Tradice je jako kotva, ale loď nemá jen stát v přístavu

Jiří Kubička

Terapeut Jiří Kubička vstupuje do polemiky o pojem tradiční rodiny. Pojem není mrtvý, záleží jen na tom, jak jej chápeme. Patriarchální rodina je na ústupu hlavně proto, že už vyhovuje pouze mužům, zatímco ženy a děti se dívají dál.

S obhájci i kritiky „tradiční rodiny“ se roztrhl pytel. Většinou ale není jasné, co se tradiční rodinou míní, ani zda jednotliví diskutéři mají na mysli to samé.

To byl jeden z důvodů, proč jsem jako téma pro tradiční Den rodinné terapie navrhl téma, které je i názvem tohoto článku — „Rodinné tradice a tradiční rodina“. Konal se 3. prosince 2015 v Lékařském domě.

V prvním odstavci programu píšu: „O tradiční rodině či jejím rozpadu se mluví jak v širší veřejnosti, tak v kruzích rodinných terapeutů. Co to ale je? Kdesi jsem četl ‚rozpad tradiční rodiny v druhé polovině osmnáctého století‘. Ale o tradiční rodině se u nás často mluví jako o něčem, co existovalo snad bez větších změn poměrně donedávna a teprve v posledních desetiletích se to rozpadá.“

V panelové diskusi jsme měli elitní sestavu externích hostů — filosofa Jana Sokola, historičku Milenu Lenderovou, nám všem dobře známou Sašu Uhlovou v roli romistky a socioložku Hanu Šlechtovou. Velmi mě potěšilo, že na mé pozvání kývli všichni, které jsem oslovil. A všichni také hned věděli, o čem chtějí mluvit…

Začnu přesto tím, o čem se tehdy téměř nemluvilo. Nikoho ani nenapadalo, že by tradiční rodina mohla být ohrožena homosexuálními svazky, ani definovat tradiční rodinu v opozici proti rodině homosexuální. Nemyslím, že by téma homoparentálních rodin bylo tabuizováno, spíše při pohledu na celkové trendy není tak významné, jak by se mohlo zdát.

Kromě rodin, kde muž a žena žijí se svými biologicky vlastními dětmi, jsou u nás rodiny s jedním rodičem, rodiny, kde se o děti starají prarodiče, matka a prarodiče, matka se svou matkou, „patchwork“ rodiny, kde děti žijící v jedné rodině mají různé rodiče, adoptivní a pěstounské rodiny, romské velkorodiny, kde děti mají silné vztahy k více příbuzným osobám… a tím šíře spektra nekončí.

Ale například Filip Outrata staví do protikladu rodinu muž-žena-děti, a rodinu žena-žena-děti. Předpokládám, že myslí rodinu dvou žen v lesbickém partnerství. Daleko častější jsou ale rodiny, kde se o děti starají matka a její matka, také dvě ženy. Nad tím se však nikdo nepozastavuje. Kde se bere představa, že zrovna homosexualita a homoparentalita tradiční rodinu ohrožuje? Za celou svou dlouhou kariéru rodinného terapeuta jsem poznal přesně dvě rodiny, kde se rodiče rozešli kvůli homosexuálnímu vztahu jednoho z nich. Zato rodiče, kteří se rozvádějí kvůli heterosexuálnímu paralelnímu vztahu, domácímu násilí nebo alkoholismu potkávám takřka každý týden.

Filipa Outratu neviním z netolerance. Píše, že „je velmi pravděpodobné až jisté, že i tyto modely (jako třeba rodinné konstelace typu žena-žena-děti) vytvoří časem určitou vlastní tradici, se svými pozitivními i negativními stránkami“. Proč ale ze všech variant rodinného soužití vypichuje zrovna rodiny s lesbickým párem?

Poměr k homosexualitě se stal lakmusovým papírkem vztahu k modernitě, jak ukazuje i následující mapa:

Pokud se Česká republika bude přibližovat západnímu civilizačnímu okruhu spíše než Rusku, kde homosexuální styk sice trestný není, ale veřejné projevy homosexuální orientace ano, dá se čekat, že u nás budou umožněny jak homosexuální sňatky, tak adopce páry stejného pohlaví.

