Dělicí čára vede uprostřed každého z nás

Magdaléna Šipka

Omar Mateen netrpěl pohledem na dva líbající se muže z náboženských důvodů. Trpěl proto, že si přál být jedním z nich. Nedělíme se na postkřesťany a muslimy, na heterosexuály a homosexuály. Dělí nás především míra zájmu o druhé.

O střelci z Orlanda toho zatím nevíme mnoho. Víme, že důsledkem jeho jednání zemřelo 49 lidí a okolo padesáti dalších bylo zraněno. Pro svůj útok si vybral klub Pulse, který byl místem setkání LGBT+ komunity.

Krátce po útoku vyšlo najevo, že klub pro střelce nebyl neznámým místem. Dle výpovědí přeživších ho navštěvoval pravidelně po dobu přibližně tří let. Omar Mateen byl také zaregistrovaný na několika gay seznamkách. Zároveň byl ženatý. Byl člověkem možná několik let balancujícím na hraně svých dvou životů. Byl možná mužem odhodlávajícím se ke comming outu a veřejnému se přihlášení ke komunitě LGBT+, jejíž část se nakonec rozhodl zmasakrovat.

Mezi oběti střelby v klubu Pulse patří také Brenda Lee Marquez McCool. Devětačtyřicetiletá žena přišla do klubu se svým synem a ve chvíli střelby se podle výpovědí svědků vrhla před jeho tělo. Svému synu tak zachránila život.

Pro člověka s neheterosexuální orientací je často zásadní právě přijetí rodiny a nejbližšího okolí. Rodiče se mohou stát hlavními zastánci a ochránci, jako tomu pravděpodobně bylo v případě Brendy. Mohou se však stát i noční můrou a mnohaletou překážkou v přijetí vlastní orientace.

Můžeme si jen domýšlet, jak by se zachoval Omarům otec, kdyby se o orientaci svého syna dozvěděl. Bezprostředně po útoku neváhal prohlásit, že „Bůh homosexuály potrestá sám”…

Příběh tragické události v klubu Pulse vyvolal vlnu podpůrných akcí. Vznesl s novou naléhavostí otázku držení zbraní i otázku práv členů LGBT+ komunity. Sociální sítě zaplavily duhové vlajky a poselství, že láska zvítězí.

Věřme, že upřímná láska skutečně zvítězí, i když tragicky prohrála v živote Omara Mateena. V jeho případě se jednalo o mnohočetné selhání lásky - možná lásky rodičovské, partnerské, lásky Omara k sobě samému. Jeho tragické selhání cítí nyní především padesát truchlících rodin, ale i širší veřejnost na druhé straně oceánu.

Omar Mateen byl už dříve vyšetřován FBI v souvislosti s napojením na Daesh, pro jeho napojení však nebyly nalezeny dostatečné důkazy. I kdyby další vyšetřování potvrdilo širší spolupráci, nemůže nevnímat, že v této kauze je případná nábožensko-politická motivace úzce spojena s motivací vycházející z osobního traumatu.

Omar podle všech indicií netrpěl pohledem na dva líbající se muže proto, že by mu líbání mužů na veřejnosti přišlo nevhodné z náboženských důvodů. Trpěl proto, že si přál být jedním z nich.

Věřme, že upřímná láska skutečně zvítězí, i když tragicky prohrála v živote Omara Mateena. Foto indiatimes.com

Teoložka Dorothee Sölleová ve své knize Fantazie a poslušnost reflektuje zdrcující skutečnosti druhé světové války a jejich dopad na náboženskou a mravní stránku jedince. Dnes už v prostoru Evropy a Ameriky (a jak doufám, nikde na světě) nehoří pece, které se nemohou zastavit pro příval mrtvých těl. Už dlouho jsme snad jako civilizace nepřipravili tak technicky propracovaný způsob, jak zabít milióny lidí. Nejsme už zdrceni Osvětimí, ale podobný efekt hlubokého smutku na nás může mít i incident v Pulse, válka v Sýrii nebo potápějící se lodi na Středozemním moři.

Sölleová na příkladu koncentračních táborů ukazuje, že už nemůžeme vnímat poslušnost řádu jako hlavní etickou ctnost. Poslušní a přizpůsobiví lidé sloužili v koncentračních táborech, poslušní lidé nyní staví zdi. Místo poslušnosti nabízí fantazii jako tvořivou, kreativní odpověď na dění ve světě. Taková fantazie je schopností nacházet nová řešení.

Útok v Orlandu ukazuje, že nelze být jen tak trochu tolerantní, nelze říct gayům, lesbám, bisexuálům, transsexuálům, muslimům, Židům, Afgháncům nebo Američanům, ať si tu svoji kulturu provozují pouze za zavřenými dveřmi. Snaha o přijímání toho jiného je záležitostí nás všech.

Nedělíme se na postkřesťany a muslimy, na heterosexuály a homosexuály, na obyvatele předměstí a měst. Především nás dělí míra zájmu o druhé. Dělíme se na lidi otevřené k přijímání druhých, přející životu a jeho pestrosti, a na lidi zavřené, toužící po životě v homogenních pevnostech. Tato dělicí čára pak nevede jen mezi lidmi, ale uprostřed každého z nás.

Odhodlávejme se stále znovu procházet svými comming outy. Odhodlávejme se, ať už slovy, nebo činy, veřejně a beze strachu vyznávat, že milujeme člověka.