Server VICE ve středu večer zveřejnil vůbec první rozhovor s americkou rock ’n’ rollovou kapelou Eagles of Death Metal od tragických událostí během jejich koncertu v pařížském klubu Bataclan v pátek 13. listopadu. Teroristé, kteří vtrhli na vyprodanou akci s patnácti sty návštěvníky, povraždili nejméně 89 lidí. Někteří fanoušci zůstávají nadále ve vážném stavu.

V rozhovoru hovoří zpěvák Jesse Hughes, basák Matt Mcjunkins, zvukař Shawn London, kytarista Egen Galindo, bubeník Julian Dorio a bubeník Joshua Homme, který na koncertu nehrál a události páteční noci sledoval z domovského Los Angeles. Informace o tom, co se v Bataclanu děje, se k němu dostaly jako jednomu z prvních lidí venku. Celá kapela útok přežila. Přišli však o blízkého přítele a kolegu, který se staral o prodej jejích reklamních předmětů, Nicka Alexandera.

Rozhovor s kapelou či její vyjádření k tak strašným událostem očekávalo netrpělivě mnoho lidí. Eagles of Death Metal nejsou masově známá hudební skupina. Existují od roku 1998, mají své oddané publikum, ale nepatří ke kapelám hraným komerčními rádii, ani neopanují žebříčky hitparád. Dělají muziku, která je baví, pro posluchače, kteří to ocení. Hravou povahu skupiny vyjadřuje už její název: s death metalem nemají nic společného.

Po Bataclanu se o Eagles of Death Metal doslechlo mnoho lidí vůbec poprvé. Pustili si jejich muziku a řekli si, že není vůbec špatná. Všichni netrpělivě čekali, co kapela řekne, až se odhodlá promluvit.

Někoho možná po několika dnech ticha napadlo, že jsou tak zdrcení a zlomení, že už o nich a od nich nikdy nic neuslyšíme. Z rozhovoru je ale patrné, že zkrátka jen potřebovali svůj čas.

Když jsem uslyšel výkřik „Allahu akbar“, došlo mi, co se děje

Každý z členů kapely v rozhovoru popisuje, co onoho večera, kdy vypukla střelba, zažil. Basák Matt McJunkins říká: „Když to začalo, odhodil jsem basu a ukryl se za aparaturu. Viděl jsem, jak si lidi pomáhali. Někteří byli zranění a krváceli.“

S manažerem turné a několika dalšími lidmi utekl do postranní místnosti u pódia. Tam se zabarikádovali. Jejich jedinou zbraní byla láhev šampaňského. „Střelba trvala deset patnáct minut. Pak přestala. Ulevilo se nám, ale záhy zase pokračovala. Pak přišel ten výbuch, otřásl celou budovou. Nevěděli jsme, o co jde, jestli vyhodí celý klub do povětří,“ pokračuje.

Kytarista se zpěvákem a zakladatelem skupiny Jessem Hughesem utekli přes backstage na chodbu. Hledali Jesseho přítelkyni Tuesday. Když ji našli, dostali se z budovy ven.

„Jsme hlučná rocková kapela. Ale když se ozvala první střelba, bylo to tak hlasité, že jsem si okamžitě uvědomil, že se děje něco špatného,“ vzpomíná bubeník, který se schovával za svými nástroji a pak se odplazil pryč z pódia.

Zvukař, který měl v Bataclanu své místo trochu netradičně úplně vzadu sálu — obvykle se jeho stanoviště nachází přímo v jeho centru — vzpomíná, že se obecenstvo skvěle bavilo: „Lidé se smáli a tancovali. Pak tam vtrhli dva střelci a začali do nich pálit. Nejdříve jsem myslel, že to jsou petardy. Stříleli náhodně. Lidi šli k zemi — zranění, mrtví. Nebylo kam utíkat. Mnozí se vrhli ke mně, lezli pod můj stůl. Pak po mně jeden z útočníků vystřelil, ale zasáhl jen konzoli. Asi se domníval, že mě dostal, protože jsem šel rychle k zemi a mnozí kolem mě byli zranění.“

Dále popisuje, jak uslyšel střelce z plných plic křičet „Allahu akbar“. „V ten moment mi došlo, co se děje,“ dodává. Ven se dostal se skupinou lidí tak tak vchodovými dveřmi ve chvíli, kdy terorista znovu nabíjel svůj samopal. Odvlekl přitom dívku, která byla postřelená na trupu a na noze. Střelec po nich ještě několikrát vypálil.