Legitimizace homosexuálních vztahů je ale jen malou součástí proměn hodnot a tradic, které se snaží rodinný život usměrňovat. Za symbolické datum počátku těchto změn můžeme označit 20. září 1792, kdy Francouzská republika poprvé umožnila rozvod. Většinu prvních žádostí o rozvod podaly ženy. Pozoruhodné je, že mezi možnými důvody rozvodu bylo to, co bychom dnes nazvali domácím násilím, ale nevěra ne.

Proměňují se ženské i mužské role. Nejde jen o ženskou emancipaci, mění se i role otců: ti se ve výchově dětí více angažují a při rozvodu se nechtějí z života dětí vytratit. Na pomalém ústupu je nejen rodina patriarchální s mocenskou převahou mužů, ale i rodina matrifokální, kde se vnitřní život rodiny soustřeďuje kolem matky, a ta má k dětem daleko blíže než otec, který je přes svou uznávanou autoritu v rodině fakticky periferní postavou.

Tato struktura ale není ničím odvěkým. V pravěku to jistě nechodilo tak, že by muži lovili mamuty a ženy mezitím utíraly prach v jeskyni. Matrifokální rodina je produktem průmyslové revoluce: v zemědělství pracovaly celé rodiny včetně dětí, později již bylo možné rodinu uživit z jednoho platu, ovšem muži pracovali šest dní v týdnu 12 hodin denně a jejich přítomnost v rodině byla minimální.

Vytrácí se hierarchická autoritativní struktura rodiny, ve které jsou ženy podřízeny mužům, mladší starším a všichni hlavě rodiny. I výchova dětí je méně autoritativní, s dětmi se více diskutuje, méně se jim poroučí a méně se trestají. Za symbolické datum této změny lze označit 31. prosinec 1950, kdy s koncem platnosti rakouského Všeobecného občanského zákoníku formálně skončil institut hlavy rodiny.

Partnerství je více záležitostí emočního vztahu, a je proto nestabilní. V neuspokojivých manželstvích již lidi neudržují ekonomické faktory, tlak sociálního okolí, náboženské přesvědčení. Mnoho lidí se rozvádí, jiní ani do manželství nevstupují. Stírá se rozdíl mezi manželstvím a nesezdaným soužitím, protože některé páry žijí bez sňatku i s dětmi dlouhodobě, a naopak mnohá manželství nevydrží dlouho. Odděluje se partnerství a rodičovství.

Zvyšuje se citlivost vůči emočním potřebám dětí a snaha společnosti děti chránit před sexuálním zneužíváním, násilím a týráním. Rodí se méně dětí. Není to tím, že by lidé děti nechtěli. Počet celoživotně bezdětných lidí je u nás už dlouho stabilně nízký, mnohem nižší než v první polovině dvacátého století. Lidé děti chtějí, ale stačí jim jedno nebo dvě. Těm se věnují s velkým nasazením sil i prostředků.

Extrémně patriarchálně-matrifokální rodina asi přestává být životaschopným projektem, protože dnes již vyhovuje jen mužům, ne už tak ženám a dětem. Foto Twitter.com

Co se vlastně vytrácí?

Mluví se o tom, že se vytrácejí rodinné hodnoty či dokonce hodnoty vůbec, ale já nic takového nevidím. Hodnoty se proměňují a dostávají se do vzájemného rozporu, který má i důsledky, jež nikdo nechce. Jedna věc jsou jistě hodnoty, jiná jejich realizace. Tak tomu bylo i v minulosti. Nemá smysl srovnávat idealizovanou tradiční rodinu v bájné minulosti s realitou dneška. Je třeba srovnávat buď projekt s projektem, nebo realitu s realitou.

