského práva, ale dotýká se kontroverzní a emocionálně nabité problematiky, která má význam jen pro menšinu, a nikoliv pro drtivou většinu občanů EU“ (https://ec.europa.eu/transparency/regdoc/rep/10061/2015/EN/10061-2015-2149-EN-F1-1.PDF , str. 34), Navíc vyzvala k debatě, jak situaci napravit (!).
Evropská komise si nevšimla, že nejmasovější demonstrace v Evropě se v posledních pěti letech konaly právě na podporu rodiny."
MP
Ja to říkal, že je to s vědomím zbytečnosti. Ono to bez té elementární čtenářské gramotnosti nejde.
JN
October 3, 2016 v 8.23
Spolu s Evropskou komisí si toho nevšiml ani Deník Referendum
V pařížských ulicích byl před třemi lety milion lidí. Od března do května 2013 bylo na opakovaných prorodinných demonstracích zatčeno 704 lidí. Demonstrace byly brutálně potlačeny policií. Logo rodiny bylo zakázáno.
LGBT aktivisté vyvíjeli nátlat i na ostatní společnosti, které stejné logo rodiny používaly k obchodním účelům (banka Societé generale, Optika Lissac), aby logo přestaly používat, protože je prý homofobní.
V Deníku Referendum ani čárka. "Některé skutečnosti nám nevyhovují, tak o nich prostě neinformujeme." Stejně to dělalo i Rudé právo.
LGBT aktivisté vyvíjeli nátlat i na ostatní společnosti, které stejné logo rodiny používaly k obchodním účelům (banka Societé generale, Optika Lissac), aby logo přestaly používat, protože je prý homofobní.
V Deníku Referendum ani čárka. "Některé skutečnosti nám nevyhovují, tak o nich prostě neinformujeme." Stejně to dělalo i Rudé právo.
October 3, 2016 v 18.11
Papežův názor není bez zajímavosti:
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24472
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24472
JN
October 4, 2016 v 9.28
Jsem rád, že se papež k těmto věcem vyjadřuje.
Souhlasím s tím, že dnes jde o indoktrinaci genderovou teorií. Obrana proti této ideologické kolonizaci není snadná. Jak by řekl řekl Richard Dawkins :-), jde o myšlenkový virus. Je třeba rozlišovat oběti viru od viru samotného, nevědomé šiřitele, kteří skutečně věří v "Překrásný nový svět" (Aldouse Huxleyho)...
October 4, 2016 v 19.35
Francouzská ministryně pro výchovu a vzdělání prý byla pohoršena. To od papeže nečekala. Domnívá se, že je špatně informován.
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24478
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24478
JN
October 4, 2016 v 20.33
Možná teď bude genderovou inkvizicí nucen, aby odvolal,
a když neodvolá, bude prohlášen za kacíře.
vystřídalo všeobecné nadšení z papeže Františka v některých kruzích zklamání nad tím, že papežem byl zas jednou zvolen katolík.
Já katolík nejsem a papež František mi svou snahou o vyrovnání s moderním světem velmi imponuje. Lze si představit, že by Římská katolická církev zrušila povinný celibát kněží, ale ne to, že by zavedla kněžské svěcení žen nebo homosexuální sňatky. Do toho by myslím nekatolíci neměli mluvit, stejně jako do toho, koho katolíci považují za své svaté.
Já katolík nejsem a papež František mi svou snahou o vyrovnání s moderním světem velmi imponuje. Lze si představit, že by Římská katolická církev zrušila povinný celibát kněží, ale ne to, že by zavedla kněžské svěcení žen nebo homosexuální sňatky. Do toho by myslím nekatolíci neměli mluvit, stejně jako do toho, koho katolíci považují za své svaté.
JN
jestli je to katolické křesťanství vůbec slučitelné s naší západní kulturou :-)
JN
October 4, 2016 v 23.44
Já si, pane Kubičko, myslím, že papež to své stanovisko ke genderové teorii nezastává proto, že je katolík,
ale proto, že o tom prostě přemýšlí.
Ta teorie je vnitřně rozporná, spíše než teorii mi připomíná strategii. Myslím, že pokud by ji její zastánci "veřejně vybalili" najednou a celou, tak by se to ukázalo. Oni ji totiž, s ohledem na náš "zdravý selský rozum", vybalují pouze po částech.
Mně ta genderová teorie v sociologii připadá trochu jako teorie relativity ve fyzice. Vypadá to taky hodně učeně a nikdo to moc nechápe. Rozdíl je ale v tom, že my se nepohybujeme rychlostmi blízkými rychlosti světla, takže pro nás by zdravý selský rozum platit měl, zatímco ve fyzice platit nemusí.
Ta teorie je vnitřně rozporná, spíše než teorii mi připomíná strategii. Myslím, že pokud by ji její zastánci "veřejně vybalili" najednou a celou, tak by se to ukázalo. Oni ji totiž, s ohledem na náš "zdravý selský rozum", vybalují pouze po částech.
Mně ta genderová teorie v sociologii připadá trochu jako teorie relativity ve fyzice. Vypadá to taky hodně učeně a nikdo to moc nechápe. Rozdíl je ale v tom, že my se nepohybujeme rychlostmi blízkými rychlosti světla, takže pro nás by zdravý selský rozum platit měl, zatímco ve fyzice platit nemusí.
JN
Žijeme si dnes jako v pohádce. Krejčovské salony se usídlily na vysokých školách i na Akademii věd, jen nikdo nesmí říct, že tu "vědu" nevidí, aby nevzbudil pochybnosti o své způsobilosti pro funkci, kterou zastává, nebo snad dokonce aby nebyl považován za blba. Dosáhli jsme prostě vrcholu své trapnosti.
JN
Vystřelit si takhle z velké části celého lidstva, včetně jeho intelektuálních elit, to je opravdu gigantický šprým! Dávám palec nahoru :-)
+ Další komentáře