Každý z muzikantů má během rozhovoru někdy na krajíčku. Tisknou si navzájem povzbudivě ramena, poplácávají se po zádech. Sedí vedle sebe na pohovce, u nohou mají skleničky — vypadá to, že s něčím ostřejším. Klid a vyrovnanost sálá jen z mohutného zvukaře.

Všichni také svorně popisují, že viděli mnoho lidí, kteří zemřeli, protože se postavili před své přátele, anebo je nechtěli opustit. Nick Alexander v Bataclanu vykrvácel — v tichosti chránil svou kamarádku, nechtěl vzbuzovat pozornost, aby ji nebo někoho dalšího neohrozil.

Už to není jen rock ’n’ roll

Rozhovor ale nepřináší jen svědectví z oné strašlivé noci. Jeho vrchol přichází ve chvíli, kdy hudebníci odpovídají na otázku, co bude dál.

„My jsme kapela, i teď máme své pódium. Svým způsobem reprezentujeme naše fanoušky, kteří to nepřežili a o jejichž příbězích se nikdo nedozví,“ říká Joshua Homme.

„Přísahám každému člověku, který má rád rock ’n’ roll: Možná se bojím, stalo se mi něco hrozného, ale nebudu trávit svůj život v nenávisti... Nemůžu se dočkat, až zase budu hrát v Paříži. Chci se vrátit. Chci, abychom byli první kapela, která bude hrát v Bataclanu, až se znovu otevře. Naši přátelé tam zemřeli. Chci se vrátit a žít,“ mluví v rozhovoru se slzami v očích odhodlaně Jesse Hughes.

Rozhodně odmítají, že by nedohráli turné. „Musíme ho dokončit. Nejen pro sebe a přátele, pro Nicka. Ale protože je to náš život,“ pokračuje s absolutní samozřejmostí Joshua. „My totiž taky rekrutujeme lidi: k tomu, aby byli součástí života, aby se radovali, aby byli občany Země.“

Eagles of Death Metal možná byli spíš menší kapela, která hrála muziku hlavně pro zábavu. To už ale neplatí. Nikdo z jejich kolegů nyní nemá tak silný mandát k tomu, aby šířil poselství radosti proti nenávisti a strachu. Je to zátěž. Ale současně asi není jiná cesta, jak se osvobodit z toho, co se stalo.

Kapela adresuje výzvu muzikantům, aby nahráli cover verzi jejich písně I Love You All the Time. Jinou jejich píseň se fanoušci v Británii pokoušejí dostat na první místo hitparády. Výtěžky z obou akcí půjdou pozůstalým obětí z Bataclanu. Pro ně už Eagles zřídili konto.

V záplavě srdečných a povzbudivých vzkazů od fanoušků napsal na Facebooku Adam McCabe: „Je mi moc líto, čím jste prošli. Vše, co k tomu mohu říct je: Pište. Uchopte tu bolest, hrůzu a strach a přeložte je do toho nejlepšího, co jste kdy vytvořili. Jen málo lidí bude kdy doopravdy rozumět, co se vám stalo, ale hudba je neuvěřitelná zbraň. Jakmile se postavíte na nohy, využijte svůj talent k odvetě.“

„It’s Only Rock 'n’ Roll (But I Like It) / Je to jen rock ’n’ roll (Ale mám ho rád)“ zní okřídlený název písničky Rolling Stones z roku 1974. Pokud jde o Eagles of Death Metal, je to nyní mnohem víc. Ale možná nejen pro ně. Několik muzikantů se vyjádřilo, že se jedná o útok na hudbu jako takovou. Angažovanost muzikantů ve jménu humanismu má dlouhou tradici a snad nyní ani nemají jinou možnost než ji rozvinout.

Všechny peníze vybrané na této stránce do konce letošního roku poputují z iniciativy Eagles of Death Metal na podporu obětí teroristického útoku v Bataclanu.