Nemyslím si, že by byla „tradiční rodina“ mrtvým projektem. Záleží na tom, jak ji chápeme. Extrémně patriarchálně-matrifokální rodina, jak ji popisuji výše, asi životaschopným projektem být přestává, protože dnes již vyhovuje jen mužům, ne už tak ženám a dětem.

Ale po rodině, která je založena na rovnoprávném soužití dvou biologických rodičů s jejich vlastními dětmi, touží daleko více lidí, než kolika se podaří tohoto ideálu dosáhnout. Ti, kterým se to podaří, by se ale neměli vytahovat a označovat jiná rodinná uspořádání za méněcenné varianty, charakterizované hlavně tím, co v nich není.

Filip Outrata ve svém článku o tradicích používá krásnou metaforu tradice jako kotvy a tradice jako klece. Jistě, kotva zaručí, že mořské proudy nezanesou loď z bezpečného přístavu na rozbouřené moře, kde by mohla ztroskotat. Něco mi přece v té metafoře chybí. Smyslem lodi není zůstávat na jednom místě: potřebuje nejen kotvu, ale také plachty, vesla či motor, aby se mohla vydat na moře. Třeba i rozbouřené…

    Diskuse
    September 5, 2016 v 8.29
    Každý nemusí být nutně loď, pane Kubičko.
    Někdo třeba může být maják. Nebo něco jiného.
    PK
    September 5, 2016 v 9.45
    U různých možností péče o děti bychom měli rozlišovat
    Měli bychom rozlišovat adopci (o které myslím původně v této serii článků nejvíc šlo) od rodinné konstelace, která se vyvinula vývojem událostí.

    Pečuje-li o dítě matka a babička, je to zřejmě proto, že matka zůstala sama, a její matka jí s výchovou dítěte pomáhá. Není to proto, že by babička dítě též adoptovala.

    Problematiku adopcí je tedy nutno od toho oddělit. A jak už jsem napsal jinde, děti k adopci pro všechny zájemce nejsou, a čeká se na ně v dlouhých pořadnících.
    Ano, to je skutečně hned první námitka ohledně způsobu argumentace: jestliže se o jedno dítě starají dvě ženy - matka a babička - pak je už napohled zcela evidentní, že se jedná o rodinu nějakým způsobem d e f i c i t n í.

    Zatímco když se o jedno dítě starají dvě ženy ve svazku partnerském/manželském, pak je zde evidentně dána snaha takovouto rodinu deklarovat jako s t e j n o h o d n o t n o u (s rodinami heteroparentálními). Jedná se tedy o dvě zcela rozdílné záležitosti.
    JP
    September 5, 2016 v 15.27
    Tradice stará, tradice nová
    Předesílám předem: v následující úvaze se nechci vyjadřovat k vlastnímu (respektive užšímu) tématu homo/heteroparentální rodiny. Beru toto téma jenom jako konkrétní příklad pro o sobě širší, a také významnější problematiku vztahu tradice a změny. Tedy, abychom zůstali u zde použité symboliky, vztahu "kotvy a plachet".

    Vrátím se k tomu, co jsem uvedl už pod textem F. Outraty - totiž ke vztahu Ježíše Nazaretského k instituci manželství.

    Připomeňme si: Ježíš zavedl striktní postulát nerozlučitelnosti manželství; o kterýžto postulát pak především katolická křesťanská církev pak opírá svou představu či tézi o "tradiční rodině", kterou je třeba udržovat a chránit, a která je tímto také výlučná, nebo přinejmenším privilegovaná oproti všem eventuálním partnerským či rodinným svazkům jiným.

    Takže, tato tradice tedy sahá až k Ježíšovi. Ovšem - zde je opomíjen jeden zásadní moment (který jsem už v tom zmíněném vstupu uvedl): ano, Ježíš tady skutečně vytvořil novou - křesťanskou - tradici.

    Ale - tím samým aktem Ježíš zrušil, zničil t r a d i c i starou, judaistickou! Která se nakonec opírala o toho samého Boha, tedy o tu samou boží vůli.

