Jsou mezi námi příslušníci generace, která si 17. listopad 1989 pamatuje matně. Až zpětně rozpoznáváme obrys historického okamžiku, který naše životy určuje dodnes jako jeden z posledních významných dějinných mezníků. Také rozpoznáváme, že již nelze stavět věci černobíle, že žijeme v režimu, který se jmenuje kapitalismus, a ani ten není jen dobrý, stejně jako období před rokem 1989 nebylo — například z hlediska péče státu o sociálně nejslabší — jen zlé. Tím nechceme nijak relativizovat historická provinění, například na politických vězních. Naopak jakákoli relativizace v těchto věcech nám připadá nemístná a nevkusná.

17. listopadem jsme z mnohaleté izolace vstoupili do světa, který nás v mnoha ohledech svou pestrostí oslnil. Řadu věcí jsme byli nuceni spatřit úplně poprvé. Na řadu z nich jsme nebyli připraveni. Migrační vlna, které Evropa čelí, před námi otevírá propast událostí, jejichž důsledky nemůžeme dohlédnout. Toto zjištění nás naplňuje úzkostí, ale i nadějí, že v této zkoušce dovedeme důstojně obstát.