    (Samozřejmě, ani ta judaistická rodina nebyla homoparentální; ale jak už řečeno, nemám v úmyslu se zde fokusovat na toto specifické téma.)

    Rozhodující je zde toto: jedna tradice vzniká tím, že zaniká (je popřena) tradice jiná, starší.

    Z tohoto faktu je jako první samozřejmě možno vyvodit závěr, že společnosti naprosto nic nebrání, tuto křesťanskou tradici nahradit tradicí opět novou. Kde se jako "tradiční" a tedy "přirozené" konstituují zcela nové partnerské, rodinné a rodičovské struktury a vztahy.

    Ano, to všechno je možné. Stále ještě se nacházíme na přelomu věků, mezi středověkem a modernou. Je naprosto možné, že dosavadní způsob života se vyčerpal, a spolu s ním i dosavadní modely rodiny. A že spolu s novým světem se jako funkční, a tedy "tradiční" prosadí modely zcela jiné. Že se normou stane rodina poskládaná z příslušníků, kteří spolu pokrevně, rodově, geneticky nikterak nesouvisí. (Stejně jako by čistě teoreticky bylo možné i to, že se masově rozšíří páry - rodičovské - z pokrevně příbuzných jedinců. Jako tomu bylo třeba u egyptských faraónů.) Že tedy za normální a tedy časem i "tradiční" budou považovány ty "patchwork"-rodiny. Že se časem prosadí jako běžné a normální například cílený výběr dětí na základě genetické selekce a manipulace (tzv. "designové děti", kdy si rodiče předem jako v supermarketu "objednají" dítě s takovými vlastnostmi, jaké budou chtít).

    Ano, je skutečně možné, že to všechno přijde; a je dokonce docela dobře myslitelné, že se to ukáže být vývojem progresivním. Například ten jako poslední jmenovaný moment, totiž ten výběr těch "designových dětí" - je docela dobře možné že právě touto cestou prenatální genetiky na přání se podaří vytvořit a vypěstovat prakticky zcela nový lidský druh, který - eliminováním negativních vlastností - konečně skutečně dostojí svému druhovému označení "sapiens".

    Takže, to všechno je skutečně možné. Nicméně, vraťme se ještě jednou zpátky k tomu Ježíšovi. Jak řečeno, on vytvořil novou tradici tím, že zrušil a popřel tradici starou.

    Ale, tady je krajně důležité jedno: on tedy starou tradici zrušil, negoval - ale z á r o v e ň na ní i stavěl!! Protože ta stará tradice, to nebyla jenom svévole mužů vůči jejich manželkám - to byla stále ještě zároveň platná instituce, která po celá staletí více či méně úspěšně regulovala sociální a rodinné vztahy v židovské komunitě. Ježíš tedy naprosto nezačínal z ničeho, nepočínal si nějak libovolně - nýbrž on vstoupil do celého toho komplexu společensko-rodinných vztahů, které se v běhu staletí c e l k o v ě osvědčily, a dal jim jenom poněkud jiný směr! V podstatě se tedy vůbec nedá říci, že by Ježíš starou tradici z r u š i l - nýbrž on ji pouze m o d i f i k o v a l.

    Tady je krajně důležité uvědomit si jedno: ta stará tradice neztrácí svou platnost, a tedy ani svá práva, jenom tím když je nahražena tradicí novou, modifikovanou. I když se ta stará tradice ukáže být už v daném čase přežilou, i když se musí usilovně bojovat proti tomu, co je v ní skutečně už zastaralé - přesto její nezastupitelně pozitivní funkce i v tomto okamžiku spočívá právě v tom, že tvůrce tradice nové se s ní musí vypořádávat, že právě v tom boji s ní musí dokázat a prokázat, že ta jeho nová tradice je alespoň s t e j n ě tak dobrá, jako ta stará, a ještě o kousek lepší!

    Právě tohle je nedocenitelnou úlohou starých tradic: že brání libovolnému manipulátorství a experimentátorství se zavedenými životními vazbami a strukturami společnosti. Že nutí progresivisty, aby platnost a hodnotu svých nových myšlenek osvědčili na prubířském kameni hodnot starých, osvědčených. Aby ti progresivisté byli donuceni z té tradice převzít to opravdu osvědčené - i když to pak budou vydávat za výhradně své vlastní, "nové" myšlenky.

    Zkrátka, právě z toho důvodu opakuji znovu a znovu: berme vážně tradicionalisty; a berme vážně jejich obavy z překotných změn. I když jsou to v konkrétních případech třeba opravdu jenom fóbie - my nikdy nemůžeme předem vědět, jestli se v těch jejich paušálních obavách před jakoukoli změnou neskrývá zrnko prorockého tušení, že příliš náhlé a příliš neuvážené změny by mohly rozložit celý zavedený pořádek chodu lidského společenství - a že by mohl nastat okamžik kdy už by bylo pozdě se ptát, jestli se s těmi novotami přece jenom nemělo postupovat poněkud opatrněji.

    Jinak řečeno: nemějme za zlé tradicionalistům, že nežli svůj škuner vydají napospas divoce vanoucímu větru, že chtějí mít jistotu že ten má na palubě pořádnou kotvu. Anebo raději dvě.
    September 5, 2016 v 20.17
    Deficitní rodiny? panu Poláčkovi
    Nemám rád, když jsou některé rodiny označovány kvůli svému složení za deficitní. Velmi si vážím všech rodin, které ke mně chodí a snaží se spolu vyjít a postarat se dobře o děti. Připouštím, že mezi rodinnými terapeuti jsou i takoví, kteří tento názor nesdílejí, jejich nejvýznačnější představitelé však na onen Den rodinné terapie nepřišli, takže za ně mluvit nemůžu.

    Jako deficitní bych si snad odvážil označit jen rodiny, kde jsou děti vystaveny sexuálnímu zneužívání, násilí, hrubému zanedbávání atd.

    September 5, 2016 v 21.45
    Panu Kolaříkovi - rozlišování
    Správně žádáte rozlišování, ale sám nerozlišujte dostatečně.


    Předně, je rozdíl mezi individuální adopcí a adopcí (osvojením dítěte) a adopcí společnou, tedy adopcí párem. To druhé je u nás umožněno jen manželům.

    Ve věci individuálního osvojení dítěte stejnopohlavní registrované partnerky či partnera existuje nedávné rozhodnutí Ústavního soudu, na které zákonodárci musí reagovat, protože diskriminace registrovaných partnerů zde porušuje základní právní principy.

    Filip Outrata zde rozlišuje a individuální adopci stejnopohlavní partnerkou či partnerem biologického rodiče neodmítá, odmítá jen společnou adopci stejnopohlavním párem.

    Proti té uvádíte námitku, že pro všechny zájemce o adopci děti k adopci nejsou.To je sice pravda, ale je relevantní je to jen pro ty případy, kdy pro dítě hledá adoptivní rodiče institucionální, státem stanovený, opatrovník. Netýká se to "přímé adopce", tedy situace, kdy se rodič či rodiče své rodičovské zodpovědnosti vzdávají a dítě chtějí svěřit nikoliv komukoliv, ale konkrétní osobě či páru. To vůbec není výjimečná situace.

    Adoptovat dítě není právo v tom smyslu, že by někdo měl povinnost opatřit Vám dítě k adopci, když ho chcete. To se ovšem týká jak manželů, tak kohokoliv jiného.
    PK
    September 5, 2016 v 23.42
    Pane Kubičko, dotaz
    Po pravdě řečeno, to vysvětlení o "přímé adopci", tedy "situaci, kdy se rodič či rodiče své rodičovské zodpovědnosti vzdávají a dítě chtějí svěřit nikoliv komukoliv, ale konkrétní osobě či páru", mě velmi překvapilo, a trochu i šokovalo.

    Domníval jsem se, že něco takového vůbec není možné. Domníval jsem se, že jestliže chce někdo dát dítě k adopci, musí se obrátit na stát, který to za něj udělá, a hlavně že celý proces je striktně oboustranně anonymní. Že biologičtí rodiče vůbec nesmějí vědět, komu bylo dítě k adopci dáno. Pro to jsou přece dobré důvody. Jednak je v zájmu jak adoptivních rodičů, tak i dítěte, aby biologičtí rodiče jednoho dne zčista jasna nezazvonili u adoptivní rodiny nebo si dejme tomu nepočkali na své dítě před školou a nesdělili mu šokující informaci, že jsou jeho "opravdoví" rodiče. Zkrátka je nežádoucí jakýkoliv budoucí kontakt dítěte daného k adopci s biologickými rodiči - v zájmu nerušeného vývoje dítěte, a v zájmu právní jistoty adoptivních rodičů. A z analogických důvodů ani adoptivní rodiče nesmějí znát biologické rodiče. To za prvé. A za druhé tato "přímá adopce" by mohla být zhusta prachsprostým obchodováním s dětmi.

    Mám za to, že např. v Německu je to takto legislativně řešeno: Chcete dát dítě k adopci? Obraťte se na stát, vězte, že je to definitivní rozhodnutí, které později nemůžete zvrátit, a nepátrejte pak už po adoptivní rodině a po svém dítěti, protože nikdo vám nic nesmí sdělit.

    Nejsem právník, ale znám to z různých televizních seriálů. Tomu se sice můžete smát, ale domnívám se, že tato základní informace je správná, i když je seriál třeba hloupý a děj nevalný.

    Právu na adopci jsem tedy rozuměl skutečně ne jako "že by někdo měl povinnost opatřit Vám dítě k adopci, když ho chcete", ale jako právu vyplnit si žádost, nebýt a priori odmítnut, a být zařazen do příslušného pořadníku.
    FO
    September 6, 2016 v 0.23
    Díky a upřesnění
    Díky J. Kubičkovi za zajímavý článek vycházející z praxe. Jak jsem už napsal jinde, beru rozšíření mnou použité metafory kotvy/klece na dynamičtější významy.

    Musím ale upřesnit dvě věci. Rodinné uspořádání žena-žena-dítě jsem zvolil jednak jako příklad (abych nemusel vypisovat všechny myslitelné varianty), jednak proto, že se laicky domnívám, že ze všech "netradičních" variant rodinného soužití to bude zřejmě ta nejčastější. Rozhodně jsem to nemyslel jako nějaký protiklad rodiny muž-žena-děti.

    Také jsem rozhodně nenapsal, že odmítám společnou adopci registrovaným stejnopohlavním párem. Právě naopak, napsal jsem, že by nikdo neměl být z možnosti adopce apriorně ze zákona vyloučen, a myslel jsem tím právě také registrované páry. Myslím totiž, že takové vyloučení by byla nepřijatelná diskriminace.

    Představuji si to tak, že zažádat o adopci může jak jednotlivec, tak pár, a pak se již rozhoduje podle konkrétní situace a potřeba daného dítěte.
    JN
    September 6, 2016 v 3.1
    "...Daleko častější jsou ale rodiny, kde se o děti starají matka a její matka, TAKÉ DVĚ ŽENY. Nad tím se však nikdo nepozastavuje."
    Pane Kubičko, opravdu se mi nechce věřit tomu, ŽE BYSTE NEVIDĚL ten kvalitativní rozdíl mezi vztahem dvou žen v lesbickém páru a vztahem matky a její matky (tedy babičky dítěte). Opravdu si myslíte, že dítě vnímá pouze a jen to, že jsou to v obou případech ženy?

    Domníváte se také, že v případě klasické rodiny (muž-žena-dítě) toto dítě vnímá po celé dětství jen to, že jeho rodiči jsou muž a žena?
    September 6, 2016 v 5.12
    Panu Outratovi
    Omlouvám se za formulaci "odmítá adopci stejnopohlavním párem", píšete jen, že jste pro to, aby se dávala přednost klasickým rodinám s dětmi. To je samozřejmě zásadní rozdíl.
    + Další komentáře